Nevím, na kolika mapách je Karlov, ale ten u Machnína je tady, blízko u Liberce. Pro nás, kluky z Machnína, byl Karlov u Liberce náš. Už proto, že náš svět byl ohraničen spádovostí obcí s úzkým hrdlem plnící národní školu Machnín, kde jsme se všichni setkávali ve školních lavicích a také pod hospodou U zeleného stromu s kinosálem. Do naší školy chodila i děcka z Údolí svatého Kryštofa (dnes Kryštofova údolí), z Noviny, Hamrštejna a Bedřichovky. Pro nás to bylo, jako by se zde scházelo půl Evropy a k tomu Eskymáci, indiáni, Samojedi, pastevci sobů, kanadští dřevorubci a australští domorodci.
Do školy nás v tom padesátém pátém roce chodilo víc jak 150 dětí. Nikoho nikdo nevozil do školy autem (kde by se taky v Machníně a okolí vzalo osobní auto). Ještě se stávalo, že starý Fuger přivezl na žebřiňáku děti, které mu tam cestou naskákaly. A jet autem z Karlova by stejně ani dost dobře nešlo. Do školy se chodilo kolem vodárny a koupaliště, a tam vedla úzká, travnatá pěšinka.
Nejdál to měli ti z Noviny, Údolí a Hamrštejna. Těm jsme záviděli. Jezdili vlakem a v důsledku toho mohli chodit později a odcházet dřív. Smáli jsme se jim, že se bojí jezdit tunelem a že jsou na cestě do školy déle než v ní. Ti z druhého konce, od rybníka Šarešáku z Bedřichovky, by to asi měli blíž do školy v Chrastavě, ale spádová oblast byla Machnín. Jim jsme záviděli, že se mají kde koupat, že mají rybník a k tomu chrastavské Oko, kde bylo rovněž báječné koupání. Skoro ve Stráži, v polích, daleko od školy, bydlela Zdeňka Šmahelová a ta v zimě kvůli závějím do školy často i nepřišla.
Elitou jsme byli my, machníňáci. Nás bylo nejvíc. Často jsme vedli výpravy za těmi vzdálenými domorodci, se kterými jsme shodou divných náhod seděli ve školních lavicích. Třeba už cesta od školy směrem ke Stráži nad Nisou! Vedla nejdříve k inseminační stanici a pak dál, pod skalami, kolem Nisy. Jako do vzdálených krajin! Domovská obec na hony vzdálená, dobrou hodinu chůze.
Většinou jsme jezdili na kolech. Však také moje první hodinky skončily po srážce s ovcemi ve škarpě, stejně jako kolo, koleno a předloktí. Do Údolí jsme si moc netroufali. Lákadlo to bylo mocné, ale báli jsme se. Muselo se 4 km lesem a pánbůh ví, co by se mohlo stát. Prý tam straší, říkali nám moudří rodiče, a co řekli, to platilo. Co v Údolí? Pořád tam jen prší. Vždyť tam přestali už jezdit i filmaři z Prahy a co filmů tam dřív natočili!
Ještě jsme se odvážili tak k Hamrštejnu nebo do Andělské Hory. Hodně tátů od nás tam pracovalo v elektrárně, tak se jim chodilo naproti. A taky těm, kteří jezdili na kolech po stejné cestě do Totexu v Chrastavě. Bože, co my jsme se v těch dobách nablbli! Těch chat a chatiček, co jsme v korunách stromů i pod nimi postavili... Nejkurióznější byla ta na machnínském hřbitově za márnicí.
Oblíbené bylo i kino U zeleného stromu, machnínští hasiči a sportovci, kteří děcka brali do svých řad. Nakonec jsme se všichni sešli a společně cvičili na spartakiády, chodili jsme na dětské dny i pálit čarodějnice. Také jsme se v plném počtu scházívali u májky v Machníně, na prvomájovém průvodu celé školy na náměstí do Chrastavy. Rostly i houby, borůvky, maliny, chytali jsme načerno ryby. Česali jsme i ovoce na stromech při silnici, ale to patřilo cestářovi z Karlova. To procházelo, protože, jeho syn seděl se mnou v lavici. Jmenoval se Hnízdil.
Žádné komentáře:
Okomentovat