Lojzík

Lojza ukradl v krámě pastelky. Přišla na to pokladní, koukaly mu z roztrhané kapsičky dole zpod ušmudlaného kabátku. Lojzík byl bit ještě u pokladny. Nevím, jestli proto, že kradl nebo proto, že se dal chytit…
Paní Farkošová má doma s Lojzíkem ještě další čtyři malé děti. Tatínkové neplatí, sedí. Čekají na amnestii, aby odjeli za prací do Chile nebo do Argentiny. Nemají to lehké. Do práce je téměř nikde nechtějí, a tak občas, když se nikdo nekouká, něco odcizí. Ne moc, většinou jen to, co potřebují. V podstatě Lojzík nijak nevybočil. Jinde takové pastelky dávají jako reklamní zboží. Žel tady v tom krámě se k tomu neměli.
Na co je Lojzíkova rodina pyšná, je to, že jsou počítačově gramotní. Ten počítač, co mají doma, rovněž není úplně legální, ale nikdo se po něm neshání. I stalo se, že na vlastní oči viděli, že svět se mění. Oteplování téhle planety je reálnou věcí, neboť i český president dokázal, co mnozí zpochybňovali. Všichni lidé jsou si blízcí a vytvářejí energii. A co je na nich nejsympatičtější? Že také, když se jim něco líbí nebo to potřebují, tak kradou. Na vlastní oči své, kameramana i ochranky, viděli, jak český president „čorkuje“. Hbitými prstíky a s blaženým úsměvem na tváři ukradl drahé péro. Zaklapl víčko na krabičce, pero si přendal docela hbitě z pravé do levé ruky, sotva si zpotil dlaně. Bože, tohle tak někdo vidět, že by udělal T. G. Masaryk, můj táta, pan Vlk, soused, se kterým sousedím na patře. Lojzíku, Lojzíku, jak vysoko jsi nastavil laťku, jak jsi to mohl rodičům udělat. Dneska to byly pastelky, zítra ukradneš flašku. T. G. Masaryk by se asi pomátl: „Nekrást, nekrást!!!“
Václav Klaus se ani neomluvil. Píše knihy: Rok první, druhý až osmý. Řeší vládní krizi. Pohrává si s Ústavou jako s myší. Přijde mu to jako špatný vtip. On nekrade, taková pera dává zdarma jiným… Lojzík je na tom stejně. V druhé kapsičce kabátku, v té zašité, měl ještě dva balíčky bonbónů pro sebe i pro ostatní. Také kradené. Na ty se nepřišlo. Z kluka šikovného něco bude, řekla jeho máma.
Českému presidentovi, celému národu se všichni smějí, on řeší prolhané politiky. Celý svět se dáví smíchy, Čechům to směšné nepřipadá. Spíš nám to připadá jako ona privatizace státního majetku – kupónová – jejímž otcem byl už tehdy „schopný ekonom“ pan ing. Václav Klaus. Tím začal a končí, zatím zlatým pérem odcizeným v Chile. Jen prázdná krabička po něm na stole zůstala. Kolik asi takových „suvenýrů“, které nezaplatil má tento chřadnoucí politik doma ve skříni? Ptá se Lojzík, jeho máma a spousta lidí, kteří to viděli na vlastní oči.