Francouzština

Francouzština byla odjakživa jazykem galského kohouta, Athose, D´Artagnana, Aramise, Porthose a taky Jany z Arku a poštovních úředníků a celníků. Vím to. Celý svůj život sbírám známky a pošty spolu komunikovaly vždy galsky. Francouzsky, samozřejmě. Však i můj první známkový katalog Yvert to se mnou zkoušel touhle řečí. Co vím, tak i diplomaté museli umět „fráninu“, tak jako vzrůstem malí vzdělanci z Indočíny Ho Či Min a další. Též Napoleon s Josefínou spolu mluvili francouzsky. Uměli ji i Karel IV., polští králové i ruští carové. Na ní stálo samoděržaví. Uměl ji Lenin a vsadím boty, že i Naděžda Krupská, autor verneovek, kapitán Dreyfus, baron Rothschild, Mata Hari, vynálezce papinova hrnce, maršálové Petén i Fosch, minér Lesseps, pán a paní Curie, moje setřenice z Naharia v Izraeli. Učit se ji musela čtyři roky na gymnáziu má oblíbená dcera Sára. Mluvila jí děvčata, co uklízela v zámcích na Loiře, ve francouzských TGV rychlících, holiči ve Strassburgu, mstitelé svedených dcer na Elbě rybáři z Bretaně. Páni, co žili na Sychrově, Rohanové, letci slavné letky Normandie – Němen, co za druhé světové války vzlétali do bojových akcí ze Sovětského svazu i ti, co ve „svobodné zóně“ poslali francouzské ženy do plynu.
Francouzština, je řeč králů, jakobínů, Zoly, Balzaca, Pasteura i Edith Piaf, stavitelů horkovzdušných balónů, Asterixe, Obelixe a maršála De Gaulla. Monackého prince i hádavé Bardotky, četníků ze Sant Tropéz, kuličky hazardu známé rulety v Monaku, zvoníka od Matky Boží v Paříži, rakušanky sťaté gilotinou.
Francouzština je řečí nosohltanu a těch, co nechrápou, proto ji asi neumím. Mám nosní polypy a v nosní přepážce díru. Proč, ptám se vás, doktore Kosi? Říkal jste: „Ještě jednou takového pacienta a půjdu do dolů.“ Co vás to napadlo emigrovat a Laděnu tu nechat? Dnes jste už asi zcela jistě nahoře.
Nevím, zda pánbůh mluví francouzsky, ale pošta patřila téhle aromatické, libozvučné řeči. Vím, proč ji neumím. Neumím zpívat, nadávat a klít. Pro tuhle řeč je třeba mít dar hudebního sluchu. Co je to kankán a hudba Jacquese Offenbacha? Francouzská vstupenka do nebe, spalující melodie židovského autora, co mluvil jenom francouzky.
Ta řeč je i dar, odměna, jako Řád čestné legie. Měl ho Štefánik jako prezident Beneš. Přátelé sladké Francie. Francie to je posvátná Remeš, tak jako spolehlivé francouzské auto a sladké víno. Francouzsky mluvící města v daleké Kanadě.
Buď francouzštině čest. Ať žije Francie, ať žijí frantíci a jejich krásná řeč.