čtvrtek 27. října 2011

Slevomat

Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí...

Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintily – vantily, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrdlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…

Češtino, češtino našich mobilů a zkratek! Vše stojí peníze a všechno, co se váží, měří a nalejvá se musí platit. Placení se dá vyjádřit mnoha způsoby. Luskat prsty na číšníka je pod úrovní podniku, mávat šrajtoflí, jak by smet. A tak mi přijde zábavné, že jsme se kdysi v osmé třídě s Frantou Musilem dohodli, že ve městě pod Ještědem objevíme v obchodech ve výloze zboží za 0,01 haléřů.

Psal se rok 1960, rok zbýval do cesty Gagarina kolem Země a my vyrazili a nemuseli daleko. Hned nahoře v Moskevské ulici po levé straně bývala snad galanterie, či co já vím a za oknem trůnil tovar za halíř. Plechový, nezdobený náprstek, malý skladný otevíráček na konzervy (na sardinky), malý jehelníček s třemi jehlami. Celý nákup za 3 haléře. A poručil jsem si účtenku a zabalit. To aby mi bylo věřeno. Mohl jsem to zaplatit i tříhaléřem, desetníkem, pětadvacetníkem, padesátníkem, „káblí“, „dvoukáblí“ a bývaly i tříkoruny.

Co mi nešlo na rozum bylo, za kolik jim tohle zboží dodával velkoobchod a jak probíhaly v tomto případě slevy. Jak by se dostal obchodník pod halíř? Ledaže, by prodával dva kusy v ceně jednoho. Tak například obchodník s dětskými námořnickými oblečky, Egon Popper dokázal prodávat zboží s tak malou marží, že byl víc než úspěšný. Sídlil v Orlí ulici, kam k němu jezdili zákazníci tramvají po mostě přes Nisu. Dovedete si to vy, kteří znáte dobře Liberec, vůbec představit? Dnes se tam prodává sanitární zboží firmy Cimbál – vany, umyvadla – v jiné cenové relaci než za halíře...

Jó, začínají slevy, ty vánoční. Výprodej iluzí. Bývalo to i dříve. Slevy na vánoční zboží, prošlé záruky, na cesty k socialistickému moři, na knihy – knižní poukázky s Monou Lisou... Až po roce 1990 přišla do Čech cizí slova: last minute, Slevomat, svatý Valentin, hallooweenské obludy. Co je to platné? Dnešní slevy stejně nedosáhnou konečné ceny jeden halíř…

Školní výlet do osmnáctého století

Bylo mi krásných dvanáct let a psal se rok 1959. Školní výlet začal tím, že jsme pod pohrůžkou okamžitého zrušení výletu spořádaně nastoupili do autobusu směr Kuks. Jeli jsme na dlouho slibovanou návštěvu ke Šporkům shlédnout velkolepé sochy slavného Matyáše Brauna. A hlavně se ulít jeden den ze školy...

Pan hrabě Špork toho jména už druhý, byl ctitel umění a peníze za ně uměl spolehlivě utratit. Jeho otec pocházel z chudé rodiny a teprve v době Třicetileté války byl za zásluhy o trůn povýšen, a za dalších dvacet let už byl říšským hrabětem. Syn, jakoby se bál otcovy dlouhé cesty za penězi a nedávné rodinné chudoby, dělal vše, aby se rod Šporků nevrátil tam, odkud přišel. Odnikud a z nicoty.

Hrabě byl, řečeno dnešní terminologií, trochu fantasmagorický, hyperaktivní chaotik se slušnými příjmy a s vizí. Také byl nadán pracovitostí hodnou pozdějších kapitánů rozvíjející průmyslové revoluce devatenáctého století. Bylo mu přáno a bylo na něj i žalováno. Udržoval dobré vztahy na všechny strany, vyvolával a vedl dlouhé spory. Založil soukromý, barokní lovecký řád svatého Huberta. Převelice rád lovil, četl a vydával knížky. Od jezuitů mu hrozilo vyobcování z lůna matky církve. Spor s církví se vlekl příliš dlouho a hrabě, ač využil všeho, čeho se využít dalo, nebyl schopen ponižující proces ukončit.

Ve Šporkově barokní skříni se skrýval kostlivec, přímo král kostlivců, sám Kostěj Nesmrtelný. Servilnost pana hraběte neznala mezí. V roce 1723, když byl v Praze korunován za českého krále Karel VI., předal mu svůj soukromý Řád sv. Huberta. Uděla to přesto, že císař v té době na lovu zabil nešťastnou náhodou člověka ranou z kulovnice...

Narazil jsem na pokračování souvislostí, které mi přiblížilo dvanáctiletého syna zastřeleného muže, knížete Schwarzenberga. Byl jím Josef, celým jménem kníže Schwarzenberg, syn Adama Františka zastřeleného v červnu roku 1732 právě císařem Karlem VI. Hrabě Špork ve snaze zastřít tragickou skutečnost předal panovníkovi svůj Řád sv. Huberta. Císař, pravděpodobně inspirován Šporkem, dvanáctiletému Josefu Schwarzenbergovi udělil rytířský Řád zlatého rouna. Prapodivně tak císař odškodnil jím zaviněné úmrtí nikdy neprošetřované. Ojedinělost udělení tak vysokého řádu císař odůvodnil právě onou nešťastnou náhodou na lovu, kdy dvanáctiletý kníže Josef přišel rukou samotného císaře o otce...

Špork by býval udělal i víc ve snaze zbavit se jezuitů, kteří s ním vedli spor na život a na smrt. Jeho kroky i činy odpovídaly jeho povahovým rysům, bývaly rozporuplné a vymykaly se často myšlení tehdejší šlechty. Špork pravděpodobně předešel svou dobu aspoň tím, co jsme viděli na školním výletě v Kuksu. Jeho největším přínosem bylo, že přivedl do Čech geniálního Matyáše Brauna, založil špitál, staral se o chudé, staré, nemohoucí a umírající a bojoval nerovný boj s tmářstvím.

Úplně stranou není ani příběh náhle osiřelého Josefa, knížete Schwarzenberga. Jak já tomu Pepíkovi Schwarzenbergů Zlaté rouno záviděl! Víte, jak je ten řád krásný? Nic krásnějšího neznám. Později jsem svůj názor radikálně změnil... Otec synovi vždy schází v barokní době stejně jako v současnosti. Žádná medaile či řád tátu synovi nikdy nenahradí ani když ji dostane od císaře pána...

Egon Wiener

středa 26. října 2011

Poděkování SVĚTLÍKU 2011

Liberecká periodika jsou svět sám pro sebe s výjimkou Světlíku. Pokaždé se těším, že v něm najdu něco nového, objevného, co mě povzbudí a nakopne k další tvůrčí práci. Svět kapitol, svět libereckých autorů, ke kterým dnes patřím i já. Svět čehokoli, co se kde jen šustne a má co do činění s knížkou, se čtenáři, s libereckou knihovnou.

Ještě se nestalo, že bych Světlíkem praštil o zem a řekl, že ten občasník za nic nestojí. Naopak. Píše se rok 2011, já sedím a opět si kazím oči čtením do půlnoci a vůbec nevnímám, že venku zase prší a do oken bytu mi teče voda. Mám rád chytré ženy a ty v liberecké knihovně převažují. Vděčím jim za mnohé, i za liberecký Světlík, časopis pro všechny čtenáře, počínaje těmi nejmenšími a konče starci v mé podobě. To bylo žertem. Faktem ale zůstává, že pokaždé ve Světlíku objevím něco opravdu pěkného, co mě pobaví a postaví třeba před novou neznámou věc.

Je vidět, že redakce Světlíku není dělána na koleně. Jedině s dobrou přípravou, erudicí a entuziasmem lze docílit toho, aby byl časopis skvělý. Pokračujte tedy v tomto duchu i dál a přinášejte nám, svým věrným čtenářům liberecké knihovny radost a poučení.

neděle 23. října 2011

Čas žaludů

Někdy si připadám jako indiánská babička. Kam se poděla doba mladistvých hloupostí, doba nezkušeného konání, které všechna úskalí překonala a dnes, po mnoha letech stojí za vzpomínání…

Pokud vyrůstáte, jako já na vesnici, pak roční období určují velmi významně vše, co děláte, svět ve kterém žijete. Můj Machnín, ač kousek od Liberce, byl stále vesnicí, kdy na jaře se vláčelo, oralo a silo, trhal a sušil se podběl, všude kolem domu a na zahradách se po zimě uklízelo. Léto bylo o senu, koupání, fotbale, houbách a letním ovoci. Jó, podzim to už bylo jiné. Sklízelo se a začala škola. Muselo se na dřevo, připravit se na zimu, co přicházela ze dne na den nečekaně, obvykle po dešti a v noci. I zvířata to cítila a byla nervózní. Ptáci se houfovali, posedávali na drátech elektrického vedení a na větvích obrovské lípy u šenku uprostřed obce.

Mně navždy zůstane v paměti žebřináček a v něm tři pytle žaludů, které táhne moje maminka do machnínské školy. Žaludy jsme tehdy sbírali všichni. Za Mrázkovými ve stráni u rybníčka jich bylo, a přesto, div jsme se o ně neprali. Každý jich chtěl mít víc než ti druzí.

Do sběru žaludů se vždy zapojila celá rodina. Já sbíral a tlačil vozík, který táhla maminka. Nebyli jsme sami. Z těch vozíků mohla být vozová hradba. Však jsme je sbírali i kousek od machnínské lípy, památné lípy kde bojovali husiti s Žitaváky a jejich kamarády.

Mamince tenkrát, ten podzim, kdy jsme odevzdali tři pytle s žaludy, přejel pod „Nordlichtem“, pod hospodou, co už hospodou nebyla a kde jsme po válce bydleli, vozík nohu. Spíš jenom botu, přesto to maminku ukrutně bolelo. Mě ještě víc, protože řekla ať si příště řeknu tátovi. Ten o tom nechtěl ani slyšet, a že mi tu korunu za kilo co jsme ve škole dostali za kilo žaludů vyplatí ihned a v hotovosti. Což byla velmi lukrativní nabídka, ale já chtěl mít nasbíráno víc než ostatní kluci. Ve škole na nástěnce se ke jménům sběračů připisovaly červené puntíky, podle toho, kolik kdo nasbíral. Chtěl jsem být na nástěnce, kde bylo jasně a zřetelně napsáno – Nejlepší sběrači.

Táta to nechápal a maminka se zlobila, že se chlubím cizím peřím, že mi pomáhá celá rodina. Opravdu pomáhala, ale tehdy, před padesáti lety, to tak chodilo, pomáhali si všichni, o tom byl život na vesnici. Všichni jsme věděli, kde koho, co zabolelo, komu kdo zkrátil a proč kapesné. Koukali jsme jeden druhému do hrnce, všichni všechno o druhém věděli. Žádná tajemství, žádné soukromí. Z dnešního pohledu - středověk.

Taková byla doba našeho mládí. Když dneska vidím spadlé žaludy vzpomenu si, jak moc dneska liší svět od toho, který jsem zažil před padesáti lety v Machníně v obci na kraji města Liberce.


Povodeň

V minulém století postihly Liberecko dvě povodně, které „za něco stály“ a kterým se říká stoletá voda.

Tehdy jsem skončil pátou třídu základní školy v Machníně a hned v polovině prvního týdne prázdnin začalo pršet. To budou prázdniny!, pomyslel jsem si a začal shánět knížky, abych měl něco ke čtení a nenudil se. Jak jsem se mýlil! Zprvu padaly velké kapky a déšť se začal měnit v nekonečný liják. Lilo a lilo bez přestání. Nebylo to lehké šumění letního deště, jaké jsem znal.

Zrovna jsem se začetl do dobrodružných příběhů O. Batličky, které mi nebylo dopřáno dočíst. Venku se děly věci! Voda postupně pronikala do všech spárů, škvír, zatékala do oken, vytékala kanalizací, plnila příkopy. Okapy hučely a přetékaly, vydávaly zvuk, jako píšťaly varhan a pak začaly ječet jako hasičské sirény volající o pomoc. Nisa se vařila a vzdouvala, jako hrnec s prádlem, pod který stále někdo přikládá a začaly se na ní objevovat prkna, klády, branky, celé části plotů, stržená zábradlí, psí boudy. Začal jsem se bát.

V pátek v noci už houkaly sirény od Liberce, Frýdlantu, přes Chrastavu do Hrádku nad Nisou. Mohelka, Jeřice, Nisa, Smědá a malé potůčky na stráních už nebyly k rozeznání od jezer. Louky, pole, cesty byly během několika hodin zaplaveny a voda ucpávala průtoky pod mosty, brala s sebou stavidla, jezy. Machnín byla jedna velká laguna. Dřevěný most přes Nisu u Pfeifferovy továrny za mateřskou školou zmizel bez rozloučení. Voda jej odnesla asi sto metrů po řece níž.

Vlaky do Hrádku a do Frýdlantu ještě jezdily. Máme příbuzné v Loučné v Hrádku nad Nisou a tatínek tehdy rozhodl, že se pojedeme podívat na babičku. Cesta vlakem, byla cestou vodním světem. Zleva i zprava nekonečná plocha vod. Přesto jsme do Hrádku dojeli. Došli jsme na náměstí. Dál už byla jen jedna velká vodní plocha až někam k Žitavě. Nezbylo, než se vrátit. Všichni nás ujišťovali, že lidem v Loučné pomohli vojáci z Grábštejna.

Na zpáteční cestu vlakem do Machnína nezapomenu nikdy. Všude kolem byla jen a jen voda. Nejhorší to ale bylo v Bílém Kostele. V té době se tam právě utopil jeden ze zasahujících vojáků, vojín Miroslav Vavřiník.

Nisa v Bílém Kostele, v pátek 4. července stoupla o 230 cm, na silnici bylo na metr vody. Jeřice v Mníšku stoupla o 310 cm. Moje vzpomínky a můj deník zachytily jen některé údaje. V té době ještě pracovala na plné obrátky i jediná uhelná elektrárna na Liberecku v Andělské Hoře. I ta ale byla druhý den povodně vyřazena z provozu. Nisa, která ji v podstatě obtéká ze všech stran, zatopila motory i pomocné provozy.

Sudy s chemikáliemi z chemičky v Mníšku se později objevily na dolním toku Nisy hluboko v Německu. Lokomotiva, která ležela v řečišti pod frýdlantským zámkem, byla hodně dlouho vděčným objektem fotografů fotících škody velké vody roku 1958. Pamatuji se, že na loukách zatopených povodní u Pragovky rostly v měkkém pískovišti nesmírně velké stvoly bodláků, na které přilétávali nádherně zbarvení stehlíci.

Zatopený byl tehdy ještě funkční důl Kristina i rybníček na zahradě v Loučné, kde strýček Valtr choval pekingské kachničky. Ty skončily smutně. Jako emigrantky se ocitly na stolech jedlíků kachen se zelím v Německé demokratické republice.

My, machnínští kluci, kteří potřebovali karbid na bouchání plechovek, jsme dovedli ocenit požár v blízkém Vesci. Voda zatopila sklad karbidu a po spojení vody s karbidem následoval ničivý požár.

V Liberci měla spousta dospělých problémy s prací v Textilaně pod přehradou, kde se voda zdvihla o několik metrů a zatopila silnici i továrnu pod ní. Pamatuji se, jak všude národní výbory prostřednictvím tlampačů a místního vysílání žádaly o pomoc a nabádaly občany, aby se postavili vodě stůj co stůj.

V čele byla Chrastava, kde se občané skutečně zapojili a chránili nejen své majetky, ale i majetek obce. Mé dětské vzpomínky z té doby jsou chaotické, jako zhruba celých těch deset dní, kdy kolem mne všichni dospělí odstraňovali následky povodně.

Záznam z deníku toho léta: Sobota 12. července 1958, všední pracovní den. (Soboty byly tehdy pracovní všechny). Továrny v okolí začaly opět pracovat. Totex, textilky, Tesla, zemědělské závody. Byly to prázdniny, na které se nezapomíná.