Před 161 lety byl poslán první telegram a přesně 9. 03. 2010 Česká pošta s doručováním telegramů skončila. Co nám po těchto „sms“ minulého století zbylo? Pár ozdobných blanketů ke svatbě, pár kondolencí na formuláři s černým rámečkem, pár zastrčených telegramů, které kdysi tak spěchaly, že šly telegraficky a ne normální poštou.
Budovy, na jejichž střechách dosud vidíme klasické věžičky s porculánovými jističi a dráty. Vždyť zůstaly jako památky na rekonstruovaných budovách, jako je hlavní liberecká pošta. Ve vzpomínkách mi vytane telegrafický přístroj a Vlasta Burian, ilustrace desítek dobrodružných knih, jejichž hrdina, či padouch v zoufalé situaci telegramem a prosí o pomoc. Telegram doručovaný za všech okolností všemi možnými dopravními prostředky.
U nás, v Liberci a okolí, to byl moped, slabý motocykl, rychle se proplétající houstnoucí libereckou dopravou. Mám před sebou telegrafní sazebník z roku 1956 ministerstva spojů ČSR, platný od 1. 1. 1956. Je to velmi zajímavé i dojímavé čtení. Jakoby současník už viděl do minulosti a nemohl zasáhnout. Tak si dnes při čtení připadám, když vím, co následovalo.
Tehdy nikdo nemohl tušit, že přijde čas mobilů, sms a internetu, a že z telegramu a telegrafu nezůstane kámen na kameni. Už to krásné motto Sepisujte telegramy stručně a čitelně, na adrese však nešetřete! Nebo: Používejte ozdobných blanketů ve vnitřním styku! ( Ven to asi nešlo). Dnes jsou ozdobné blankety sbírány, stejně jako poštovní známky, mince či staré pohlednice. Mají rovněž , co má mít každý sběratelský obor. Své mistry, umělce, své cenově pohyblivé rarity a kuriosity. Však také ty blankety kreslili významní čeští umělci. A tiskařský šotek neřádil jen denním tisku.
Za vše se platí. Tehdy, jako dnes. Bez rozdílu pleti a náboženství. Telegrafní sazebník pro rok 1956 to taxativně vyjmenovává na sedmdesáti stranách. Dozvídám se, že nejdůležitější asi bylo počítání slov v telegramu. Jako jedno slovo se počítalo každé o samotě stojící písmenko, jméno lodi, a letadla do 15 písmen. Že jsou státní telegramy, to jsem přeskočil. Následují bleskové, pilné, listovní, tiskové, doručované do vlaku (určitě zajímavé na trati Liberec – Jablonec nebo Liberec - Frýdlant v Čechách), už zmíněné ozdobné, včetně těch v černém rámečku.
Jeden takový mi došel do vojenské posádky v Milovicích s textem, abych přijel na pohřeb babičky do Mníšku pod Brdy. Vyvolal bujaré veselí, protože nebyl orazítkován národním výborem nebo farností. Takových vyčůránků bylo, co jim děvčata poslala obdobný telegram a pak se veselila s vojáky, neboť babička o svém pohřbu nevěděla. Prot jsem ten babiččin pohřeb stihnul jen tak tak...
Telegrafní brožurka, manuál pro úplného tupce, mě nadále vedl k poznání, že k posílání telegramu do ciziny musím znát i „hodnotu zlatého franku“. I to bylo vysvtleno: „Po přepočtu naší měny na zlatý frank, stanoví se vzájemná hodnota. 11 zlatý frank – 2,36 Kč, se zaokrouhlením nahoru“.
Hezké je, že způsob přepravy, jak říká brožura, je možný i prostřednictvím – cestou „via rádio Praha“ nebo drátem (kabelem) nebo kombinováním obou způsobů. Odesílatel však může označit blanket tak, že napíše údaj „fil“. Telegram pak jde bezplatně drátem. Ovšem napíše-li v záhlaví „antena“, tak jde telegraf via rádio Praha je, jak by řekla má dcera, vymalováno a já říkám, že už téměř doručeno.
P. S. str. 27 pod čarou: „Řeč tajná je dovolena jen v telegramech státních a v telegramech pro egyptskou národní banku.“
Sbohem navždy, milý telegrame. Takhle se jednou moje děti budou loučit s mobilem i sms. A aby ti to nebylo líto, ani to nebude poslední loučení. Vždycky se najde něco, co převálcuje staré myšlení. Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.
sobota 29. ledna 2011
Čas plesů, čas úžasných rób
A je to tady, čas konce zimy a předzvěst jara. Tak, jako nastává čas chřestu, rebarbory a špenátu, nastává čas lodiček, čas plesové sezóny. Proč ne? Všechno má svůj čas a řád. Pokud si vzpomínám, tak právě v téhle době, před padesáti – šedesáti lety zvonil u vrátek našeho domu kdejaký plesový komitét machnínských spolků, aby mou maminku a tatínka pozvali na ples a prodali předem aspoň ty dva lístky. A maminka, byť netančící, platila hasičům za lístky. To aby k nám včas přijeli, kdyby hořelo, Červenému kříži, kdyby se nám něco stalo, sportovcům – fotbalistům, tam hráli naši sousedi, SRPŠ – rodiče a přátelé školy, kam začne za pár let chodit i její syn. Jo a ještě ženám. Těm o to víc, protože ve Svazu žen byly ty osoby, co spolu postávaly denně u konsumu a mluvily a mluvily celé dny, týdny, roky…
Odmítnout prostě nešlo. Zprvu si maminka, po zaplacení vstupenky nebrala, později, na mé přání, ano. Já si s nimi hrál na velký bál. Ne na ten machnínský v hospodě „U zeleného stromu“, ale na ten velký, kam se sjížděly kočáry z celého mocnářství… Ani jednou rodiče na ples nešli. Já právě naopak. Už od první třídy jsme s ostatními prvňáky v pondělí řešili víkendové skandály, které po plesu obcí hýbaly. A že jich bylo!
Obec byla mladá, po válce dosídlená mladými lidmi, kteří se chtěli poznat, popřípadě si najít nové partnery. I tohle vše jsme řešili jako prvňáci. Ona totiž v té době nebyla televize, žádné seriály, takže i my, děti, jsme žily vesnickými nevěrami, fackami na bále, rvačkami na záchodě, polibky na schodech oblíbené hospody…
Naše mládí bylo mládím hlášení místního rozhlasu a písniček, které paní Ježková z výboru měla ráda. Často se nesly Machnínem a machnínští si na ně rádi počkali na mostu přes Nisu. Zrovna tak jako my, děti, když zvolili naši poslanci v Praze nového presidenta, Antonína Zápotockého. Skákali jsme radostí a zpívali budovatelské písně.
Ano, život vesnický byl svérázný. Rozhodně jsme i my byli zvláštní tím, jak jsme konzumovali okolní svět. Svět brigád, žňových protipožárních hlídek, každotýdenních vesnických akcí, místních plesů a nových šatů. Nic netrvá věčně a voda stále plyne stejně. I v Machníně se úředníci na místním Národním výboru unavili a zestárli a roky přibývaly i mně. Hudba místních tlampačů se ozývala čím dál tím míň, až se jednoho dne navždy odmlčela. Škoda? Škoda. I tahle doba měla totiž něco do sebe. Já bych řek, že to bylo půl na půl. Dnes u mě už začíná převažovat jedna z těch polovin…. Že nevíte, která?
Odmítnout prostě nešlo. Zprvu si maminka, po zaplacení vstupenky nebrala, později, na mé přání, ano. Já si s nimi hrál na velký bál. Ne na ten machnínský v hospodě „U zeleného stromu“, ale na ten velký, kam se sjížděly kočáry z celého mocnářství… Ani jednou rodiče na ples nešli. Já právě naopak. Už od první třídy jsme s ostatními prvňáky v pondělí řešili víkendové skandály, které po plesu obcí hýbaly. A že jich bylo!
Obec byla mladá, po válce dosídlená mladými lidmi, kteří se chtěli poznat, popřípadě si najít nové partnery. I tohle vše jsme řešili jako prvňáci. Ona totiž v té době nebyla televize, žádné seriály, takže i my, děti, jsme žily vesnickými nevěrami, fackami na bále, rvačkami na záchodě, polibky na schodech oblíbené hospody…
Naše mládí bylo mládím hlášení místního rozhlasu a písniček, které paní Ježková z výboru měla ráda. Často se nesly Machnínem a machnínští si na ně rádi počkali na mostu přes Nisu. Zrovna tak jako my, děti, když zvolili naši poslanci v Praze nového presidenta, Antonína Zápotockého. Skákali jsme radostí a zpívali budovatelské písně.
Ano, život vesnický byl svérázný. Rozhodně jsme i my byli zvláštní tím, jak jsme konzumovali okolní svět. Svět brigád, žňových protipožárních hlídek, každotýdenních vesnických akcí, místních plesů a nových šatů. Nic netrvá věčně a voda stále plyne stejně. I v Machníně se úředníci na místním Národním výboru unavili a zestárli a roky přibývaly i mně. Hudba místních tlampačů se ozývala čím dál tím míň, až se jednoho dne navždy odmlčela. Škoda? Škoda. I tahle doba měla totiž něco do sebe. Já bych řek, že to bylo půl na půl. Dnes u mě už začíná převažovat jedna z těch polovin…. Že nevíte, která?
Mé zážitky z 1. třídy a nejen z ní
Rok 1953 byl jedním z řady těch, co následovaly, pozoruhodný. Mně aspoň zaujal tím, že v tomto roce jsem šel poprvé do školy. Do první třídy. Byl to rok pozoruhodný i tím, že jsem měl být očkován proti záškrtu. Matka byla nemocná a proto poprosila sousedku, aby se mnou na očkování zašla. Zdůraznila, že jsem velký, že 1. září už jdu do 1. třídy, že tedy plakat nebudu. Zmýlila se. Rozplakal jsem se už u branky, u mostu přes Nisu jsem řval a sousedku jsem na schodech MNV kousnul, roztrhl jí blůzku a natrhl ucho. To když jsem viděl kamaráda, Rudu Reichla, vcházet do čekárny a čurat si do krátkých kalhot, které jsem mu mimochodem tolik záviděl. Paní Ešnerová velmi dobře zvládla celou situaci a po rozumné dohodě, kdy já budu mlčet a ona mluvit, jsme maminku přesvědčili, že jsem brečel jen málo, ale horší je, že nám nakonec nedali razítko do očkovacího průkazu. Ten škrábanec od jejího nehtu na mém ramínku si Ešnerka vychutnala, bolel mě dost dlouho.
Jen škrábancem ovšem ten rok neskončil. Umřel nám Stalin a fakt se nepamatuju na to, než že matka mi později právě Stalinovu smrt mockrát předhazovala. Celý národ brečel, a tak jsem řval u rádia na zahradě na houpačce taky. Tlampače na sloupech hrály oblíbenou Stalinovu Suliku do umdlení od půlnoci do půlnoci. Pak nás ještě postihla měnová reforma, která rodiče ožebračila a mně snížila dotaci na kino i na sladkosti a budoucí školní kapesné.
Konečně bylo 1. září roku 1953 a čekala mě má první cesta do školy. Naše vesnice měla školu národní, to bylo 5 tříd od první až do páté. Už první hodiny a přestávky mě donutily přehodnotit vcelku dobrý dojem, který v nás prvňácích zanechal náš řídící učitel pan Jiránek. Jeho okřídlené: „Useknu ti ruku u samé pr…,“ mělo zabránit naší dětské konverzaci uprostřed vyučovacích hodin. To horší mělo ale přijít. O přestávkách jsme se bavili hlučně a mnozí z nás mezi sebou německy, neboť to byla mateřština řady mých spolužáků. Pan Jiránek ji však nesnášel. Do Machnína přišel na umístěnku přímo z Prahy, nerozuměl jí a měl za to, že chceme vrátit kolo dějin zpět a dát německé řeči přednost před češtinou. Byla to sice blbost, ale každý z nás za to dostal rákoskou přes dlaň. To, panečku, štíplo, že si to pamatuju, na rozdíl od němčiny, dodnes.
No prostě, rok 1953 byl úžasný. Co všechno jsem se naučil! Nebylo nad to, začít školu od 1. září 1953…
Jen škrábancem ovšem ten rok neskončil. Umřel nám Stalin a fakt se nepamatuju na to, než že matka mi později právě Stalinovu smrt mockrát předhazovala. Celý národ brečel, a tak jsem řval u rádia na zahradě na houpačce taky. Tlampače na sloupech hrály oblíbenou Stalinovu Suliku do umdlení od půlnoci do půlnoci. Pak nás ještě postihla měnová reforma, která rodiče ožebračila a mně snížila dotaci na kino i na sladkosti a budoucí školní kapesné.
Konečně bylo 1. září roku 1953 a čekala mě má první cesta do školy. Naše vesnice měla školu národní, to bylo 5 tříd od první až do páté. Už první hodiny a přestávky mě donutily přehodnotit vcelku dobrý dojem, který v nás prvňácích zanechal náš řídící učitel pan Jiránek. Jeho okřídlené: „Useknu ti ruku u samé pr…,“ mělo zabránit naší dětské konverzaci uprostřed vyučovacích hodin. To horší mělo ale přijít. O přestávkách jsme se bavili hlučně a mnozí z nás mezi sebou německy, neboť to byla mateřština řady mých spolužáků. Pan Jiránek ji však nesnášel. Do Machnína přišel na umístěnku přímo z Prahy, nerozuměl jí a měl za to, že chceme vrátit kolo dějin zpět a dát německé řeči přednost před češtinou. Byla to sice blbost, ale každý z nás za to dostal rákoskou přes dlaň. To, panečku, štíplo, že si to pamatuju, na rozdíl od němčiny, dodnes.
No prostě, rok 1953 byl úžasný. Co všechno jsem se naučil! Nebylo nad to, začít školu od 1. září 1953…
Česká tradice, barevné sklo
Sklo se stává barevným, je-li obohaceno některými přírodninami. Pak propouští pouze část paprsků, ostatní pohltí a tím se stává barevným… Tolik si pamatuji ze školy. Asi to nebude odpověď na jedničku, ale chemie, to je obor mého syna. Já jsem přes dějepis, staré pohlednice a fejetony. No a tady se to vše tak trochu propojuje. Dějiny skla v Čechách je téma přece velmi blízké všem, kteří mají rádi svůj kraj se vším všudy…
Kousíček před námi byly Benátky, ale tam, kde jim docházel dech, přišel český sklář se svou troškou do mlýna. Nejznámější byla královsky nachová červeň – zlatý rubín. Až se doma rozhodnete preparovat ze skla zlato, tak 10 gramů zlata získáte ze 100 kg skloviny, 506 gramů zlata získáte ze 100 kg skleněné suroviny… Tudy tedy vaše cesta ke zbohatnutí nevede.
Čeští skláři se rozhodli sklovinu ochutit něčím, co obarví závratí, něčím, po čem se sklo stane nepřekonatelně krásné… A tak se tavilo jasným či kouřovým plamenem, do skloviny se dávalo železo, sklo bylo zelené či žluté. Mangan barví sklo ametystově, dvojmocný žlutě, šestimocný zeleně, záleží na skláři… A to umí jen skláři – machři. A že jich v Čechách nebylo málo! Selén. Patří mezi nejmladší objevy sklářské chemie a dává sklu kalně žlutou barvu. Zrovna tak kobalt, ten barví ultramarínově, sirník kademnatý dává sklu barvu sírově žlutou. Co je však nějaký sirník proti „zlatému rubínu“, barvě snů a pověstí českého skla?
Barva „zlatý rubín“ prý vznikla z lásky dvou milenců, kteří vhodili do skleněné taveniny své snubní prstýnky. Po pravdě, bylo to jinak. Tahle neskutečná barva je dítkem alchymistů, té zázračné doby Rudolfa II. a jeho následovníků, hledajících elixír života a kámen mudrců. Korunu tomu nasadil i středověký lékař Paracelsus, který věřil, že číše ze zlatého rubínu udělují nápojům a lektvarům zvýšenou léčivou moc. Věř a víra tvá tě uzdraví.
Skutečný a reálný objevitel zlatého rubínu byl záhy obviněn, že rubín barví lidskou krví. Byl obžalován z čarodějnictví a jen na přímluvu někoho hodně moc nahoře byl z rukou inkvizice vyreklamován. V hutích se pak zlatý rubín skutečně dělal tak, že ryzí zlato – rakouské dukáty se rozpouštěly v lučavce královské a vzniklý roztok se přilil k písku, aby se zlato s kmenem lépe promísilo.
Prosím, nezkoušejte to doma, škoda těch krásných dukátů. Dnes už i moderní sklářské hutě používají čistých preparátů chloridu zlatitého v ampulkách. Toho zlata zas není potřeba tolik. Dvoutisícina procenta zlata už dává zřetelné zabarvení. To se moc nevědělo ani tehdy, když za Velké francouzské revoluce Národní konvent v domnění, že všechna červená okna jsou zlaté rubíny a obsahují tedy zlato, dal odvézt červené výplně katedrálních oken do pařížské mincovny, aby z nich razil zlaté mince. Zlatému rubínu, královské barvě skla, předcházela barva měděného rubínu. Ten byl rozšířen zejména v českých sklářských hutích tak, že lze i z toho soudit, že pokud zlatý rubín není náš český vynález, pak měděný určitě…
Kousíček před námi byly Benátky, ale tam, kde jim docházel dech, přišel český sklář se svou troškou do mlýna. Nejznámější byla královsky nachová červeň – zlatý rubín. Až se doma rozhodnete preparovat ze skla zlato, tak 10 gramů zlata získáte ze 100 kg skloviny, 506 gramů zlata získáte ze 100 kg skleněné suroviny… Tudy tedy vaše cesta ke zbohatnutí nevede.
Čeští skláři se rozhodli sklovinu ochutit něčím, co obarví závratí, něčím, po čem se sklo stane nepřekonatelně krásné… A tak se tavilo jasným či kouřovým plamenem, do skloviny se dávalo železo, sklo bylo zelené či žluté. Mangan barví sklo ametystově, dvojmocný žlutě, šestimocný zeleně, záleží na skláři… A to umí jen skláři – machři. A že jich v Čechách nebylo málo! Selén. Patří mezi nejmladší objevy sklářské chemie a dává sklu kalně žlutou barvu. Zrovna tak kobalt, ten barví ultramarínově, sirník kademnatý dává sklu barvu sírově žlutou. Co je však nějaký sirník proti „zlatému rubínu“, barvě snů a pověstí českého skla?
Barva „zlatý rubín“ prý vznikla z lásky dvou milenců, kteří vhodili do skleněné taveniny své snubní prstýnky. Po pravdě, bylo to jinak. Tahle neskutečná barva je dítkem alchymistů, té zázračné doby Rudolfa II. a jeho následovníků, hledajících elixír života a kámen mudrců. Korunu tomu nasadil i středověký lékař Paracelsus, který věřil, že číše ze zlatého rubínu udělují nápojům a lektvarům zvýšenou léčivou moc. Věř a víra tvá tě uzdraví.
Skutečný a reálný objevitel zlatého rubínu byl záhy obviněn, že rubín barví lidskou krví. Byl obžalován z čarodějnictví a jen na přímluvu někoho hodně moc nahoře byl z rukou inkvizice vyreklamován. V hutích se pak zlatý rubín skutečně dělal tak, že ryzí zlato – rakouské dukáty se rozpouštěly v lučavce královské a vzniklý roztok se přilil k písku, aby se zlato s kmenem lépe promísilo.
Prosím, nezkoušejte to doma, škoda těch krásných dukátů. Dnes už i moderní sklářské hutě používají čistých preparátů chloridu zlatitého v ampulkách. Toho zlata zas není potřeba tolik. Dvoutisícina procenta zlata už dává zřetelné zabarvení. To se moc nevědělo ani tehdy, když za Velké francouzské revoluce Národní konvent v domnění, že všechna červená okna jsou zlaté rubíny a obsahují tedy zlato, dal odvézt červené výplně katedrálních oken do pařížské mincovny, aby z nich razil zlaté mince. Zlatému rubínu, královské barvě skla, předcházela barva měděného rubínu. Ten byl rozšířen zejména v českých sklářských hutích tak, že lze i z toho soudit, že pokud zlatý rubín není náš český vynález, pak měděný určitě…
Na besedě v Turnově
Nebylo to poprvé, co jsem byl v Turnově za „kulturou“. Z Liberce to je autem co by kamenem dohodil a auto má dnes každý druhý… Proč to zdůrazňuji? Asi proto, že jsem ani jednou jedinkrát cesty nelitoval. Možná i proto, že pro Liberečáky má Turnov mimořádné kouzlo. Kouzlo? Spíš něco, co je v podvědomí spojeno s domovem, se zasutými vzpomínkami na něco z doby mládí, na úkryt u maminky pod její sukní… Turnov, pro vaše rodiče, prarodiče skutečně v období okupace za druhé světové války bylo první město za hranicí Sudet, které přijalo Čechy utíkající v roce 1938 z Liberce, Jablonce a jeho okolí. Město vzdálené, co bys kamenem dohodil…
Tentokrát nás bylo tolik, že jsme zaplnili jednu z místností turnovské knihovny. Oba autoři, jak Terezie Dubinová tak Pavel Jakubec, přednášejí na besedě Židé na Turnovsku, nás plně a beze zbytku zaujali. Pro zájemce byla k dispozici i nepřehlédnutelná publikace, kterou vydalo v roce 2010 město Turnov. Kniha i beseda měla návštěvníkům přiblížit dějiny komunity, která tak výrazně zasáhla do rozvoje společnosti v Turnově, Semilech a v Železném Brodě. Přesto, a snad proto, byli Židé vystaveni vůli i zvůli majoritního obyvatelstva, svých sousedů. Mnohých se osobně dotkl holocaust, mnozí z přítomných na besedě ztratili v tomto období značnou část příslušníků svých rodin. I já jsem si připomněl své blízké a známé.
Setkání v turnovské knihovně mě přesvědčilo o profesionalitě, odborníků, autorů i organizátorů celého projektu odborné studie mající vysokou vypovídající hodnotu. Na otázky k problematice života Židů na Turnovsku odpovídali fundovaně, konkrétně a věcně. Mnozí z nás mají židovské předky na hřbitově v Turnově, protože Turnov a jeho okolí jim byl po léta domovem.
Citujme autory knížky Židé na Turnovsku: „Po roce 1938 se intenzivně pracovalo na představě, že u nás Židé nikdy nežili, že jsou něčím, co se nás netýká. Znalosti o židovské společnosti se podařilo značně zkreslit a vinou socialistické výuky dějepisu i všudypřítomného strachu téměř vymýtit.“ Je velmi příznačné, že autoři knížky i přednášky Židovské památky Turnovska, vrací původní židovské obyvatelstvo doslova zpět do života města. Vidí totiž konkrétní lidi, komunitu, která tu žel již není a tak nemůže přinést městu nic víc, než své památky: synagogu, židovský hřbitov, torzo židovského města… „Proto zkusme nalézt v sobě trochu hrdosti a památky, které nám turnovští Židé po sobě zanechali, přijmout jako významné dědictví, jako něco, co našemu městu pomůže a v dobrém slova smyslu je zviditelní,“ říkají T. Dubinová a P. Jakubec.
Ano. Do Turnova se vyplatí zajet podívat se na památky, nakoupit, zajít za kulturou, navštívit městskou knihovnu, tak, jako akce místních kulturních zařízení města. Jsou připravovány s péčí a nasazením, které mohou být i příkladem ostatním.
Tentokrát nás bylo tolik, že jsme zaplnili jednu z místností turnovské knihovny. Oba autoři, jak Terezie Dubinová tak Pavel Jakubec, přednášejí na besedě Židé na Turnovsku, nás plně a beze zbytku zaujali. Pro zájemce byla k dispozici i nepřehlédnutelná publikace, kterou vydalo v roce 2010 město Turnov. Kniha i beseda měla návštěvníkům přiblížit dějiny komunity, která tak výrazně zasáhla do rozvoje společnosti v Turnově, Semilech a v Železném Brodě. Přesto, a snad proto, byli Židé vystaveni vůli i zvůli majoritního obyvatelstva, svých sousedů. Mnohých se osobně dotkl holocaust, mnozí z přítomných na besedě ztratili v tomto období značnou část příslušníků svých rodin. I já jsem si připomněl své blízké a známé.
Setkání v turnovské knihovně mě přesvědčilo o profesionalitě, odborníků, autorů i organizátorů celého projektu odborné studie mající vysokou vypovídající hodnotu. Na otázky k problematice života Židů na Turnovsku odpovídali fundovaně, konkrétně a věcně. Mnozí z nás mají židovské předky na hřbitově v Turnově, protože Turnov a jeho okolí jim byl po léta domovem.
Citujme autory knížky Židé na Turnovsku: „Po roce 1938 se intenzivně pracovalo na představě, že u nás Židé nikdy nežili, že jsou něčím, co se nás netýká. Znalosti o židovské společnosti se podařilo značně zkreslit a vinou socialistické výuky dějepisu i všudypřítomného strachu téměř vymýtit.“ Je velmi příznačné, že autoři knížky i přednášky Židovské památky Turnovska, vrací původní židovské obyvatelstvo doslova zpět do života města. Vidí totiž konkrétní lidi, komunitu, která tu žel již není a tak nemůže přinést městu nic víc, než své památky: synagogu, židovský hřbitov, torzo židovského města… „Proto zkusme nalézt v sobě trochu hrdosti a památky, které nám turnovští Židé po sobě zanechali, přijmout jako významné dědictví, jako něco, co našemu městu pomůže a v dobrém slova smyslu je zviditelní,“ říkají T. Dubinová a P. Jakubec.
Ano. Do Turnova se vyplatí zajet podívat se na památky, nakoupit, zajít za kulturou, navštívit městskou knihovnu, tak, jako akce místních kulturních zařízení města. Jsou připravovány s péčí a nasazením, které mohou být i příkladem ostatním.
Pásek
Čím déle chodím po světě, tím více se mi chce zvracet. To, co mě kdysi tolik neštvalo, dnes nemohu pochopit, čemu jsem kdysi nepřikládal významu, mě dneska hrozně štve. Držím v ruce útlou brožovanou věc, ať se mi nechce, musím to říct, knížku. Je mi z její četby hrozně. Napsalo ji sedm mladých rozhněvaných mužů a vyšla v Mladé frontě v roce 1954.
Hlavní řečník, příčí se mi říci autor, slovem pásek ocejchoval celou jednu generaci a její chování označil jako „páskovské“ ve jménu hesla, co nechápu to zničím. Smutné je, že se přidaly i takové ikony „dobré zábavy“ jako Jaroslav Dietl, František Janura, Zdeněk Jirotka, Pavel Kohout, Václav Lacina. Ano, pokud bych nebral padesátá léta částečně s humorem, tak bych zvracel. Vše se vešlo do jednoduché rovnice. Cituji: „Pásek + alkohol =absence + zločin.“ Co to proboha jedli, co pili, co dýchali ti naši rodiče, že v tomhle jeli, jako ulítlí na drogách? Co všechno tehdy vadilo! „Pásek využívá své tělo k tetování. Vepři jsou tetováni proti své vůli, skot je tetován…“ Páskové mohou být škodliví a nebezpeční, jaké to mají účesy, podivné tvary obleků, boty, saka, vázanky…“
Co je nejhorší? Lidé na to slyšeli a věřili, že peklem zavánějící mládež rozbije tuhle lido-demo republiku a dopustí návrat kapitalismu. Kdyby se to odehrávalo v jiné době, budiž. Pomatenců i flagelantů, co si bičují záda, je v každém režimu habaděj ale tihle měli opravdu smůlu. Měli ji však i ti, co je tak nevkusně kritizovali.
K tomu ještě psát souhlasné dopisy k politickým popravám… Dnes se divíme, jak to všechno bylo zrežírováno. O to víc je udivující, že to neskončilo mnohem větším krveprolitím. Tehdy opravdu stačilo málo. Domovnice vystoupila na členské schůzi komunistické strany a podala na dotyčného podnět k vyšetřování STB nebo mu přinejmenším neumožnila studovat, dostat lepší práci a podobně…
To byla ona léta, kdy členská legitimace KSČ dělila občany na ty lepší a na ty druhé kategorie. Pokud mám být, a to chci, upřímný, rovněž jsem snil sen o lidské rovnosti, o světě spravedlivém, férovém. Sedmdesátá a osmdesátá léta nebyla léty padesátými, přesto i zde platilo, že vedoucí úloha ve státě patří jedné straně.
Hlavní řečník, příčí se mi říci autor, slovem pásek ocejchoval celou jednu generaci a její chování označil jako „páskovské“ ve jménu hesla, co nechápu to zničím. Smutné je, že se přidaly i takové ikony „dobré zábavy“ jako Jaroslav Dietl, František Janura, Zdeněk Jirotka, Pavel Kohout, Václav Lacina. Ano, pokud bych nebral padesátá léta částečně s humorem, tak bych zvracel. Vše se vešlo do jednoduché rovnice. Cituji: „Pásek + alkohol =absence + zločin.“ Co to proboha jedli, co pili, co dýchali ti naši rodiče, že v tomhle jeli, jako ulítlí na drogách? Co všechno tehdy vadilo! „Pásek využívá své tělo k tetování. Vepři jsou tetováni proti své vůli, skot je tetován…“ Páskové mohou být škodliví a nebezpeční, jaké to mají účesy, podivné tvary obleků, boty, saka, vázanky…“
Co je nejhorší? Lidé na to slyšeli a věřili, že peklem zavánějící mládež rozbije tuhle lido-demo republiku a dopustí návrat kapitalismu. Kdyby se to odehrávalo v jiné době, budiž. Pomatenců i flagelantů, co si bičují záda, je v každém režimu habaděj ale tihle měli opravdu smůlu. Měli ji však i ti, co je tak nevkusně kritizovali.
K tomu ještě psát souhlasné dopisy k politickým popravám… Dnes se divíme, jak to všechno bylo zrežírováno. O to víc je udivující, že to neskončilo mnohem větším krveprolitím. Tehdy opravdu stačilo málo. Domovnice vystoupila na členské schůzi komunistické strany a podala na dotyčného podnět k vyšetřování STB nebo mu přinejmenším neumožnila studovat, dostat lepší práci a podobně…
To byla ona léta, kdy členská legitimace KSČ dělila občany na ty lepší a na ty druhé kategorie. Pokud mám být, a to chci, upřímný, rovněž jsem snil sen o lidské rovnosti, o světě spravedlivém, férovém. Sedmdesátá a osmdesátá léta nebyla léty padesátými, přesto i zde platilo, že vedoucí úloha ve státě patří jedné straně.
neděle 23. ledna 2011
Knihovna
Nosit sovy do Athén. Proč bych měl? A přesto, pokaždé když přijdu do liberecké centrální knihovny jsem něčím novým překvapen. Už bych si mohl zvyknout. Není, co kritizovat. Tady ne. Tady je všechno ještě jak má být. Ochota, profesionalita, úsměv, ale nejen to. Pokaždé jiná výstava. Ochozy, první, druhý i třetí pravidelně plné úžasných výstav. A ještě můžete soutěžit a ověřit si, jak jste pozorní. Teď jenom čekám, jestli něco vyhraji. Zúčastnil jsem se kvízu o Gustavu Mahlerovi. Výstavy o něm. K téhle kulturní instituci není co dodat. Pracují tu opravdu odborníci. Teď jenom záleží na vrchnosti, zda jim zbylo a dá knihovně nějaké ty odměny. Určitě si to zaslouží. Moudré, chytré sovy, sovičky.
Čas bálů a politických konferencí
Ne zas tak často, ale občas proběhnou v kulturních zařízeních konference, výroční schůze politických stran. Jaksi cudně, bez reklam. Zúčastnil jsem se jedné a byl to poučný zážitek. Žádné fanfáry, žádná ryčná dechovka, střídmé psací pomůcky, na stolech to nejnutnější. Sodovky, káva, dva cukry, žádné květiny. Projevy se nečetly, byly v deskách. Sál byl vytopen na 50%, kabát v šatně za deset korun se vracel majitelům, aby zahřál.
Dnešní konference, to jsou volby, volby a čekání na ty funkcionáře z Prahy, kteří ještě nedorazili. Na jejich projevy mimo televizní kamery. No a je tu poledne, kousavý vlčí hlad. Talíř do ruky, příbor a šup! Do nekonečné řady. Guláš, šunkové vuřtíky, kuřecí řízečky, odkrajovaná teplá šunka, sýr, chléb, ovoce, rohlíky. Po obědě očekávané projevy, diskuse a na starší delegáty přichází spaní. Dokončení voleb a závěrečné slovo, že budeme to my, kdo už příště bude slavit vítězství.
Dnešní konference, to jsou volby, volby a čekání na ty funkcionáře z Prahy, kteří ještě nedorazili. Na jejich projevy mimo televizní kamery. No a je tu poledne, kousavý vlčí hlad. Talíř do ruky, příbor a šup! Do nekonečné řady. Guláš, šunkové vuřtíky, kuřecí řízečky, odkrajovaná teplá šunka, sýr, chléb, ovoce, rohlíky. Po obědě očekávané projevy, diskuse a na starší delegáty přichází spaní. Dokončení voleb a závěrečné slovo, že budeme to my, kdo už příště bude slavit vítězství.
Vy to nevidíte?
Už dlouho si říkám, že se na to někoho z těch mladých zeptám. Jak je vám, mladý muži, když se díváte na filmy z doby socialismu (vy říkáte komunismu), z vojenského prostředí vašich vrstevníků před 25 – 40 lety? Když slyšíte vyprávět historky z „vojny“ vašich starších sourozenců, rodičů? Dva zatracované roky, kterým jsme se vyhýbali snad všichni. Modrá knížka, která jediná mohla říci ne dvěma letům kdesi, kde lišky dávají dobrou noc…
No vidíte, a je to jako s těmi filmy o majoru Zemanovi, o ochraně našich hranic v padesátých letech. Jsou nesmírně oblíbené. Dvouletá základní vojenská presenční služba z nás udělala dospělé muže. Vraceli jsme se domů v jednadvaceti letech se zkušenostmi, o kterých jsme ani netušili, že jsme je získali. Přicházeli jsme zpět „do civilu“ s tím, že jsme ztratili dva roky profesního růstu. Pokud jsme nebyli zařazeni po všeobecném výcviku mimo svou profesi, pak ano. Mnozí ji však paradoxně na vojně našli. Šoféři, radiomechanici, opraváři a mnozí další. Ale vojna nám dala i něco víc, co jsme tenkrát ani netušili. To, čemu se říká přátelství, pocit sounáležitosti s kolektivem, odpovědnost za svá rozhodnutí, za kolektiv stejně starých kamarádů, odpovědnost ke zbrani, která mohla zabíjet, péči o svěřené hodnoty, které vzhledem k našemu věku (18 – 21 let) byly nemalé. Já vím, byly to i nesmyslné, zelené rozkazy o pohotovosti, službě o sobotách a nedělích, kdy se nic nedělo a koukalo se do stropu… V té době koukalo do stropu i mnoho jiných mladých lidí v uniformách ve Francii, Anglii, v Západním Německu, Španělsku, Polsku, Maďarsku, Bulharsku. I to byla doba, ve které svět žil, po Druhé světové válce.
Oteplování vzájemných vztahů „západu a východu“ vedlo na celém světě ke snižování délky vojenské služby až k profesionalizaci armád. A tak i u nás a v zemích kolem nás (v Německu nastoupili letos poslední chlapci – ze zákona) jsou už jen profesionální vojáci, kteří se učí „bojovat“ formou řádného zaměstnání.
Chtěl bych se zeptat té spousty mladých lidí plných adrenalinu, zda jim něco v životě neschází? Něco z toho, co si do civilu přinesli generace před nimi? Zda jim rovněž, pokud nestudují a pokud nemají práci, něco podstatného neschází? Kolektiv, kolektivní rozhodnutí, pocit sounáležitosti k celku, jeho úspěch nebo prohra. Pokud pominu jednorázové shromáždění v multiarénách na koncertech a na sportovních zápasech, pak mi zbývá právě ta doba společného zrání na úkolech, odpovědnost k naší zemi, k trochu vyšším cílům. Ne mávání vlajkou v jedné ruce a v druhé držet alkohol.
Z pohledu těch starších vidíme mladou generaci ochablou, neplnohodnotnou převzít cíle naše i našich předchůdců usilujících o samostatnost, hrdost, odpovědnost a věrnost, kdy pojem vlastenectví, kolektiv a společnost, nebyly fráze dnes zostuzené novodobými fašisty a rasisty.
No vidíte, a je to jako s těmi filmy o majoru Zemanovi, o ochraně našich hranic v padesátých letech. Jsou nesmírně oblíbené. Dvouletá základní vojenská presenční služba z nás udělala dospělé muže. Vraceli jsme se domů v jednadvaceti letech se zkušenostmi, o kterých jsme ani netušili, že jsme je získali. Přicházeli jsme zpět „do civilu“ s tím, že jsme ztratili dva roky profesního růstu. Pokud jsme nebyli zařazeni po všeobecném výcviku mimo svou profesi, pak ano. Mnozí ji však paradoxně na vojně našli. Šoféři, radiomechanici, opraváři a mnozí další. Ale vojna nám dala i něco víc, co jsme tenkrát ani netušili. To, čemu se říká přátelství, pocit sounáležitosti s kolektivem, odpovědnost za svá rozhodnutí, za kolektiv stejně starých kamarádů, odpovědnost ke zbrani, která mohla zabíjet, péči o svěřené hodnoty, které vzhledem k našemu věku (18 – 21 let) byly nemalé. Já vím, byly to i nesmyslné, zelené rozkazy o pohotovosti, službě o sobotách a nedělích, kdy se nic nedělo a koukalo se do stropu… V té době koukalo do stropu i mnoho jiných mladých lidí v uniformách ve Francii, Anglii, v Západním Německu, Španělsku, Polsku, Maďarsku, Bulharsku. I to byla doba, ve které svět žil, po Druhé světové válce.
Oteplování vzájemných vztahů „západu a východu“ vedlo na celém světě ke snižování délky vojenské služby až k profesionalizaci armád. A tak i u nás a v zemích kolem nás (v Německu nastoupili letos poslední chlapci – ze zákona) jsou už jen profesionální vojáci, kteří se učí „bojovat“ formou řádného zaměstnání.
Chtěl bych se zeptat té spousty mladých lidí plných adrenalinu, zda jim něco v životě neschází? Něco z toho, co si do civilu přinesli generace před nimi? Zda jim rovněž, pokud nestudují a pokud nemají práci, něco podstatného neschází? Kolektiv, kolektivní rozhodnutí, pocit sounáležitosti k celku, jeho úspěch nebo prohra. Pokud pominu jednorázové shromáždění v multiarénách na koncertech a na sportovních zápasech, pak mi zbývá právě ta doba společného zrání na úkolech, odpovědnost k naší zemi, k trochu vyšším cílům. Ne mávání vlajkou v jedné ruce a v druhé držet alkohol.
Z pohledu těch starších vidíme mladou generaci ochablou, neplnohodnotnou převzít cíle naše i našich předchůdců usilujících o samostatnost, hrdost, odpovědnost a věrnost, kdy pojem vlastenectví, kolektiv a společnost, nebyly fráze dnes zostuzené novodobými fašisty a rasisty.
V oku tajfunu
Přestože u nás doma tolik nefouká, přeci jen se i my, Středozemci, můžeme ocitnout ve velkém průvanu. Věnováno mému příteli, vzdálenému bratranci mého otce, profesoru Janu Wienerovi.
Vzpomínám na vás jako spousta jiných lidí. Na Čecha z pražské židovské komunity, na vaši krásnou češtinu, na vaši milou ženu, se kterou jsem si povídal v našem novém libereckém templu a vy jste při tom vyprávěl ten neskutečný příběh o oku tajfunu…
Jsou cesty osudu, které by stěží napsal Homér, jsou pravdy, které se nesmí zamlčet,hrůzy a zvrácenosti, o kterých je nutné vydat svědectví. Jsou kroky, které vedou do neznáma a které kamsi odvedly i vás … Budete navždy, pane profesore, hrdino a člověče, tady s námi.
Nejste a asi nebudete čítankovým hrdinou – to zdejší člověk neunese. Ale co mohu říci za sebe, u mne jste a budete hodně vysoko. Hned vedle jiného muže stejné provenience, MUDr. Františka Kriegla, co v Moskvě nepodepsal… Je dáno člověku umět se schovat v davu, nevyčuhovat, nebýt slaným ani sladkým, být nemastným. A tohle Jan Wiener nikdy nedokázal. Byl všechno, jen jedním ne. Nebyl všedním občanem jedoucím v davu tramvají až na konečnou.
Celý život prožil tím nejprostším způsobem. Nesouhlasil s blbcem. Jeho život byl o životě, kde nebylo místo pro sentiment. Ten, kdo ho potkal, slyšel mluvit v rádiu, četl, mluvil s ním, nabyl pocitu, že se nemůže setkat s větším člověkem. Byl natolik osobností, že bych jeho portrétem vyzdobil nádražní příjezdovou halu, kterou by musel projít každý ten mladík s vyholenou hlavou, co řve jako pominutý: „Čechy Čechům“ a ještě neviděl, neslyšel o panu profesorovi… Aby si každý uvědomil, co je to doopravdy milovat svou zem, Čechy, lidi, co potkávám, své sousedy. Ne všichni jsou tak tolerantní, aby tohle pochopili. I to, že jednou každý z nás musí říct: A dost, změním něco, byť by to bylo málo.
Jan Wiener zemřel. I hrdinové této země umírají jako lidé. Smrt každého zabolí. Bolí o to víc, že zemřel nejen čítankový hrdina, zemřel člověk, na kterého se rádo vzpomíná. Jsem šťasten, že jsme se znali osobně.
Vzpomínám na vás jako spousta jiných lidí. Na Čecha z pražské židovské komunity, na vaši krásnou češtinu, na vaši milou ženu, se kterou jsem si povídal v našem novém libereckém templu a vy jste při tom vyprávěl ten neskutečný příběh o oku tajfunu…
Jsou cesty osudu, které by stěží napsal Homér, jsou pravdy, které se nesmí zamlčet,hrůzy a zvrácenosti, o kterých je nutné vydat svědectví. Jsou kroky, které vedou do neznáma a které kamsi odvedly i vás … Budete navždy, pane profesore, hrdino a člověče, tady s námi.
Nejste a asi nebudete čítankovým hrdinou – to zdejší člověk neunese. Ale co mohu říci za sebe, u mne jste a budete hodně vysoko. Hned vedle jiného muže stejné provenience, MUDr. Františka Kriegla, co v Moskvě nepodepsal… Je dáno člověku umět se schovat v davu, nevyčuhovat, nebýt slaným ani sladkým, být nemastným. A tohle Jan Wiener nikdy nedokázal. Byl všechno, jen jedním ne. Nebyl všedním občanem jedoucím v davu tramvají až na konečnou.
Celý život prožil tím nejprostším způsobem. Nesouhlasil s blbcem. Jeho život byl o životě, kde nebylo místo pro sentiment. Ten, kdo ho potkal, slyšel mluvit v rádiu, četl, mluvil s ním, nabyl pocitu, že se nemůže setkat s větším člověkem. Byl natolik osobností, že bych jeho portrétem vyzdobil nádražní příjezdovou halu, kterou by musel projít každý ten mladík s vyholenou hlavou, co řve jako pominutý: „Čechy Čechům“ a ještě neviděl, neslyšel o panu profesorovi… Aby si každý uvědomil, co je to doopravdy milovat svou zem, Čechy, lidi, co potkávám, své sousedy. Ne všichni jsou tak tolerantní, aby tohle pochopili. I to, že jednou každý z nás musí říct: A dost, změním něco, byť by to bylo málo.
Jan Wiener zemřel. I hrdinové této země umírají jako lidé. Smrt každého zabolí. Bolí o to víc, že zemřel nejen čítankový hrdina, zemřel člověk, na kterého se rádo vzpomíná. Jsem šťasten, že jsme se znali osobně.
čtvrtek 20. ledna 2011
Řeka Nisa – moře vody, co nás opouští…
Prázdninová velká voda v Nise v roce 2010 přinesla rybářům na dolním toku Nisy nemalé překvapení. Rybářská správa v Königswartě u Görlitz nalezla v toku Nisy na 27 druhů ryb. Na 100.000 ryb bylo zaregistrováno v tomto prostoru právě po velké vodě z roku 2010. Tak, jako polská elektrárna „Turów“ působí negativně svým stálým znečišťováním toku řeky, tak srpnová velká voda dala dno řeky do pohybu a vodu vyčistila. Přesto se ryby nemohou volně pohybovat Nisou. Vadí jim stále příčné stavby a jezy. Dosavadní stav srovnávací analýzy stavu vody a života v ní Königswartští experti srovnali s nejstaršími vodohospodářskými záznamy z r. 1560. Je nanejvýš zajímavé, že i z roku 1565 mají naši hrádečtí rybáři kamennou stélu s českým záznamem o vodě na „Bílém potoce“ vlévajícím se do Nisy tzv. revizní rybářský kámen.
Ze srovnání vyplývá, že mnoho dřívějších druhů ryb vymřelo: mihule říční, losos a hořavka duhová, oproti tomu přibyly nové druhy, které vděčí za přítomnost částečně lidem: candát, sumec, bolen dravý, siven alpský, karas stříbřitý, síh severní, lipan podhorní, cejn, parma, mihule potoční, štika, ale i jelec tloušť. V Žitavě u přítoku Mandavy do Nisy žijí i krabi (!). A já bych dodal, že žije i zlatá (červená) rybka v Nise u Krajského úřadu v Liberci.
Je to až s podivem. Tolik ryb, když uvážíme, že minimálně sto let se v Nise pralo, barvilo, všelijak chemicky upravovalo tak, že co do ní vlezlo, vylezlo zelené, hnědé, do modra… To jistě ani rybám nesvědčilo. A tak si myslím, že se jedná o malý, docela regulérní zázrak. Jediné pozitivum likvidace textilní výroby na dolním i horním toku Lužické Nisy… A to, pokud vím, před tím, před oním boomem textilní výroby, ještě před rokem 1840 bylo rybářů na Nise jen v Machníně pět a ti živili z rybolovu na řece své početné rodiny a ještě ryby prodávali.
Matka příroda se umí postarat o své děti a zahladí dokonce stopy pokusů o její zničení. Nisa a ryby. Jak to zní uším starších lidí v libereckém kraji neskutečně. A přitom stačilo tak málo. Vodu čistit a vracet ji zpět do řeky prostřednictvím čističek a hlídat kvalitu vracené vody. A že to jde, o tom hovoří studie z německého Görlitz.
To o pár metrů dál, za naší státní hranicí v Hrádku n/N v obci Hartau, mají zas jiné starosti. V rámci šetření elektrickou energií jim svítí ob jedna lampa veřejného osvětlení. A to prý nestačí. V rámci boje za zdravé nohy a nepolámané ruce, bojují spolu s ostatními blízkými vesnicemi o plnohodnotné noční osvícení. Hlavní příčinou za „budiž světlo“ není ani tak strach o polámané končetiny, ale o místní králíky, kedlubny, sekačky, případně na šňůře zapomenuté podvlíkačky…
Ano. Sousedé na dolním toku řeky Nisy se bojí nezvaných nočních návštěv sousedů z Polska a z Čech. Dosud na ničím nepodloženém tvrzení se obávají o své uhrabané zahrádky, sádrové trpaslíky, čápy, žáby a lekníny v zahradních jezírkách. Zatím k nim doplavaly jen naše české ryby, které s sebou vzala velká prázdninová voda v roce 2010… Mám nápad, také v rámci šetření. Osvítit u sousedů i břehy řeky Nisy, aby bylo vidět do vody…
Ze srovnání vyplývá, že mnoho dřívějších druhů ryb vymřelo: mihule říční, losos a hořavka duhová, oproti tomu přibyly nové druhy, které vděčí za přítomnost částečně lidem: candát, sumec, bolen dravý, siven alpský, karas stříbřitý, síh severní, lipan podhorní, cejn, parma, mihule potoční, štika, ale i jelec tloušť. V Žitavě u přítoku Mandavy do Nisy žijí i krabi (!). A já bych dodal, že žije i zlatá (červená) rybka v Nise u Krajského úřadu v Liberci.
Je to až s podivem. Tolik ryb, když uvážíme, že minimálně sto let se v Nise pralo, barvilo, všelijak chemicky upravovalo tak, že co do ní vlezlo, vylezlo zelené, hnědé, do modra… To jistě ani rybám nesvědčilo. A tak si myslím, že se jedná o malý, docela regulérní zázrak. Jediné pozitivum likvidace textilní výroby na dolním i horním toku Lužické Nisy… A to, pokud vím, před tím, před oním boomem textilní výroby, ještě před rokem 1840 bylo rybářů na Nise jen v Machníně pět a ti živili z rybolovu na řece své početné rodiny a ještě ryby prodávali.
Matka příroda se umí postarat o své děti a zahladí dokonce stopy pokusů o její zničení. Nisa a ryby. Jak to zní uším starších lidí v libereckém kraji neskutečně. A přitom stačilo tak málo. Vodu čistit a vracet ji zpět do řeky prostřednictvím čističek a hlídat kvalitu vracené vody. A že to jde, o tom hovoří studie z německého Görlitz.
To o pár metrů dál, za naší státní hranicí v Hrádku n/N v obci Hartau, mají zas jiné starosti. V rámci šetření elektrickou energií jim svítí ob jedna lampa veřejného osvětlení. A to prý nestačí. V rámci boje za zdravé nohy a nepolámané ruce, bojují spolu s ostatními blízkými vesnicemi o plnohodnotné noční osvícení. Hlavní příčinou za „budiž světlo“ není ani tak strach o polámané končetiny, ale o místní králíky, kedlubny, sekačky, případně na šňůře zapomenuté podvlíkačky…
Ano. Sousedé na dolním toku řeky Nisy se bojí nezvaných nočních návštěv sousedů z Polska a z Čech. Dosud na ničím nepodloženém tvrzení se obávají o své uhrabané zahrádky, sádrové trpaslíky, čápy, žáby a lekníny v zahradních jezírkách. Zatím k nim doplavaly jen naše české ryby, které s sebou vzala velká prázdninová voda v roce 2010… Mám nápad, také v rámci šetření. Osvítit u sousedů i břehy řeky Nisy, aby bylo vidět do vody…
Oči
Tak, jako tisíc chutí má jablko, do kterého si kousnete, nekonečný je počet barev vašich očí. Dotazníky, formuláře, legitimace, úřední listiny mají či měly kolonku „barva očí“. Často by měli mít i v dotazníku barvu levého či pravého oka.
Oči jsou jako studny a přesto hledí do oblak, do nebe, po kterém se žene mrak. Ten taky co chvíli mění tvar a obloha vám zešedne a z mraku, tak jako z oka, čiší mráz. I bleskem po vás šlehne.
Z očí, které planou, jde často žár jako z pece. Žhnou ohněm, svatým zanícením, umí křičet, řvou. Umí se smát, plakat. Rozhodně umí měnit tvar, barvu, usazení v lebeční dutině. Hodně o očích napoví řasy i obočí. Jak daleko jsou od sebe. Vaše občanka, pas, očkovací průkaz, legitimace prvorodiče (poukaz na Sunar), to vše se neobešlo bez odtajnění toho, co potřebuje básník, chce-li vám vyznat lásku či oční lékař zkoumající vaše oční pozadí, pasový odborník, cestujete-li mimo hranice Evropy, vyhazovač, co vás nepustí do hospody.
Barva očí a jejich zvláštní odstín mluví, aniž byste pusu otevřeli. Očí je mnoho, mnohem víc než barva spektra, kterou znáte. Barva je jiná zrána, jinou mají oči unavené, staré, věkem zakalené.
I já měl jednu zkušenost, kterou si dobře pamatuji. Otec byl národním správce truhlárny Simm a Wagner v Machníně. Jednou jsem si, coby tříletý, fabriku bezelstně prohlížel. Přiběhl mistr a začal s tím, že jsem se neumyl. Hlavně oči, že zůstaly černé, špinavé. A tady narazil. S brekem jsem běžel přes ulici domů. Použil jsem hromadu mýdla. Nechám na vás, jak to vše dopadlo. Blbě, špatně, někdo se i smál. Já to nebyl a otec taky ne. Nakonec se přestal smát i mistr, který to s tím mytím vymyslel. Však si později dlouho všímal jen svých židlí, nebo co se tam ze dřeva ohýbalo.
Oči vám prozradí vše, na co se chcete zeptat a na co pán dotazníků zapomněl. Očím sluší i různorodé stíny, víčkům flitry, sluneční i optické brýle. Tisíce různých obrouček, lorňony, monokly, ty všechny mění oči k nepoznání, poskytují obrazům bohaté zdobené řezané rámy a pokaždé máte jinou image. Brýle a oči k sobě patří. To dotazník je z jiné doby. Relikt doby dotazníků, zvědavých domovnic.
Vaše oči, patří do písniček, do televize, patří krásným televizním hlasatelkám dobrých zpráv. Vaše oči patří sestřičkám, které by místo mámy četly dětem pohádky, aby se bílých plášťů nebály. Oči jsou jako panáček a panenka, co předpovídají počasí ve starém malém domečku. Také se říká „pro oči nevidí“ nebo „co oči nevidí, ….“ Nevěřte tomu, oči vás prozradí.
Oči jsou známé, chladné, vroucí, vlhké, suché, plačící… Oči se mezi sebou domluví, očima se dva rozcházejí. Stačí jeden pohled. Pohled co zabíjí. Pohled očima dětí. Bezradných. Z očí do očí. Dívej se mi do očí. Znáte to. Může to i končit slepotou a bílou holí. Ztratit zrak je to nejhorší, to poslední. Proto si své oči chraňte.
Oči jsou jako studny a přesto hledí do oblak, do nebe, po kterém se žene mrak. Ten taky co chvíli mění tvar a obloha vám zešedne a z mraku, tak jako z oka, čiší mráz. I bleskem po vás šlehne.
Z očí, které planou, jde často žár jako z pece. Žhnou ohněm, svatým zanícením, umí křičet, řvou. Umí se smát, plakat. Rozhodně umí měnit tvar, barvu, usazení v lebeční dutině. Hodně o očích napoví řasy i obočí. Jak daleko jsou od sebe. Vaše občanka, pas, očkovací průkaz, legitimace prvorodiče (poukaz na Sunar), to vše se neobešlo bez odtajnění toho, co potřebuje básník, chce-li vám vyznat lásku či oční lékař zkoumající vaše oční pozadí, pasový odborník, cestujete-li mimo hranice Evropy, vyhazovač, co vás nepustí do hospody.
Barva očí a jejich zvláštní odstín mluví, aniž byste pusu otevřeli. Očí je mnoho, mnohem víc než barva spektra, kterou znáte. Barva je jiná zrána, jinou mají oči unavené, staré, věkem zakalené.
I já měl jednu zkušenost, kterou si dobře pamatuji. Otec byl národním správce truhlárny Simm a Wagner v Machníně. Jednou jsem si, coby tříletý, fabriku bezelstně prohlížel. Přiběhl mistr a začal s tím, že jsem se neumyl. Hlavně oči, že zůstaly černé, špinavé. A tady narazil. S brekem jsem běžel přes ulici domů. Použil jsem hromadu mýdla. Nechám na vás, jak to vše dopadlo. Blbě, špatně, někdo se i smál. Já to nebyl a otec taky ne. Nakonec se přestal smát i mistr, který to s tím mytím vymyslel. Však si později dlouho všímal jen svých židlí, nebo co se tam ze dřeva ohýbalo.
Oči vám prozradí vše, na co se chcete zeptat a na co pán dotazníků zapomněl. Očím sluší i různorodé stíny, víčkům flitry, sluneční i optické brýle. Tisíce různých obrouček, lorňony, monokly, ty všechny mění oči k nepoznání, poskytují obrazům bohaté zdobené řezané rámy a pokaždé máte jinou image. Brýle a oči k sobě patří. To dotazník je z jiné doby. Relikt doby dotazníků, zvědavých domovnic.
Vaše oči, patří do písniček, do televize, patří krásným televizním hlasatelkám dobrých zpráv. Vaše oči patří sestřičkám, které by místo mámy četly dětem pohádky, aby se bílých plášťů nebály. Oči jsou jako panáček a panenka, co předpovídají počasí ve starém malém domečku. Také se říká „pro oči nevidí“ nebo „co oči nevidí, ….“ Nevěřte tomu, oči vás prozradí.
Oči jsou známé, chladné, vroucí, vlhké, suché, plačící… Oči se mezi sebou domluví, očima se dva rozcházejí. Stačí jeden pohled. Pohled co zabíjí. Pohled očima dětí. Bezradných. Z očí do očí. Dívej se mi do očí. Znáte to. Může to i končit slepotou a bílou holí. Ztratit zrak je to nejhorší, to poslední. Proto si své oči chraňte.
O bývalé šlechtě učitelích, doktorech…
Některá povolání jsou jakoby přeurčena k výkonu poslanecké funkce: lékaři, učitelé, právníci, filosofové... A tak se opticky zdá, že například v Parlamentu je sanatorium, advokátní poradna, škola pro mentálně postižené. Život s sebou přináší hlouposti. Pokud poslanci neškodí, máme to dobrý. Pokud jsou příliš aktivní a jezdí na zájezdy, tak za tím hledejme nedoceněné učitele tělocviku, popřípadě frustrované ženy politiků. Taky jich v parlamentech obou komor sedí dost.
Před několika dny člen „NERVU“, poradního orgánu vlády hlasitě odešel z této nanejvýš důležité komise pro boj s ekonomickými problémy státu a zdůvodnil to tím, že do smrti nechce už mít nic společného s ODS. Že jsou nepoučitelní. To muselo pana předsedu vlády bolet. Zrovna tak, jako když president státu, po obědě s předsedy obou komor parlamentu, se nechce znát k „tajné“ dohodě v boji s korupčníky. Taková slova, svědčící o ztrátě paměti zabolí. Co potom s prezidentskou standardou „Pravda vítězí“? Pokud poslouchají děti, pak je to hrůza o to víc, že je učíme nelhat, nelhat, nelhat, nelhat…
Hrozně rád bych se jednou dožil toho, že president ani předseda nebudou lhát, mlžit, vekslovat slovy aspoň týden, měsíc. Už jsme k tomu měli nakročeno. Vzpomínáte? V loni, v období úřednické vlády pana Fišera. Ta panečku měla důvěru! Nechat ji tak vládnout 4 roky... To by se nám žilo! Ale to by mezi námi nesměli být korupčníci, přeběhlíci a dnes už dynastie profesionálních politiků, jejichž děti se rodí se zlatou lžičkou v ústech.
No, a když jsme u těch šlechticů ducha, modré krve a šlechtických skutků, kterých se nám, údajně k naší škodě, v minulém režimu nedostávalo, pak vězte, že vše i tenkrát bylo za peníze. Zopakujme si, co za Rakouska „stálo“ šlechtictví. Prvním stupněm byl prostý šlechtic – stav udělovaný nejvíc v 19. století a bylo možno si ho koupit za 1050 zlatek. O něco málo víc mohl kdokoli dát a koupit si titul rytíře. To byli i mnozí z rodin libereckých textilních magnátů Liebiegů. Taxa za barona činila 3. 150 zlatých. O trochu víc se museli snažit a přitlačit chlapci z rodin, co už měli nějaký ten predikát doma (několik generací). Ti za povýšení na hraběte platili 6.300. No neberte to, za tu cenu a po slevě… No, vidíte, a když máte někoho, kdo se za vás přimluví a nechce moc, jako u mladého Šporka, tak vám taxu odpustí. Celou.
Ale tím jsme neskončili. Knížecí titul stál 12.600 zlatých a zásluhy o trůn stáří. Máme i tituly, které jste mohli zdědit, jako chalupu v Bedřichově. Po vymřelých rodech. V našem regionu to byli známí Clamm-Gallasové, ale mnohem kurióznější jsou tituly jako je „okněžněný hrabě“ v Čechách oblíbeného pana Schwarznberga, toho času ministra zahraničí. Byl to (v jeho případě) titul pouze dodatkový a používal se tehdy, jestliže rod získal říšské léno, které si „dal“ povýšit, tj. „okněžnit“.
Peníze, ať jsou jakéhokoliv důvodu, mohou po „vyprání“ posloužit k různým účelům. Mít je, znamenalo i v dějinách možnost vylepšit si svůj původ. Jakýpak loupeživý lapka tamhle někde z rakouského pomezí. Zaplať a jsi hned kníže a tím je dáno i jak ti mají říkat: vaše jasnosti, vaše osvícenosti, jsi-li hrabě, pak vaše urozenosti, blahorodí, vaše excelence...
Závěrem ještě pár slov, jak se naši předkové vyrovnali se šlechtou jednou a provždy. Dne 20. prosince 1918 byl v národním shromáždění ČSR odhlasován zákon, jímž se ruší šlechtictví, řády a tituly. K další změně došlo zákonem z 21. října 1936. Bylo přitvrzeno.
Šlechticem se vskutku člověk nerodí, jeho skutky mu zaručí slávu a vděk i bez predikátu a současné vlezdoprdelkování například některých našich novinářů při rozhovoru s bývalými šlechtici je kontraproduktivní a velmi zavádějící. I tak je možno pohlížet na současný stav společnosti. Ale jak řekl Machiavelli, vláda si zaslouží taký lid, jako je ona sama. A lid takovou vládu, jako je on sám…….
Před několika dny člen „NERVU“, poradního orgánu vlády hlasitě odešel z této nanejvýš důležité komise pro boj s ekonomickými problémy státu a zdůvodnil to tím, že do smrti nechce už mít nic společného s ODS. Že jsou nepoučitelní. To muselo pana předsedu vlády bolet. Zrovna tak, jako když president státu, po obědě s předsedy obou komor parlamentu, se nechce znát k „tajné“ dohodě v boji s korupčníky. Taková slova, svědčící o ztrátě paměti zabolí. Co potom s prezidentskou standardou „Pravda vítězí“? Pokud poslouchají děti, pak je to hrůza o to víc, že je učíme nelhat, nelhat, nelhat, nelhat…
Hrozně rád bych se jednou dožil toho, že president ani předseda nebudou lhát, mlžit, vekslovat slovy aspoň týden, měsíc. Už jsme k tomu měli nakročeno. Vzpomínáte? V loni, v období úřednické vlády pana Fišera. Ta panečku měla důvěru! Nechat ji tak vládnout 4 roky... To by se nám žilo! Ale to by mezi námi nesměli být korupčníci, přeběhlíci a dnes už dynastie profesionálních politiků, jejichž děti se rodí se zlatou lžičkou v ústech.
No, a když jsme u těch šlechticů ducha, modré krve a šlechtických skutků, kterých se nám, údajně k naší škodě, v minulém režimu nedostávalo, pak vězte, že vše i tenkrát bylo za peníze. Zopakujme si, co za Rakouska „stálo“ šlechtictví. Prvním stupněm byl prostý šlechtic – stav udělovaný nejvíc v 19. století a bylo možno si ho koupit za 1050 zlatek. O něco málo víc mohl kdokoli dát a koupit si titul rytíře. To byli i mnozí z rodin libereckých textilních magnátů Liebiegů. Taxa za barona činila 3. 150 zlatých. O trochu víc se museli snažit a přitlačit chlapci z rodin, co už měli nějaký ten predikát doma (několik generací). Ti za povýšení na hraběte platili 6.300. No neberte to, za tu cenu a po slevě… No, vidíte, a když máte někoho, kdo se za vás přimluví a nechce moc, jako u mladého Šporka, tak vám taxu odpustí. Celou.
Ale tím jsme neskončili. Knížecí titul stál 12.600 zlatých a zásluhy o trůn stáří. Máme i tituly, které jste mohli zdědit, jako chalupu v Bedřichově. Po vymřelých rodech. V našem regionu to byli známí Clamm-Gallasové, ale mnohem kurióznější jsou tituly jako je „okněžněný hrabě“ v Čechách oblíbeného pana Schwarznberga, toho času ministra zahraničí. Byl to (v jeho případě) titul pouze dodatkový a používal se tehdy, jestliže rod získal říšské léno, které si „dal“ povýšit, tj. „okněžnit“.
Peníze, ať jsou jakéhokoliv důvodu, mohou po „vyprání“ posloužit k různým účelům. Mít je, znamenalo i v dějinách možnost vylepšit si svůj původ. Jakýpak loupeživý lapka tamhle někde z rakouského pomezí. Zaplať a jsi hned kníže a tím je dáno i jak ti mají říkat: vaše jasnosti, vaše osvícenosti, jsi-li hrabě, pak vaše urozenosti, blahorodí, vaše excelence...
Závěrem ještě pár slov, jak se naši předkové vyrovnali se šlechtou jednou a provždy. Dne 20. prosince 1918 byl v národním shromáždění ČSR odhlasován zákon, jímž se ruší šlechtictví, řády a tituly. K další změně došlo zákonem z 21. října 1936. Bylo přitvrzeno.
Šlechticem se vskutku člověk nerodí, jeho skutky mu zaručí slávu a vděk i bez predikátu a současné vlezdoprdelkování například některých našich novinářů při rozhovoru s bývalými šlechtici je kontraproduktivní a velmi zavádějící. I tak je možno pohlížet na současný stav společnosti. Ale jak řekl Machiavelli, vláda si zaslouží taký lid, jako je ona sama. A lid takovou vládu, jako je on sám…….
úterý 18. ledna 2011
Byl prostě první
První zasilatelský závod v Liberci. Srovnání s virtuálním internetovým obchodem současnosti trochu pokulhává, ale myšlenka a objem obchodu mi dává za pravdu. Dovolte, abych vám představil obchodníka, pana Františka Mettalu, jehož první, jak sám zdůrazňuje, křesťanský závod prodeje sukna, výtečně prosperuje. Pokud mu chcete napsat, pak pište Liberec, kousek od radnice, Vídeňská ulice č. 15 (dnes Moskevská), pod firemní tabulkou „První český křesťanský tovární sklad suken, založen v roce 1880“.
Tabulka je zbrusu nová a obchod prosperuje, jako nikdy předtím. To, co tu nabízejí jinde nemají a to jsme v Liberci kolem 19. století, ve městě všelikerého textilu, sukna, koberců, plných skladů, prima primisima výrobků, které se samy neprodají, které se musí nabídnout.
Píše se konec 19. století. V centru města, ani v jeho okolí, nestojí dosud obchodní monstra, pevnosti plné zboží. Tradiční prodej má svá úskalí. František Mettal přichází s první zasilatelským závodem sukna. Žádný obchod přes okénko do ulice, ve kvelbu, přes mahagonový pultík, žádná večerka. Sukno zabalit a šup na rychlík:„Ke každé saisoně nabízí hojný výběr všech druhů látek tu – i cizoměstských, od nejlacinějších do nejjemnějších, jakož i velkolepý výběr látek černých pro důstojné duchovenstvo, stálobarevných, uniformových, přesně dle předpisů pro pány úředníky, taktéž pro sokoly, hasiče a veterány, sukna na kulečníky, pravé, nepromokavé lodeny na myslivecké kabáty, prací látky atp., jen dobré a trvanlivé zboží.
P. T. p. p. mistrům krejčovským zasílám skvostné vzorníky s bohatým výběrem zdarma a franko. Obsluha přísně solidní.“ A co je dvakrát důležité a po tváři pohladí – „ceny tovární“…
Když čtu dnešní záplavu slevových annoncí obchodních domů, připadám si jako štvanec, polapená zvěř či laboratorní myš. Někdo, koho jménem neznám, jakoby zkoušel, co můj žaludek, tělo i mysl vydrží. 1000 obchodních domů firmy Kaufland v Evropě.
Ubohý pane Mettale, Františku, skočte do Nisy, jako ta popletená liberecká bezdomovkyně se dvěma igelitkama před 2 lety. Nic nás už nezachrání. Jsou jako mravenci, termiti, všežravci, co jednou pohltí všechno sukno světa i textilní továrny. Textilany, Hedvy, Silky, Tiby, Seby, Kolory a s nimi všechny textilní fakulty i tu Jakubovu textilního úpravárenství...
A my? Budeme do nekonečna kupovat asijské šunty, laciné a bezcenné. Sbohem, textilní průmysle, skleněná bižuterie. Končíme. Sbohem, pane Mettale, i vašim křesťanským ideálům. Směnili jsme je za kus lacinějšího zboží.
Tabulka je zbrusu nová a obchod prosperuje, jako nikdy předtím. To, co tu nabízejí jinde nemají a to jsme v Liberci kolem 19. století, ve městě všelikerého textilu, sukna, koberců, plných skladů, prima primisima výrobků, které se samy neprodají, které se musí nabídnout.
Píše se konec 19. století. V centru města, ani v jeho okolí, nestojí dosud obchodní monstra, pevnosti plné zboží. Tradiční prodej má svá úskalí. František Mettal přichází s první zasilatelským závodem sukna. Žádný obchod přes okénko do ulice, ve kvelbu, přes mahagonový pultík, žádná večerka. Sukno zabalit a šup na rychlík:„Ke každé saisoně nabízí hojný výběr všech druhů látek tu – i cizoměstských, od nejlacinějších do nejjemnějších, jakož i velkolepý výběr látek černých pro důstojné duchovenstvo, stálobarevných, uniformových, přesně dle předpisů pro pány úředníky, taktéž pro sokoly, hasiče a veterány, sukna na kulečníky, pravé, nepromokavé lodeny na myslivecké kabáty, prací látky atp., jen dobré a trvanlivé zboží.
P. T. p. p. mistrům krejčovským zasílám skvostné vzorníky s bohatým výběrem zdarma a franko. Obsluha přísně solidní.“ A co je dvakrát důležité a po tváři pohladí – „ceny tovární“…
Když čtu dnešní záplavu slevových annoncí obchodních domů, připadám si jako štvanec, polapená zvěř či laboratorní myš. Někdo, koho jménem neznám, jakoby zkoušel, co můj žaludek, tělo i mysl vydrží. 1000 obchodních domů firmy Kaufland v Evropě.
Ubohý pane Mettale, Františku, skočte do Nisy, jako ta popletená liberecká bezdomovkyně se dvěma igelitkama před 2 lety. Nic nás už nezachrání. Jsou jako mravenci, termiti, všežravci, co jednou pohltí všechno sukno světa i textilní továrny. Textilany, Hedvy, Silky, Tiby, Seby, Kolory a s nimi všechny textilní fakulty i tu Jakubovu textilního úpravárenství...
A my? Budeme do nekonečna kupovat asijské šunty, laciné a bezcenné. Sbohem, textilní průmysle, skleněná bižuterie. Končíme. Sbohem, pane Mettale, i vašim křesťanským ideálům. Směnili jsme je za kus lacinějšího zboží.
Kolo
Kolo značky Eska nebo Favorit. Za jakou výhru jsme považovali onu možnost vybrat si. Nakonec jsme byli rádi, že byla na krámě jedna ze dvou možností, že bylo aspoň jedno kolo. Kolo mého mládí Eska. Cena něco kolem 5 stovek, pokud se nepletu. Na kalendáři se psal 28. březen r. 1957. Čas ruských Sputniků, sibiřských lajek a dovoz náramně těžkých kol značky Ukrajina ještě nezačal.
Má hvězdná chvíle přicházela. Mám své vlastní kolo, nové, značky Eska. Moje. Srovnatelné s prvními kroky sovětské kosmonautiky. Kdo to v deseti nezažil, nemá na co vzpomínat. Byl to slavný den. Den po mých 10. narozeninách jsem oblékal „pumpky“, příšerné kalhoty pod kolena kde se přezkou, nebo tak nějak, stahovaly. Vím jenom, že tahle procedura probíhala za asistence maminky. Bylo mi deset a vydržel jsem to.
Venku na mě čekal Ruda Reichlů, soused a spolužák z machnínské školy. Opravdový kamarád, který překousl, že stojí opřen o trofejní kolo ještě německé provenience, jakých po válce bylo všude plno a zadarmo. Vyšel jsem ze vrat domu opíraje se o úplně novou „Esku“ a řekl jsem: „Jedeme“.
Časné jitro na vesnici blízko Liberce bylo ve stylu „žádný provoz a stylový jitřní vzduch, ostrý jak břitva“. V lehké manžestrové bundě, ve „švédské košili“, cíl: Hodkovice nad Mohelkou. Projet nové kolo a cestou se podívat, co umí příroda. Na Záskalí, v zatáčkách nad Hodkovicemi, shlédnout stráně plné žlutých petrklíčů. To nám aspoň doporučila teta Erna, o svém volnu turistická značkařka – malující přímo na stromy ony tři známé malé barevné proužky.
Co jsme usmysleli, to jsme udělali. A kolo? Přej mu pánbůh věčnou slávu. Spadl mi cestou asi třikrát řetěz, ale to hlavní bylo – dojet. A já dojel tam i zpět. Opravdová silniční zkouška. Eska obstála.
Na Favorita jsem si musel počkat. Jeho doba přišla po dalších deseti letech.To už dojezdila i trofejní kola Třetí říše. Včera jsem si koupil americké kolo u Kerdy. Nové a cenově úplně někde jinde. Fousatý pan Kerda mě ubezpečil, že mě kolo přežije. Nic jiného jsem si nepřál…
Má hvězdná chvíle přicházela. Mám své vlastní kolo, nové, značky Eska. Moje. Srovnatelné s prvními kroky sovětské kosmonautiky. Kdo to v deseti nezažil, nemá na co vzpomínat. Byl to slavný den. Den po mých 10. narozeninách jsem oblékal „pumpky“, příšerné kalhoty pod kolena kde se přezkou, nebo tak nějak, stahovaly. Vím jenom, že tahle procedura probíhala za asistence maminky. Bylo mi deset a vydržel jsem to.
Venku na mě čekal Ruda Reichlů, soused a spolužák z machnínské školy. Opravdový kamarád, který překousl, že stojí opřen o trofejní kolo ještě německé provenience, jakých po válce bylo všude plno a zadarmo. Vyšel jsem ze vrat domu opíraje se o úplně novou „Esku“ a řekl jsem: „Jedeme“.
Časné jitro na vesnici blízko Liberce bylo ve stylu „žádný provoz a stylový jitřní vzduch, ostrý jak břitva“. V lehké manžestrové bundě, ve „švédské košili“, cíl: Hodkovice nad Mohelkou. Projet nové kolo a cestou se podívat, co umí příroda. Na Záskalí, v zatáčkách nad Hodkovicemi, shlédnout stráně plné žlutých petrklíčů. To nám aspoň doporučila teta Erna, o svém volnu turistická značkařka – malující přímo na stromy ony tři známé malé barevné proužky.
Co jsme usmysleli, to jsme udělali. A kolo? Přej mu pánbůh věčnou slávu. Spadl mi cestou asi třikrát řetěz, ale to hlavní bylo – dojet. A já dojel tam i zpět. Opravdová silniční zkouška. Eska obstála.
Na Favorita jsem si musel počkat. Jeho doba přišla po dalších deseti letech.To už dojezdila i trofejní kola Třetí říše. Včera jsem si koupil americké kolo u Kerdy. Nové a cenově úplně někde jinde. Fousatý pan Kerda mě ubezpečil, že mě kolo přežije. Nic jiného jsem si nepřál…
sobota 8. ledna 2011
Dýmky
Našel jsem na půdě venkovského domu starou dýmku. Měla tak úžasný, svěží tvar, že jsem si ji ponechal. Dala kdysi základ mému malému souboru dýmek mnoha tváří a mnoha osudů…
Tam, co stojí současný komplex kolejí Technické university Liberec v Harcově, ještě před 40 lety stály rodinné domky. Na zahrádce jednoho z domků jsem přesazoval růže a v podnoží jednoho z keřů jsem našel vysypaná snad tři vědra porcelánových hlaviček bývalé manufaktury z konce 19. století. Ta výrobna byla zdejší a zdejší byli také „umělci“, kteří křehké porcelánové hlavičky zdobili objednaným obrázkem, popřípadě textem. A to počínaje oblíbenou tématikou vojenskou, mysliveckou, s císařem až po pradlenky Madlenky s dekolty a vyhrnutými sukněmi stojící a máchající prádlo v potoce. Výjimkou nebyla krása alpských velikánů až po liberecké jizerskohorské reálie, vyhlídky, hospody nad Jabloncem, poutní místa – Hejnice, Vambeřice, Jiříkov…
Dýmky, stejně jako pohlednice a korbel s víčkem, byly všude, počínaje každou jizerskohorskou chalupou, po baráčky mačkářů, pasíři skla, libereckých tkalců, všech lidí našeho kraje obdělávající políčka od Ještědu po Jizeru. A nejen tam. Byly všude, kde si lidé udělali čas, naplnili hlavičky dýmek kuřivem a zapálili si. I kdyby na sůl nebylo, čas na dýmečku byl. Zatvrdlé ruce našich předků držely v dlaních křehoučkou krásu jejich skromného majetku, často jedinou osobní věc, která je doprovázela jejich velmi těžkým stereotypním životem skromnosti a snaze dát dětem vzdělání, aby nemuseli tak těžce pracovat jako oni.
Dýmka, jako prostředek zapomenutí na dobu dlouhé vojenské presenční služby, na stereotyp práce v kraji dravých potoků a řek, jednotvárné stravy z brambor, placek a zelí. Chuť světa, dálek, válečných konfliktů, lásek a panských lovů honících po blízkých lesích statné kance, jeleny a laně… Ach, pane Švarci z Loučné v Hrádku nad Nisou, kde asi zůstal ten starý stojan na dýmky, kterým jste ohromil kluka těsně po válce? Z té krásy jsem se jen dlouho vzpamatovával. Vysoké dýmky ve stojanu, generálské střapce jako u šavlí. To vše jsem mohl mít. Ale znáte to: maminky celého světa spojte se! Maminka rozhodovala a zdá se, že i rozumně. Ne. Ženským stále něco páchne a staré věci nejvíc. Nemohou za to. Chlubí se, co všechno při úklidu vyhodily a jak mají čisto. Ten boj s čistotou nás, sběratele, připravil o nejeden skvost. Skvost, který vytvořily ruce těch, kteří tu žili před námi. Dýmky, obrázky svatých, vyřezávané kolíbky, malované talíře, hrnky, krajky...
Co všechno ruce našich předků uměly! A proto pozor! Nic po nich nevyhazujte. Až odejdou, ať s nimi neodchází kouzlo rukodělné, manufakturní práce. To vše pak dělá naši zemi tak krásnou, že jí rovno není…
Tam, co stojí současný komplex kolejí Technické university Liberec v Harcově, ještě před 40 lety stály rodinné domky. Na zahrádce jednoho z domků jsem přesazoval růže a v podnoží jednoho z keřů jsem našel vysypaná snad tři vědra porcelánových hlaviček bývalé manufaktury z konce 19. století. Ta výrobna byla zdejší a zdejší byli také „umělci“, kteří křehké porcelánové hlavičky zdobili objednaným obrázkem, popřípadě textem. A to počínaje oblíbenou tématikou vojenskou, mysliveckou, s císařem až po pradlenky Madlenky s dekolty a vyhrnutými sukněmi stojící a máchající prádlo v potoce. Výjimkou nebyla krása alpských velikánů až po liberecké jizerskohorské reálie, vyhlídky, hospody nad Jabloncem, poutní místa – Hejnice, Vambeřice, Jiříkov…
Dýmky, stejně jako pohlednice a korbel s víčkem, byly všude, počínaje každou jizerskohorskou chalupou, po baráčky mačkářů, pasíři skla, libereckých tkalců, všech lidí našeho kraje obdělávající políčka od Ještědu po Jizeru. A nejen tam. Byly všude, kde si lidé udělali čas, naplnili hlavičky dýmek kuřivem a zapálili si. I kdyby na sůl nebylo, čas na dýmečku byl. Zatvrdlé ruce našich předků držely v dlaních křehoučkou krásu jejich skromného majetku, často jedinou osobní věc, která je doprovázela jejich velmi těžkým stereotypním životem skromnosti a snaze dát dětem vzdělání, aby nemuseli tak těžce pracovat jako oni.
Dýmka, jako prostředek zapomenutí na dobu dlouhé vojenské presenční služby, na stereotyp práce v kraji dravých potoků a řek, jednotvárné stravy z brambor, placek a zelí. Chuť světa, dálek, válečných konfliktů, lásek a panských lovů honících po blízkých lesích statné kance, jeleny a laně… Ach, pane Švarci z Loučné v Hrádku nad Nisou, kde asi zůstal ten starý stojan na dýmky, kterým jste ohromil kluka těsně po válce? Z té krásy jsem se jen dlouho vzpamatovával. Vysoké dýmky ve stojanu, generálské střapce jako u šavlí. To vše jsem mohl mít. Ale znáte to: maminky celého světa spojte se! Maminka rozhodovala a zdá se, že i rozumně. Ne. Ženským stále něco páchne a staré věci nejvíc. Nemohou za to. Chlubí se, co všechno při úklidu vyhodily a jak mají čisto. Ten boj s čistotou nás, sběratele, připravil o nejeden skvost. Skvost, který vytvořily ruce těch, kteří tu žili před námi. Dýmky, obrázky svatých, vyřezávané kolíbky, malované talíře, hrnky, krajky...
Co všechno ruce našich předků uměly! A proto pozor! Nic po nich nevyhazujte. Až odejdou, ať s nimi neodchází kouzlo rukodělné, manufakturní práce. To vše pak dělá naši zemi tak krásnou, že jí rovno není…
Pocta maršálu rusky psané literatury Issaku Babelovi
Když je mi zle, když se přejím, když vím, že jsem udělal hloupost, když jsem na dně, otevřu si knížku povídek od samého pánaboha ruské literatury, Issaka Babela.
Tak, jako dítě ví, kam vztáhnout ruce po mateřském mléku, tak vím, kam naposledy jsem knížku položil. Je jako čerstvě posečená tráva, voní jak pokropený asfalt na vozovce v létě. Je to kniha, kterou snad ani nepsal člověk mající lidské potřeby. Bůh ani princové nemají nohy. A on? Doprovázel „První jízdní“ Buďonného až kamsi pod Varšavu, Žitomírštinou, krvácející Ukrajinou, těmi hrůznými dvacátými lety 20. století. Nemyl se, nespal, nejedl. Díval se a snad i střílel. To, co o tom napsal, bůh nemohl nevidět a zázrakem bylo, že zůstal naživu.
Jeho příběhy, to je dokumentární film. Nikdy na této planetě nebylo autora, který tancoval na laně, po provazovém mostě přešel strž, vznášel se, jak na Chagallově obraze, nad hořícími komíny vesnických domů. Nedostává se mi slov. Jak mohl takhle žít, vyrvat si srdce, vyplakat si oči, vzít do ruky pero a psát…
Dějiny 20. století jsou dějinami dvou válek, válečných korespondentů, konfliktů v jižní Africe, v Číně, na Balkáně, ve Španělsku, Indočíně, ve Finsku, v Zálivu... Bůh mě zatrať, nemluvím-li pravdu. Issak Babel byl jedním z těch milionů. Nebyl válečný zpravodaj, nenosil vestu se zářícími písmeny „PRESS“. Psal frontové revoluční noviny, spal s lidmi na shnilé slámě, objímal chladnou mrtvolu. Žil životy veselých ruských mužiků, psal za ně domů jejich dopisy. Žil v době, kdy revoluční doba zrušila instituci Boha – pravoslaví. Mužici tehdy zašlapali Boha do bláta. Krista, jeho syna, sundali z kříže a spálili, aby nezmrzli. Ženy si mezi sebou půjčovali a pak psali domů matce, zda se otelila kráva a že museli zastřelit otce. Chytili ho, když bojoval v Bílé armádě, v té bělogvardějské. Oni jsou u Rudé, jsou orlové revoluce.
Je jedno kdo na které straně stál a kde bojoval. Issak Babel svým psacím, přenosným kufříkovým strojem bojoval. Psal o lidech a jako humanista musel psát srdcem. Psal i modrou krví polských šlechticů a rudou krví svých bratří. Navštívil jsem některá ta místa. Musel jsem. Žitomír Novograd-Volyňsk, Berdičevo, Ovruč, Belev, Brody, Halič, Volyň… Později jsem navštívil i Kyjevský Babi Jar.
Už tam není smutku, není, kdo by zaplakal. Jsou tam stále domy z vepřovic a jednu válku zakryla ta druhá. Dnes opět se klaní „ďáčkovi“ a jsou pravoslavní. Jiné nemají rádi a Babel už nikomu nic neříká a přitom tyhle kraje proslavil. Přinejmenším jako F. Kafka Prahu, M. Brod Kafku a Janáčka.
Issaka Babela světu představil Maxim Gorkij, Čechům B. Mathesius a Julius Fučík. Babel, autor nesmírné plastičnosti, jemné brutality i lyriky a trpkého humoru nemohl v SSSR uniknout represím. Sovětská moc jej zavraždila v roce 1941. Zavraždila člověka, spisovatele, jehož texty jsou nadčasové, poetické a nanejvýš dramatické…
Tak, jako dítě ví, kam vztáhnout ruce po mateřském mléku, tak vím, kam naposledy jsem knížku položil. Je jako čerstvě posečená tráva, voní jak pokropený asfalt na vozovce v létě. Je to kniha, kterou snad ani nepsal člověk mající lidské potřeby. Bůh ani princové nemají nohy. A on? Doprovázel „První jízdní“ Buďonného až kamsi pod Varšavu, Žitomírštinou, krvácející Ukrajinou, těmi hrůznými dvacátými lety 20. století. Nemyl se, nespal, nejedl. Díval se a snad i střílel. To, co o tom napsal, bůh nemohl nevidět a zázrakem bylo, že zůstal naživu.
Jeho příběhy, to je dokumentární film. Nikdy na této planetě nebylo autora, který tancoval na laně, po provazovém mostě přešel strž, vznášel se, jak na Chagallově obraze, nad hořícími komíny vesnických domů. Nedostává se mi slov. Jak mohl takhle žít, vyrvat si srdce, vyplakat si oči, vzít do ruky pero a psát…
Dějiny 20. století jsou dějinami dvou válek, válečných korespondentů, konfliktů v jižní Africe, v Číně, na Balkáně, ve Španělsku, Indočíně, ve Finsku, v Zálivu... Bůh mě zatrať, nemluvím-li pravdu. Issak Babel byl jedním z těch milionů. Nebyl válečný zpravodaj, nenosil vestu se zářícími písmeny „PRESS“. Psal frontové revoluční noviny, spal s lidmi na shnilé slámě, objímal chladnou mrtvolu. Žil životy veselých ruských mužiků, psal za ně domů jejich dopisy. Žil v době, kdy revoluční doba zrušila instituci Boha – pravoslaví. Mužici tehdy zašlapali Boha do bláta. Krista, jeho syna, sundali z kříže a spálili, aby nezmrzli. Ženy si mezi sebou půjčovali a pak psali domů matce, zda se otelila kráva a že museli zastřelit otce. Chytili ho, když bojoval v Bílé armádě, v té bělogvardějské. Oni jsou u Rudé, jsou orlové revoluce.
Je jedno kdo na které straně stál a kde bojoval. Issak Babel svým psacím, přenosným kufříkovým strojem bojoval. Psal o lidech a jako humanista musel psát srdcem. Psal i modrou krví polských šlechticů a rudou krví svých bratří. Navštívil jsem některá ta místa. Musel jsem. Žitomír Novograd-Volyňsk, Berdičevo, Ovruč, Belev, Brody, Halič, Volyň… Později jsem navštívil i Kyjevský Babi Jar.
Už tam není smutku, není, kdo by zaplakal. Jsou tam stále domy z vepřovic a jednu válku zakryla ta druhá. Dnes opět se klaní „ďáčkovi“ a jsou pravoslavní. Jiné nemají rádi a Babel už nikomu nic neříká a přitom tyhle kraje proslavil. Přinejmenším jako F. Kafka Prahu, M. Brod Kafku a Janáčka.
Issaka Babela světu představil Maxim Gorkij, Čechům B. Mathesius a Julius Fučík. Babel, autor nesmírné plastičnosti, jemné brutality i lyriky a trpkého humoru nemohl v SSSR uniknout represím. Sovětská moc jej zavraždila v roce 1941. Zavraždila člověka, spisovatele, jehož texty jsou nadčasové, poetické a nanejvýš dramatické…
úterý 4. ledna 2011
Kam s ním, zeptal se J. Neruda?
Kam s ním, s tím sněhem špinavým, ptám se já. Ani gauč, ani pohovka. Péra z něj netrčí, zato kdejaký psík, kočička a leckdy i člověk svůj barevný čůrek ucvrknul, kdekteré kočkopsí hovínko tu ulpělo. Už dávno bílé barvě dala vale tahle bílá peřina. Teď je to krusta špinavého, zmrzlého sněhu. Žádný měkký, starý otoman páně Nerudy. Jen špinavé, prosolené kopce sněhu, hmota o neznámém původu s příměsí toho, co kdo ztratil.
Kam s ním, s bývalým romantickým sněhem, kam s onou, kdysi bílou peřinou? Jaké asi jiné priority může mít dnešní nové vedení liberecké radnice? Ti noví by měli začínat ráno, každý den, každé své zasedání jako ve starém Římě. Vzpomenout na Kartágo, dvoumiliardový dluh předchozího vedení radnice. Toho, co tu zanechalo… Pokaždé, když budou muset platit každou limonádu, ovesnou kaši, ať vzpomenou, co pili a jedli ti před nimi, s kým se bavili, nad čím jásali, co zapíjeli… Co nám všem dluží.
Ten špinavý, hnusný sníh v Liberci stále ještě leží. Nikdo jej zadarmo z města neodveze a proto páni radní, milé obecenstvo, senátoři, lide římský i liberecký pomni na Kartágo, těch, kteří na radnici seděli tak dlouho, že mysleli, že je to navždy….
Kam s ním, s bývalým romantickým sněhem, kam s onou, kdysi bílou peřinou? Jaké asi jiné priority může mít dnešní nové vedení liberecké radnice? Ti noví by měli začínat ráno, každý den, každé své zasedání jako ve starém Římě. Vzpomenout na Kartágo, dvoumiliardový dluh předchozího vedení radnice. Toho, co tu zanechalo… Pokaždé, když budou muset platit každou limonádu, ovesnou kaši, ať vzpomenou, co pili a jedli ti před nimi, s kým se bavili, nad čím jásali, co zapíjeli… Co nám všem dluží.
Ten špinavý, hnusný sníh v Liberci stále ještě leží. Nikdo jej zadarmo z města neodveze a proto páni radní, milé obecenstvo, senátoři, lide římský i liberecký pomni na Kartágo, těch, kteří na radnici seděli tak dlouho, že mysleli, že je to navždy….
Rotštejn
Nedaleko od Liberce a Jablonce stojí hrad Rotštejn. Skalnatý hřeben. Chudší příbuzný mnohem větších hradních zřícenin, co znám. Hrad skal a jejich sklepů, divočiny raného středověku, kdy požadavky na bydlení byly trochu jinde než ty současné. Výklenky. Ten jeden, snad pro jednu osobu nastojato jako vězení, má zajímavý název Kabát. Chodba, která se dá rovnou uzavřít. Takový prostor se dá jen těžko silou vojska dobýt.
Odtud se ovšem dalo spíše někam si zajet a něco přivézt domů. Však k tomu také často docházelo až k okolí po dnešní Jablonecko, Liberecko Mnichovohradištsko a Českodubsko. Ony ty rychlé roty spoléhaly na rychlé nohy svých koní a na pevná vrata svých skalních sídel. I když právě tahle sídla byla zprvu osídlena zvučnými jmény naší dávné historie: Markvartici, Valdštejnové, Vartenberkové. Vok, známý vnuk Havla z Lemberka a neméně slavné babičky, svaté Zdislavy založil právě hrad Potštejn nedaleko Turnova. Jméno dostal po zabarvení kamene do červena a móda, ta to chtěla v překladu do němčiny.
Zajímavé bylo, že vyjmenované panské rody byly silně příbuzné, takže byly stále ve při. Ale koho neměli rádi vůbec, to byl pán usazený na Rotštejně. Nejvíc trpěly vesnice v okolí hradu, Podmoklice, Klinkovice, Chuchelná, Bystrá. Hrad samotný byl, jak již řečeno jen pro otužilé, zdravé a mladé sparťany. Tady se zuby a bolavá záda daly jen těžko vyléčit. Tak se stalo, že od počátku XV. století se v Čechách a na blízkých planetách nikdo takový nenašel a hrad od té doby osiřel. O parcelu se postaral rod Vartemberků.
Co nemůže studený hrad nabídnout v komfortu bydlení, to nabízí ve formě romantiky jeho okolí. Ta je úžasná a stojí za to sem už i kvůli ní zajít. Hrad v současné době opečovávají lidé, kteří ho vracejí ze zapomnění zpět do jeho prostředí i jako součást návštěvního okruhu Českého ráje, což si jistě zaslouží. Poděkování patří občanskému sdružení Ochrana Klokočských skal. „Jede“ v takových programech, že po přečtení termínů akcí na polovinu roku, nechci ani uvěřit, že se jim to podaří. Jejich stránky na internetu hovoří ale přesvědčivou řečí. Tihle toho nenechají. Daří se jim jako nikde jinde v okolí.
Odtud se ovšem dalo spíše někam si zajet a něco přivézt domů. Však k tomu také často docházelo až k okolí po dnešní Jablonecko, Liberecko Mnichovohradištsko a Českodubsko. Ony ty rychlé roty spoléhaly na rychlé nohy svých koní a na pevná vrata svých skalních sídel. I když právě tahle sídla byla zprvu osídlena zvučnými jmény naší dávné historie: Markvartici, Valdštejnové, Vartenberkové. Vok, známý vnuk Havla z Lemberka a neméně slavné babičky, svaté Zdislavy založil právě hrad Potštejn nedaleko Turnova. Jméno dostal po zabarvení kamene do červena a móda, ta to chtěla v překladu do němčiny.
Zajímavé bylo, že vyjmenované panské rody byly silně příbuzné, takže byly stále ve při. Ale koho neměli rádi vůbec, to byl pán usazený na Rotštejně. Nejvíc trpěly vesnice v okolí hradu, Podmoklice, Klinkovice, Chuchelná, Bystrá. Hrad samotný byl, jak již řečeno jen pro otužilé, zdravé a mladé sparťany. Tady se zuby a bolavá záda daly jen těžko vyléčit. Tak se stalo, že od počátku XV. století se v Čechách a na blízkých planetách nikdo takový nenašel a hrad od té doby osiřel. O parcelu se postaral rod Vartemberků.
Co nemůže studený hrad nabídnout v komfortu bydlení, to nabízí ve formě romantiky jeho okolí. Ta je úžasná a stojí za to sem už i kvůli ní zajít. Hrad v současné době opečovávají lidé, kteří ho vracejí ze zapomnění zpět do jeho prostředí i jako součást návštěvního okruhu Českého ráje, což si jistě zaslouží. Poděkování patří občanskému sdružení Ochrana Klokočských skal. „Jede“ v takových programech, že po přečtení termínů akcí na polovinu roku, nechci ani uvěřit, že se jim to podaří. Jejich stránky na internetu hovoří ale přesvědčivou řečí. Tihle toho nenechají. Daří se jim jako nikde jinde v okolí.
Rok 1953 – a čím byl jedinečný
Byl 1. máj, byl lásky čas. Čas zahájení vysílání televize v Čechách, čas velkých rozhodnutí, čas pýchy, že jsme nepřijali „Marshallův plán“. Stát popravil své nejlepší lidi, pohřbil své vůdce, zbavil lid potravinových lístků a do měsíce okrade své lidi měnovou reformou o úspory. Lidé jásají, do Prahy posílají petice: zakruťte krky, zlomte vazy těm, co škodí republice. Jako rozumu zbavení hrozí pěstmi Západu, udávají své sousedy. Statisíce podepisují petice, smrt Horákové.
A já? Šel jsem 1. září do první třídy. Bílé podkolenky, rádiovka (na hlavě), na zádech školní tašku, v ruce sáček s přezůvkami. A dospělí? Čtou si knížku „Televize pro každého“. Je to horký hit tehdejšího léta. Uchvátila mě česká předmluva ruského vydání. K. A. Gladkov, autor, alespoň zčásti ctí technické detaily. Překladatel dodal bontony. Zaujal věcností na tom místě, kde píše, že televize přispěje ke zrušení námahy, pracovního rizika a zlepšení výkonů v mnoha oborech průmyslové výroby. Tady je vidět, jak televize uhnula od roku 1953 z narýsované cesty. Jaký mohla mít úspěch!
Brožura jaksi programově obešla ty, kteří první televizi postavili, Američany i zkušební techniky z Tanvaldu, kteří tu českou televizi první postavili na našem území. Svět neobjevili jen ruští Mičurinci… To byla ona padesátá léta u nás, která se tolik podobala těm v Rusku krátce po revoluci, k německým letům třicátým, kdy si Hitler mohl dělat, co si zamanul. Co jsme tehdy jedli, co dýchali, že to šlo tak hladce, že lidé, vaši rodiče děkovali centru za popravu Milady Horákové ?
Ano, to byli vaši rodiče nebo prarodiče. Pokud ne vaši, tak vašich sousedů na patře, z ulice. Nikdo je k tomu nenutil, dá se to „omluvit dobou“, ale spíš tím, že věřili, že když takoví nebudou, že jejich děti je proklejí. To je asi jako dnes s tím „vyrovnaným rozpočtem“. Musí být, jinak naše děti zadlužíme… Je to stále ta samá písnička. Ten, kdo s námi účelově manipuluje, ví, co a proč dělá. Kdo neskáče, není Čech. Většina tedy skáče… I k tomuhle poznání přispěla brožura K. A. Gladkova – Televize pro každého. SNTK 1953//4. Oči mi dokořán otevřela společnost lidí 20. století a 21. století říkající si homo sapiens, která ještě nedospěla…
A já? Šel jsem 1. září do první třídy. Bílé podkolenky, rádiovka (na hlavě), na zádech školní tašku, v ruce sáček s přezůvkami. A dospělí? Čtou si knížku „Televize pro každého“. Je to horký hit tehdejšího léta. Uchvátila mě česká předmluva ruského vydání. K. A. Gladkov, autor, alespoň zčásti ctí technické detaily. Překladatel dodal bontony. Zaujal věcností na tom místě, kde píše, že televize přispěje ke zrušení námahy, pracovního rizika a zlepšení výkonů v mnoha oborech průmyslové výroby. Tady je vidět, jak televize uhnula od roku 1953 z narýsované cesty. Jaký mohla mít úspěch!
Brožura jaksi programově obešla ty, kteří první televizi postavili, Američany i zkušební techniky z Tanvaldu, kteří tu českou televizi první postavili na našem území. Svět neobjevili jen ruští Mičurinci… To byla ona padesátá léta u nás, která se tolik podobala těm v Rusku krátce po revoluci, k německým letům třicátým, kdy si Hitler mohl dělat, co si zamanul. Co jsme tehdy jedli, co dýchali, že to šlo tak hladce, že lidé, vaši rodiče děkovali centru za popravu Milady Horákové ?
Ano, to byli vaši rodiče nebo prarodiče. Pokud ne vaši, tak vašich sousedů na patře, z ulice. Nikdo je k tomu nenutil, dá se to „omluvit dobou“, ale spíš tím, že věřili, že když takoví nebudou, že jejich děti je proklejí. To je asi jako dnes s tím „vyrovnaným rozpočtem“. Musí být, jinak naše děti zadlužíme… Je to stále ta samá písnička. Ten, kdo s námi účelově manipuluje, ví, co a proč dělá. Kdo neskáče, není Čech. Většina tedy skáče… I k tomuhle poznání přispěla brožura K. A. Gladkova – Televize pro každého. SNTK 1953//4. Oči mi dokořán otevřela společnost lidí 20. století a 21. století říkající si homo sapiens, která ještě nedospěla…
Textilana rok 1945
Co jsou někteří lidé schopni udělat, aby si uchovali majetky a různá významná postavení, známe z českých korupčních kauz. Nepřekvapilo, že současné armádní vedení, asi z nudy a nedostatku válečné vřavy, jelo v předražených zakázkách výzbroje, hygienických prostředků, padáků, zlatých šavlí, střapců a knih. Říká se přeci: „Řeči se vedou a voda teče.“ Nic nového ani pod Ještědem. Podívejme se spolu i z tohoto úhlu na poslední měsíce nacistické éry Velkoněmecké říše u nás v Liberci, v Textilaně, tam, kde dnes zeje místo továrny díra jako do pekel…
V roce 1945 to už ani nebyla největší textilka v Sudetech, ale něco, kde se vyrábělo sukno a válečný elektromateriál firmy „Blaupunkt“ z dalekého Berlína. Už rok před koncem války se vrací do Liberce šéf firmy J. W. Liebieg z lotyšské Rigy, kde řídil tamní obsazené textilní firmy. Ani to panáčkovi nepomohlo. Do armády a na frontu museli všichni Němci. Peníze dělají divy, a tak, jak to chodí v bohatých famíliích, synek byl vyreklamován a na frontu do bitvy za předem prohrané nacistické ideály odjel někdo jiný.
Poslední německý ředitel, nám dnes známé „Textilany“ v Liberci, J. W. Liebieg, se dal urychleně v nemocnici u Mladé Boleslavi (mimo Říši) operovat a nakonec opět skončil v Textilaně a zde, světe div se, začal s dělníky mluvit česky. Firmu vedl až do 22. června roku 1945, kdy továrnu převzal národní správce Viktor Čepelka. To už poslední liberecký Liebieg byl za podporu nacismu ve vězení. Odtud se dal rozvést se svou ruskou manželkou Žofií z knížecího rodu Galicinů. Před odpykáním trestu, když po něm začaly ruské soudy pátrat, byl mimo pořadí předčasně odsunut do tehdejšího západního Německa.
Aby Textilana mohla zahájit tradiční výrobu látek, museli si její dělníci nejdříve narubat uhlí, sami si vyložit vagóny se surovinami a navíc si majetek v továrně museli i ohlídat před rozkradením nebo před sabotáží. O znárodnění německých továren se jednalo v Praze kolem února roku 1946. Úředním potvrzením znárodnění Liebiegových továren byl dekret ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946. Tehdy vznikla naše Textilana jako n. p. České vlnařské závody v Liberci. Zlato i stříbro československé průmyslové výroby…
V roce 1945 to už ani nebyla největší textilka v Sudetech, ale něco, kde se vyrábělo sukno a válečný elektromateriál firmy „Blaupunkt“ z dalekého Berlína. Už rok před koncem války se vrací do Liberce šéf firmy J. W. Liebieg z lotyšské Rigy, kde řídil tamní obsazené textilní firmy. Ani to panáčkovi nepomohlo. Do armády a na frontu museli všichni Němci. Peníze dělají divy, a tak, jak to chodí v bohatých famíliích, synek byl vyreklamován a na frontu do bitvy za předem prohrané nacistické ideály odjel někdo jiný.
Poslední německý ředitel, nám dnes známé „Textilany“ v Liberci, J. W. Liebieg, se dal urychleně v nemocnici u Mladé Boleslavi (mimo Říši) operovat a nakonec opět skončil v Textilaně a zde, světe div se, začal s dělníky mluvit česky. Firmu vedl až do 22. června roku 1945, kdy továrnu převzal národní správce Viktor Čepelka. To už poslední liberecký Liebieg byl za podporu nacismu ve vězení. Odtud se dal rozvést se svou ruskou manželkou Žofií z knížecího rodu Galicinů. Před odpykáním trestu, když po něm začaly ruské soudy pátrat, byl mimo pořadí předčasně odsunut do tehdejšího západního Německa.
Aby Textilana mohla zahájit tradiční výrobu látek, museli si její dělníci nejdříve narubat uhlí, sami si vyložit vagóny se surovinami a navíc si majetek v továrně museli i ohlídat před rozkradením nebo před sabotáží. O znárodnění německých továren se jednalo v Praze kolem února roku 1946. Úředním potvrzením znárodnění Liebiegových továren byl dekret ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946. Tehdy vznikla naše Textilana jako n. p. České vlnařské závody v Liberci. Zlato i stříbro československé průmyslové výroby…
Co rozkašle a neutiší…
To, co uvázlo v krku, to se vzpříčilo a brání polykání. Pocit studu, zanedbání, co přichází bezprostředně, bez varování s námi na svět. Nečekaně. To první, člověče, co uvidíš, jsou bílé pláště mužů a žen, kteří se ptají, proč vaše dítě pláče? Dítě má syndrom bílého pláště, má strach z pláště doktora…
Později pláče taky. To už ve školce, kdy nesmí vstát od stolku dokud nesní jídlo, ze kterého se mu dělá zle. To rozkašle a brání v polykání. A to se stalo i mému kamarádovi z mládí, v obci Machnín u Liberce. Nesměl vstát od stolku, dokud nesní segedínský guláš. Chudák Ruda Reichlů! Dnes lesní inženýr, co už bude v důchodu. Segedín se mu v krku vzpříčil a neviděli jste tu ostudu. Celý život se to s ním táhne.
Ten pocit všichni dobře známe. Fobie, která brání vlézt do výtahu, kouknout se dolů z věže, vstoupit na řetězový most, skleněnou podlahu... Pocit hrůzy z bílého pláště, něco, co spouští mechanizmus tiché kondenzované hrůzy. A je to v nás, dostalo se to pod kůži, zalezlo za nehty, uvízlo v krku, nešlo to spolykat. Kostička kapra a do smrti se ho budete bát jíst. Kousl vás v Machníně u Reichlů jejich pes Brita a tu máš, čerte kropáč, bojíte se do smrti psů…
Jdu rovnou cestou k domovu, cestou osudu. Co vás však rozkašle a uvázne v jícnu pořádně, je kus rampouchu s kusem balkonu na dobré adrese. Opět jste na lůžku a kolem vás běhají samé bílé pláště. Jste ochablí, samá kanyla, budíky, co vás hlídají. Těžko se polyká. Jste jako v oblacích, v bílých oblacích. Co vám neublíží, to vás posílí. Samaritáni, templáři, maltézáci, bratři z Červeného kříže, Půlměsíce, sanitky se znakem Davidovy hvězdy. Ti všichni za volanty mají svá krásná jména.
Později pláče taky. To už ve školce, kdy nesmí vstát od stolku dokud nesní jídlo, ze kterého se mu dělá zle. To rozkašle a brání v polykání. A to se stalo i mému kamarádovi z mládí, v obci Machnín u Liberce. Nesměl vstát od stolku, dokud nesní segedínský guláš. Chudák Ruda Reichlů! Dnes lesní inženýr, co už bude v důchodu. Segedín se mu v krku vzpříčil a neviděli jste tu ostudu. Celý život se to s ním táhne.
Ten pocit všichni dobře známe. Fobie, která brání vlézt do výtahu, kouknout se dolů z věže, vstoupit na řetězový most, skleněnou podlahu... Pocit hrůzy z bílého pláště, něco, co spouští mechanizmus tiché kondenzované hrůzy. A je to v nás, dostalo se to pod kůži, zalezlo za nehty, uvízlo v krku, nešlo to spolykat. Kostička kapra a do smrti se ho budete bát jíst. Kousl vás v Machníně u Reichlů jejich pes Brita a tu máš, čerte kropáč, bojíte se do smrti psů…
Jdu rovnou cestou k domovu, cestou osudu. Co vás však rozkašle a uvázne v jícnu pořádně, je kus rampouchu s kusem balkonu na dobré adrese. Opět jste na lůžku a kolem vás běhají samé bílé pláště. Jste ochablí, samá kanyla, budíky, co vás hlídají. Těžko se polyká. Jste jako v oblacích, v bílých oblacích. Co vám neublíží, to vás posílí. Samaritáni, templáři, maltézáci, bratři z Červeného kříže, Půlměsíce, sanitky se znakem Davidovy hvězdy. Ti všichni za volanty mají svá krásná jména.
Zdeněk Přibyl: La corrida
Málokterou knihu čtu dvakrát. Knížku Zdeňka Přibyla „La corrida“ bych mohl číst stále. Je to bible, korán, rudá knížka, co chcete, třeba i Marxův kapitál. Je to prostě něco, co bych zařadil jako četbu pro maturanty.
„Na plážích Biarritz a st. Jean de Lux vystavují vznešené dámy velkého světa briliantové šperky tvořící jméno – „Roberto“. Není to jméno křestní, jsou to iniciály osy: Roma, Berlín, Tokio. Vypadá to, jakoby celý svět stál proti nám“, píše komunista, interbrigadista, „španělák“, Zdeněk Přibyl ve své knize „La corrida“. Umělec, neskutečně nadaný malíř, nezištný člověk, vadící všem hlupákům, kariéristům, přeběhlíkům a kolaborantům. Člověk, který své místo našel, kterému bych svěřil svůj život. Jeho umění je stejně silné jako politické přesvědčení. Nezištné, velkolepé. Kdo neviděl jeho obrazy, neviděl svět. Zdeněk Přibyl, člověk, kterého si nesmírně vážím. Jeho život by měl být příkladným naplněním velkého snu a obrovského, nepromarněného nadání, kterému se říká i dnes, že je dáno „od boha“.
Jeho literární dílo oslavuje život, který byl upírán svobodomyslnému Španělsku. Jeho občanské postoje měly právě to, co postrádá současná politická elita naší společnosti. On, na rozdíl od jiných, káže i pije víno. Je občanem Evropy a jeho postoje jsou evropské. Tak nějak si představuji ony původní socialisty, kteří byli ochotni zbavit se majetku ve prospěch potřebných. Internacionalisty, kteří internacionálu nejen uměli zazpívat, ale podle ní se i chovali. Občanská válka ve Španělsku se stává zrcadlem demokratických postojů, komunistů jako autor „La corridy“ Zdeněk Přibyl. Svět se mění a žádná říše tu není na věky. Kniha Zdeňka Přibyla „La corrida“ je toho příkladem.
„Na plážích Biarritz a st. Jean de Lux vystavují vznešené dámy velkého světa briliantové šperky tvořící jméno – „Roberto“. Není to jméno křestní, jsou to iniciály osy: Roma, Berlín, Tokio. Vypadá to, jakoby celý svět stál proti nám“, píše komunista, interbrigadista, „španělák“, Zdeněk Přibyl ve své knize „La corrida“. Umělec, neskutečně nadaný malíř, nezištný člověk, vadící všem hlupákům, kariéristům, přeběhlíkům a kolaborantům. Člověk, který své místo našel, kterému bych svěřil svůj život. Jeho umění je stejně silné jako politické přesvědčení. Nezištné, velkolepé. Kdo neviděl jeho obrazy, neviděl svět. Zdeněk Přibyl, člověk, kterého si nesmírně vážím. Jeho život by měl být příkladným naplněním velkého snu a obrovského, nepromarněného nadání, kterému se říká i dnes, že je dáno „od boha“.
Jeho literární dílo oslavuje život, který byl upírán svobodomyslnému Španělsku. Jeho občanské postoje měly právě to, co postrádá současná politická elita naší společnosti. On, na rozdíl od jiných, káže i pije víno. Je občanem Evropy a jeho postoje jsou evropské. Tak nějak si představuji ony původní socialisty, kteří byli ochotni zbavit se majetku ve prospěch potřebných. Internacionalisty, kteří internacionálu nejen uměli zazpívat, ale podle ní se i chovali. Občanská válka ve Španělsku se stává zrcadlem demokratických postojů, komunistů jako autor „La corridy“ Zdeněk Přibyl. Svět se mění a žádná říše tu není na věky. Kniha Zdeňka Přibyla „La corrida“ je toho příkladem.
Kousek opodál
Autor historického poznání dějin české minulosti, autor hříšný stejně jako zábavný, v popisu památek pamatuje i na Frýdštejn, romantickou zřícenu za posledními chalupami Jablonce, Liberce i Turnova. Už to vzletné antrée: „Vzhledem hrdým bouřilo vždy ňadro jeho, touhou plály jeho skráně a vlast česká vítala jej, kdysi v prestol slavných činů. Dnes však nitro jeho zmírá sirobou…“ Není divu, že ještě za Rakouska autoritativní spolek Klub českých turistů, pracuje na restauraci zříceniny Frýdštejna a chce všemi silami odvrátit uzavření hradu pro návštěvu, jak má být provedeno dle pokynů – c. k. zemského konservatorátu v Praze, by se zabránilo dalšímu surovému ničení a pustošení.
Dál se píše: „Živlům přírody padlo za oběť toto skalní hnízdo. Jako sokol sivozraký, krásnoperý budil k činům rekovním své pány, kdysi hrad Frýdšejn“. A tak se ze všech stran intervenovalo, lobovalo všelikerým způsobem, jak už je v Čechách zvykem – podmazávalo. Krásná to rozvalina dostávala tvar i působivou legendu, vedena upřímnou snahou vlasteneckou na česko-německém pomezí vytvořit vlastenecký val a rozvalinu ubránit před neodvratnou zkázou, vyhledávanou dosud jako polom stavebního kamení. Toť cíl „okrašlovacího“ spolku turnovského i Klubu českých turistů. A za tím vším – vlastenčení a snad i hrdost, kterou nyní tak postrádáme. Zápal a elán nevídaný, zřejmý dnes pouze pokud jde o privátní snahu zviditelnění se, obohacení a dání průchodu nízkým pudům, vládnout jiným…
O tom všem a mnohém jiném k nám mluví historie. Proč zrovna z ochozů Frýdštejnských? Snad i proto, že přečkal tuhé zimy na nepřístupných skalách malebného koutu, kde by ho nikdo nečekal. Příkré stráně, po můstku přes rozeklanou rokli vskutku pevný, kompaktní hrad. První, druhá, třetí brána. Opravdu režim pevnosti, výš a vzhůru k oblakům. Horní hrad. Palác a věž. Srázná skála, jako stvořená k nedobytnosti od všech nepřátel. Skála a věž. 15 metrů není málo a ty zdi! Však dodnes je to obraz síly, krásy a majestátu. První dveře, kterými se dalo dovnitř vstoupit byly v polovině - nízko klenutá branka. Zajímavé jsou i sklepy. Jeden každý kout pěkně pod sebou, vše tam, kde mělo být. Nezištná šatlava, palác, pavlače, ochozy a střílny.
Co pánů a paní, lidu prostého tu prošlo těmi zdmi, co krásek, milenců, trhovců, zlodějů, co člověk, to jiný úmysl. Telefonní seznam by nestačil na to, co dohod, podvodů a zrady hrad zažil, aby se roku 1591 o něm psalo, že je už jen „zámkem pustým“. No vidíte a přežil! Co ňadro, vzhledem hrdým a touhou plály jeho skráně, se stal oblíbenou „destinací“ nás, co občas jedeme kolem. Zastavíme a řekneme si: „Pojď, podíváme se tam.“ Jdeme a stoupáme k hradu, co stojí před námi. Je fajn, že zůstal tam, kde vždycky stál, stojí a doufám bude navždy stát můj Frýdštejn, náš soused, krásný hrad.
Dál se píše: „Živlům přírody padlo za oběť toto skalní hnízdo. Jako sokol sivozraký, krásnoperý budil k činům rekovním své pány, kdysi hrad Frýdšejn“. A tak se ze všech stran intervenovalo, lobovalo všelikerým způsobem, jak už je v Čechách zvykem – podmazávalo. Krásná to rozvalina dostávala tvar i působivou legendu, vedena upřímnou snahou vlasteneckou na česko-německém pomezí vytvořit vlastenecký val a rozvalinu ubránit před neodvratnou zkázou, vyhledávanou dosud jako polom stavebního kamení. Toť cíl „okrašlovacího“ spolku turnovského i Klubu českých turistů. A za tím vším – vlastenčení a snad i hrdost, kterou nyní tak postrádáme. Zápal a elán nevídaný, zřejmý dnes pouze pokud jde o privátní snahu zviditelnění se, obohacení a dání průchodu nízkým pudům, vládnout jiným…
O tom všem a mnohém jiném k nám mluví historie. Proč zrovna z ochozů Frýdštejnských? Snad i proto, že přečkal tuhé zimy na nepřístupných skalách malebného koutu, kde by ho nikdo nečekal. Příkré stráně, po můstku přes rozeklanou rokli vskutku pevný, kompaktní hrad. První, druhá, třetí brána. Opravdu režim pevnosti, výš a vzhůru k oblakům. Horní hrad. Palác a věž. Srázná skála, jako stvořená k nedobytnosti od všech nepřátel. Skála a věž. 15 metrů není málo a ty zdi! Však dodnes je to obraz síly, krásy a majestátu. První dveře, kterými se dalo dovnitř vstoupit byly v polovině - nízko klenutá branka. Zajímavé jsou i sklepy. Jeden každý kout pěkně pod sebou, vše tam, kde mělo být. Nezištná šatlava, palác, pavlače, ochozy a střílny.
Co pánů a paní, lidu prostého tu prošlo těmi zdmi, co krásek, milenců, trhovců, zlodějů, co člověk, to jiný úmysl. Telefonní seznam by nestačil na to, co dohod, podvodů a zrady hrad zažil, aby se roku 1591 o něm psalo, že je už jen „zámkem pustým“. No vidíte a přežil! Co ňadro, vzhledem hrdým a touhou plály jeho skráně, se stal oblíbenou „destinací“ nás, co občas jedeme kolem. Zastavíme a řekneme si: „Pojď, podíváme se tam.“ Jdeme a stoupáme k hradu, co stojí před námi. Je fajn, že zůstal tam, kde vždycky stál, stojí a doufám bude navždy stát můj Frýdštejn, náš soused, krásný hrad.
sobota 1. ledna 2011
Tady už ani nejde o předsevzetí
Nový rok. Novoroční předsevzetí jsou už teď jako loňský sníh. Letošní sněhové nadělené postačí a bilancování předvedly, i bez nás, noviny. Kam se podívám, bilboardy zvoucí na slevy, hory neuklizeného sněhu a auta parkující šikmo do cesty, protože nelze zaparkovat jinak a jinam. A klouže to! Kolikrát kdo řachnul na zem nevím, já upadl nejméně třikrát a že to stálo za to…
Města žijí sněhem, ale v Jablonci na něj mají „Leninovy ruce“. Nejde nevzpomenout, co jsme mohli v krajském městě mít nebýt dvoumiliardového dluhu po předchozí městské vládě. Máme tolik sportovních hal, že prostě už nemůžeme mít víc a taky máme malé sportovní oddíly končící dlouholetou záslužnou činnost, na kterou nezbylo nic. Ovšem hospody se sportu věnují: Česká Beseda dříve, Švihadlo dnes. Kavárna Nisa, dnes Sport. Ta ovšem, podle názvu, šla do kytek v tu ránu.
Ono snad už bylo dost investic do prapodivných lyžovaček – losovaček. Dejme prostor chybějícím lavičkám, drobné soše (ne od Spacia), hezkým motivům z drobných dlažebních kostek na dlážděných chodnících. V centru města, v okolí Vaňurovy ulice, než napadl sníh, opět začalo vylévání chodníků asfaltem. Je sice dnes módní říkat, co vše udělali komunisté v tomhle městě špatně, ale na tohle se nezmohli. Co se stane, až sejde sníh? Zástupce byrokracie, všemocný úředník na radnici řekne: „Sorry, už je pozdě něco s tím dělat. Asfalt zůstane, běžte si stěžovat ke Korytářovi. Stejně nemá ani floka, aby to změnil..“
Takového úředníka bych vyhodil, nepotřebujeme na radnici takové. A platit by měli ti, co dostávali v minulých letech stotisícové odměny, i když už „firma byla plajte“ – v dluzích až po uši. Jak po nich mohli vztáhnout radničtí papaláši ruku, když věděli, že nebudou peníze na odklízení sněhu, na dláždění chodníků, na rozvoj města? A to si říkali liberečtí patrioti… Být tím, kdo tohle zavinil nebo se na tom podílel, chodil bych kanálama (i když to vlastně není špatný nápad v době, kdy je v Liberci tolik sněhu, že pamětníci víc nepamatují).
Nový rok, v kalendáři nic moc… O co víc budeme platit státu, o to víc si od nás ještě vezme. A pořád mě straší, co bude, až lidem dojde, že jsou mezi námi tací, kteří mají roční příjmy, které neinvestují do nových pracovních míst a bohatnou i v době škrtů, protože jich se omezení netýkají. Co bude, až lidem z ulice a nezaměstnaným dojde, že je to strašně nespravedlivé danit zbohatlíky stejně jako pokladní v hypermarketu?
Nový rok ale také přinese spoustu krásných nově narozených dětí. Nebude jich samozřejmě moc, protože vždy, když je zle, když bohatí jsou nechutně bohatí a chudí neskutečně chudí, dětí se rodí méně. Stát nemá na podporu stavebního spoření ani na podporu rodin s dětmi., protože stát nechce strašit stamilionáře „milionářskou“ daní. V kontextu těchto faktů by neměla zapadnout informace, že nejvíce dětí se rodilo v době normalizace, v sedmdesátých letech. Generace známá jako „Husákovy děti“...
Nechtějte vědět, co si lidé opravdu myslí. Rádi se necháváme korumpovat, jsme slabí a koupit se prý dá každý. Záleží na ceně. Opravdu záleží na ceně?
I přesto všechno a nebo právě proto vám do nového roku přeji hodně štěstí a zdraví
Města žijí sněhem, ale v Jablonci na něj mají „Leninovy ruce“. Nejde nevzpomenout, co jsme mohli v krajském městě mít nebýt dvoumiliardového dluhu po předchozí městské vládě. Máme tolik sportovních hal, že prostě už nemůžeme mít víc a taky máme malé sportovní oddíly končící dlouholetou záslužnou činnost, na kterou nezbylo nic. Ovšem hospody se sportu věnují: Česká Beseda dříve, Švihadlo dnes. Kavárna Nisa, dnes Sport. Ta ovšem, podle názvu, šla do kytek v tu ránu.
Ono snad už bylo dost investic do prapodivných lyžovaček – losovaček. Dejme prostor chybějícím lavičkám, drobné soše (ne od Spacia), hezkým motivům z drobných dlažebních kostek na dlážděných chodnících. V centru města, v okolí Vaňurovy ulice, než napadl sníh, opět začalo vylévání chodníků asfaltem. Je sice dnes módní říkat, co vše udělali komunisté v tomhle městě špatně, ale na tohle se nezmohli. Co se stane, až sejde sníh? Zástupce byrokracie, všemocný úředník na radnici řekne: „Sorry, už je pozdě něco s tím dělat. Asfalt zůstane, běžte si stěžovat ke Korytářovi. Stejně nemá ani floka, aby to změnil..“
Takového úředníka bych vyhodil, nepotřebujeme na radnici takové. A platit by měli ti, co dostávali v minulých letech stotisícové odměny, i když už „firma byla plajte“ – v dluzích až po uši. Jak po nich mohli vztáhnout radničtí papaláši ruku, když věděli, že nebudou peníze na odklízení sněhu, na dláždění chodníků, na rozvoj města? A to si říkali liberečtí patrioti… Být tím, kdo tohle zavinil nebo se na tom podílel, chodil bych kanálama (i když to vlastně není špatný nápad v době, kdy je v Liberci tolik sněhu, že pamětníci víc nepamatují).
Nový rok, v kalendáři nic moc… O co víc budeme platit státu, o to víc si od nás ještě vezme. A pořád mě straší, co bude, až lidem dojde, že jsou mezi námi tací, kteří mají roční příjmy, které neinvestují do nových pracovních míst a bohatnou i v době škrtů, protože jich se omezení netýkají. Co bude, až lidem z ulice a nezaměstnaným dojde, že je to strašně nespravedlivé danit zbohatlíky stejně jako pokladní v hypermarketu?
Nový rok ale také přinese spoustu krásných nově narozených dětí. Nebude jich samozřejmě moc, protože vždy, když je zle, když bohatí jsou nechutně bohatí a chudí neskutečně chudí, dětí se rodí méně. Stát nemá na podporu stavebního spoření ani na podporu rodin s dětmi., protože stát nechce strašit stamilionáře „milionářskou“ daní. V kontextu těchto faktů by neměla zapadnout informace, že nejvíce dětí se rodilo v době normalizace, v sedmdesátých letech. Generace známá jako „Husákovy děti“...
Nechtějte vědět, co si lidé opravdu myslí. Rádi se necháváme korumpovat, jsme slabí a koupit se prý dá každý. Záleží na ceně. Opravdu záleží na ceně?
I přesto všechno a nebo právě proto vám do nového roku přeji hodně štěstí a zdraví
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)