pondělí 14. listopadu 2011

Dřevěné hračky

Psal se rok 1951 a před víc než šedesáti lety to vyhrál skládací Kreml. Aspoň mezi hračkami, které jsem dostal ke čtvrtým narozeninám. Ta hračka, to byla pouhopouhá tyčka na podstavci, na kterou se postupně odspoda přidávalo vždy po jednom kolečku, čtverečku. A tak postupně rostla do výšky spasská, kremelská věž s hodinami a rubínovou dřevěnou hvězdou úplně nahoře. Obyčejná dětská jednoduchá barevná stavebnice.

Kolikrát, když jsem stál později na Rudém náměstí v Moskvě, kousek od té pravé se zářícím rubínovým světlem do noční Moskvy, viděl jsem, jak se podobá té mé hračce z roku jednapadesátého. Obyčejná hračka ale já nezapomněl. Zrovna tak na dřevěného zeleného krokodýla, jehož články byly díl po dílku pospojovány pohyblivými drátky. Dělal dojem, že za sebou táhnete vlnícího se opravdového krokodýla. Opět hračka, na kterou se nezapomíná.

Těch hraček útlého mládí bylo víc. Skládačka plastikového autíčka od tety z Londýna. Už dávno nebyla funkční, a přesto jsem ho nikdy nevyhodil. To, co zbylo, mělo své čestné místo v krabici, kde se octla torza těl „ antických památek“ - rozbitých hraček útlého mládí, které jsem nebyl schopen oželet.

Dřevěná špulka na niti, uprostřed kus tužky, bílá guma do trenýrek a pohon byl na světě. Lodička z dubové kůry vzadu s vykrojeným trojúhelníčkem a ještě dnes s kouskem mýdla, který posloužil k plavbě vpřed. Opravdový dětský samostříl. Meč a vikingský štít. Husitská pavéza, dřevěné zbraně husitů, jejich dětské napodobeniny, které mi vyřezal strýček Karel Talián. Poslední novinová čepice od pana Matouše, třírohý napoleonský klobouk, který ve vesnické bitvě kluků jsme museli mít všichni.

Nebylo tehdy na vesnici domu, kde by kluci neměli vlastnoručně postavenou kárku s volantem a pravými brzdami, to aby si nikdo z nás nerozbil kolena. Nejlíp to jezdilo od školy dolů k národnímu výboru, nebo od kostela ke krámu, k mostu přes Nisu. Převažovaly dřevěné hračky. Ty co měli přijít později, plastové, ještě v obchodech nebyly. Jen plech nebo dřevo. Dovedete si to vůbec představit? Stavebnici, kostky s obrázky z pohádek? Do všeho se dalo kousnout, vším se dalo praštit, nic nebylo jedovaté. Vše čitelné, na dlouhé roky, téměř nezničitelné Svým způsobem, dětský ráj na zemi.

Tak dnes, ve stáří, vzpomínám nad krabicí od margarínu plnou zapomenutých dřevěných torz hraček z poloviny minulého století. Máte si je nechat, nebo vyhodit? Bude si s nimi ještě někdo hrát? Mám silný pocit, že už ne.

Žádné komentáře: