Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, po prvních nočních mrazech po tisících. Už jich je plná zahrada. To, co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí, pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je jako by větvích teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.
Žlutý kamínek z prstýnku mé maminky, který se každodenním nošením obrousil. Dotazem u zlatníka zjistila, že: „Jedná se o vzácný kamínek, ten bych nevyhodil. Ten stále bude mít svou cenu.“ Mamince podzimní vítr rozfoukal vlasy a ona se s prstýnkem barvy pampelišek těžko loučila. Uzavřela ho navždy ve skříňce, která mi po mamince zůstala.
Stál jsem u okna sám a přemýšlel o tom, co mi kdy podzim dal nebo vzal. Bylo obyčejné odpoledne a já se na chvilku zastavil, abych se nadýchal vzduchu, který už není větříkem, co hladí po tváři a čechrá vlasy. Tenhle dělal, že mne nezná. Tváře mi zrůžověly z obou stran, rozcuchal vlasy a uháněl pryč. Ještě, že sluníčko vylezlo zpoza mraků, aby se občas usmálo a prozářilo listí. To padalo jako sníh a šumělo, jak šustí z nesklizených kukuřičných palic v poli.
Stál jsem jak uličník a všemi póry naslouchal, jak podzim klepe a čeká, až mu otevřu a půjdu vstříc. Nestalo se tak. Ne, nic jsem nepil, jenom si tak ležím a studí mne na břiše. Od země je už zima, podzim je jenom v listech na stromě. To zima bere za kliku. Okny fouká a pole se barví do hněda. Je zaorané, co zbylo po sběru úrody. Zem zavoněla mastnou hlínou barvy mléčné čokolády. Co na stromech je ze zlata, to na zemi leží už jen tak. Z barev, co příroda někde za rohem míchá a v noci, když se nikdo nedívá, natírá vše kolem. Stromy, zemi, kus vesmíru…
Kam dohlédnu, tam je krásno, jen si musíš vzít čepici, šálu a kapesník. Hrozí ti rýma. Podzim je krásný, pro ty. co ocení, že už není teplo a ještě není zima. Už není teplých jiter, ani podvečerů. Ještě, že nemusím odklízet hromady špinavého sněhu, že nemusím běhat po horkém písku a jít se smočit do přehrady. Podzim je v polovině stesku, po čem jsem kdy zatoužil. Je někde uprostřed na cestě tam, kam mířím.
Je pozdní odpoledne a není máj. Slunce se pořád nerozhodlo a já stojím a čekám… Mám bílé vlasy kolem hlavy a příroda si se mnou neví rady. Co je to za počasí? Půl napůl, halb und halb. Není to kočka ani pes, je to kočkopes… A já ho mám rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat