Přirovnat krásu děvčete ke sličné štíhlé, červené paprice, či k tělu pravidelně rostlé mrkve je až příliš opovážlivé, ale už ve zpěvech Šalamounových bývá hrozen vína srovnáván s prsem krásné venkovanky, dnes květinářky, která váže kytici cizí ženě zrazené nevěrným milencem.
Být krásou srovnatelnou s růží, mít pleť zralé broskve, mít plná ústa dužiny a melounové šťávy, oči černé jako trnky. Mít líčka jako míšenská jablíčka a rty vonící po zralých třešních. To je obrázek i našeho kraje. Od všeho kus.
Tisíce chutí a neznámých vůní, to je ovoce zámořských lodí. Dálek, které přebývají za obzorem, daleko od nás, lidí, co nikam necestují. Přesto nám stále voní pelyněk, tráva z posečených polí, strniště a pel mel trav, co ostatní dusí. Když se pak po poledni zastaví čas, slunce přestane putovat po obloze a vítr se ztiší, pak voní vůkol všechno. I to je náš kraj.
Všude kolem je cítit, že vzduch stojí jako pevný a vysoký plot. Pak teprve mysl plesá. Nebývá to často. Slunce hřeje nějak divně, pohlcuje přítomnost a člověk cítí, že ztrácí hmotnost, a že se vznáší. Letí. Nohy se opírají o zem, a on stojí na věčnosti. A přesto hluboko pod ním tekou řeky, lidé se žení, tancují, vdávají se a umírají, na polích zraje obilí, lidé sklízí, celer, pórek, petržel a cibuli. Je slyšet jak v tůních kvákají žáby, a vidíš hladové čápy, jak po žábách pátrají. Klap, klap, klap… Hrana ale zvoní i jemu.
Dost bylo násilí. Přibylo děvčat, co nenosí korset. Nemusí. Koupají se v jitřní rose, vlasy sčesané do drdólků. Jen tak. Bez plavek. Pihy na nose, prsty na nohou otlačené z úzkých bot. Jinak jsou překrásné. Podobají se mladým stromům, co ještě ovoce neplodí a přesto jsou příslibem příští úrody. Jednou si pod nimi kdosi sedne a poděkuje za stín. Dnes vedou nezávaznou řeč, co si kde a za kolik koupí.
Tvé tělo už nemá tvary Apolóna či Florentského Davida. Spíš tak tržní zeleniny. Celer, červené řepy, vodnice. Neznám lepšího jídla, než smažený, obalovaný květák... Co je to ale vedle krásy dívek, nebo sluneční slávy poledního lesa, když vzduch stojí, a ty si poletuješ vzduchem, jako na podzim ze stromu padající listí v kraji pod Ještědem.
Kolik podob má příroda, to všechno, co jsme my! Pilný mravenec, kupka sena, orel skalní, sojka, hrnec vařící vody, ovečka na pastvě, zima, co ti vlezla za límec, promočené boty, květy hrušně, višeň v čokoládě, sladká jádra peckovin, co chutnají hořce, modré chrpy, koniklec i paprika, která zapříčinila, že se ti spustila z nosu rýma a kýcháš. Dívka, která kolem tebe prošla, a ty musíš zastavit. Hudba, která nehraje a ty ji přesto slyšíš. To všechno, to je příroda. Mouchy, které nesnášíš. Žena, která tě opustila, děti, co ti nevěří.
Bulvár, co už taky nečteš a lavička, kterou kdosi opravil. Ať žije člověk, který se učí létat a přírodě staví pomník. Který jde krajinou a zpívá si spolu s ní. Tomu přeju hodnou ženu, co neřve a nevzteká se, a celou zimu chodí přikládat, udržuje doma teplo a nehádá se. Těm přeji v tomhle kraji mír, dobrou vodu k pití a čistý vzduch k dýchání.
Žádné komentáře:
Okomentovat