Kolik mi bylo? 17 let a jako řada mých spolužáků z liberecké dvanáctiletky jsem seděl v přeplněném sále PKO v Liberci. Byl čtvrtek a psal se rok 1964. Šest stovek se nás sešlo na představení pražského divadla Na Zábradlí a sledovali jsme, poprvé mimo Prahu, divadlo absurdity, hru Václava Havla Zahradní slavnost v režii toho nejlepšího Otomara Krejčího.
Považte už jenom to, že autorem hry byl synovec odsouzeného „kolaboranta“ s nacismem a syn kapitalisty, majitele prvorepublikových filmových ateliérů Barandov. Šedesátá léta dala šanci i dětem „nepřátel“ režimu. A samotná hra? Jak se dalo očekávat, úspěch byl obrovský, i když šlo o satiru na socialistický režim. Prožívali jsme tehdy vůbec úchvatné chvíle: večer od půl desáté „Hlas Ameriky“, po celý den Svobodná Evropa. My mladí jsme nádavkem poslouchali rádio „Laxemberk“ samý rokenrol a angličtinu, které jsme díky výslovnosti vůbec nerozuměli.
Nyní jsme seděli v sále PKO na hrozných židlích, řada na řadě s jednou úzkou uličkou uprostřed. Jedno představení… Všichni jsme se shodli: viděli jsme něco úžasného, něco, co tu nikdy předtím nebylo. Hrozné bylo pouze to, že už od poloviny sálu byly vidět sotva hlavy herců a slyšeli jsme jen, co kdo pochytil. (Ta hrozná akustika sálu PKO…)
Hodně se dá přičíst tomu, že se asi nepočítalo s takových zájmem o lístky a přitom šlo o naprosto revoluční čin v té době: uvedení hry tzv. třídního nepřítele. Deset let předtím by z toho byl politický proces a deset let na Mírově. Prostě a jednoduše už ťukalo na dveře „Pražské jaro“ a „Zahradní slavnost“ Václava Havla byla jednou z prvních vlaštovek, která si stavěla hnízdo pod střechou liberecké radnice…
Žádné komentáře:
Okomentovat