Neznám široko daleko takovou divnou nejvyšší horu. A k tomu ještě je to ta naše, domácí, nejvyšší v Jizerských horách. Lázeňští hosté dole v Libverdě se opakovaně ptávají: „Nepletete se? Vždyť to ani hora není! A nejvyšší? Nestřílejí si z nás místní?“
Jakáž pomoc. Je tomu tak. Z Libverdy čistá náhorní rovina. Taková domácí, jen tak pro zahřátí, žádné vrcholové nebezpečí, to je náš Smrk. Sám je z ruly, to ostatní ze žuly. Však se mu dlouho kdejaká úřednická štěnice snažila tu čest nejvyššího vrcholu uzmout a zpochybnit. Na úkor Smrku povyšovali „Jizeru“. Nu, vždyť rozdíl je jen pár decimetrů, řekněme metrů. Nakonec to však „Smrk“ suverénně vyhrál. Naměřili mu konečných 1122 m a „Jizeru“ o metr zkrátili.
Tahle hora nehora, kopec, či náhorní plošina byla důležitým mezníkem království a tří panství. Téměř stejně byl na tom i blízký Ještěd. Smrk je v krajině půlnoční, v záhvozdí, daleko od Prahy, kdo by co na něm hledal za štěstí. No a vidíte! Až z Itálie přicházeli Vlaši z Apenin a hledali do úmoru kostí na jeho svazích pokrytých v 16. století pralesy. V násypech dravých potůčků vybírali po deštích třpytivé kameny, drahokamy a aby jim místní nekonkurovali, strašili je hrůzostrašnými pověstmi. Dlouho, dlouho po Taliánech, nebo chcete-li Vlaších, na Smrk nikdo nevystoupil. Ještě snad možná z té slezské strany.
V roce 1892 již na jeho vrcholu stála první chata s rozhlednou a turistický ruch se začal rozvíjet. Smrk nijak nezaostával za jinými velikány, jako Sněžka, Ještěd a další. Důkazem jsou existující nádherné litografické pohlednice z tohoto období. Vždycky, když takové vidím, říkám si: Krásná to byla doba, škoda, škoda, že tehdy ještě nebyl vynalezen penicilin.
Dlouho ta původní krása s patinou stáří v drsném počasí neobstála, co hoří, shořelo v roce 1945. Vichřice vyhrála nad kamennou vyhlídkou a po dlouhá, dlouhá léta tu nebylo nic. Z divné, ploché hory foukaly větry nepřející podnikání. Lidé tu horu prý nikdy moc nemilovali. Snad že kolem ty zubaté kopce jim přinášely víc. Kamení, dřevo, drahokamy, vodu, klid. Zvěř, která lákala pytláky, kameny, co hledali místní hledači rudy.
Smrk dnes stojí v celé své rozlehlé kráse s novou rozhlednou. Stovky pacientů, turistů i místních se drápou vzhůru na českou stolovou horu, aby se ubezpečili, že všechno je na svém místě a nic neschází. Je na místě připomenout uhličité prameny léčivé vody této oblasti od Libverdy přes Smrk po Nové město pod touto horou. Nové Město, založené s takzvanou šachovou pravidelností ulic protínajících se v pravém úhlu, což se zas tak moc nevidí. A pod prapodivnou horou.
Žádné komentáře:
Okomentovat