čtvrtek 21. dubna 2011

Vlastenectví

Jsou věci, které si nemohu ponechat jen pro sebe. Občas ve svých fejetonech poděkuji našim bývalým občanům, rodákům za příkladný vztah k domovu, za neohrožené češství a přihlášení se k hodnotám, které mladým už moc neříká.
Nedávno mi zavolala paní Bahníková, aby mi poděkovala za článek v novinách, který jsem věnoval jednomu z největších latinářů, které naše země měla, a který byl mým učitelem na libereckém gymnasiu. Snažím se vytvořit galerii libereckých spoluobčanů kteří v období po druhé světové válce dali základ nové generaci osobností města, kraje. Jsou to učitelé, herci, lékaři, novináři, vědci, úspěšní podnikatelé, politici, zakladatelé institucí, stavitelé a další. Nemá cenu tím obtěžovat rozhádané politiky současnosti, kteří mají jediný zájem: vydržet ve svých funkcích co nejdéle. Problémy současnosti a hříchy minulosti jsou nad rámec jejich chápání.
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Posuňme se do současnosti. Paní Bahníková nabídla vzpomenutý kroj darovaný jí Hanou Benešovou libereckému museu. Neměli zájem a až po roce se ozvali, že by… Ale to už kroj opět žil, jak má. V Kanadě v Torontu si jej mladí oblékají a tancují v něm. Za mořem kroj ještě žije…

Žádné komentáře: