Bože jak ten čas letí! Je tomu tak čtyřicet let, co jsem ty pány pravidelně potkával na kraji náměstí naproti radnici. Ano, tam se scházeli skalní fanoušci Slovanu, ale i Rapidu (1971), aby řešili to podstatné: Jak dál s libereckým fotbalem? Mnohým totiž nestačilo hřiště a ochozy. Vítězství či prohru museli prodiskutovat ve městě, s účastí těch, co na zápase nebyli.
Pánové v letech, žádní utřinosi, „poláčkovští“ muži v ofsajdu. Příznivci i odpůrci, znalci, sázkaři, čumilové, přátelé a kamarádi, provokatéři. Pánové ochotní praštit svého souseda deštníkem, shodit mu klobouk a šlapat po něm. Dámy a pánové se chovali seriózně, vždy jen seriózně, slušně a v rámci pravidel – na hřišti. Bože, to byly časy! Čtyřicet let nás dělí od časů první poloviny sedmdesátých let minulého století, časů, kdy se pánové před obědem sešli na růžku náměstí a tam si vše vyříkali. Mluvilo se i o jiných sportech, ale prim patřil Slovanu: výkonům, tabulce, trenérům, ambicím, rozhodčím. Samostatná relace patřila výborům, soukromí a rodinám.
Rapid potěšil, zvláště jeho postup do přeboru a v souvislosti s tím si mnohý posteskl, že kdyby hrál Rapid alespoň u letiště, šel by se podívat, ale pavlovický stadion je přece jen trochu z ruky. A navíc, tehdy byl velmi aktuální problém s hlučností. Střetávání se fotbalu se soutěžemi motorkářů – plochodrážním, s rozjížďkami, s ryčnou hudbou z ampliónů. Problémem byli i pejskaři se svou školou. Mulda za hřištěm byla plná štěkotu, jejich odpovědí na píšťalku fotbalového rozhodčího. A tak si všichni překáželi, vráželi do sebe, jeden druhého někam posílali.
Tohle vše se řešilo každou neděli v koutě libereckého náměstí před čtyřiceti lety. Tradice „vynášet“ radost i smutek ze hřiště ven do ulic a náměstí má, jak vidno v nedávné historii, značnou tradici. Sdílení radosti i smutku potřebuje prostor, protože samotný zápas je pro seriózní diskuzi nedostatečný. Ochozy, zábradlí, schody i pořadatelé omezují gestikulaci, ke které fanda potřebuje vlastní publikum. Vhodný prostor měl před radnicí, kde se neděli co neděli stavěl manšaft tak, jak by měl vypadat, aby vyhrál a kde sudího nevidět.
Jako dnes tam vidím svého strýčka Karla v diskuzi s tehdy ještě mladým učitelem Rudou Folkem, a pokud se nemýlím i pana Tecla „Frenkyho“ a dvě, tři desítky dalších. Hodně se toho kolem libereckého fotbalu změnilo. Ze sportu se stal byznys a byznys to už je o penězích. Peníze ve sportu docílily jen toho, že seriózní pánové se už nescházejí v koutě náměstí. Tam všude je nahradily stolky a židle pizzerií…
Žádné komentáře:
Okomentovat