úterý 22. listopadu 2011

Kostelíku v Machníně

Kostel v Machníně je jedním z nejmladších kostelů v obcích kolem Liberce. Počítám-li dobře, je o deset let starší než já. Jedná se ale o těch deset let, které pro život v Sudetech tolik znamenaly. Právě v oněch deseti letech se naši sousedé museli rozhodnout, zda tu zůstanou nebo zda odejdou, aby se již nikdy nevrátili. Zůstal tu machnínský kostelík...

Němečtí sousedé zvolili alternativu rychlého řešení, které skončilo jejich odsunem – vyhnáním z českého pohraničí. Nemohu jinak, než říci a trvat na tom, že o svém osudu rozhodli sami, a že to byla jejich osudová volba, kdy hlasovali a zvolili vlka...

Machnínský kostel to přečkal. S podivem je, že můj otec, který přežil holocaust, sem chodil jednou týdně natahovat a seřizovat kostelní hodiny. Hodiny měly melodický hlas a byla to doba, kdy lidé jejich hlas ještě dovedli ocenit. Pokud chtěli vědět kolik je hodin, tak se zastavili a otočili se ke kostelní věži. Mohli se spolehnout, kostelní hodiny ukazovaly přesně, a kdo nedohlédl, počítal jejich údery.

Kostelík při silnici z Machnína do Chrastavy jsem znal důvěrně. Bydleli jsme pod ním, v bývalém hostinci Nordlicht - Polární záře. Název hostince byl na omítce domu viditelný zdaleka. Dům stále stojí pod hřbitovem, naproti bývalé truhlárně Simm a Wagner. Přestože maminka do kostela nechodila, posílala mne, abych tam do vázy donesl pár kytek ze zahrady. „Aby to tam bylo veselejší,“ říkávala.

Kostel přestál vyhnání Čechů, komunistů, Židů, válku a pozdější vyhnání Němců bez úhony, bez jediného rozbitého okna. Ani se z něj nic neztratilo, asi i proto, že z obce nikdy neodešli všichni Češi ani Němci. Vždy jich tu pár, či o něco víc, zůstalo... Vše špatné i dobré z té doby je dávno promlčeno a zapomenuto. Jen na machnínském hřbitově leží několik rudoarmějců z pětačtyřicátého roku. Zemřeli daleko od svého domova a svého pravoslavného kostela.

Jak málo lidí do machnínského kostela chodilo! Jednou jsme jen tak, z recese, počátkem šedesátých let šli s Rudou Reichlem a Jardou Kalenským po silvestru na Nový Rok poslechnout si mši svatou a kázání. Sešlo se nás míň, než musí být židů v synagoze na modlení, a přesto se kněz modlil a my poslouchali. Nikdo nás nevyhnal, nikdo nás, puberťáky, nevyhodil. Tu atmosféru si pamatuji dodnes, stejně jako to, že i když machnínští do kostela nechodili a pomocnou ruku nepodali, neškodili mu.

Vztah ke kostelu byl snad dán i tím, že tu žilo hodně předválečných komunistů a antifašistů. Rozhodně tu vždy žilo hodně slušných lidí, alespoň, co já si pamatuji, a takoví neházejí kameny do oken nikomu. Ani do těch kostelních.

Jsem rád, že zájem o machnínský kostelík roste spolu se zájmem o jeho začlenění do života obce. Život se tak vrací ke svým kořenům. Snad se opět lidé budou se ohlížet přes rameno ke kostelní věži, kolik že je hodin a budou poslouchat vyzvánění. Na chvíli se zastaví ve všedním shonu, sednou si na lavičku u hřbitova, opřou se o plot, tašku postaví na zem, rozhlédnou se kolem sebe a věnují svůj čas jeden druhému, soused sousedu. Zapomenou na zlé a připomenou si, co pro nás bylo nebo je v Machníně, v obci u Liberce, krásné...

neděle 20. listopadu 2011

O inkoustu na školní lavici

Pokaždé jsem s ním měl problém. Ač kalamář, to slovo dnešní žáci a studenti vůbec neznají, byl zabudován ve školní lavici hluboko, občas měl tendenci vyskočit ze žlábku ven. Pak vše kolem zmodralo a jeden si byl jist, že bude následovat trest.

To kaňka v sešitě byla prezentována často jako větší tečka. Inkoust dovedl i volně ztékat a barvit oblečení a stříkat. Nečekaně, jako injekční stříkačka. Zákeřně a zrádně. Často se jím řešily i spory. Inkoust proti inkoustovi.

Uměl být všude. Na rukou, obličeji, ve vlasech, na knížkách, na bačkorách i na svačině. Na umyvadle, na židli učitele i vaší, na kterou si sedl právě váš spolužák. Jen ne na peru zastrčeném v násadce. Také jedno slovo, co vymizelo ze slovníků žáků i učitelů).

Pero se muselo stále namáčet. Inkoust k němu prostě, dodnes nevím proč, nelnul. A já, žáček s nervózním žaludkem, co jako podobní spolužáci cestou do školy poctivě zvracel, jsem byl z toho stálého namáčení nervózní. To plnicí pero prostě pro nás musel někdo vynalézt.

Nevím, jak se to stalo, ale už ve druhé a třetí třídě jsme my, vybraní žáci ve třídách, mohli začít psát inkoustovým plnicím perem.

Ještě k těm našim machnínským školním lavicím. Byly ještě staré rakouské litinové, pro tři žáky a měly za sebou padesát let, co v nich žáci zdejší školy odseděli téměř bez úhony. Odhaduji je na rok výroby 1890. Bůhví odkud k nám do školy doputovaly. Zrovna tak, jako starý zvon, na který školnice paní Šandová zvonila. Ten visel v 1. patře, všem na očích.

K inkoustu se váže i příhoda, když jsem, už sice nevím s kým, vařil z duběnek z dubu u nádraží inkoust. Zda se povedl už také nevím, ale co vím, že inkoust se do školy vozil ve velkých lahvích a skladoval se na půdě, kde se sušily léčivé bylinky. Na půdě proto, že se prý jednou láhev někomu upadla a ve škole bylo modré peklo. Učitelé, rodiče, děti místo tělocviku, všichni drhli, drhli a drhli. Na půdě se nalévalo do menších skleniček a z nich pak ve třídách do kalamářů…

Machnínská škola v padesátých letech minulého století byla i o předpotopním topení plnými kbelíky uhlí. Do obrovských kamen u dveří školnice přikládala i během vyučování. Ohlušující rachot byl vždy vítán, a co pamatuji, tak do roku 1958 se nic nezměnilo stejně jako s chlapeckými záchody. Čůrali jsme do stěn, každé prázdniny rok co rok přetírané dehtem. Naše národní škola od 1. do 5. třídy byla školou, na kterou se nezapomíná a kde inkoust tekl proudem…

Koberce

Ten, kdo je z Liberce nebo Jablonce musí k nim mít pozitivní vztah. To by tak bylo, aby neměl! Vždyť koberce se tady hezkých pár let vyráběly a tkali je místní lidé. Nejvíce ti z Vratislavic, ti původní, většinou německé národnosti, ale i nějací ti Češi. Po válce a po odsunu Němců přišli osídlit pohraničí z vnitrozemí. Většinou odborníci z Moravy. Něco, málo Němců zůstalo, pokud prokázali, že nebyli nacisty a jsou v továrnách nepostradatelní. No a co bychom zapírali i pár těch, co si u Čechů koupili svou antifašistickou minulost za peníze, zlato, obrazy…

Koberce, ty znamenaly majetek, bohatství, postavení a to vše tu bylo kolem v hojném počtu. Krásné, velké, malé, orientální, secesní, podle módy z Vídně. Z těch nejlepších materiálů, později i ze silonu, moderní. Do každé ratejny, na chodby, do trůnních sálů, knížatům i králům, doktorům do čekárny, na radnici, do hotelů, ruským důstojníkům, co si je doma věšeli na zeď v Kazachstánu. Modlitební koberečky, militantním islamistům, kobercové sety do koupelny, na záchody, šmejdy i ručně vázané kusy z vlny.

I císař pán se na ně přijel přímo do Vratislavic do výroby podívat. Měl pro majitele kobercárny s sebou v aktovce jmenovací šlechtický dekret, ale nepředal jej. Včas si uvědomil, a to až na místě, že koberec s jeho portrétem, co by tu dostal darem, by sloužil na očištění bot o jeho tvář. To nemohl připustit a tak všechno zrušil. Tak se pan Ginzkey nestal baronem.

I tak továrník Ginzkey nemístně zpychl. Měl dceru Hermínu a ta krásně malovala. Mnohokrát, když sem se díval na její obrazy, jsem si řekl, že takových šikovných bab mnoho není a že jí papínek nemusí slávu kupovat. Jeho koberce, to byla za Rakouska opravdová špička a Hermína třešnička na dortíku…

A kdeže zůstala sláva téhle rodiny, dělníků, návrhářů, obchodníků s vratislavickými koberci? Na jednom z nich právě ležím a v téhle poloze na ně vzpomínám. Na Němce, Čechy, židy, Ukrajince, Rusy,Slováky, Poláky a cikány, na všechny, co tu pracovali. Návrháři, ženský co dělaly na tři směny, úžasná vzorkovna, fabrika co dala práci stovkám lidí z blízkého i dalekého okolí. Dnes už to zní jako pohádka, vyprávění o něčem, co už dávno není. Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat či Tesla.

Zajímavé je, že lidé, kteří zde kdysi těžce pracovali, na tuhle práci s nostalgií a hezky vzpomínají. Byly to prostě parádní koberce. Dodnes je najdeme v našich domácnostech, hradech i zámcích celého světa.

O skleničkách, ze kterých pijeme

Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou. Věřte, nevěřte byl to nelehký boj vymýtit z československých domácností ,,hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo. Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.

Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo - pili z něho páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři i mniši a všem jim zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví. Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic, jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla, do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo a k němuž se i přidávala kovová malovaná víčka.

My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových Varů a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu matka prováděla jednou ročně. Vše řádně v mýdlové vodě, kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech jsem nenašel kus, který by nebyl z téhle zapřisáhlé péče nakřápnutý nebo rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala je zaprášené. A ona každý rok, když se nikdo nedíval, vyndala je z vitríny a za hodinu jdu kuchyní a na ubrusu se na stole suší sklenice nožkami nahoru s novými šrámy… A na to můj táta: „Vidíš, to je celá tvoje máma,“ mávne rukou a jde si číst. To byla v dobách mého mládí má časná machnínská setkání se sklem a skleničkami.

Pro nás, co je zajímaly ,,skleničky“ tu byl jistý fenomén. Skloexport – podnik zahraničního obchodu, co měl vzorkovnu u nás v Liberci, kde bylo všelikerého skla a sklářských odnoží, až z toho všeho obyčejným lidem oči přecházely. Sklenice na tisíce druhů ze všech republikových skláren, pro české i zahraniční domácnosti. Vývoj, současnost, minulost. Od malých sklenic pro pygmeje až po obří číše pro herečky a herce. Od pidisklenic po pětilitrové skleněné hrnce na pivo. Ač vzorkovna byla pouze pro zahraniční obchodníky, málokdo z nás ji neviděl, jejími sály se neprošel. To už nebyl žádný „ hořčicový servis“, ale skleněný sen, skleněná pohádka, chcete-li skleněná báseň. Něco, co nikdo doma neměl. To byla setkání s krásou. S nadpozemskou krásou ….

K tomu ještě sklenice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A v samotném Liberci Severočeské muzeum plné skla a sklenic od antiky po návrhy současných ateliérů českých i světových sklářských kapacit od Železného Brodu, přes Turnov, Nový Bor a okolí.

To je to místo, kde se zrodilo v Čechách nejvíce sklenic. Zapomněl jsem na sklárny v Harrachově, jejich typické krásné barevné sklenice, na sklárny po celé republice, které uměly vyrobit překrásné a funkční sklo, potažmo i sklenice …

Dnes když piji, tak raději ze sklenice než přímo z lahve. Patří to ke slušnému vychování a pivo chutná mnohem líp. Nejen pivo po hospodách, víno ve vinárnách, ale i doma v soukromí.

Budiž chvála, českým sklárnám, a všem, co umí vyrobit krásnou sklenku. Ať zvoní sklo! Přípitek všem, co z nich pijí, skleničkám i lidem, ať žijí …