Kolik mi to
jenom bylo? Psal se rok, ani už vlastně nevím jaký, snad jednapadesátý. Válka
skončila před šesti lety, zákopy kolem malých příhraničních bunkrů u naší obce
byly ve skvělém stavu a postavička čtyřletého kluka se v nich dočista
ztrácela, a proto jsem pořád slyšel:„Kde jsi, kam jsi se mi schoval?“ To volala
moje maminka.
Hledali jsme
houby. Byli jsme v lese už od oběda a místo po houbách jsem pokukoval po
bunkrech a přemýšlel, jak se aspoň do jednoho dostat a schovat se v něm.
Konečně. Maminka zaujata sbíráním křemenáčů na pár minut polevila ve sledování
mých aktivit a já toho plně využil.
Nejdřív mříž,
pak ocelová nebo litinová branka, pár kroků do tmy, do vlhkého přítmí. Bál jsem
se, až bych strachem křičel, ale nešlo to. Byl jsem ve vysněném bunkru. Otvory,
kterými původně měly trčet ven hlavně zbraní, pronikaly dovnitř úzké paprsky
slunečního světla. Připadal jsem si jako v začarovaném zámku. A pak jsem
si ji uviděl v té spoustě haraburdí a byl jsem skokem u ní. Na zemi ležela
opravdová pistole. V té době se ještě v hračkářství neprodávaly
čínské plastové zázraky napodobeniny opravdových zbraní. Co mě překvapilo, že
byla tak těžká. Sotva jsem pistoli uzvedl, oči navrch hlavy. Na nic dalšího
jsem nečekal, právě se mi splnil klukovský sen. Už žádné šípy, luky, prak,
samostříl, meč nebo pistole ze dřeva. Mám opravdovou pistoli...
Zvenku se už
ozýval hysterický křik mojí matky, který jsem znal, když ji táta něčím vytočil.
Nebyli jsme v tom sami. Zrovna takhle křičela Haluzová na Haluzu o dva
baráky dál...
Vylezl jsem
z bunkru, v napřažené ruce pistoli a zakřičel. No, zakřičel, spíš
zapištěl: „Mamí, tady jsem!“, a zvedl ruku s pistolí vzhůru, abych byl
vůbec vidět. Nevím, co mě ohromilo víc. Matka tam stála tak na tři kroky ode
mne a svět se jakoby na chvíli zastavil. Vše utichlo a já bych se vsadil, že jsem
slyšel jak v hospodě na Bedřichovce kilometr pod námi spadla ze stolu dvoukoruna
na podlahu a cinkla o talíř, který tam měla kočka na zbytky.
Maminka se jen
pomalu vzpamatovávala. Poznal jsem to na ní tak, že pomrkávala a začala
pohybovat rty. Nemluvila, rozhodně jsem neslyšel nic. Vůbec nic se ten moment
nedělo. To vše trvalo jen chvilku. Pak matka zvedla ruce. Slyším to ještě dnes
a tehdy to slyšeli jistě i v blízké Chrastavě a snad i na Baltu u moře: „Zahodíš
tu bouchačku!“ a něco jako: „Ježíš, já se z toho kluka jednou zblázním.“
Udělalo se mi
zle a kalhoty vpředu mi zvlhly. Uznejte, že když takový křik nevydrží dospělý
chlap, myslím svého tátu, tak jak to má vydržet malý kluk. S obrovským
sebezapřením jsem vyhověl a pistoli odhodil.
Musím se
přiznat, že od té doby uplynulo víc jak šedesát let a já ji stále hledám.
Pokaždé, když jsem v lese na Bedřichovce nad Machnínem, najdu si záminku,
že musím ta místa navštívit a neomylně tam pokaždé zamířím. Vím, že nic nenajdu
a přesto… Tady, tady jsem ji někde zahodil.
Přiznám se, že
jsem to mamince, dej jí pámbu lehké odpočinutí, nikdy neodpustil. Proč jsem ji musel
zahodit? I táta byl stejného názoru a hledal ji. A taky nic nenašel. Matka, a
to vím bezpečně, ji nehledala nikdy. Ženský jsou úplně jiný lidi. Táta mi ještě
večer vysvětlil, jak to ve světě, mezi mužem a ženou chodí a já s ním chtě
nechtě souhlasil. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. Copak jsem ji chtěl zastřelit?
Dějí se věci
mezi nebem a zemí, ale vykládejte to čtyřletému klukovi... Maminko, měl jsem tě
moc rád, odpusť mi...
Žádné komentáře:
Okomentovat