pondělí 6. června 2011

O sportu před radnicí

Bože jak ten čas letí! Je tomu tak čtyřicet let, co jsem ty pány pravidelně potkával na kraji náměstí naproti radnici. Ano, tam se scházeli skalní fanoušci Slovanu, ale i Rapidu (1971), aby řešili to podstatné: Jak dál s libereckým fotbalem? Mnohým totiž nestačilo hřiště a ochozy. Vítězství či prohru museli prodiskutovat ve městě, s účastí těch, co na zápase nebyli.
Pánové v letech, žádní utřinosi, „poláčkovští“ muži v ofsajdu. Příznivci i odpůrci, znalci, sázkaři, čumilové, přátelé a kamarádi, provokatéři. Pánové ochotní praštit svého souseda deštníkem, shodit mu klobouk a šlapat po něm. Dámy a pánové se chovali seriózně, vždy jen seriózně, slušně a v rámci pravidel – na hřišti. Bože, to byly časy! Čtyřicet let nás dělí od časů první poloviny sedmdesátých let minulého století, časů, kdy se pánové před obědem sešli na růžku náměstí a tam si vše vyříkali. Mluvilo se i o jiných sportech, ale prim patřil Slovanu: výkonům, tabulce, trenérům, ambicím, rozhodčím. Samostatná relace patřila výborům, soukromí a rodinám.
Rapid potěšil, zvláště jeho postup do přeboru a v souvislosti s tím si mnohý posteskl, že kdyby hrál Rapid alespoň u letiště, šel by se podívat, ale pavlovický stadion je přece jen trochu z ruky. A navíc, tehdy byl velmi aktuální problém s hlučností. Střetávání se fotbalu se soutěžemi motorkářů – plochodrážním, s rozjížďkami, s ryčnou hudbou z ampliónů. Problémem byli i pejskaři se svou školou. Mulda za hřištěm byla plná štěkotu, jejich odpovědí na píšťalku fotbalového rozhodčího. A tak si všichni překáželi, vráželi do sebe, jeden druhého někam posílali.
Tohle vše se řešilo každou neděli v koutě libereckého náměstí před čtyřiceti lety. Tradice „vynášet“ radost i smutek ze hřiště ven do ulic a náměstí má, jak vidno v nedávné historii, značnou tradici. Sdílení radosti i smutku potřebuje prostor, protože samotný zápas je pro seriózní diskuzi nedostatečný. Ochozy, zábradlí, schody i pořadatelé omezují gestikulaci, ke které fanda potřebuje vlastní publikum. Vhodný prostor měl před radnicí, kde se neděli co neděli stavěl manšaft tak, jak by měl vypadat, aby vyhrál a kde sudího nevidět.
Jako dnes tam vidím svého strýčka Karla v diskuzi s tehdy ještě mladým učitelem Rudou Folkem, a pokud se nemýlím i pana Tecla „Frenkyho“ a dvě, tři desítky dalších. Hodně se toho kolem libereckého fotbalu změnilo. Ze sportu se stal byznys a byznys to už je o penězích. Peníze ve sportu docílily jen toho, že seriózní pánové se už nescházejí v koutě náměstí. Tam všude je nahradily stolky a židle pizzerií…

Žádné komentáře: