Malovat umí, co ji znám a za těch dvanáct let udělala na sobě spoustu práce. Především to, co umí, se naučila v Jablonci nad Nisou a té pražské proslulé Hellichovce. Teď je vystudovaná a pořád říká, že ostatní umí víc. To není pravda. Co jsem viděl, je to, že je skromná a to čím dál tím víc. A tady už musí někdo zakročit. Je drobná, až by se řeklo malá, hubená, přehlédnul bys ji. Ale co to děvče všechno umí! Hraje na housle v kapelách, ale co je to proti grafice! Tu umí jako „stará berlínská Kolwitzová“.
Být Hollarem, vzal bych ji do své dílny, být Muchou, bankovky bych dal udělat jí. Být lovcem, pánem hradu s oborami plné zvěře, pažbu svých ručních zbraní bych dal zdobit právě téhle slečně. Pozvánku na lov krokodýlů, na horu Ještěd, odkud je vidět, jak v Krkonoších vstává slunce – to umí namalovat i vyrýpat do destiček, tahle nadaná holka, co váží i s postelí, ani se neptejte…
Každý rok mi, pokud nezapomene, pošle PF. Maluje, kreslí, ryje jako o život, protože ji to hodně baví. Její postavičky a postavy jsou živé, jako by právě tankovaly. Jsou super a víceoktanové. Její kumšt je pořád ještě mladý, protože pokud je někomu čtvrt století, nemůže být ani jiný. Hravost a smích jejích koťat je dneska přesto už jiný. Mužný?!
Co vím je, že její projev dozrál, je vyrovnaný. Ruku má tahle dcera mé známé jako ostřelovač z války. Pevnou a jistou. Hodiny vydrží tam, kde jiní už ochabují. Náramně jistě vede ruku po papíře, tak jako smyčec po strunách svých houslí. Kouzlí a vyluzuje tóny i čáry blízké dokonalosti. Tady se zase pánbůh trochu předal. Houslistka par exelance a umělkyně, co ovládá rydlo jako sám Cyril Bouda, Hollar, Orlík.
Přejme tomu skromnému děvčeti radost z umění. Dar, který je třeba hýčkat a ukazovat na veřejnosti. Skromnost je krásná vlastnost, ale od Slávky Franclíkové už musíme chtít víc. Víc vystavovat, víc ilustrovat, být lidem, co milují umění, blíž.
Žádné komentáře:
Okomentovat