Pan Voráček se probudil a první, co ho napadlo, bylo poděkovat v novinách místní nemocnici za péči věnovanou v době hospitalizace jeho milované manželce. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že text musí splňovat jeho hlubokou úctu a nesmírný vděk za to, jak to všechno dopadlo. Přesvědčte se prosím, co vyšlo v denním tisku v následujících dnech. Cituji doslova: „Poděkování – děkuji kolektivu lékařů liberecké nemocnice pod vedením pana primáře MUDr. Řejhy. Za obětavé léčení mé manželky z Liberce. Podepsán manžel.“ Následovalo další poděkování. V novinách uveřejněno hned po prvním placeném poděkování: „Děkuji panu MUDr. Zdeňku Ostádalovi a zdravotní sestře Bieglové za obětavé léčení mé manželky XY z Liberce. Podepsán manžel…“
No aby poděkoval všem, musel poděkovat i dalším… Cituji z inzerátu, který byl otištěn přímo pod těmi předcházejícími: „Děkuji touto cestou všem zaměstnancům pohřební služby v Liberci za bezvadné a přímo vzorné vypravení pohřbu mé zesnulé manželky, za jeho taktní a ohleduplné projednávání. Pohřební služba převzala téměř veškerou tíhu starostí, doléhající v těchto těžkých chvílích jistě na každého.
Děkuji faráři církve XY za uklidňující proslov v české a (další) řeči a všemu ostatnímu personálu zúčastněnému jakýmkoliv způsobem při pohřbu. Současně děkuji všem účastníkům pohřbu, všem dárcům květin, zvláště N. P. XYZ, kteří se snažili poskytnout mi pomoc. Podepsán Vdovec XYZ.
A tak z jedné vody načisto to „XYZ“ sfoukl s denním tiskem, brilantně a obratně poděkoval všem zúčastněným i přihlížejícím… Hledal jsem dál. V dalších rubrikách. Na další pokračování této hořko-trpké informace. Na nic jiného už asi nedošlo. Ale i tak, co všechno se člověk z novin nedozví…
Žádné komentáře:
Okomentovat