sobota 25. června 2011

Karlov a okolí

Nevím, na kolika mapách je Karlov, ale ten u Machnína je tady, blízko u Liberce. Pro nás, kluky z Machnína, byl Karlov u Liberce náš. Už proto, že náš svět byl ohraničen spádovostí obcí s úzkým hrdlem plnící národní školu Machnín, kde jsme se všichni setkávali ve školních lavicích a také pod hospodou U zeleného stromu s kinosálem. Do naší školy chodila i děcka z Údolí svatého Kryštofa (dnes Kryštofova údolí), z Noviny, Hamrštejna a Bedřichovky. Pro nás to bylo, jako by se zde scházelo půl Evropy a k tomu Eskymáci, indiáni, Samojedi, pastevci sobů, kanadští dřevorubci a australští domorodci.
Do školy nás v tom padesátém pátém roce chodilo víc jak 150 dětí. Nikoho nikdo nevozil do školy autem (kde by se taky v Machníně a okolí vzalo osobní auto). Ještě se stávalo, že starý Fuger přivezl na žebřiňáku děti, které mu tam cestou naskákaly. A jet autem z Karlova by stejně ani dost dobře nešlo. Do školy se chodilo kolem vodárny a koupaliště, a tam vedla úzká, travnatá pěšinka.
Nejdál to měli ti z Noviny, Údolí a Hamrštejna. Těm jsme záviděli. Jezdili vlakem a v důsledku toho mohli chodit později a odcházet dřív. Smáli jsme se jim, že se bojí jezdit tunelem a že jsou na cestě do školy déle než v ní. Ti z druhého konce, od rybníka Šarešáku z Bedřichovky, by to asi měli blíž do školy v Chrastavě, ale spádová oblast byla Machnín. Jim jsme záviděli, že se mají kde koupat, že mají rybník a k tomu chrastavské Oko, kde bylo rovněž báječné koupání. Skoro ve Stráži, v polích, daleko od školy, bydlela Zdeňka Šmahelová a ta v zimě kvůli závějím do školy často i nepřišla.
Elitou jsme byli my, machníňáci. Nás bylo nejvíc. Často jsme vedli výpravy za těmi vzdálenými domorodci, se kterými jsme shodou divných náhod seděli ve školních lavicích. Třeba už cesta od školy směrem ke Stráži nad Nisou! Vedla nejdříve k inseminační stanici a pak dál, pod skalami, kolem Nisy. Jako do vzdálených krajin! Domovská obec na hony vzdálená, dobrou hodinu chůze.
Většinou jsme jezdili na kolech. Však také moje první hodinky skončily po srážce s ovcemi ve škarpě, stejně jako kolo, koleno a předloktí. Do Údolí jsme si moc netroufali. Lákadlo to bylo mocné, ale báli jsme se. Muselo se 4 km lesem a pánbůh ví, co by se mohlo stát. Prý tam straší, říkali nám moudří rodiče, a co řekli, to platilo. Co v Údolí? Pořád tam jen prší. Vždyť tam přestali už jezdit i filmaři z Prahy a co filmů tam dřív natočili!
Ještě jsme se odvážili tak k Hamrštejnu nebo do Andělské Hory. Hodně tátů od nás tam pracovalo v elektrárně, tak se jim chodilo naproti. A taky těm, kteří jezdili na kolech po stejné cestě do Totexu v Chrastavě. Bože, co my jsme se v těch dobách nablbli! Těch chat a chatiček, co jsme v korunách stromů i pod nimi postavili... Nejkurióznější byla ta na machnínském hřbitově za márnicí.
Oblíbené bylo i kino U zeleného stromu, machnínští hasiči a sportovci, kteří děcka brali do svých řad. Nakonec jsme se všichni sešli a společně cvičili na spartakiády, chodili jsme na dětské dny i pálit čarodějnice. Také jsme se v plném počtu scházívali u májky v Machníně, na prvomájovém průvodu celé školy na náměstí do Chrastavy. Rostly i houby, borůvky, maliny, chytali jsme načerno ryby. Česali jsme i ovoce na stromech při silnici, ale to patřilo cestářovi z Karlova. To procházelo, protože, jeho syn seděl se mnou v lavici. Jmenoval se Hnízdil.

Ve jménu Koruny, soli a kalicha

Ve jménu Koruny, soli a kalicha. Jak vzletně to zní a přece to odpovídá skutečnosti! Nemám rád autority a nectím je, ale tady se s pokorou ohlížím. Vystavit to nejkrásnější z cest z Prahy do Žitavy v Městském museu v Žitavě, je báječný muzeální počin. Jde o výstavu, na jaké se jinak jezdí do Prahy, do Vídně nebo do Berlína.
Miluji profesionalitu a dobře odvedenou práci. Cíl, který je jasný. Vědět od začátku, kdo, co a komu chtěl říci. A to, co jsem viděl, mě plně uspokojilo. Proslulé Žitavské misály. Žitavská postní plátna. A hlavně knihy, knihy, knihy. Vzácné tisky. Vše, co patří do dějin umění od 13. do 17. století příhraničních kontaktů Česka a Lužice.
Od pradávna spojovaly přechody Lužických hor Čechy s oblastí na sever až po Balt. Cesta z Prahy přes Žitavu byla tou, na které vyrůstala města, osady, tvrze i kláštery. Po ní putovala nejen sůl, ale i myšlenky. Obchodní ruch zvelebil okolní kraje a Žitava, která je nám nejen geograficky blízká, se i s okolím stala významným místem v rámci rozvoje Koruny, moci a vlivu českého panovníka. Nejvýznamnějším obdobím tak, jak je reflektuje i současná žitavská výstava. Období vlády Karla IV. Lucemburského s následnými léty husitských válek.
Žitavský františkánský klášter sloužil v husitských válkách jako útočiště pro pražské kanovníky. Toto období dodnes v Žitavě připomínají mistrovské práce – knižní malby, které po sobě pražští preláti zanechali. Žitava se stávala cílem uprchlíků z Čech i v době Třicetileté války a v době reformace. Tolerantní město ukrylo za svými branami a pevnými zdmi tisíce českých protestantů, kteří vedle své vysoké úrovně vzdělanosti přinesli do Lužice své znalosti a vědomosti. Tím podnítili nový ekonomický a kulturní rozvoj oblasti.
Výstava, významný počin žitavských historiků v městském museu, vysoce překračuje průřez badatelské práce regionálního pracoviště. Exponáty vzbuzují pocit návštěvy centrálního vědeckého ústavu shrnující mnohaleté úsilí vědeckých pracovníků. Jde o výstavu vysoce nad rámec průměru. Obrazy, liturgické předměty, mince a písemnosti svou vyvážeností poskytují překvapující, vyrovnaný a přehledný náhled do reality daného období.
Dlouho připravovaná výstava Ve jménu Koruny, soli a kalicha – cesta z Prahy do Žitavy, překračuje očekávání jak laické veřejnosti, tak odborné znalosti faktu. Jde o vysoce profesionální představení regionu německé Žitavy i českého příhraničí okresů Libereckého kraje.
Výstava je otevřena do 31. 10. 2011 v žitavském museu a vstupné činí 3,50 €. S návštěvou by neměli otálet především ti, kteří jsou okouzleni našimi dějinami. Měli by navštívit tuto mimořádně kvalitní výstavu a vzít s sebou jak své děti, tak své rodiče, starší generaci hrdou na dějiny své země.

sobota 18. června 2011

Školní výlety – a nejen ty

Nevím, kam jezdívali žáci národních škol z jižních Čech, ale naše školní výlety dětí z Liberecka a Jablonecka mířily do krásného a bohatého okolí. Nespočet hradů, zámků a přírodních scenérií. Bylo až těžkou volbou, kam jet. A ty báječné ceny v desetikorunách! Jistě, psala se padesátá léta už po měně, ale SRPŠ platilo ještě za bohatého příbuzného a tak každý mohl na výlet jet.
Ty nádherné jednodenní výlety! Na nohách pionýrky nebo kecky, každý s něčím přes rameno, což pro nás, děti z pohraničí krátce po válce znamenalo, že to byly různé pytlíky přes rameno, co ještě používali třeba vojáci Wehrmachtu, různé sáčky od plynových masek atp… Co v nich bylo? Kapesník, kudla rybička, chleba s máslem a řízkem, skládací hrnek na vodu (PET lahve ještě nebyly), šumáky, kousek čokolády a vajíčka natvrdo. A malá peněženka s částkou od 10 do 30 korun. Něco na psaní pohlednic. No a spousta kinedrilu proti zvracení, černého uhlí na průjem, toaletní papír.
Kam se jezdilo? Na prvním místě bylo letiště Praha – Ruzyň. Na terase letiště jsme pozorovali stará motorová letadla, ale i první proudová „tučka“. ZOO Praha, Karlův most, orloj, Pražský Hrad, Prašná brána, Zlatá ulička, to byla zlatá Praha. Školní výlety do Rovenska, na Trosky, na Humprecht, do Prachovských skal, na Kost, Frýdlant v Čechách, Sychrov, Lemberk, Českosaské Švýcarsko, varhany u Kamenického Šenova, vykoupat se cestou do Jizerek na Souši, Lázně Libverda. Na Ještěd. V sedmičce jsme jeli na dva dny do jižních Čech, Hluboká. Schwarzenberská hrobka, rybníky, České Budějovice. Co víc si přát?
Školní výlety byly úžasné. Nikdy jsme neměli žádný větší malér až na pár pochytaných kuřáků, nějaké to pivo a čekání na opozdilce. Vše se řešilo na místě, domluvou. O poznání horší to bylo s výlety v osmé a deváté třídě, ale přeci se jezdilo. Jižní Čechy, jižní Morava, Krkonoše, východní Čechy.
Samostatnou kapitolou bylo gymnázium Liberci, tehdy ještě střední všeobecně vzdělávací škola. To už se nejezdilo vůbec. Já na tuhle povedenou školu přišel v roce 1962 a vzpomínám na ni ve zlém. Především kvůli takovým, jako byl můj učitel literatury, pan Říha a další. Škola měla v čele ředitele, nějakého učitele Pavlíka a ten zakázal školní výlety. Hlavně ty přes noc, aby prý učitelský doprovod opačného ohlaví neměl mezi sebou sexuální poměr.
Zákaz byl údajně vydán od té doby, co jel jeden takový školní výlet zkontrolovat a malér byl na světě. Kontrolovaná „profesorka“ přišla do jiného stavu, ke změně jména a stala se z ní paní profesorka Pavlíková. Nevím, zda je to jen legenda, ale v době „pavlíkování“ na téhle škole se přes noc opravdu nejezdilo nikam a tak zůstalo při tom, že tohle je ta Pavlíková, kvůli které jsme seděli doma. Pokud to bylo jinak, pak se omlouvám jak paní profesorce, tak tomu nafoukanému paňákovi, řediteli školy, kterému jsem nestál ani za opětovaný pozdrav – dobrý den soudruhu řediteli…

Kathe Kollwitz

Kdysi mi „mecenáš“ všech sběratelů na sever od Ještědu pan Štípek věnoval starou grafiku, nic moc… To „nic moc“ jsem si rozbalil až doma a v ruce držel Käthe Kollwitz, paní mých snů, autorku, která opravdu mě oslovila. Držel jsem v ruce jeden její list. Kdo rýžoval zlato a našel šupiny, kdo našel v lese po dlouhé zimě prvního křemeňáka, ten pochopí. Vy, co máte ve sbírce svého Mauricia a potí se vám dlaně, víte, co nás spojuje. Krásno. U někoho to je Velké Březno, ale já už ho nepiju.
Autorka, ač by neměla, ze světa snů vstupovala do světa těch nejchudších, slabých, ponižovaných a prací udřených. Ano, i tohle je ono umění. Umění tak veliké, že větší jen těžko dohledáte něco, co téměř uráží. Berlínská stará paní, kterou Hitler nenávidí, maluje vše, čeho se mnozí štítí. Práci. Práci udřených, staré i mladé, obyčejné lidi. Nemoci stáří. Shrbené, zlomené a přece osobnosti. Víte, to bude asi tak, jako když vidíte čerstvě vykopaný lanýž. Z venku nic víc než starý sešlapaný střevíc, uvnitř katedrála Svatého Víta s kaplí Svatého Václava.
Tak nějak obmýšlela liberecká galerie v únoru 1975 výstavu ve svých prostorách. Přítel a kamarád, skvělý řidič podnikového auta Standa Pavliš, mi na památku udělal pár ilegálních fotografií z výstavy. Patří mezi ty, na kterých syn Jakub dostává své vysokoškolské diplomy, či na kterých se dcera Sára vdává. Pokud člověk stárne kvapem, pak se rád podívá, co zbylo a pokrývá se prachem. Se strachem, že jednou také zapomenu, jako mnozí zapomněli na tu starou paní, co neviděla Hitlera a jeho svět silných černých uřvaných uniforem.
Chtěl bych ještě jednou stát v řadě, slyšet klarinet na retro výstavě Käthe Kollwitz v liberecké galerii nebo tam, kam stará paní dojde. Třeba do obchodního centra za lidmi, kde bude vystavena a lidé spěchající centrem ji uvidí a zastaví se…

Dnes už svítí slunce.

Nemyslete si, že dříve nepršelo. Lilo a lilo, jako z konve. Mám před sebou útržek papírku, na který jsem si v létě koncem června roku 1971 poznamenal: „Medard, jakého tu ještě nebylo. Podle údajů meteorologické stanice v Českém Dubu spadlo 145 mm srážek, z toho 96 mm za posledních 10 dní. Za prvních dvacet červnových dnů napršelo na Liberecku 112 mm vody.“
Vážený patron, podle ověřených pranostik, nechvalně známý štědrostí deště se v roce 1971 mimořádně vyznamenal. Jako příklad mohu uvést sousední obec – Chrastavu. Já jsem z Machnína a to je 3 km od Chrastavy, tudíž máme stejné počasí. Tak, jako u nás, i Chrastava se topila v dešti a déšť v prvních jarních měsících v takovém množství znamená pohromu. Především starosti se senosečí. Jak se tehdy vyjádřil agronom místního Státního statku, pan Urbánek, obrátil se jim plán senoseče úplně naruby… Byl konec června a oni měli pod střechou pouhých 60 metráků sena. Zbytek ležel v podstatě ve vodě. Na sušení nebylo co. A čekat na zázrak? A tak Chrastava silážovala a senážovala, aby se uvolnily plochy, a aby se využilo vše, co se dá v zemědělství využít. Šli do toho pěkně zhurta. Zesilážovali 60 vagónů jetele a jetelotravin, zatímco 20 vagónů bylo zasenážováno a 20 vagónů jich ještě na senážování čekalo. Jednalo se o jediný optimální způsob sklizně zatravněných ploch.
Jak je vidět, chrastavští si s vodou vždy uměli poradit. Záleží pouze na organizátorech, na lidech, kteří svou obětí vlasti dovedou strhnout ostatní. Jsem rád, že jich je právě u sousedů v Chrastavě tolik i dnes. Dokázali to v uplynulém roce, v roce nevídaně velké vody, která tehdy vtrhla nečekaně do tohoto líbezného města jen kousek od Machnína a od Liberce…
Byl jsem se nedávno v obnovené Chrastavě podívat. Krásnou kašnou počínaje přes čisté ulice a nové fasády domů dnes svítí slunce. Přeji vám, ať svítí napořád. Váš soused, který má Chrastavu rád.

Proč se Ještěd jmenuje Ještěd

Kolikrát slýcháme tuhle otázku, tolikrát ji zodpovídáme jinak. Vnučka má jméno po babičce, vnouček po strýčkovi, který dal mladým vykrmené prase a roubenku v Jilemnici. A Ještěd? Těch variant je jako u psa blech. Němci měli své, Češi je mají také. Měl jsem kamaráda a nikdy bych to do něj neřekl. Dal si tu práci a přesvědčil mě. Jeho verze jména Ještědu bude určitě ta pravá, i když to může být jako s tou Mona Lisou, kterých, podle filmu s Janem Werichem, měl císař Rudolf II. plnou almaru.
V kronice českého korunního léna Frýdlantu a Liberce, od libereckého pátera Jana Karla Rohna, magistra filosofie, bakaláře teologie, člena a kanovníka řádu Křížovníků na Starém městě pražském, vytištěno v Praze roku 1763, autor o Ještědu mluví takto: „Ještěd je jednou z nejvyšších hor. Na jeho vrcholu je bezlesý prostor s kamenným křížem. Odtud vidíme i okolí Pražského hradu. U paty Ještědu na sluneční stráně (jižní) je jeskyně zvaná „Guksloch“ (těžní jáma, místo, kde se doluje), odkud pocházejí jaspisové kameny, jejichž druhy zasílala do Anglie jeho Excelence Jan Václav Hrabě Gallas svým panským inspektorem Platzem. Kameny jsou natolik tvrdé sorty, že se dají těžko vybíjet, rostou jak malá vejce. Je mínění, že od těchto jaspisových kamenů hora jméno „Jasken“ má. Tak jeho jméno od dávných časů je vyslovováno…“
No, řekněte, proč ne? Proč by měli mít pravdu, co si myslí, že „Jescht“ (jask) je to pravé označení, že podle mlhy na kopci často ležící nebo ti, co vidí v hoře ježka s pichlavými bodlinami, co by stromy na hoře rostoucími a těmi bodlinami se chlubící a vrchol pak, že vypadá jak ježčí hlava. Starý Balbín pojmenoval hory podle ještěra. Starý páter Rohn se nakonec přiklonil ke jménu podle ježka. Mně se víc líbí varianta s jaspisem. Má větší šmrnc.
A umím si představit hromady turistů v nějaké jeskyni u paty Ještědu, jak brousí jaspisy a je o ně mela. Určitě dobrý pokus, jak udělat z turistů ještě větší troubelíny, než jakými ve skutečnosti jsou. Něco pro tyhle platící zákazníky udělat musíme. Jinak jsme s turistickým ruchem a s penězi z něho tam, kam chodil i císař pán pěšky. Takže cestou na „Obří sud“ a rekreační areál kolem se rozkládají, sbírejme po okolí rozházené jaspisy a jiné, krásné křemenné odrůdy, kterých je kolem Ještědu požehnaně, od Plání až k Javorníku…

Spor dvou chudých

Příběh se smaltovaným lavórem pohlednic vydaných na přelomu 19. a 20. století má, jak se zdá, víc otců než by si jeden pomyslel. Liberecké a jablonecké legendy byly obohaceny o příběh z nedávné minulosti. Ač jsem podezříván, že fabuluji a že čtenářskou obec mystifikuji, musím se důrazně ohradit. Věřte mi. Příběhy v mé první knížce Rub a líc mých pohlednic si zasluhují víc důvěry. Nejsem si vědom, že bych si až tak moc vymýšlel, dotvářel a spřádal pověsti, které nekorespondují s reálnou vizí. Někdy snad, ale zrovna příběh s lavórem a mé srdeční slabosti jsou toho dokladem.
Stalo se. Po rozhovoru telefonem v onen podvečer jsem zůstal v postoji ještěrky ohromené velkým hadem nabízejícího jen jedno řešení: pohlcení s botami i chlupy. Toho památného dne jsem už nepozřel sousta a soustředil se na to, že časně ráno pojedu do Jablonce nad Nisou a budu součástí světové transakce koupě lavóru starých pohlednic.
Noc, která transakci předcházela, byla nocí odsouzeného či pacienta před těžkou operací a ráno nebylo o nic lehčí. Mé smysly nechápaly, co se to s tělem děje, vše nasvědčovalo, že jsem na infarkt. Ještě, že jsem se nepodíval před odchodem do zrcadla. Nevím, jak vypadá popelatá tvář, ale tak nějak jsem jistě cestou tramvají z Liberce do Jablonce vypadal já.
To, pro co jsem si jel, mělo být řádově v tisíci kusech a za solidní cenu. Až sem se všichni shodujeme a můj příběh v knize se nijak od skutečnosti neliší. Pocit bušení srdce, žaludku, který se domnívá, že je s ostatními na rozbouřeném moři. Víc mrtvý, než živý jsem stanul před domem v ulici, která spodem celá obtáčí město bižuterie. Barabizna měla 4 poschodí a dodnes má ty kamenné schody do nebe, špinavé zdi, litinové původní zábradlí a nahoře prastaré dvoukřídlové dveře.
Figura, co mi otevřela, musela být původně bytnou, té krasavice, co bydlela ve filmu „Mrazík“ v boudě na kuří nožce. Nedostal jsem ze sebe slovo. Nic nemusela říkat, věděl jsem předem, že Karel X. tu už byl, že mě předběhl. Když otevřela pusu, měla v ní jeden dlouhý špičatý zlatý zub a pod nosem knírek jako dʹArtagnan. Špičatým dlouhým špinavým nehtem ukázala ke kamnům. Tam skutečně stál smaltovaný lavór plný, plničký praskající ve švech, lavórek plničký pohlednic s odstřiženými růžky tam, kde byla nalepena známka.
Baba projevila účast a zeptala se, zda mi není šoufl. Nebylo, ale já se naopak viděl. Můj duch se vznášel nad mým tělem, a komunikoval s někým, kdo se mi velmi podobal. Rozhodně to nebyl přítel a sběratel pohlednic Petr X. O tom jsem přesvědčen. Svět končil ne někde v Portugalsku, ale v sálajících kamnech spalujících můj životní elán, neboť můj entuziasmus odcházel jako pára z papiňáku. V násypníku vedle kamen byly odstříhané známky, oboje k dispozici sběrateli pohlednic i známek.
Ušetřila mi práci. Obé od sebe nůžkami oddělila v rámci kampaně „co bych pro blízkého člověka neudělala“. Byl jsem daleko od těla a duch v podobě bílého pytlíku na mouku už cestoval po způsobu teplovzdušného balónu kolmo vzhůru, přímo k branám nebeským. Nevím, co cítil kolega Petr. Ve stejném okamžiku, asi také nic moc, pokud ode mě neopisoval, na poklady nevěřil a nikdy je nehledal. Doba, než jsem se vrátil do bezduchého těla, byla dlouhá a tělo, do kterého jsem se vrátil, už bylo pěkně studené. Brrr… Nevím, jak to vše šlo po sobě. Přivolaný lékař mi dal injekci, abych mohl mluvit, ale nač bych si třepil hlas a ústa. Nic tu pro mě nebylo. Utišil jsem své zvířecí pudy dychtící babu po troškách pozabíjet, rozčtvrtit, polámat kolem, na kůl nastrčit. Pokrčil jsem nonšalantně rameny, stáhl pohrdavě koutky, prkenně odcházel… Lékaři jen udiveně vzhlédli, mávli rukou a já sešel ze schodů i celkově.
Ptám se i Karla X., který obdobný příběh nárokuje jako své kulturní bohatství. Já říkám stokrát ne. Mně se to stalo, já si to obrečel, já jsem ten smolař, já jsem ten, co babě dovolil oddělit známky od pohlednic. Nevědomky tím, že jsem chtěl víc. Pohledy i známky. A baba, ta tomu porozuměla po svém. Celou noc stříhala, chtěla mi ušetřit práci. Teď chodím jako stín… No, to trochu přeháním, mám už zase 120 kg a doktorka…mě nutí zhubnout. A tak nevím, co Karle X.? Řekni, je to tvůj příběh nebo můj? Co jsi to říkal? Jo, zhubni. Tak jo. A ty – sklapni!

VIP a stále málo turistů

Je tomu rovných 40 let, kdy primátor Liberce, přítel a kamarád, Karel Zikeš, přivítal na liberecké radnici první kosmonautku světa, hrdinku SSSR, Valentinu Tereškovovou, manželku kosmonauta Nikolajeva. Proč na to vzpomínám? Tak zaprvé: byl jsem při tom, ale především Liberec uměl a měl, co svým vzácným hostům ukázat. Na podzim čekáme V Liberci návštěvu, izraelského velvyslance a velvyslance USA. Čím se jim pochlubíme?
Valentině jsme před 40 lety ukázali radnici – prohlídku těch úžasných prostor, včetně malého koncertu ředitele LŠU J. Hrdiny na varhany. Na víc nebyl čas nebo vlastně ano. Na to, co město reprezentovalo, byl čas vždycky: vzorkovna Sklo-exportu v Libereckém zámku, vzorkovna Bytexu ve Vratislavicích a liberecké Textilany. Bytex a Textilana nakonec odpadly z časových důvodů. O to déle si vzácný host mohl prohlížet sklo v Libereckém zámku.
Tak se zamýšlím, jaký okruh „památek ukázat vzácným hostům při jejich dnešní návštěvě Liberce? Přijetí v kanceláři primátora a oficiální přivítání v obřadní síni za zvuků varhan, musí být. A pak? Škoda, že už není v provozu „Radniční sklípek“, oběd v takových prostorách si hosté pamatují rovněž. Pokud si odpustíme oběd ve Sklípku, určitě se jim zavděčíme blízkou knihovnou a synagogou. Z radnice je to pěšky 5 minut a právě tyto dvě instituce stojí za zhlédnutí. Zcela nově by se VIP návštěvníkům Liberce měla nabídnout prohlídka libereckého divadla s naprostou bombou v celé Evropě, nevídanou oponou Gustava Klimta…
Pokud by v regionu osobnosti přespávaly, je možno pozvat je na divadelní představení, vystoupení souboru doprovázející delegaci atp. Rovněž další 3 objekty v severní části města – Botanická zahrada, ZOO, Technická universita – stojí za pochlubení se návštěvám. Pokud se chceme pyšnit horami, pak bude nejlépe chutnat oběd na Prezidentské chatě v Jizerských horách, ale určitě se nebudeme chlubit zimním areálem v Vesci.
Dole ve městě je revitalizována textilka, dnes centrum zábavy a ponaučení IQ park v Babylonu. Město se může pochlubit i osobou ing. M. Vajnera, člověka, který začínal od „0“, dal práci mnoha lidem a ukázal všem, že i velká myšlenka a sen se dá v Liberci realizovat.
Ještěd, sice hodně zanedbaný hotel, ale překrásná vyhlídka nejen do celého libereckého kraje. Pokud rychle mineme vozidly obchodní centra, tak toho lze při vícedenních návštěvách spatřit v nejbližším okolí více. Poutní místo katolické církve Hejnice, lázně Libverda a Kundratice, zámky ve Frýdlantě, Sychrově, Grabštejně, Lemberk.
Relaxačním pobyt ve sportovních areálech, jízdy na koni, zimní sporty, tenis, sportovní utkání a golfová hřiště. Kromě toho je možné podle zájmu hostů doporučit Severočeské muzeum a Oblastní galerii v Liberci. Toho, co ukázat jak hostům VIP, tak i turistům navštěvujícím město, okres, náš kraj, je velmi mnoho. Jde o to, zda úředníci zodpovídající za výběr programu pro naše hosty umí hospodařit s jejich časem a zda jim nabídnou i program, který nás reprezentuje.
Nakonec jsem přesvědčen, že zmíněné trasy, byť jsou i neúplné, by měly mít v náplni turistické a informační kanceláře v jednotlivých městech. Vše nasvědčuje tomu, že klesající turistický ruch má své opodstatnění i v malé nabídce atraktivit města pod Ještědem.

čtvrtek 16. června 2011

Dialog Ausburg – Liberec 2011

Autobus jede zvlněnou krajinou. Nejmenší ze souboru má strach z toho, že neroste. Hraje si s plyšákem. Ti, kteří sedí kolem ní, jsou tak o pět centimetrů větší a utěšují ji, že určitě vyroste. Na všechno už jsou prášky. Má absolutní sluch. Když zpívá, mrazí mne. V autobuse si notují starší děvčata ze souboru. Slyším tu malou, jak říká: „To nikdo neslyší, že je to falešný?“ V batůžcích ukrývají plyšáky a nepřeberné množství jídla a pití, čtou si časáky pro teenagery a v batůžcích přehrabují jejich obsah.
Seřazeny na podiu vypadají úplně jinak. Nastoupil světově uznávaný pěvecký soubor Severáček až po okraj plný profesionality. Soubor, který svým vystoupením ve Zlaté síni ausburgské radnice vzal všem přítomným dech. Nejsem sám, kdo vnímá vystoupení tohoto souboru za hranicemi vlasti úplně jinak. Bouřlivé ovace a zvlhlé oči hovoří jasně o dojetí, které prožíváme.
Německo-české kulturní dny Dialog Ausburg-Liberec 2011 byly zahájeny vystoupením dětských pěveckých souborů, jako symbolické hledání cesty příštích generací. Cesty k novému uspořádání světa vedle sebe žijících lidí rozdílných světových názorů, náboženství i životního stylu. Tenhle motiv Severáček uchopil pevně. V sále plném zlata, symbolu bohatsví a moci, Severáček svým vystoupením oslnil.
Program čtyřdenního angažmá české liberecké reprezentace byl opravdu bohatý, naplněný besedami, prezentacemi, zajímavými výstavami, vystoupeními hudebních skupin a profesionální výstavou uměleckých děl. Již od počátku byla přístupná výstava starých pohlednic Liberce a Libereckého kraje i výstava uměleckých fotografií. Liberečané byli velice dobře prezentováni i ženami z Prvního spolku paní a dívek, které na místě vařily zelňačku, která se setkala u hostitelské strany s ohromnou odezvou. Nakonec jí dalo přednost před laskominami obdobného spolku ausburgských žen i vedení liberecké delegace v čele s primátorkou města.
Ausburg,město s největším počtem cizinců v Německu, je město opravdu internacionální. Na ulicích potkáte zástupce snad všech lidských ras, které na této planetě žijí. Město ale také žije obdobnými problémy jako většina podobných aglomerací Evropy. I zde levná pracovní síla z východu vzala práci textilním dělníkům. Město v komplexu budov v jedné z takto postižených částí města vybudovalo textilní muzeum, v jiné zase ohromnou městskou tržnici plnou potravin, zeleniny a květin.
Péče, kterou město věnuje kulturním památkám, je inspirující. Není zde památky, sochy, kašny kostela či měšťanského domu, aby nebyl označen vysvětlujícím štítkem, aby nebyl přístupný k nahlédnutí a prohlídce. Na chodnících neleží žádný asfalt, vše je vydlážděno a sochařská díla (až na jedno darované) jsou srozumitelná, neurážející vkus domácích ani turistů. Den, co den, večer, co večer se zde konají desítky kulturních akcí, ale ani v tak bohaté nabídce nezapadla nejvýznamnější prezentace Dialogu Ausburg-Liberec 2011 zapůjčení obrazů z Oblastní galerie Liberec části sbírek tzv. barbizónské školy impresionismu.
A největší zážitek? Pominu-li rokokový sál Schaerlerského paláce a Zlaté síně ausburgské radnice, jsou to setkání s lidmi. Pozvání na svatbu neznámými svatebčany, besedy s těmi, kterým mé staré pohlednice udělaly radost, seznámení s „mladým“ baronem Liebiegem a jeho neteří princeznou...
A největší radost? Ze Severáčku. Určitě patří mezi rodinné stříbro našeho krásného města stejně, jako opona libereckého divadla od Gustava Klimta. Často ani nevíme, co máme doma (jako v případě divadelní opony) a na co přilákat do města turisty, znalce a odborníky.
Dialog Ausburg-Liberec 2011 byl oním pomyslným ukazováčkem směřujícím k rezervám, které jsou příčinou toho, proč právě Liberec stojí stranou turistického zájmu o město a jeho krásné okolí.

pondělí 6. června 2011

Průvodcem na zámku

Brigáda jako brigáda, ale studenti gymnázia si moc vybírat nemohli. Naučit se text, vše od 13. století až do roku 1945, kdy bývalá šlechta končila. Tedy aspoň ta, co kolaborovala s Němci. Když mi v agentuře doporučili Frýdlant, nebylo proč hledat něco jiného. Byl duben a já jako návštěvník si uvědomoval, že do tří měsíců budu průvodcem já. Nevím, jak dnes, ale tenkrát nebylo připravit se na zkoušky moc jednoduché a snadné. Naučit se text znamenalo, mít jej stále u sebe, a třeba v těch nejkurióznějších případech. Na WC, v tramvaji, v čekárně u doktora. Znát lechtivé podrobnosti ze života zhýralých aristokratů pánů z Dubé, Valdštejnů, Gallasů i Clammů.
A znovu čtyřikrát jako řadový návštěvník. Sledovat dikci a vše, co a jak dělá profesionální průvodce, pak zkoušky před hlavní průvodkyní a po nich průvodcovské klíče… Stálé zamykání, odmykání a zamykání. Výpravy od pionýrů až po slavné, hloupé, přechytralé, slušné, špatně slyšící, ty, co na všechno reagují skepticky až po ty, kterým se zámek i s průvodcem líbí. Cizinci, i ti, co vám cestou málem umřou až po ty, co tipují budoucí krádež. Všichni si zaplatili a průvodce to musí zvládnout.
Někde mají i pantofle a leští jimi podlahy. No co, jinde se ještě leští kliky (obvyklý bonmot na zámcích s pantoflem). Šéfka sedí v kase a nic ji neujde. Je se mnou spokojená. Mám vyhráno? Ve Frýdlantě v Čechách vše rozhodující procházelo domečkem, kde prodávala vstupenky manželka kastelána. Ale o tom je celý svět. Nejkurióznější byly magnetofony na prsou brigádníků. Brigádník pouze ukazujícím prstem doprovázel cizojazyčný text linoucí se mu z krabičky na prsou. Jasně nejhorší, co mohlo být, byli všeznalci, kteří se snažili zviditelnit před ostatními. Hrůza a děs. Podle vždy a všude platné zásady „zákazník má vždy pravdu“, jsem slyšel fantasmagorie překračující nebeské výše.
Většinou nás bylo 9 studentů brigádníků. Nedělali jsme průvodce jen za peníze. Většina z nás našla právě v této práci budoucího a celoživotního koníčka. Lék na nudu, jak se dnes trefně říká – „kudy z nudy“.

O sportu před radnicí

Bože jak ten čas letí! Je tomu tak čtyřicet let, co jsem ty pány pravidelně potkával na kraji náměstí naproti radnici. Ano, tam se scházeli skalní fanoušci Slovanu, ale i Rapidu (1971), aby řešili to podstatné: Jak dál s libereckým fotbalem? Mnohým totiž nestačilo hřiště a ochozy. Vítězství či prohru museli prodiskutovat ve městě, s účastí těch, co na zápase nebyli.
Pánové v letech, žádní utřinosi, „poláčkovští“ muži v ofsajdu. Příznivci i odpůrci, znalci, sázkaři, čumilové, přátelé a kamarádi, provokatéři. Pánové ochotní praštit svého souseda deštníkem, shodit mu klobouk a šlapat po něm. Dámy a pánové se chovali seriózně, vždy jen seriózně, slušně a v rámci pravidel – na hřišti. Bože, to byly časy! Čtyřicet let nás dělí od časů první poloviny sedmdesátých let minulého století, časů, kdy se pánové před obědem sešli na růžku náměstí a tam si vše vyříkali. Mluvilo se i o jiných sportech, ale prim patřil Slovanu: výkonům, tabulce, trenérům, ambicím, rozhodčím. Samostatná relace patřila výborům, soukromí a rodinám.
Rapid potěšil, zvláště jeho postup do přeboru a v souvislosti s tím si mnohý posteskl, že kdyby hrál Rapid alespoň u letiště, šel by se podívat, ale pavlovický stadion je přece jen trochu z ruky. A navíc, tehdy byl velmi aktuální problém s hlučností. Střetávání se fotbalu se soutěžemi motorkářů – plochodrážním, s rozjížďkami, s ryčnou hudbou z ampliónů. Problémem byli i pejskaři se svou školou. Mulda za hřištěm byla plná štěkotu, jejich odpovědí na píšťalku fotbalového rozhodčího. A tak si všichni překáželi, vráželi do sebe, jeden druhého někam posílali.
Tohle vše se řešilo každou neděli v koutě libereckého náměstí před čtyřiceti lety. Tradice „vynášet“ radost i smutek ze hřiště ven do ulic a náměstí má, jak vidno v nedávné historii, značnou tradici. Sdílení radosti i smutku potřebuje prostor, protože samotný zápas je pro seriózní diskuzi nedostatečný. Ochozy, zábradlí, schody i pořadatelé omezují gestikulaci, ke které fanda potřebuje vlastní publikum. Vhodný prostor měl před radnicí, kde se neděli co neděli stavěl manšaft tak, jak by měl vypadat, aby vyhrál a kde sudího nevidět.
Jako dnes tam vidím svého strýčka Karla v diskuzi s tehdy ještě mladým učitelem Rudou Folkem, a pokud se nemýlím i pana Tecla „Frenkyho“ a dvě, tři desítky dalších. Hodně se toho kolem libereckého fotbalu změnilo. Ze sportu se stal byznys a byznys to už je o penězích. Peníze ve sportu docílily jen toho, že seriózní pánové se už nescházejí v koutě náměstí. Tam všude je nahradily stolky a židle pizzerií…

Sachr dort

Tak jsem byl „na cukru“. Zná to hodně z vás. Jednou za 3 měsíce odběr krve, moč a pak vysvětlování. „Přibral jste, ukažte nohy, třicet korun sem! Z vás paní doktorka nebude mít radost.“ Co smím, co nesmím. Zhubnout musím. Tentokrát mám argument já. Koupil jsem si kolo a už sporadicky jezdím. Divím se, že doktorka nejásá se mnou. „To není moc dobrý nápad“, dozvídám se. „Budete jezdit, dostanete hlad a sníte toho víc, než jste spotřeboval.“ Asi jsem na paní doktorku koukal jako ranec neštěstí, tak aspoň dodala: „Zhubnout musíte.“
Mám já to radosti! Mirabelky nesmím, čokoládu (co to je?), buchty, džemy, ovoce. Není nic horšího, než dieta, snad ještě horší je dodržovat ji. A tak je to se vším, co si oblíbím. Dcera se mi vdá a z bytu odejde, rybičky v akváriu se pozřely navzájem, oblíbenou knížku půjčím a už se nevrátí, jdu na film do předraženého kina a nic z něj nemám, usnul jsem. Píšu si s chlapem do Vídně a posílám mu staré pohlednice a on mě starý Liberec. Píšeme si léta a on mě pozval k němu – do práce, do Vídně. Je hlavním „inženýrem“, cukrářem v hotelu Sachr a sachr dort je jeho specialitou. Řekněte mi moji drazí, kde se stala chyba? Proč já musím trpět jako kůň? Proč mě štěstěna dobrého jídla opustila? Dal bych si zmrzlinu, meloun, pořádný pivo, ale ve všem je cukr. V jogurtech, palačinkách, rumu, sušenkách. Sachr s cukerínem by asi nebyl hit.
A teď raďte, co s tou nadváhou? Co s kolem, které také nebylo zadarmo? A tak hledám mezi řádky, co dělat a neřvat. Komu volat? Na které dveře klepat? Do kterých kopat? Mám hlad a rudo před očima. Jsem na jednání a mají tu na stole zvlášť dobře vypečené houstičky, buchtičky s krémem. No a co já? Mám chuť a snědl bych všechno a všechny, co mi dobře radí. Mám škodolibou radost, když pánovi odvedle upadne kopeček jahodové zmrzliny do klína…
Jsem přesvědčen, že i tohle pomine. Musí. Opadávají emoce i vlny tsunami, zmizí i skvrny na slunci – vychladnou. A nám nastanou časy, kdy budeme smět všechno. Doufám jen, že to nebude, až v nebi, tam se mi zas tak moc nechce. Být mrtvý pro kus Sachru a mít křídla, to zas ne. Mám nové kolo. Uvidíme, kdo s koho. Počkejme si do švestek, i když slivovice také není bez cukru…

Hlasy od Ještědu

Vycházely v češtině jednou týdně ve čtvrtek a stály 50 haléřů. Majitel, vydavatel a odpovědný redaktor, vše v jedné osobě – Karel Šrýtr.
Mám před sebou číslo z 26. srpna 1938, a protože denně chodím kolem chátrajícího a dnes již několik let uzavřeného hotelu Imperiál v Liberci, nedá mi to, abych si nezastínil dlaní odraz denního světla, odrážejícího ve vstupních dveřích a nenahlédl dovnitř, desítky let zpátky… Právě se zde ubytovala dvacetičlenná delegace Anglické ligy svazu národů pod vedením Mr. Wilsona. Přijeli proto, aby vyvážili jednání lorda Runcimana, neobjektivního přisluhovače henleinovců, který se nechává zdravit špalíry mladých nacistů se zdviženou pravicí. Přijeli, aby nestranně vyslechli německé liberecké sociální demokraty, liberecké Čechy a zástupce Ligy žen pro mír a svobodu. Vždyť právě henleinovci si stěžují ve světě na Čechy, že jsou fašisté a chtějí počešťovat Němce v českém pohraničí.
Škoda, že jsou dveře tak pevně uzavřeny. Přes špinavou záclonu a odrážející se světlo toho moc nevidím. Jednání probíhají už od 23. srpna 1938 a první se „obhajují“ němečtí sociální demokraté, kteří, mimo jiné hájí Čechy, a argumentují vším možným, že Češi nepočešťují Němce, že ani „NJS“ není víc, než spolek kulturní, chránící Čechy, své členstvo před germanizací. Česká členka Ligy pro mír a svobodu vylíčila útrapy Čechů v Liberci, vzpomněla rozbíjení oken a bití Čechů v ulicích města. Ještě téhož dne byli vyslechnuti i členové SdP (Henleinovy strany). Ti tvrdili, že je neúnosné, aby Češi v Liberci, kterých byla 4 % za Rakouska, posílili stálým osidlováním na 16 % v roce 1938. Ještě týž večer promluvil perfektní angličtinou dr. May jménem libereckých Čechů k problematice rozeštvávání Čechů a Němců po roce 1933.
Promluvil i bývalý starosta Horního Růžodolu, Kořínek, Kögler a závěrem ředitel SKD (družstva) Kubant. Německé ženy si stěžovaly, že musely z Ligy vystoupit, protože byli svými soukmenovci těžce napadány a terorizovány, až nepříčetně „štvány“. Tyto ženy z Liberce a okolí, existenčně závislé na německém prostředí, musely z Ligy vystoupit. Štvanice proti nim neznala „hranice“, neměly možnost se hájit proti sprosťárnám, zveřejňovaných na jejich adresu časopisem „Gerade Michel“. Byly zbavovány práce a to vše jen proto, že se ohrazovaly proti henleinovské národnostní nenávisti k Čechům. Německým „dětem se vštěpuje nenávist k presidentu republiky (E. Beneš), učí se posměšné písničky… Poměry zavedené henleinovci na Liberecku jsou nesnesitelné a německé ženy s demokratickým a státním cítěním jsou bez ochrany vydány všanc nepříčetným štvanicím SdP“. Řečnice pak apelovala na cit anglické komise a prosila o ochranu.
Jak to všechno dopadlo? To už víme všichni. Lord Runcimen odjel, aby světu zvěstoval mír na úkor toho, co viděl v Liberci, Jablonci, České Lípě, Ústí nad Labem. Co obětoval, aby uchránil Anglii od války. Je 66 let po válce a každý den jsme svědky zlehčování a zpochybňování toho, jak skončila. Ti, kteří nechtějí zapomenout, jsou dnes považováni za extremisty, za lidi, kteří se hrabou v minulosti a nevidí tu krásnou světlou budoucnost před námi. Mnichovská dohoda a léta okupace nesmějí být zapomenuty, válečné zločiny promlčeny, oběti II. světové války zastřeny mlčením.

Polívka

Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.
Ač jistě nikdo nepochybuje, že se umím o své vzít a argumentovat, vedle svého otce, vždy oblečeného v bílém plášti (a nevím, proč si vzpomínám, jak se mu blýskala pleš na temeni hlavy) jsem já neuměl nic. Jeho part: „Ta zelenina voní, cítíte?“ a „Toho Polabí vonný šmak“, tenhle part jsem nikdy nevyzpíval.
To tatínek, ten to se ženskýma před obědem uměl. Spoléhal na to, že spěchají, levou rukou odkryl půlku květákové hlavy, pravou ji přibouchl jako dveře do šatlavy. Měl černé oči, řasy, obočí – pozvedl hlavu a řekl: „Milostivá paní, tady nejsme ve zlatnictví, dáte květák do hrnce, víc soli, nezapomeňte na ocet a trochu smetany,“ a ženské stály jako opařené. Máma měla kvůli tomu s tátou věčné dohady, já jenom žasnul a bouřily se mi hormony.
Táta nikdy předtím se zeleninou neměl co dočinění a jestli ano, tak to, že byl vegetarián vůbec nic na věci nemění. Vyprávěl, že když je Němci v lágru mučili hladem, „Eintopft“ – polévka jen ze zeleniny, ve které „stála lžíce“, bylo to, co by rád předal jako recept dívce, která si mě jednou vezme. Ta polévka, kterou mimochodem dělal každý týden, je to, co si vařím téměř stejně léta, co na tátu už jen vzpomínám. Nemám na ni copyright, ale rád posloužím: do velkého hrnce dej květák, kedlubnu, celer, brambory, mrkev, kapustu, zelí, petržel, červenou řepu, cibuli, česnek, máš-li, přidej cokoliv – kolínka, kost, pokud máš salám, maso, rybu, vajíčka, ptactvo… To vše, vař až ztratí původní tvar. Řádně promícháno a posoleno, skýtá pohled, který oko ne vždy potěší. Ostatní smysly, především pak čich, ocení mimořádný odér a sliny také neudržíš. Pak dojde i na třes rukou. Jí se to lžící, ale i naběračkou pokud možno tak, abys nic kolem nepobryndal, což je v podstatě nemožné.
Promiňte, že se mi třese hlas, ale tohle jídlo by mělo být zakonzervováno jako dar příštím generacím modré planety. Je jednoduché, lehce stravitelné, při prvních požitých lžících pocítíte příliv energie. Je lehce dostupné – v lágru byl hlavní komponent tuřín – kořeny, kořínky, listy jitrocele, pampeliška, kopřiva, shnilý brambor a voda, spousty vody… A zachránilo mi tatínka - tkalce, kuchaře, uvaděče v kině, elektrikáře, prodavače v zelenině i jiných potravinách. Měl jsem ho moc rád. Snad i proto, že jeho život, jako přes kopírák jsem znal i z vyprávění jiných.
Lidé dříve víc pracovali, určitě jinak než dnes. Nevím, co by táta řekl milostivé paní, která by chtěla chřest, avokádo, batáty, liči… Na to nechci ani pomyslet. Tenhle svět by nepochopil. Je lepší, horší? Nehádal bych se s ním. Však já už dnes také svému synovi nerozumím. Co vím, co bude za 5, 10 let…?

Po staré trase

Autobus do Machnína stavěl na Sokolovském náměstí. Jezdil jsem s ním denně do školy deset let. Bylo mi 11 let, psalo se 1. září 1958. Tehdy ještě žádná linka MHD číslo 16 z Liberce nejezdila a Machnín byl samostatná obec. Autobusy ČSAD Liberec to nezvládaly, proto jezdily s přívěsem a tak jsme často cestovali nalepení „tělo na tělo“.
Poláci z Budimexu ještě ani nezačali stavět novou silnici. Jezdívalo se přes chatrný most u čistírny oděvů dole u trafostanice, blíž ke Stráži tam, kde jsou dnes ty směšné kruhové objezdy, byla obrovská rokle, která se po mnoho let zavážela vším možným a co já vím, tak v létě i shnilými okurkami. U Letky stávala i tramvaj, která jezdila přes Sokolovské náměstí až do Rochlic. Jak moc se změnila krajina, technika i lidé na této trase autobusu z Machnína do Liberce.
Ještě k té technice. Jezdívali jsme autobusy, které neotvíral řidič automechanikou, ale pasažér, který musel kliku silně uchopit a tlačit dolů a současně do strany. Mě, jako malého kluka, k tomu nikdy nepustili. A autobusy? Těm se musela brát cestou do konví voda. Ve Svárově vytékala pramenitá voda asi metrovou rourou přímo ze stráně a volně padala do příkopu. Pan Linka (řidiče jsme znali jménem) byl z Bílého Kostela a pan Kiršlégr hned z kraje Chrastavy. Vozili si s sebou v autobusu konev. Zastavilo se u pramene, řidič hbitě vyskočil, vzal konev a čekal, až se naplní. Pak ji vylil do chladiče a jelo se dál.
Horší to bylo s jedním hlučným, uřvaným průvodčím. Ten měl dřevěnou nohu a uměl ji jaksepatří využívat například v tlačenicích jako beranidlo. Další průvodčí bydlel „U mlejna“, v činžovním domě, jmenoval se Bouček a měl ženu Evičku. Ta ho vypravovala do služby: svačinu, během jízdy nastoupit, předat tašku s penězi, zamávat manželce a pokračovat v krasojízdě do Liberce.
Brzy jsem znal i lidi ze Sokolovského náměstí. Učitele, žáky, vedoucí prodejen, kostelníka od sv. Antonína, kloboučníka z rohu tam, kde je dnes optika (neměl ruku a na té umělé měl jemnou koženou rukavici), na hlavě nosil jen sametový klobouk. Na druhé straně náměstí řídil „jednotěnku“, samoobsluhu a vývařovnu jídel jeden, který to s tím jídlem opravdu uměl. Byl i za mediální hvězdu. Někdy v roce 1964/5 byl s delegací družstevníků na oslavách v Anglii a kolegové mu to tak záviděli, že známá provozovna postupně končila, až úplně zanikla. Přitom tam vařili dobře, líp než o pár metrů níž v klasické hospodě U beránka. Někde uprostřed toho náměstí byla i „Zelenina“, ve které nakrátko zastupoval vedoucího na dovolené můj táta.
Jo, na kostel bych zapomněl! V té době býval otevřený dokořán. Leoš Štěpánek od nás si tam šikovně bral peníze z kostelní kasičky a já si vyměňoval korespondenci s jistým děvčetem, která mi psaníčka přilepovala pod spodní desku kostelní lavice. Dál mělo náměstí střední školy, holiče, šití prádla, potraviny, prodejnu Sigmy a další, co jsem už zapomněl… Bylo to moje náměstí, než mi přijel autobus a odvezl mě domů, do Machnína.

Slávka Franclíková

Malovat umí, co ji znám a za těch dvanáct let udělala na sobě spoustu práce. Především to, co umí, se naučila v Jablonci nad Nisou a té pražské proslulé Hellichovce. Teď je vystudovaná a pořád říká, že ostatní umí víc. To není pravda. Co jsem viděl, je to, že je skromná a to čím dál tím víc. A tady už musí někdo zakročit. Je drobná, až by se řeklo malá, hubená, přehlédnul bys ji. Ale co to děvče všechno umí! Hraje na housle v kapelách, ale co je to proti grafice! Tu umí jako „stará berlínská Kolwitzová“.
Být Hollarem, vzal bych ji do své dílny, být Muchou, bankovky bych dal udělat jí. Být lovcem, pánem hradu s oborami plné zvěře, pažbu svých ručních zbraní bych dal zdobit právě téhle slečně. Pozvánku na lov krokodýlů, na horu Ještěd, odkud je vidět, jak v Krkonoších vstává slunce – to umí namalovat i vyrýpat do destiček, tahle nadaná holka, co váží i s postelí, ani se neptejte…
Každý rok mi, pokud nezapomene, pošle PF. Maluje, kreslí, ryje jako o život, protože ji to hodně baví. Její postavičky a postavy jsou živé, jako by právě tankovaly. Jsou super a víceoktanové. Její kumšt je pořád ještě mladý, protože pokud je někomu čtvrt století, nemůže být ani jiný. Hravost a smích jejích koťat je dneska přesto už jiný. Mužný?!
Co vím je, že její projev dozrál, je vyrovnaný. Ruku má tahle dcera mé známé jako ostřelovač z války. Pevnou a jistou. Hodiny vydrží tam, kde jiní už ochabují. Náramně jistě vede ruku po papíře, tak jako smyčec po strunách svých houslí. Kouzlí a vyluzuje tóny i čáry blízké dokonalosti. Tady se zase pánbůh trochu předal. Houslistka par exelance a umělkyně, co ovládá rydlo jako sám Cyril Bouda, Hollar, Orlík.
Přejme tomu skromnému děvčeti radost z umění. Dar, který je třeba hýčkat a ukazovat na veřejnosti. Skromnost je krásná vlastnost, ale od Slávky Franclíkové už musíme chtít víc. Víc vystavovat, víc ilustrovat, být lidem, co milují umění, blíž.