úterý 30. srpna 2011

Vzduchoplavba, aneb jak se v Liberci a v Praze vznášelo, létalo a skákalo


Ti první a úspěšní byli bratři Montgolfierové v roce 1783. Osm let po nich, v Praze 11. září 1791 při oslavách korunovace Leopolda II. za českého krále, vzlétl ve vodíkovém balóně J. P. Blanchard. Ten, co první přeletěl kanál z Francie do Anglie a co je ještě zajímavější, byl první, co přežil seskok padákem… A pak se Pražanům létání nějak zadrhlo na celých sto let.
A naši předchůdci v Liberci? Do dvaceti pěti let byli tam, kde Praha. Kousíček od libereckého zámku, na pozemcích bývalé jízdárny holandský provazolezec A. Terzy do koše papírové horkovzdušného balónu posadil zvířata. Žel, nedochoval se záznam, která to byla. Místní se dobře dívali a ještě téhož roku chtěli vzlétnout též. Okopírovali, co se dalo a když už seděli v gondole, někdo něco opomenul a balón shořel ještě před startem.
V Praze to ani nezkoušeli dalších sto let. Až při Zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891 se ledy pohnuly až tak, že součástí výstavy bude – pražská větroplavecká škola. Že šlo víceméně o podfuk, se zjistilo záhy. Balón „Kysibelka“ byl plochý, upoutaný balón, který nikdy nebyl vypuštěn volně do vzduchu a dokonce neměl ani geometricky souměrné tvary. Jednoduše řečeno, byl pěkně šišatý. Jeho kapitánem byl Max Wolff, chodící v uniformě, kterou dobový tisk přirovnával k uniformě cirkusového krotitele lvů a byl to takový „srábek“, že na rozdíl od svých pomocníků ani nohou nevstoupil do koše balónu, jak se ho bál. A celá větroplavecká škola spočívala v tom, že za dva zlaté směl abonent vzduchoplavby vstoupit do koše Kysibelky a rumpálem byl po laně vypuštěn do nevelké vzdálenosti od země a následně stažen na zem. Pak jej kapitán Wolff slavnostně dekoroval za statečnost zvláštní medailí.
Na tom tragikomickém létání je nejcennější mimořádně vzácná medaile, kterou abonenti létání dostali – kosočtvercový odlitek z mosazné slitiny zlaté barvy. Zbabělého Wolffa si Pražané neoblíbili a ten se nakonec odhodlal něco na tom změnit. Vypustil Kysibelku se dvěma dobrovolníky v koši balónu. Ti moc štěstí neměli. Ve výši asi tisíc metrů balón praskl a s velkou trhlinou spadl nedaleko výstaviště, kde shořel. Dobrovolníci přežili a vše mělo dohru u soudu.
Kapitán Wolff byl za neopatrnost, která ohrozila lidské životy odsouzen ke čtrnácti dnům vězení a trosky ohořelé Kysibelky byly rozebrány jako suvenýr z výstavy. Pražané si ještě téhož léta objednali zkušené Francouze, aby jim ukázali opravdové balóny včetně seskoků padákem. Do Liberce se létání vrátilo až opět počátkem století. Věřme, že natrvalo…

pondělí 29. srpna 2011

Redakce Pozitivních novin - recenze

Čtenáři oblíbených fejetonů Egona Wienera se mohou těšit na září letošního roku, kdy vyjde již třetí díl "Egonových pohledů a pohlednic". Na téměř 150 stránkách autor navazuje na již rozebrané předchozí dva díly fejetonů a příběhů ze severu Čech.

Historicko-reálné příběhy vás provedou nedávnými dějinami Liberecka i současnými problémy lidí v kraji na dohled z Ještědu. Egon Wiener nahlíží svými krátkými příběhy do duší hrdinů, vrací jim na prchavý okamžik život a konfrontuje je se životem v reálném čase.

Autor si získal širokou čtenářskou obec, která se vždy těší na nové příběhy, jejichž prostřednictvím se navrací do doby mládí, kdy "nic není nemožné" a "nikdy neříkej nikdy". Možné je vše, co si mladý a zdravý člověk zamane. Odtud pramení autorův životní optimismus, schopnost vyjádřit své pocity a snaha znovu a znovu příjemně čtenáře překvapit. Nalézat v konání svých bližních pozitivní zdroj. Přežít i ve špatných dobách, mít humor a zachovat si zdravý rozum.

Egonovy pohledy a pohlednice III. jsou, tak jako předchozí dva díly, doprovázeny dobovými starými pohlednicemi ze známé autorovy sbírky. Tuto knihu je možné objednat si u autora nebo zakoupit v distribuční síti obchodů s knihami v libereckém kraji. Autor vyřizuje i přímé objednávky na všechny své knihy (e-mail: egon.wiener@gmail.com).

sobota 27. srpna 2011

Pánové


Už jste někdy … ? Já ano. Musel jsem den předtím, už nevím co, ale muselo toho být víc, než mělo být, no prostě - usnul jsem. Bylo to za jízdy autem v rušném provozu. No, to se ví, samozřejmě, že ne jako řidič, ale jako pasažér. Hned vedle ní. A to sloužím coby navigace, poradce, Ottův velký naučný slovník, učitel v autoškole. No vidíte, a usnul jsem. Ne vlastní vinou. Něco muselo být tam, kde nemělo. Vysoký nebo nízký tlak, geomagnetická anomálie, dusno, větrno, bouře na slunci, co já vím.
Hned se mi něco zdálo. To mám pořád. Usnu doma, ve své posteli a hned se mi něco zdá. Zavřu oči a jsem tam, kde třeba vůbec nechci být a také hned něco řeším a ne, že bych si dal pauzu. V tom pozemským životě je to běžný. Jde mi to samotnému na nervy, že ve spánku si nedám „voraz“ a řeším také. Řekněte, není to k zbláznění? Zavřu oči a nemůžu si pohovět. Slabost spát je omamující. Ještě mluvím, ale už cítím, jak mi tvrdnou koutky, celá ta partie kolem pusy. Motor si pobrukuje, řidič poslouchá a já už řeším něco na jiné planetě v jiné dimenzi.
Spím a je to jako droga. Nechci být rušen. Nechci. Jako bych vypil láhev absintu. Ten náhlý stav je ponižující a zahanbuje, když se probudím. Ne když spím. Připadám si jako bych byl bigamista a měl dvě nezávislé rodiny. Druhá manželka čeká, auto má naložené věcmi, jedeme na dovolenou k moři. Už jenom já jim scházel. Sednout a jedeme. Je to schizofrenní. Připadá mi to adekvátní fousatému fóru Radia Jerevan, když se posluchači se ptají rozhlasového spíkra: „Může se v den Velké říjnové socialistické revoluce souložit?“ A spíkr odpovídá: „Ale ano, ale radost ze soulože nesmí být větší než radost z revoluce…“
No vidíte, mám se radovat nebo začít pít? Jsem zatím ve formě, ale co bude, až jednou zpohodlním a nebudu stačit? Nebude jednou všemu tomu dramatický konec? Co když jednou v dramatické chvíli přiznám barvu? Co si pak počnu? Jak to přijme ta první rodina, co tomu řeknou tam na druhé straně? Mám strach, že pomalu stárnu a začíná se mi zdát, že to tam není až tak špatné. Co tomu ale řekne? Zvykne si ta první, které dnes dělám v autě navigaci, poradce, Ottův velký naučný slovník, učitele v autoškole… Všimne si toho vůbec? Ví vůbec, že jsem usnul a že to nebylo poprvé ani naposled?

Voda


Z té vody neuvidíš nic. Běží kanály skrytá pod dlažbou a chodníky, občas zaslechneš litinovým poklopem, jak hučí a skáče po čemsi, co jen tušíš. Chtěl jsem původně psát o řece, svobodné a žádoucí mladých těl polehávajících spokojeně na jejích zalesněných stráních. Rozhodl jsem se ale jinak. Řeka, stoka, kanál i v nás.
Ne vždy si můžeme odskočit na její břeh, svléknout šat a jejích chladivých vlnách relaxovat. Častěji se s vodou setkáváme, když splachujeme, myjeme nádobí, když za deště stéká okapy do kanálu na cestě. Ano, voda smývá i naši špínu z namydlených těl pod sprchou nebo ve vaně každý den. Čistíme si zuby, myjeme si ruce, vlasy, pereme špinavé prádlo… I to je voda našich řek. Teče do kanálu a pak do řeky. V tom lepším případě se tam moc dlouho neohřeje a čističkou ztrácí mnohé z toho, co jmenujeme špínou a vrací se k nám toulavou řekou, jejíž splav hučí jako orchestr než začne hrát. Kdy symfonik hladí a zkouší svůj nástroj, zda je připraven, pan dirigent mávne paží a je tu pramínek, který roste a běží. Má vlast. Té řece nikdo nic neodpustí a milovat ji musí. Je každým z nás.
Melodie hladí, vlnky si hrají, pláčou a poskakují. Nemáme nic víc než ji. Jinde jsou řeky větší, mohutnější a slavnější. Na jejich březích se formovaly válečné šiky, na jejich vlnách se houpaly kupecké lodi s náklady drahého zboží. Ty řeky také občas zamrzly. Pak mráz spoutal jejich břehy a přes řeky vedly různé cesty a cestičky. Když náhle led popraskal, a stávalo se to často, mnozí nestihli utéci včas na břeh. Zvony v kostelích po obou stranách toku zvonily a zvonily.
Řeka si tekla dál a čekala, až první jez ukáže lidem na pramici, co kdo umí. Voda v řece není tak často, jak to chceme my, vodou na plavání, hraní s dětmi na jejích březích. Často si víc bere, než nám dává. Nejvíc, když je její koryto po okraj plné vody z tajícího sněhu nebo přívalových dešťů. To z ní jde opravdový strach a z řeky, říčky máme veletok a plné kalhoty. Je, je to tak. Bojí se mladý, natož starý kozák, co leccos u vody zažil. Voda přestává být hodným tvorem, stává se divokým koněm, co se splašil. Je neovladatelná. A děsí. Bere vše, má všechny karty a hraje vabank. Teprve když se zklidní, je s ní řeč. Je zase neskutečně milá. Teče si a zpívá. Jako by to ani nebyla ona, sycena vodou bůhví odkud, tekoucí odkudsi bůhví kam a proč.

Totex / Elitex Chrastava a nejen tam


Liberecko a Jablonecko má neopakovatelný charakter průmyslové zástavby i díky tzv. „gründlerům“, kteří v druhé polovině 19. století investovali do průmyslu a obchodu. Rakousko -Uhersko a zemská vláda přála těmto průmyslníkům a náš kraj se stal nejrychleji se rozvíjející aglomerací ve střední Evropě. A tak se stalo, že na cestě z Liberce do Jablonce vidíme z oken auta nebo vlaku stále nějaké tovární budovy. A není tomu jinak i na cestě do Frýdlantu v Čechách nebo do Hrádku nad Nisou…
Sami se můžete přesvědčit, že je to pravda pravdoucí. Pravdou ale je i fakt, že v současné době většina těchto úžasných secesních industriálních staveb zeje prázdnotou. Po roce 1989 byly, jak se dnes říká, vytunelovány a rozkradeny, jejich výrobky nařčeny z toho, že nebyly kvalitní a že by neobstály v konkurenci. Tato lež se dostala i do učebnic a mnozí naši občané, žel především mládež, této lži uvěřila. A tak je dnes výroba ve strojírenských a textilních továrnách zastavena a my, kdysi velmoc v této branži, kupujeme stroje konkurenční.
Snad jednou, až pojedete vlakem přes nádražní zastávku v Chrastavě, tak z okna vlaku budete hledět do komplexu bývalých budov Totexu / Elitexu, výrobce úspěšných textilních strojů. Jedním z nich byl „autosuk“ (automaticky křížem soukací stroj), jehož tisícové kusové zakázky byly montovány zaměstnanci Totexu Chrastava v textilkách od Střední Ameriky až po Japonsko. Montéři těchto veleúspěšných textilních strojů nestačili vyhovět poptávce. Jedním z nich byl i Josef Polej z Bedřichovky. Tak jako jeho kamarádi, může to, co říkám potvrdit.
Tyto stroje vznikaly za příkladné spolupráce výzkumných ústavů střední a vysoké školy v Liberci. Ze znalosti teorie a praxe lidí, kteří právě zde na Liberecku a Jablonecku měli podporu zázemí pro svou práci a vynikající výsledky, kterých v ní dosahovali. Nevím, čím se jednou budou hájit ti, co prohospodařili tento vynikající vědecký a pracovní potenciál našeho průmyslu, před generacemi, které se jednou budou ptát, cože jsme to s tím textilním výzkumem a výrobou provedli.

Papír


Říká se, co všechno unese a jak je silný. Nevěříte všemu, co se povídá? Papír je jako člověk, špatný, dobrý, co se splachuje, balící, dřevitý, na pečení. Rozmanitý. Já mám rád ten vánoční. Ještě se nestalo, že bych se zklamal. Papír, to byla má první dětská hračka. Ani ne tak, co bylo uvnitř krabičky, ale do pusy jsem si prý strkal balicí papír. Mé první knížce, leporelu o psu a kočičce jsem žužlal konce stránek. Mé první kresby unesl papír. Ve škole jsem se učil psát a své první kaňky inkoustu jsem psal do písanek za dvacet haléřů po kusu.
Má první opravdová láska v první třídě poznala, že ji miluju, když jsem jí hodil zmačkanou kouli papíru o přestávce na hlavu. Papírem složeným na malý proužek jsme si domlouvali schůzku za školou ve stohu. Vysvědčení se psala ručně na papíře velkým písmem a já měl vždycky dvojku ze zpěvu. A knížka za vysvědčení, v níž byla vyzdvižena žákova píle, byla i za odevzdané žaludy. Všichni jsme tenkrát něco sbírali a sušili. Kontryhel, chleba, kaštany.
Záhy jsem poznal i sílu papírových peněz. Jednu papírovou tříkorunu jsem odevzdal i na obnovu Koreje. Maminka tehdy usoudila, že to tak má být, já ji poslechl a ředitel školy soudruh Jiránek sumu zaznamenal samozřejmě na papír. Papír vskutku byl a dosud je nezbytný. Už jako malý čudla jsem se naučil základy hygieny a k tomu je třeba papír. Nejraději dosud používám ten točený. To máte jako s pivem. Ve flašce to není ono a ze sklenice, to má teprve správný říz.
Papír, papír. To je i dopis. Obálka s černou ořízkou. Dopis od táty z vězení. Váš první z dětského tábora, že se vám stýská a že vás koušou komáři. Do papíru vám máma zabalila svačinu. Papírem báječně, když ho zmuchláte a dáte do boty, budete v nich mít tropy. Z papíru se dělá, respektive z novin, báječná čepice proti slunci. Doklady o způsobilosti řídit automobil bývaly papírové, papír mi došel i jako pozvánka na dva roky sloužit vlasti, jako voják dvouleté základní služby. Obyčejným papírem mě vyhodili pro nezpůsobilost ze školy. Anonymem mě někdo osočil. Papír, to je i návod jak oživit televizi. Leták na cestu Orientem. Z papíru jsou i fotky do občanky, pohlednice, co se mi staly osudem.
Papír, to jsou i mé drahé knihy, prastaré, co je sbírám i nové, co nemám čas už číst. Na papír píši svobodně, co si o věcech a lidech myslím. Papír je chlebem řady lidí. Noviny nejsou jen k zabalení mrkve, cibule a celeru. Jsou často zdrojem nepokoje a většinou nejsou pozitivní. S papírem to je často jako s chlévskou mrvou. Smrdí, ale zaorána traktorem pohnojí rozorané pole, na kterém se urodí i dobrá pšenice i tam, kde jinak pšenice nekvete…

středa 24. srpna 2011

Ještěd


Jistě, nepletete se. Žádná Čomolunga, či něco, co tu ještě nebylo. Obyčejný kopec o tisíci metrech, nahoře s hotelem a televizní věží. Nic víc, než lanovkou nahoru a dolů, pohled do kraje tak bratru do osmdesáti kilometrů. Kdysi hranice panství šlechticů z Frýdlantu v Čechách a Rohanů ze Sychrova. Neprůchodný relikt v cestě k Liberci a pořád dál do Saska k Žitavě a podél Nisy k Baltu. Dědové horu obešli buď zprava po hřebenu z Hodkovic, Záskalím, pěkným stoupáním nebo obloukem přes Kuřivody k Jablonnému, Lemberku a rovnou k Žitavě… Tudy a nikudy jinudy, nařídil sám pan král a ostatní ostrouhali.
Až někdy, něco víc než před sto lety, se Ještěd silničkou překlopil pro babky ze Světlé, z Rozstání a z Dubu, co nosily do Liberce na prodej „králici“, máslo, vajíčka to vše v krosně na zádech, pro nespokojené dělníky, co pracovali v textilkách v Liberci, pro dřevaře a vápeníky, kteří hoře brali její poklady. Chodili si sem zastřílet vojáci, myslivci, houbaři na houby. Pašeráci ten kopec mnohokrát zdolali. V Kryštofově Údolí měli i svou hospodu. A potom přišli turisti, na pláních Ještědu se scházeli nespokojení dělníci. Z Ještědu se stala turistická celebrita. Češi a místní Němci si z hory udělali cíl nedělních výletů.
Rostou tam i houby. Na Výpřeži, kde se kdysi přepřahalo a odpočívalo, a kde bylo temeno cesty na cestě tam i zpátky, se dnes nechává auto na parkovišti. Odtud chodí davy do lesa, jak sami říkají na Ještěd na houby. I já tam chodím se střídavým štěstím. Spíš víc než často nenajdu nic, ale je tu legrace, když vidím ostatní, kteří jako lovečtí ohaři jeden druhého předbíhají a snaží se najít o houbičku víc. Oči jim při tom poletují jak na špejlích. Je tu spousta borůvčí a shozených větví a drží se tu všude voda v kalužích.
Ještěd a jeho okolí je jako nočník Evropy, kde prší a je mlhavo téměř pořád. Kácí tu stromy, samé jehličí a nešetrně je vláčí lesem. Houby se tím pádem zastraší, co že se to v lese na Ještědu děje a nechce se jim ven, na světlo boží. A ty ještědské přitom mimořádně dobře chutnají. Lidé zklamaní tou neúrodou jsou naštvaní. Přijdou domů a hádají se s manželkou, tlučou děti a jdou do hospody nadávat na poměry, na korupci na radnici. Co na to všechno říci? Ony houby všeobecně málo rostou a je to dáno, aspoň si to myslím, počasím. Až porostou, uvidíte je v košících lidí, co pojedou z Hanychova dolů do města tramvají. Někteří tu úrodu zakrývají, nevím proč, houby patří do našeho jídelníčku, co pamatuji…

Kdo všechno si sedne na lavičku


V parku, tak trochu dál od světa všedních dnů. Je to lavička dřevěná, ale není hloupá ani zabedněná. Má dobrou paměť, ale i konstrukci. Je jak ze železobetonu a ten něco vydrží. Chodí kolem ní vymahači, vyděrači, vyděděnci společnosti. Mamky s kočárky, sem tam i odvážní mladí důchodci, studenti, co utekli ze školy…
Lavička stojí a to je mi divný stav. Jak stojí? Prostě je. Nikdo ji nešetří, nemyje, přes noc na ní spí bezdomovci, i ti, co je policajti hledají. Říkám spí. Možná tak od půl třetí v noci. Do té doby na ní kypí život dvojic, trojic. Každý chvilku tahá pilku. Šéfuje tomu ten, kdo dá víc. Platí se tady cash, krabicovým vínem, naturáliemi. Dáma, co obsluhuje nahodilé zákazníky, zbloudilé a zmatené muže ztracené a pošetilé a hlavně všemi opuštěné... Na koho se mám obrátit, komu namlátit?
Lavička ví, co ji čeká. Pláč i milostný vzdech, sténání, špatné trávení, břicha bolení. Kolem ní to vypadá jako v prasečím chlívku. No nic, milosrdný déšť ji občas umyje. Ale tím veškerá hygiena končí. A nejvíc mě štve, když se mění směna a po nočních individuích přicházejí maminky s kočárky a malými dětmi. Mám dilema, koho zavolat, na koho se obrátit.
Lavička zůstává indiferentní, bezpohlavní, prázdná a opuštěná. Není to jen pocit, svou přítomností láká, povzbuzuje, jakoby i volala: „Pojď a uvidíš…“ To si raději sednu na obrubník u divadla, na zábradlí u kostela. Lavička v parku je jako past, mucholapka, květina, co požírá mouchy, ptáček, co loví a napichuje své úlovky na špičatý zobáček a hurá pryč…
Lavička v parku pamatuje velké chvíle odpočinku, malých, skromných lidí, kdysi dávno, krátce po otevření parku. To tu hrála i dechovka a zněly optimistické projevy. Slavil se i 1. máj, sem kráčely lampionové průvody, pálila se tu vatra, dětem se promítaly grotesky. Park byl v kurzu. Z okna se na park díval i ideologický stranický tajemník. Kdysi sem došla i velká voda, co odnesla sebou ryby do Německa.
Jednou v létě, před mnoha lety si na lavičce odpočinul i sám okresní policejní náčelník. To byla jenom epizoda, našli jej městští strážníci a odvezli ho do bezpečí. Prospal se na ní i senátor. Byl to samozřejmě omyl. Sedl si a zasnil se. Sami to ale znáte. Přemohl jej polední žár, něco popil a usnul jako malé dítě. Ale klobouk dolů, je to patriot, i o tom v parlamentě mluvil. Plamenně.
Zapomněl bych úplně, v parku a docela blízko naší lavičky hořelo. To se bezdomovci snažili spálit ty lavičky dřevěné, co stály okolo. Bůh ví, proč tohle dřevo nehoří, jen čadí a páchne jako pražce z pod kolejí, co také nespálíte. Však „kluci“ taky řádili, že tohle je na bezdomovce podraz a že spálí radši své občanky. Kdo by jim věřil, když většinou žádné nemají. Jsou to nepraví Robini Hoodové, páni Sherwoodu a okolí, včetně přilehlých sběren odpadových surovin.
A to si lavička pořád ještě libovala, že není žádný odpadový kontejner, dokud k ní jednou policajti nepřijeli v plné polní. Už od rána na ní zapomněla jedna „smažka“ igelitový pytel s něčím. To něco, bůhvíco, zaujalo jednu zvědavou paní, která se procházela parkem. A protože byla vyškolena televizí v kurzu „Co dělat, když vidím osamělou tašku“ a zavolala hned policii. Ta přijela i s pyrotechnikem. Byla to zajímavá podívaná, ale v tašce nebylo nic, co by nastražili teroristi. A od té doby se na lavičce nic víc závažného nedělo. Ptáci se vrátili do korun stromů, pod lavičkou rostou hromady vajglů. Svět se nezměnil a nezmění, je pořád stejný, barevný.

Postrkem


Postrkem šel dobrý voják Švejk jihočeskou krajinou, prvorepublikový žebrák do své rodné obce, cikánská rodina včetně vozu a koně tam, odkud přišla. Postrkem se vracel domů ten, který žebral někde jinde než odkud pocházel. Postrk byl institut nadmíru užitečný – řešil problém s bezdomovci nadmíru efektivně ve prospěch obce, postrkovaných, ale i těch, co obci na krku zůstali, nakonec i těch ostatních, které nebylo kam postrčit.
Tím je řečeno i to, že domovská obec často musela svou péči o vlastní postrčené pořádně zefektivnit. Ach, tak láska nebeská! Zná cenu postrku a ví, co, koho a čeho je. A přesto nešlo o nic víc než o akt v souladu s právem, nic v rozporu se zákonem. Pokud člověk pracoval, jeho děti chodily do školy, žena mu prala, vařila, starala se o koně a nepřivydělávala si hádáním z ruky, tak si jich četník nevšímal. Pokud jejich chování začalo omezovat starousedlíky, bylo zle a postrk byl uplatněn.
Samozřejmě, že prvorepublikový akt ochrany a prevence není perzekucí a diskriminací u nás žijících menšin. Efektivně řešil to, co dnes neumíme. A že nás některé „aktivity“ omezují a znepříjemňují život nemlich tak, co našim dědečkům a babičkám v letech První republiky! Ti, co jsou zcela jistě na hlavu a nemocní by měli být internováni a léčeni. Ale jsou i tací, co se chlubí, že nemají papíry a že jsou Maďary. Ty bych skutečně postrčil tam, odkud k nám neznámí došli.
Neznám předpisy, zákon, vyhlášky, jak dnes s bezdomovci nakládat. Většina z nich žije v bezstarostném nevědomí bez obav, že by si jich „strážci zákona“ jen všimli. Jsou jak ona indická kasta, které se nikdo nesmí dotknout. Ale my nežijeme v Indii. Máme své tradice, zákony. No a vidíte, ani jedna strana je nevyužívá. Ti, kterých se to týká lotrují bez obav na lavičkách v parcích (v Oldřichově ulici) a matrace položené na lavičkách ani neskládají. Budí dojem, že tu budou navždy. Policie ta i ta kolem nich jen krouží a ze strachu, že by je musela naložit do služebního auta, dělají, že nic nevidí.
„Dáma“ v kšiltovce určitě na hlavu je, ale nic jí nebrání za krabicové víno obsloužit pány v jejich specifických potřebách třeba i ve dvě v noci, a protože je pořád při chuti, hlasitým halekáním vyzývá nás, chlapy žijící za okny přilehlých paneláků, abychom přišli dolů do parku k ní. Samozřejmě s krabicí vína, neboť se tady v parku za služby veřejnosti platí.
A tak to jde den po dni a není nikde dovolání. To bude tím, že ti chudáci strážníci ani neví, co je postrk. Dá se říci, že naši zákonodárci lobují za vše možné, ale za bezpečnost po setmění i denní (viz liberecký „Šervůd“ na Rybníčku) nic nedělají. Problémy asi porostou se zvyšováním daní, DPH a maloobchodních cen. Lidí bez domova bude přibývat, platit kradeným vínem se bude čím dál tím víc.
Neměl by už konečně náš poslanec v horní, dolní komoře Parlamentu iniciovat nějakou novou normu – jak a co s takovými lidmi? Smrdí, kradou, jsou nemocní a obtěžují. Bude jich stále víc. Pane Sobotko, co vy na to? Než se stanete tím vysněným prezidentem republiky, nepokusíte se něco udělat pro všechna města, pro všechny lidi, co se bojí do parku, aby něco nechytli?

Jak to chodilo na LVT


V šedesátých letech minulého století, to je tak zhruba před padesáti lety, přijelo v červenci během dvou týdnů do Liberce 400 000 turistů – návštěvníků LVT. Panečku, a každý rok! To nebylo málo. Dovedete si představit, jak to asi v Liberci a Jablonci hučelo. V Jablonci proto, že tam paralelně probíhala výstava a prodej bižuterie a skla.
Cesta k Praze, ještě před Záskalím a Hodkovicemi, praskala ve švech. Ale nepraskla, lidé dojeli a těšili se. Na nákupy, kulturní program a výstavu. I přesto, že přímo na výstavišti umělci vystupovali, nešlo o tu špičku. Táhli spíše ti začínající – Vondráčková, Matuška, Gott, Neckář… Ale i tak to celkem šlo, takový Matuška to dovedl roztočit! Našel si tu i manželku, spolužačku Pepíka Kubišty i mou. Neuvěříte, že město se každé jitro kropilo a vonělo. Před půl devátou už se stálo před bránou výstaviště a úderem deváté začal úprk do bran do areálu, především do budov škol, kde se prodávalo.
Postranními schody se valily davy k prvním pultům. Začínalo to prádlem a snem většiny návštěvníků – dederonem, což byl východoněmecký silon, umělohmotná tkanina a z ní zhotovené sněhobílé košile a dámské halenky. O kousek dál nafukovací lehátka, vietnamské svetry, šusťákové kabáty a texasky. Molitanové houbičky v pestrých barvách. Kaliopky. Ale třeba i zelí v marinádě, velcí nafukovací medvědi, speciální tkaničky do bot. Samé nezbytnosti. A aby toho šílenství nebylo dost, řada prodejen ve městě byla označena žlutými trojúhelníčky „Prodáváme zboží jako na LVT“. A tak se pruhovaná trička prodávala i u paní Fričové v Pražské ulici a samozřejmě i jinde. Snad jedno je možno vytknout: kavárna Nisa uprostřed města, ač měla předzahrádku, si zákazníků nevšímala. Obsluha se týkala jenom těch uvnitř.
V době LVT se po ulicích proháněli kolportéři LVT novin, prodavači zmrzlin a mražených ovocných dření. Liberecké pekárny pekly bezkonkurenční LVT řezy. Tehdy pravidelně létala z libereckého letiště do Prahy a zpět aerotaxi. Návštěvnost okolních turistických zajímavostí se zvyšovala. Město zkrásnělo květinovou výzdobou, upravené městské záhony voněly a ptáci zpívali. Na křižovatkách řídili dopravu živí strážníci naši i pražští. Všude, doslova všude byly umyté lavičky a čisté koše na odpadky. Žádný pobuda, opilci, žebráci a somráci, nebyli tu kapesní zloději. Tak vypadal jeden den na LVT a takových bylo obyčejně 18.

Veřejné stravování v Liberci


Psala se 60. - 70. léta. Je to dávno. Mnohým to bude připadat jako středověk, kupodivu tomu tak však není. Mnozí si to pamatují. Hned na začátku musím říci, že těch zařízení veřejného stravování nebylo tolik, jako je dnes. Začněme na nádraží. Klasická trojka: špinavé záclony, ubrusy a okna. Ovšem jedno z nejlepších cen, polévky do koruny, hlavní jídlo do 12 korun. Vedle cestujících, nadpoloviční počet pobudů, opilých cikánů, retardovaných individuí. Úplný opak: Imperial a Zlatý lev. Jídlo dobré, ceny ucházející, čistota vzorná, služebny STB, možnost koupit valuty a levně marky NDR.
Stříbro města - Radniční sklípek. Vůně hovězí polévky a svíčkové se linula kolem radnice a točili tu dobré pivo. Návštěvu bych vzal právě sem. Vše vzorně ošetřené, velké porce, slušná cena, do 12 korun celý oběd. V mezipatře byla pivnice Parlament, dosud nepřekonaná atmosféra. Světoznámý podnik, na který vzpomínají především vojáci, kteří tehdy sloužili v libereckých kasárnách a studenti středních škol i vysoké školy.
Nisa – snobárna večer i o víkendu, jinak o polednách závodka pro okolní podniky. Tanec, hudba, děvčata. Nostalgie. Tehdy se ceny v podstatě podnik od podniku nelišily. Stálý dohled policie. Babiččina kuchyně, Jednotěnka Sokolovské náměstí. Jakoby už hodně mimo město. Jednotěnka – patřila Jednotě (družstvu). Do talíře s polívkou vám rovnou dali lžíci. Slečna u pokladny byla velmi pomalá a spíše spící. Ceny lidové, úroveň jídla nic moc, ale na talíři upravené. Zajímavá byla výzdoba, kterou tvořily velké fotografie Londýna a květin.
Černý Kůň na Nerudově náměstí. Zašlé záclony, okna špinavá jako do medvědího doupěte nebo do ubikace loupežníka Sarka Farky, pod okny bodlák a kopřivy. Sklepním oknem vyrůstaly brambory… Ale pivo měli dobré. Jídlo jsem si tam nikdy nedal.
Pivnice na Tržním náměstí – buřty s cibulí, pivo pro místní a hlavně pro vojáky, kteří to sem měli z kasáren blízko. Samoobsluha pod podloubím naproti radnici. Specialita – studená jídla, místo šťávy z vepřového studená voda ze zelí. Majitel Restaurace Liberec. Hrůza v kuchyni. Hotel Radnice hned vedle. Pozor na čtvrtky (a to všude) – bezmasý den. Otevřeno ráno (!) až od 11 hodin. Rychlá obsluha, čistota. Sem chodily často z radnice kontroly. Měly to blízko a dostávaly větší porce.
V hodnocení jako nejlepší – PKO Lidové sady, i kvůli sobotním tanečním večerům s orchestrem Železničář řízený Láďou Barešem. Obsluha na terase i hlavním sále. Po dobu LVT zajímavá klientela. Česká děvčata se tam zdokonalovala v němčině, italštině a angličtině u slušně vybaveného baru. Vše se vždy odvíjelo od pana vedoucího. V PKO jím byl pan Bednařík.

pátek 19. srpna 2011

Flašinety pod Ještědem


Pár dní zněl Libercem flašinet. Abych byl přesný, bylo jich víc. Pánové i dámy točily klikou mechanických strojků v dobovém oblečení prodavačů hudby, městských zákoutí a rynků, dvorků a pavlačí. Jakoby se psal konec 19. století. Pruhované kalhoty, námořnická trička, tmavé buřinky. Nikdo z nás už nepamatuje jejich slávu a původní barvy a přitom v uších zní podmanivá hudba. Není divu, že i dnes jsou pro nás tóny flašinetu krásnou nostalgií zašlého století.
Mám před sebou na zdi nesmírně krásný barvotisk, barevnou grafiku velkého pražského umělce Emila Orlíka z počátku minulého století. Ústředním motivem je flašinetář. Stojí v průjezdu domu, hraje a čeká na odměnu. Liší se hodně od těch před libereckou radnicí. Nenechává se fotit, nedává rozhovory novinám, stará rakouská vojenská čepice dává tušit, že penze bývalého vojáka nebude závratná, starý kabát a šála, že už je sychravé počasí. Hlava skloněná a z výrazu obličeje je znát, že tu stojí už dlouho a peněz nepřibylo. Dvorek vůkol je prázdný a je zřejmé, že jen tak někdo neběží, aby flašinetáře obdaroval. A tak to šlo den po dni, pouze exteriér se měnil co chvíli. Z tváře hráče vyzařuje stoický klid, smíření s osudem.
Hudba flašinetu je prazvláštní, trochu jak zvuk polnice, houslí a harmoniky. Změť hlasů na kyjevském nádraží a před kostelem církve, kde holdují pravoslavní. Flašinet je malý zázrak jedné velké industriální doby, kdy patřil do koloritu svého času. Zrodil se a umíral otočením kliky na boku skříňky. Vzdoroval času, prosperitě i chudobě. Byl vstupenkou do zahrad bujarých květin i polního kvítí rostoucího na mezích. Kozí nožky, starý kočárek, trnož či jenom tak stával flašinet u nohou svého pána jako vzorný, vychovaný pes. Pes různé barvy, rasy či postižený různými chorobami. Stál a musel stát, dokud pán neporučil: „Jde se domů!“
Pokud ji měl, i opička poskočila s příslibem dobrého jídla, pomáhala uklidit. Však také tomu, co vozík s flašinetem tlačil, modral nos. Buď z častého pití rumu nebo stačila i prostá zima, aby mu zmohutněl a zčervenal. Nebyl ten život tenkrát lehký, věřte mi, ani pro toho, kdo libozvučnou hudbu rozvážel. I s hrubou silou se potázal, když hrával pod okny někoho, kdo o to nestál, vyspával žal či opičku. Těm do zpěvu nebylo. A přiznejme si, flašinet, to byla odrhovačka, byť smála se i plakala. Verš často pokulhával, klika brzdila rychlost. K tomu šly na dračku ještě kramářské písně a tištěné se nabízely hojně ctěnému obecenstvu. Záleželo, kdo tomu všemu velel a kolik mu bylo let.
Unavený kůň už netáhne a ani ten, kdo sílu ztratil, kolem klikou neotočí, píseň nezapěje, písničku vytištěnou neprodá a tak se P. T. ctěnému obecenstvu v celé parádě neukáže. A že to byl sukces, vážení! Téměř, jak na divadle derniéra. Záleželo to jen a jen na chlapovi. Co umí, jak je při síle. Co vypil kontušovky nebo čerta, zda tohle řemeslo dělá se ctí nebo to je jen – trafika. Válečný veterán ví své a svého si potichu hledí. Naopak mladý zelenáč by chtěl klikou od bedýnky zničit svět.
Ano, vážení, to byl svět babiček a jejich krinolíny, rakouské a První republiky zašlé slávy. Policajtů, co nosili na čepici pravé kohoutí peří, na zádech těžkou flintu s bajonetem a vyháněli z lesa babky, co si v nůších nesly roští… Byla to krásná doba, byť ještě nebyl penicilin.

Byl jsem v Severočeském muzeu


Jako by nebylo. Z jídelníčku návštěv turistů zmizelo a zůstalo jen pár věrných. No, řekněte sami, kde je sláva libereckého muzea šedesátých let minulého století? Vtipných výstav jako byla např. výstava „Zapomenuté secese“ pánů Nuska a Stehlíka, výtvarníka O. Novotného? Výstav jako jsou v muzeu v České Lípě a v Turnově? A to se už vůbec nezmiňuji o výstavách, které právě probíhají v sousední Žitavě a Görlitz. Mimochodem, jde o výstavy svým zaměřením blízké každému milovníku historie i na Liberecku či Jablonecku. Nedalo mi to a požádal jsem o vysvětlení nového ředitele Severočeského muzea Mgr. Jiřího Křížka. Mile mne překvapilo, že ač je opravdu hodně pracovně zaneprázdněn, našel si čas pohovořit si se mnou, jak vidí situaci, když návštěvnost muzea je velmi nízká a co chce muzeum dělat pro to, aby se situace změnila…
Shodli jsme se na tom, že nové vedení o situaci ví, a že koncepce, která je vedením připravována má věci zásadně změnit. Začněme přístupem k mladé generaci, od studentů až k těm, kteří i z finančních důvodů nemohou do muzea přijít. Těm by mělo být umožněno aspoň jednou v měsíci přijít do muzea za polovic nebo zdarma. Výstavy by měly být konstruovány tak, aby jméno muzea bylo reflektováno i v expozicích a v tematických výstavách. Muzeum by mohlo napomoci rozvoji turismu na severu Čech připravovanou velkolepou výstavou Liberecký kraj – turistický ráj. Mělo by vyjít z budovy za lidmi do prostor obchodních center a tam je oslovit s cílem ukázat na vztah historie k současnosti.
Ředitel muzea vidí i jako jeden z cílů svého snažení v této funkci iniciovat muzeum dějin textilu v severních Čechách i podle vzoru našeho spřáteleného města Augsburg v Německu, kde rovněž skončila výroba textilu. Výstava Liberecký kraj v letech První republiky, Sudety 1918 – 1938, ztracené textilky, továrny našeho regionu, retro výstavy secese, hodinek, zbraní, slavných umělců kraje, obchodníků, továrníků, spolupráce s podobnými instituty v Žitavě, ve spřátelených městech města a Libereckého kraje.
Muzeum by mělo být i nadále iniciátorem hledání nových historických lokalit, výzkumu a archeologických vykopávek. Pracovat s dětmi, publikovat své vědecké poznatky i v periodikách kraje.
O tom všem jsme se bavili s novým ředitelem Severočeského muzea v Liberci, Mgr. Jiřím Křížkem. Jsem rád, že nový ředitel tak významné kulturní instituce chce začít svou práci na nové koncepci i tím, že vyslechne ty, co mají muzeum a muzejní práci rovněž rádi, a kteří profesionálům v tomto oboru chtějí pomoci. Dovolte mi, abych řediteli a jeho kolektivu popřál v jeho práci co nejlepších výsledků v co nejkratší době a aby výstava Sudety 1918 – 1938 a Liberecký kraj – turistický ráj, spatřily světlo světa co nejdřív a navázaly na to nejlepší, co jsme kdy my a naši předchůdci v muzeu v Liberci viděli.

Brýle, co se nosí v Liberci, v Jablonci


Brýle mají svůj původ v mámení. Oči mám pískem zaváté, červené. Byly černé, když jsem se narodil. Tehdy počátkem roku 1947 bylo všechno černé nebo bílé. Bílé bylo na lístky. To černé, léta okupace, už bylo za námi. Bylo snadné žít. Bílé nebo černé. A zaostřit šlo i bez brýlí. Brýle byly jen pro šilhavé, staré panny a nedomrlé. Dnes jsou brýle součástí módy a ty lepší jen pro bohaté.
Mít brýle bylo pro mne životně důležité. Byl jsem dva roky na vojně a nebylo možné nemít v plynové masce speciální brýle. Sednout si na motorku znamenalo mít brýle z plexiskla, zasazené do široké gumy, něco podobného, jako měl každý potápěč. Své černé brýle a bílou hůl nosil slepec. Měli je ve slévárně v Ostašově i na Kladně a v Ostravě. Brýle, skoro stejné se používaly, když se chtěl někdo opálit a používal přístroj. Horské sluníčko.
Asi to nevíte, ale jsem z Machnína. Z kdysi samostatné obce na Lužické Nise, kousek severně od Ještědu. Tam měli kdysi oční ústav a jako terapii přelepovali malým pacientům skla brýlí, aby to nemocné oko zatížili a donutili přestat šilhat. A tak jsme ty malé kluky a holky potkávali v Machníně na procházce se zalepenýma brýlemi. Smáli jsme se jim, až jsme se za břicha popadali. Žižkova armáda, dnes bych řekl naklonovaný generál Syrový nebo hrdina šestidenní války generál Dajan.
Jo, takhle to chodí. Už ani ten oční ústav v Machníně není. Koupil jej v divoké privatizaci kamarád MUDr. Mirek Samek plus jeden, aby na tom vydělali. Byl to tunel podobný tomu, co na svahu Ještědu vede do „Kryštofáku“. Tunel jako stehno sličné slečny, jako vrata do stodoly. Tak zhruba před roky jsem Mirka donutil, aby se jel podívat na tuhle investici do Hamrštejna, což je součást mého Machnína. Chtěl jsem, aby to byl aspoň hospic, když už ne dětská oční léčebna. Ten Švábův prapůvodní zámeček, bych vám přál vidět! Nikdo tu dvacet let neotevřel dveře… No nic. O mrtvých jen dobře. Umřel i MUDr. Samek. Neměl štěstí. Záměr žít a podnikat se smrtí uzavřel.
Brýle jsou stále žhavé zboží, hlavně ty proti slunci a nestojí pakatel. Však také změní majiteli image a jsou-li dostatečně in, mohou dotvořit i obraz o člověku. Vzpomínám na zpěvačku, co nosila brýle veliké přes půl hlavy, cvikr aristokrata, malé kulaté brýle „lenonky“. Co brýle, to jiný jejich pán, jiný rámeček. Sám jsem si na ně tak zvykl, že když se jdu ráno umýt, často na ně zapomenu a umyji si tvář i s brýlemi na nose. Není o co stát. Je to nepříjemné a připomíná mi to fakt, že stárnu. Oči mám za skly brýlí schované. Už nejsou tak černé jak byly, za léta vybledly. I brýle už nenosím ty samé, co jsem nosil do školy…

Anglicky


Anglicky? Má první svatba byla v angličtině, přímo v Londýně. 30. prosince v 11 hodin roku 1968. Superintendant, co nás oddával, se nespokojil pouze s obligátním „yes“, ale požadoval opakování celých pasáží manželských povinností v angličtině. No a jsme u jádra téhle řeči. Bylo mi devatenáct, měl jsem po vojně, tehdy to byly dva roky odloučení od maminky a angličtiny, co jsem pochytil ve školních lavicích. Češka, co si mě vzala, uměla anglicky velmi dobře. Totéž umí dnes téměř všichni ale v naší rodině velmi, velmi sporadicky. Děda Artur, co velel kuchyni generála Klapálka za Druhé světové války, ten ano a rovněž všichni tatínkovi bratři, co se po válce už do Sudet nevrátili. Můj syn, co v téhle řeči i přednáší na mezinárodních textilních konferencích. Zbývám už jenom já. Co jsem neuměl, to jsem zapomněl. Jsem ze všech mých příbuzných ten nejhloupější. Ne každý umře s věncem kolem temene hlavy. Ne každému je dáno se cizí řeč naučit.
Patřím k té skupině, co vám, lingvistům, závidí. Závidím dceři, mé bývalé hospodářky, co učí ve fitness v Británii a těm dětem, co se už ve školkách a v základkách dorozumí anglicky. Všem těm krásným dlouhonohým a prsatým slečnám, co plynule konverzují a pijí k tomu brčkem drink. Všem těm emigrantům z Pákistánu, Kurdům, Somálcům a Turkům, co se téhle tvrdé světové řeči naučili. A přitom ne, že bych měl něco proti Velké Británii, i když jsou to i dnes distingovaní barbaři. Mají i hezké poštovní známky a šikovné dvoupatrové autobusy.
Jsou tu ale i jiné mouchy. Vezměte si jejich rozporuplné dějiny. Kdo měl veslo a dvě zdravé ruce, obšťastnil tuhle zemi svou přítomností. I ti nejhorší z nejhorších. Z těch slušnějších třeba Sasové, Římani. Ti horší Normani. Co naplat, přijali křesťanství a generální pardon. Za prachy je i v Londýně dům o několika patrech. Alžbětě nevadila ani pirátská profese admirála Drakea.
Války růží. Jak vůně růže omamuje, jak je pichlavá! A všichni mluví po francouzsku, po normansku, v řeči Sasů. Anglicky promlouvá Robin Hood a král Lví srdce, arcibiskup z Canterbury. Edwardi a Yorci. Vraždy, bratrovraždy, něco jako Přemyslovci. Spousta bastardů a levobočků. Studené kamenné hrady, kde pakostnice, bolesti kloubů a zad patřily k nejběžnějším nemocem, neboť ani anglický krb neřešil sychravé počasí ostrova zahaleného mlhou, deštěm, mrholením, občas i sněhem. No vidíte a ve Velké Británii si na tohle už zvykli, a velmi rádi se baví právě o počasí.
Kdo všechno mluvil a mluví anglicky? Tudorovci, Jindřich VIII., celá alžbětinská doba, Shakespeare, Thomas Moore, černošští otroci, co putovali anglickými loděmi do Ameriky. Lidé v Commonwealthu od Kanady po Austrálii. Angličtina, to jsou i Spojené státy, internet a telemosty. CNN, televize, mezinárodní dohody, soudní dvory, OSN, paluba kosmické lodi… Nelson neztrácel svůj pověstný klid ani na své lodi. Anglicky mluvil i strážní oddíl, co hlídal Napoleona Bonaparte, dobyvatel jižní točny, Stanley i Livingstone v Africe. Mladí muži v Singapuru, W. Churchill, američtí prezidenti a anglické královny a jejich dvůr… Princové, lordi, vikomti i tkalci v Leadsu, angličtí horníci i námořníci. Indičtí Maharádžové, ale i Ghandí. Stavitel Susesu – Lesepsse, ale já myslel spíš Lorda Disraeliho. Jeho oponent Salisbury. Princ Eduard, co jezdil do Mariánek údajně se jenom léčit. Anglicky se baví i mořské kosatky, korýši a jihoafričtí plži. Ještě nebroušené diamanty. Nelson Mandela, krásné americké herečky, anglicky se mluvilo na Měsíci, v Jaltě i v Postupimi. Nad Hirošimou i nad Nagasaki. Anglicky a perfektně mluví každé anglické dítě, anglicky tě osloví letuška v letadle i žebrák v Londýně. Angličtina je druhou řečí Řeků, tak jako jsou libra a dolar důležité při nákupu věcí. Anglicky mluví i petrolejoví šejci, šašci v cirkuse. Ti, co zametají v parku listí, co odstraňují sníh z chodníků. Tak hodně píle při výuce angličtiny.

Žertem


Co je žertem, to je čertem. Nepřipadá vám to hloupé? Takhle hluboce jsem nikdy nepřemýšlel. No a vidíte, tuhle slyším, aby někdo vysvětil podstatu žertu. Abych se bál, že nerozumím vtipu. Proto mi dovolte, abych se zasmál. V tom smíchu by měla být i na onu stupidní otázku odpověď. Co žert, žertem stojí, nikdo si nedovolí o něm pochybovat. To vím ze své vlastní praxe, že vtip a žert jsou jakou koření sůl a maggi dohromady. Není lidského konání, aby se mu někdo nevysmál. Od kresleného humoru antických váz po Urbanovy smržovské sprosťačinky. Ze všeho si je možno dělat legraci. Okořenit si ono slzavé údolí, kterým se prodíráme celý život, abychom na konci stejně spadli do vykopané jámy… No řekněte, není to k popukání? A ještě tvrdit, že jdeme za lepším.
Ano, stokrát souhlasím s tím, že vojáci se před bojem milovali, pili a kouřili. Vzpomínali tím na to, co bylo a co je vtipem, žertem možno ukončit. Život je žertem přírody. Ta kdysi otěhotněla a porodila vtip o velkém kusu masa, co mělo mozek jako špendlík. Tací neměli šanci přežít. Po nich přišli ryby, ptáci, přesličky, všelikeří skrčenci a bouchači se do prsou. Až za hodně dlouho se tu objevil dědeček s babičkou. Ti to tak dlouho zkoušeli, až na svět přivedli incestního tátu s mámou, Evu s Adamem.
Tady se chytil námětu „Jean Effel“ a natočil s nimi pohádku, jak šel život ve dvou, ve třech s bohem i s pánem bohem. Smál jsem se, až jsem spadl ze židle. To byl žert, následován dalším žertem. Pak přišla inkvizice, cenzura a autoremedura. Marx, Lenin, Stalin, Mao Ce Tung, Hitler, Makarenko a každý, od dědečka po maminku, něco chtěl: stranickou knížku, stranické známky, disciplinu, árijský dokument, že nejsou židi. Kdo by jim nevyhověl? Měl to být jen žert. Vtip, něco pro zasmání. Ne, nebyl to žert, ale patent na rozum a život. Najít někoho, na koho lze všechno svést. Začít žertem. Nauč se zpaměti jako básničku, pokritizuj se, posyp si hlavu popelem.
Žert, vtip a veselá nálada. Jak z toho ven? Jsou vtipy veselé a hlučné. Záleží na vás, budete – li k nim přikusovat citrón nebo sladkou mandarinku. Vtip musí mít vhodnou půdu, rašeliniště s humusem, musí být dobře zaléván a kypřen. Pak vykvete. Květina, jejíž plody jsou sladké. Vtip a žert pak jedno jsou. Záleží, v jakém stavu vás najdou, v jakém rozmaru a rozpoložení. Pokud vás ten den vyhodí z práce, nejste ti správní příjemci bujarého veselí. To přijde, až vyhodí z práce vašeho šéfa, pak se řehtejte, až vám spadnou kalhoty. To je žert.

Vratislavice nad Nisou


Co o nich vím? Mají smůlu, ale vlastně i štěstí. Mohly dopadnout jako Český Dub. Zůstat stranou. Vratislavice stranou nejsou. Dnes jsou na cestě, která je roztíná ve dví a obchvat města nic neřeší.
Město má své německé rodáky a oba ti velcí jsou si velmi podobní. Automobilového konstruktéra, který pro slávu upsal duši ďáblu a vůdce německých nacionalistů, který ve jménu téhož ďábla měl hlavní podíl na rozbití První republiky. Naprostá většina Němců, těch, co žili do roku 1945 ve Vratislavicích, byla odsunuta po roce 1945 do Německa. Tehdy byla oprávněna otázka, zda to neohrozí výrobu koberců, která stála právě na místních německých odbornících odsunutých do Německa. Výroba koberců firmy Ginzkey, později N. P. Bytex úspěšně pokračovala i díky moravským odborníkům, kteří přišli do Vratislavic z Brna a okolí…
Městečko na cestě z Liberce do Jablonce nad Nisou mělo svou vynikající minerální vodu a dosud má prosperující pivovar. Uzavřena byla jatka, otevřena byla báječná tramvajová linka mezi dvěma sousedními okresními městy. Dnes Vratislavice plynule vrůstají do blízkých okrajových čtvrtí Liberce. Ještě nedávno rušička ve Vratislavicích, sloužící za doby socialismu k rušení Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, osamoceně stojící na vršku, je dnes obestavěna zajímavou architekturou rodinných domů s krásným výhledem na Ještěd. Vedle stojící komplex Domova důchodců se rozrostl o zdravotnická zařízení včetně moderního ubytování seniorů.
Úplně nová komunikace z Liberce do Jablonce opět narušila integritu obce dalším rozčísnutím městské zástavby. A tak je znovu otevřena otázka, jak moc jsou Vratislavice samostatným městem, jak moc jsou součástí - okrajovou čtvrtí Liberce. Mohutná výstavba panelových domů v severní části obce a dnes malá možnost najít práci ve Vratislavicích, učinila z městečka místo, kam se chodí řada lidí jen vyspat. Pracují a baví se jinde. Na jižní straně obce je naopak možno nabídnout parcely k výstavbě rodinných domků v nové části Vratislavic, už v té hezké, kde odpočinek není jen o přespání v paneláku.
Vratislavice z pohledu projíždějícího městem, působí rozpačitým dojmem. Pokud rovnou nechci říct – s nulovým dopadem na to, co si v podvědomí odnáším. A přesto tu žijí lidé, děti chodí do školy, důchodci zde dožívají svůj život. Město má svou radnici, opravené fasády, nová okna, provozovny řemeslníků, obchody, své lékaře, kostel, hřbitov, letní koupaliště. Je rozděleno v názorech, zda je čas fašistům odpustit jejich válečné zločiny a podíl na rozbití republiky, zda si přiznat, že otrockou práci skutečně dělali otroci. Lidé jako já nebo vy, kteří byli odvlečeni ze svých domovů do koncentračních táborů.
Odpustit a zapomenout? Jak přilákat do města turisty? Jak moc město zviditelnit a čím? Bude tu stát velké automobilové museum, největší široko daleko? Co mu stojí v cestě? Kdo a jak odstraní problémy? Jak město proslavit a jak mu pomoci? Určitě tím, že řekneme plnou pravdu. Odpověď hledejme v diskuzi, v níž se Vratislavičtí musí rozhodnout sami. Tak ať mají své priority dobře ošetřeny…

neděle 14. srpna 2011

Erich Sojka


Byl to obyčejný předválečný židovský kluk z Liberce. V Barvířské ulici naproti hasičům vlastnila rodina velký dům se sochami na střeše, podle kterých ten dům poznáte ještě dnes. Sojkovi měli před válkou i fabriku v Bílém Kostele hned pod nádražím. Ještě nedávno to byla papírna, která šmelcovala staré německé knihy posbírané z domácností odsunutých Němců z Liberce, Jablonce a širokého okolí.
Erich chodil s mým tátou na náboženství a v liberecké synagoze měli bar micva. Oba dva tehdy uměli česky, co by se za nehet vešlo. Potom přišel Hitler…
Erich měl to štěstí a dostal se včas do Anglie. Ostatní z rodiny už ne. Po válce to měli tihle hoši těžký, snad těžší než na frontě či ve vězení. V jejich libereckých postelích nejdříve spali Němci, potom Češi a těm se z teplých duchen nechtělo.
Šli tedy do podnájmů. Ericha nepustili do vlastní fabriky, zpět nedostal ani dům v Barvířské ulici. Můj táta před válkou nic neměl, po válce si pořídil mámu a mě. Chlapci se trochu nepohodli s novým poválečným zřízením a tak je stát poslal do vězení. Dost dlouho na to, aby vystřízlivěli. Všichni známí, až na několik výjimek republiku opustili. Oni zůstali.
Z rodiny Sojků zůstal v Liberci jen Erich. Až do smrti bydlel v podnájmu ve vilce naproti strojní průmyslovce. Učil angličtinu, přibral pár kilo a rád si povídal s lidmi. Mou ženu považoval za Angličanku, protože jsme se brali v Londýně. Nebyla schopná mu vysvětlit, že tam rok pracovala jako aur paire a naučila se slušně jazyk. Musela s Erichem mluvit pouze anglicky.
Já si ho dobíral, že je slavný a že to zapírá. V té době totiž hodně překládal filmové scénáře, knihy a texty zpěváků Erich Sojka, jeho jmenovec. Liberecký Erich se vždy bránil, že je to jen shoda jmen. Kdo ví? Já mu to nevěřil. Ten náš Erich byl rovněž překladatel a velký prevít na hloupý lidi, co záviděli. Nikdy neměl rád antisemity, nacionalisty a jiný křiváky a podělance, co psali anonymy a schovávali se za druhé.
Měl rád lidi, co se prali s osudem, kteří trpěli jen proto, že byli jiní. Homosexuály, Židy, cikány, Eskymáky, cyklisty a kuřáky dobrých cigaret. Krásné ženy, co musely být i chytré. Měl rád mýho tátu, jeho tátu a dost možná i mě a mou ženu. Měl rád i lidi, co dosud spí v jeho posteli, co jeden druhému neubližovali. To byl jeden z těch, co tu kdysi žili. Erich Sojka, mimo jiné výborný učitel.
לתת את הנשמה היא לקפל את עוצמת הקול של חיים – Kéž je tvá duše přivinuta do svazku živých!

Vážení přátelé, mí anonymní zahraniční čtenáři!

V Liberci dne 14. srpna 2011

Vážení přátelé, mí anonymní zahraniční čtenáři!

Píši své fejetonky převážně ke vzpomínkám na svět, který je už dnes vzdálen životu současné generace. Při svém věku mnohé pamatuji, na psaní mám čas a to nikoli nepodstatné je, že mě psaní baví. Baví zřejmě i čtenáře z mého milovaného Liberce i okolí, soudě podle poptávky po knižním vydání fejetonů. S těmito čtenáři se potkávám na autorských čteních, na výstavách svých pohlednic i v ulicích města. Jsem s nimi v pravidelném styku.
Co mi však leží v hlavě jste Vy, mí anonymní zahraniční čtenáři. Kdo jste? Proč čtete stránky mého blogu kdesi v Singapuru, Spojených státech, Švédsku, Rusku, Slovensku, Anglii či dokonce v Islandu? Znáte Liberec nebo Machnín? Znali jste osoby, na které vzpomínám? Možná, že jste znali někoho z mé rodiny? Nevím, nedává mi to spát.
Onehdy jeden z Vás vystoupil z anonymity a ozval se mi ze Sydney. Udělal mi tím velkou radost a mohu-li věřit tomu, co pan Hýbler psal, tak přinejmenším takovou, jakou mu prý dělám svými fejetonky. Kdyby se Vám chtělo udělat něco podobného…
Napište mi!

Egon Wiener

čtvrtek 11. srpna 2011

Řády


Vy, co nemáte ani ponětí o tom, co je to faleristika, vězte! Je to nauka a poznávání vázající se k řádům, vyznamenáním, medailím, dekretům. Vše kolem, co může nějak přiblížit ocenění, které se dostává někomu za něco víc, než co udělali druzí. Vypovídá o době, prioritách, o lidech, kteří něčemu přispěli nad rámec snažení ostatních. Je nastavením zrcadla doby, času i místopisu. A pokud se to týká nejbližšího okolí, je to o poznávání regionálních dějin, týkající se už i nás, našeho bezprostředního okolí.
V okresním archivu v Litoměřicích se sídlem v Terezíně je uchován soupis odpovědi na dotazníkovou akci z roku 1856. Šlo o soupis nositelů nejvyšších vyznamenání starého Rakouska – řádů na území severočeského okresu Litoměřice. A to 1. Řádu zlatého rouna, 2. Řádu Marie Terezie, 3. Řádu sv. Štěpána, 4. Leopoldova řádu, 5. Řádu železné koruny, 6. Řádu Františka Josefa, 7. Řádu Hvězdného kříže, 8. Zlatého záslužného kříže, 9. Stříbrného záslužného kříže.
Ze získaného přehledu vyplynulo, že na okrese Litoměřice se v roce 1856 nachází celkem 7 osob - nositelů nejvyšších řádů Rakouska (Čech). Nejvyšší řád byl udělen pouze jeden a to Leopoldův řád na komandérském stupni litoměřickému biskupovi. Jenom dvě osoby byly dekorovány rytířským stupněm řádu Františka Josefa – děkan a senior kapituly. Manželce krajského hejtmana, rozené hraběnce Desfours, byl udělen Řád hvězdného kříže. Zbývající tři osoby obdržely Zlatý Záslužný kříž, z toho dvakrát s korunou.
Připojený koncept soupisu ukazuje i to, že tehdejší doba neplýtvala vyznamenáními. Oceněna byla práce duchovních, ředitele gymnázia, starosty i práce manželky hejtmana pro charitu. Tento archivní dokument z roku 1856 má velký význam v tom, že obdobně, jako v litoměřickém archivu, může ležet obdobný soupis i v libereckém a v dalších. Podobné soupisy by nám pomohly zjistit, kdo z takto vysoce oceněných žil v našem regionu a za co konkrétně byl tak vysoce Vídní oceněn. Lze předpokládat, že tyto soupisy mohou pomoci i sběratelům a přátelům regionální historie daného místa, města, okresu k objasnění řady dějinných záhad, kterých je dosud kolem nás mnoho.

středa 3. srpna 2011

Konec léta v Čechách

Jak si je ta naše země kus po kuse nepodobná. Pár minut odkudkoliv kamkoliv a jste na jiné planetě, v jiném časoprostoru, v jiné krajině. Tentokrát byl cílem Bratrouchov. Z Jablonecka kousek snad na sever. Minul jsem Tanvald a proud aut mě nesl směrem k Harrachovu. Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím.
Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala. To byl můj Mníšek pod Brdy v domě naproti sokolovně, kde se zrovna hádal a křičel na svou partnerku Egon Bondy a obviňoval ji, že neměli nic k jídlu… Mníšecká babičko, jak jsi voněla! Dodnes cítím slamník, na kterém jsem spával. Naproti v okně stál květináč s mořskou cibulí. Kafe - melta s mlíkem ke snídani a krajíc chleba namazaný máslem. To je ta ta prapůvodní vůně lesa, kdy vzduch stojí mezi stromy a vážky o velikosti letadla bzučí jak podrážděný roj divokých včel. Tak mi voněla Skalka, parcela strýčka Karla Taliána, cesta úvozem, co vedla k ní. Jak jsou si ty lesy tady i tam podobny a zároveň tak vzdáleny.
Les nahoře v Jizerkách žil jak nikdy jindy. Dýchal zhluboka a potilo se mu čelo, dá-li se to tak říci. Na temeni kopce byla absolutní vlhkost a pot z mé hlavy stékal čůrkem. Voda už neměla kam se vsáknout, stékala po listech, jehličí a za límec ať to byl domácí nebo ten, kdo se jako já, přijel jen podívat. Pavučiny z jemného tylu, mokré až zebe, propouštěly slunce jen obezřetně. Pavouk o tom ví a mouchu, která se chytila, pozoruje jen zpovzdálí. To ptáci jsou na tom úplně jinak, křičeli jak na lesy. Přestalo pršet. Mladí si navzájem sdělují, že se přemnožili i dravci a je nutné se před nimi mít na pozoru. Ti je sledují se zájmem a v okamžiku letí dolů jako blesk…
Domky při silnici se choulí jeden k druhému a pomalu se chystají na první sníh s deštěm. V Alpách už nasněžilo dvacet čísel. Však jsou také ty zdejší už na zimu připraveni. Jsou kolem nich hromady naštípaného dřeva narovnané do hranic. Lidé, co tu bydlí, natírají ještě před zimou ploty, okenice, zábradlí, opravují cesty, pouští se i do vchodových dveří. Díry na cestách dláždí kameny. Voda v potoce jim vyšla vstříc a ohlazené oblázky jak valouny zlata se všude doslova válí, jsou jich tisíce. To koně, zázračného zdejšího doktora, vytloukají do silnic kopyty své monogramy a doktor se je snaží uklidnit. Plášť, kterým se halí, cestuje s ním. To lidská touha převeliká sní o štěstí a zázracích.

O ruštině

Jaký jsem to měl strach jako malé dítě z těch podivných písmen azbuky! Pokroucené paragrafy. No a vidíte, dodnes tu řeč umím, skoro nic jsem nezapomněl. Ani na tu čtyřku z ruštiny na gymplu. Dodnes nevím proč. Téměř mě ovlivnila, abych ruštinu nenáviděl. I tak jsem se dobře dorozuměl v Taškentu i Samarkandu, o Moskvě nemluvě, tam si mě pletli s moskvičem. Popravdě ne kvůli ruštině, ale bylo to módním šusťákovým kabátem…
V ruské historii existují jisté „byliny“ a od nich, jako od pohádek, se odvíjejí ruské dějiny. Velký a mocný byl ruský car, velcí ruští bojaři. Církev– pravoslaví tak jako i jinde svou liturgií napomohla rozvoji národního jazyka. Rusky se mluvilo od Baltu daleko za Ural. Car Petr Veliký, Romanovec (ať byli, jací byli), učinili z Ruska velmoc a z ruštiny jazyky milionů duší.
Rusky mluvil Lomonosov, Kapica, Babel, Sverdlov, Lenin i Gagarin, Lev Nikolajevič Tolstoj, Puškin, Rachmaninov, Stalin. Mužíci pátého i sedmnáctého roku, námořníci z Aurory, Trocký i Ivan Hrozný, Čechov i izvosčik, který stál s drožkou na Divadelním náměstí. Maršál Malinovský, Ježov, Stěnka Razin, Putin. Ten snad ještě mluví. Zapomněl bych na všechny Kateřiny, Potěmkina, cestovatele Miklucho – Maklaje, bajkaře Krylova, Šolom Alejchema, Chagalla, Ilju Erenburga, básníka Vysockého, Borise Pasternaka. Rusky se svářili tažní burlaci na Volze, Brežněvovi vojáci na Malé zemi, rostovští kozáci, ti, co vyhnali ze země Napoleona i Hitlerovy vojáky. Pogromisté z Oděsy, Kišiněva, Vitebska i ze Lvova. Tam všude mluví vedle svého jazyka mluvili i rusky.
Ruština zněla věčně zmrzlou zemí Františka Josefa, v povodí Leny, za Beringovou úžinou dalekou a Aljaškou než ji Rusové prodali Američanům. V ruských kosmických korábech, z tanků v Afghánistánu i z těch s bílým pruhem, co projely v šedesátém osmém Libercem a mířily do Prahy. Ruštinou se domlouvali rudoarmějci, co pětačtyřicátém osvobodili od fašistů půlku Evropy. Ruština je řečí vysokých hor, hlubokých jezer, aralského i bílého moře, pastevců, karakulských ovcí, sibiřských a soloveckých gulagů. Andreje Sacharova a jeho statečné ženy. Rusky se mluví v OSN, v Radě bezpečnosti, v Kremlu, městě Kovrově i na Bajkalu.
Není to jen jazyk okupantů, osvoboditelů, ruských bylin, ruských tržnic, universit, museí a galerií. Je to řeč lidí z továren a polí, ulic a parků, turistů a lidí nám tolik podobných. Jsme si blízcí. Jazykem, kulturou i pílí. Co dělat, jsme Slované…