Autobus do Machnína stavěl na Sokolovském náměstí. Jezdil jsem s ním denně do školy deset let. Bylo mi 11 let, psalo se 1. září 1958. Tehdy ještě žádná linka MHD číslo 16 z Liberce nejezdila a Machnín byl samostatná obec. Autobusy ČSAD Liberec to nezvládaly, proto jezdily s přívěsem a tak jsme často cestovali nalepení „tělo na tělo“.
Poláci z Budimexu ještě ani nezačali stavět novou silnici. Jezdívalo se přes chatrný most u čistírny oděvů dole u trafostanice, blíž ke Stráži tam, kde jsou dnes ty směšné kruhové objezdy, byla obrovská rokle, která se po mnoho let zavážela vším možným a co já vím, tak v létě i shnilými okurkami. U Letky stávala i tramvaj, která jezdila přes Sokolovské náměstí až do Rochlic. Jak moc se změnila krajina, technika i lidé na této trase autobusu z Machnína do Liberce.
Ještě k té technice. Jezdívali jsme autobusy, které neotvíral řidič automechanikou, ale pasažér, který musel kliku silně uchopit a tlačit dolů a současně do strany. Mě, jako malého kluka, k tomu nikdy nepustili. A autobusy? Těm se musela brát cestou do konví voda. Ve Svárově vytékala pramenitá voda asi metrovou rourou přímo ze stráně a volně padala do příkopu. Pan Linka (řidiče jsme znali jménem) byl z Bílého Kostela a pan Kiršlégr hned z kraje Chrastavy. Vozili si s sebou v autobusu konev. Zastavilo se u pramene, řidič hbitě vyskočil, vzal konev a čekal, až se naplní. Pak ji vylil do chladiče a jelo se dál.
Horší to bylo s jedním hlučným, uřvaným průvodčím. Ten měl dřevěnou nohu a uměl ji jaksepatří využívat například v tlačenicích jako beranidlo. Další průvodčí bydlel „U mlejna“, v činžovním domě, jmenoval se Bouček a měl ženu Evičku. Ta ho vypravovala do služby: svačinu, během jízdy nastoupit, předat tašku s penězi, zamávat manželce a pokračovat v krasojízdě do Liberce.
Brzy jsem znal i lidi ze Sokolovského náměstí. Učitele, žáky, vedoucí prodejen, kostelníka od sv. Antonína, kloboučníka z rohu tam, kde je dnes optika (neměl ruku a na té umělé měl jemnou koženou rukavici), na hlavě nosil jen sametový klobouk. Na druhé straně náměstí řídil „jednotěnku“, samoobsluhu a vývařovnu jídel jeden, který to s tím jídlem opravdu uměl. Byl i za mediální hvězdu. Někdy v roce 1964/5 byl s delegací družstevníků na oslavách v Anglii a kolegové mu to tak záviděli, že známá provozovna postupně končila, až úplně zanikla. Přitom tam vařili dobře, líp než o pár metrů níž v klasické hospodě U beránka. Někde uprostřed toho náměstí byla i „Zelenina“, ve které nakrátko zastupoval vedoucího na dovolené můj táta.
Jo, na kostel bych zapomněl! V té době býval otevřený dokořán. Leoš Štěpánek od nás si tam šikovně bral peníze z kostelní kasičky a já si vyměňoval korespondenci s jistým děvčetem, která mi psaníčka přilepovala pod spodní desku kostelní lavice. Dál mělo náměstí střední školy, holiče, šití prádla, potraviny, prodejnu Sigmy a další, co jsem už zapomněl… Bylo to moje náměstí, než mi přijel autobus a odvezl mě domů, do Machnína.
Žádné komentáře:
Okomentovat