sobota 26. února 2011

Maturitní ples

Líbily se mi oba dva. Víc dětí letos k maturitě nepustím. Je dobře, že si obě vybraly jinou školu. I tím se jejich plesy lišily. Na jedné škole bylo podmínkou neopít se do 10 večer, na druhé neprovokovat ředitele při zahajovacím projevu. Čím motivovat příští generace lodních kapitánů, generálů, absolventů vysokých škol, kteří nenajdou uplatnění ve svém oboru. A ples? Asi klasika, stejná jako posledních třicet let… Oni zahleděni jeden do druhého, my ostatní – návštěvníci z blízké srubové ohrady, jimž šéfuje klopýtající jelen a škobrtající jitřenka… Ano, dnešní mládež nikdo nemusí učit sebevědomí. Jim šumí moře u kotníků a lehký vánek z hor čeří jejich vlas. To jsou naše děti, maturanti roku 2011.
Moc mě baví, když pak před volbami politici přijdou s tím, aby jim mladí něco ukázali. Pak jsme svědky toho, že to není problém a latentní se stává akutním. Hle, je tu příkop, demilitarizovaná zóna dvou až tří generací, měřená tím, za co ti druzí utrácí. Žádná hra na férovku. Tou zónou se kopou tunely, převádí se jednotlivci – disidenti. Opět se ozvou média a něco pustí do světa. Klip o babičce, jak za ní mladí pojedou a tentokrát ne pro důchod je prostě světový…
Ani dříve plesy nebyly o ničem jiném, než o tom, kdo to zaplatí. V domě, kde se krade a zadávají exkluzivní zakázky, musí být i studenti ostražití. A tak jsem si koupil lístky do tomboly. Asi za dvě stovky a vyhrál jsem hezké suvenýry. Jinak klasika, pivo Radegast, nealko po čtyřiceti korunách.
Pak přišlo šermování svítícím mečem Excalibrem, šerpování a drsný zpěv na jevišti. Rodiče, prarodiče, milenci a milenky, vědomi si toho, kolik uhodilo, počítali, kalkulovali, fabulovali a pábili věci příští, ty, které přijdou záhy. Maturitou život nekončí.
Pro rámus a řev vycházejí ze sálu, nebylo možné myšlenky překout na slova a činy a tak se hlavami přítomných honily kdejaké vidiny. Zbývalo jen kroutit hlavou, zvedat obočí a být vtažen do děje tou křepčící masou krátkých sukní, bohatých rób, někdy až vynikajícně sladěných kompozic – vlasy, make-up, šaty, doplňky. (Té zrzce to opravdu slušelo, a ty šaty byly z Polska. Zeptat jsem se musel. Co bych to byl za mužského…)
Maturitní ples má být něco výjimečného. Vše na světě se opakuje, jen tenhle ples je jediný.

Čím se pochlubit v Jablonci i Liberci

Vstoupí-li turista v Jablonci nebo Liberci do některých čtvrtí zůstává stát často ohromen nebývalou krásou. Stojí náhle, bez varování v kulisách učebnicové architektury zakované do stvolu, listu a srdce leknínu. Kolem něj je všude stavební styl už odmítající klasicismus, který postrádal vše, co rozechvívá srdce.
Secese, lineární styl stavící na odiv tepaný kov, list obepínají sklenku vína zrovna tak, jako roh fabrikantovy vily. Turista, vnímající nový styl architektury, s úžasem hledí na původní panel domovního zvonku, kliku od zahradní branky, na lucernu nad hlavním vchodem, svod zdobného okapu končící v litinovém zdobeném kanálu, součást to kanalizace a jejího zdobeného mřížoví. Není detailu, který by nevzdal hold půvabům secese. Od komínové kreace, ochrany před deštěm po rámy oken, štíty, parapety, zábradlí, kličky na oknech, různé drobnosti jako jsou kovové rohože, škrabky bláta z bot u vchodu do domu…
Žel nejméně je zde místa pro lidská těla, sochařství svázané s lidskou postavou. Na rozdíl od klasicistní architektury s širokou plochou, secese nabízí odklon od předchozího, od přímek a pravých úhlů. A v tom je ona revolučnost secese. Snaha rozbít základy samotného architektonického projektu předchozích generací stavitelů. Proto, když přímé slunce uhodí do jabloneckých nebo libereckých ulic a osvítí něco tak úžasného, zastavte se i vy, a dejte mi za pravdu. Stojíme před něčím, co nemá ve světě obdoby. Stojíte před architektonickým skvostem vzdávající hold přírodě uprostřed jizerské podhorské scenérie, která se nikde jinde neopakuje.
Takové živoskvoucí domy, přátelské ulice, neokoukané secesní skvosty bychom měli umět nabídnout oněm „poučeným turistům“, kteří brázdí Evropou, hledající stále něco, čím by se mohli doma pochlubit… Takže nejen podstávkové domy, radnice, kostely, moderní obchodní centra, nabídněme mapy, průvodce, pohlednice našich měst plné kouzelné secese, toho nejhezčího, čím se můžeme v Jablonci a v Liberci pochlubit.

Sčítání lidu

Emeritní šéf okresní statistiky Láďa Knapp mě pozval, tak jako řadu dalších přátel statistiky, na posezení – besedu k novému sčítání lidí, kterým projdeme na konci března roku 2011. Ostatně sčítání, prováděné jednou za deset let, je naší občanskou povinností a postavené výš než například volby do zastupitelských orgánů. Bude jistě zajímavé, jak dopadneme. Mnohá odvětví, státní orgány a instituce netrpělivě očekávají výsledky, které budou mít co říci k řízení – plánování nejen k sociální politice, zaměstnanosti, školství, zdravotnictví, ale, a to především, ve vztahu k Evropské unii, k rozvoji celé společnosti.
Mám před sebou výsledky získané sčítáním lidu k 1. 11. 1980, tedy před 30 lety. Ke dni sčítání žilo v okrese Liberec 157.066 trvale bydlících obyvatel, z toho 80.482 žen. Celkový počet trvale žijících se zvýšil oproti roku 1.970 o 12.842 osob, to je o 8,9 %. Nárůst jako hrom. To se projevila úspěšná koncepce Husákova vedení společnosti po roce 1984, kdy normalizace velkoryse nabídla mladé generaci výhodné podmínky při zakládání rodin. Tento nadmíru úspěšný tah tehdejší KSČ přivedl porodnost v Československu k boomu, k tzv. Husákovým dětem, kteří dnes vstupují do rozhodujících funkcí řízení ekonomiky jako její vůdčí osobnosti, výkonní manažeři. Díky pane Dr. Gustave Husáku, tady jste udělal pro svou zemi neskonale dobrý skutek…
V období mezi sčítáním (1961 – 1970) se narodilo v okrese téměř 21,5 tisíc osob, zemřelo 16,5 tisíc obyvatel, a protože veškeré naše chování má být posuzováno, jak přispívá rozvoji celé společnosti, popřejme si dosažení takových statistických výsledků, aby se jednou za 30 – 40 let mohlo říkat: to bylo období významných škrtů, které vedly k následnému nárůstu počtu dětí. Říkejme jim Klausovy děti. Ty, které vyvedou tuhle republiku z marastu korupce a sociální nesnášenlivosti….

neděle 20. února 2011

Poláci už taky švejkují

Mnozí nás nazývají národem Švejků, co než by pracovali, vymýšlejí odůvodnění, proč nemohou. V duchu slovanské sounáležitosti to teď můžeme i my říkat o Polácích. Názorným příkladem švejkování v Kocourkově je jelenohorský jižní obchvat za 83 milionů polských zlotých, kde projektanti zapomněli vyprojektovat sjezd do ulice Nowowieska. Chybí několik stovek metrů silnice, což silničáři vysvětlují tím, že jejich úkolem bylo zpracovat projekt obchvatu a nikoli příjezdových komunikací.
Aby té ostudy v regionu nebylo málo, tak něco podobného máme za humny, v Bogatyni. Tam, nad tolik očekávaným obchvatem stále visí rozvody vysokého napětí, které neumožňují jízdu vozidlům s výškou nad 3,5 metru. Zřejmě to bude stát ještě několik milionů zlotých navíc.
Takže nám nakonec ta výsada švejkování nezůstane. Borcem na konec se může stát polský úředník, bránící svou zemi před koly českých kamionů mířících na západ.
(Pramen: portál jelonka.com, ze dne 14.2.2011)

„Vidím město veliké, matku měst!“

Doslova tohle řekl a zasunul se do sedadla několik řad přede mnou v autobuse ČSAD na pravidelné lince z Liberce do Prahy v roce 1960.
Autobus z Liberce tehdy sjížděl ze Záskalí nad Hodkovicemi a to samo byl notný adrenalinový zážitek. V Mladé Boleslavi postál deset minut na občerstvení a pak po trase krásných středních Čech, po vsích a městečkách až do Kbel nad Prahou a sešupem v serpentinách dolů ku Praze, vynořující se z oparu v prudkém dopoledním slunci. Přesně v tom okamžiku se zvedl onen pán a odrecitoval, co musel… Už je to víc než padesát, šedesát let, dávno jezdíme po jiné trase, ale přesto krásnou krajinou a já pokaždé, když jedu do Prahy, tak si vzpomenu.
Držím v ruce propagační leták nezničitelného Čedoku z roku 1937 s fantastickou reklamou. „Každý Čech aspoň jednou za život do Prahy.“ Vedle možnosti cestovat za komfortem i dál, do Chorvatska a všude tam, odkud k nám přijíždějí turisté také k nám. Dnes se zeptat někoho v Chrastavě, v Machníně, v Jablonci či ve Smržovce, zda už byl někdy v Praze, tak vás má za blázna. Praha je vlastně odevšad dostupná. Za hodinku, maximálně za dvě.
Tady ale nejde o čas, kilometry, nedostupnost cest, ale o to, co vlastně řekl ten pán, na kterého jsem se díval coby třináctiletý chlapec s otevřenou pusou. Ano, Praha by měla být o několik řádů víc než jen jedním z míst na mapě českého cestovatele, kde už byl… Praha je pokaždé jiná, ale ta, na kterou chci vzpomínat, je vlastně doba, kterou jsem si užíval. Praha, Hradčany, Malá Strana, Karlův most, Židovské město, orloj, Petřín, Vyšehrad, Památník národního písemnictví, Žižkova socha, musea…
Dnes tu je Praha – obchodní centra, letiště, zoo, botanická zahrada, Vltava a parník, metro, aqua park. To už je Praha jiná, shodná s ostatními velkými městy, která tu v okolí jsou. Na tuhle Prahu jsem nemyslel, když jsem citoval slova onoho liberečáka, který se v Praze zhlédl. Myslím si, že Praha je sice dnes cílem řady školních výletů 5. – 9. tříd našich škol, ale to není Praha, za kterou sem jezdí cizinci. Ta krásná zůstává kdesi za humny, zpoplatněna nenasytným trhem, který v byznysu nezná bratra, Čecha, natož studenta, který chce Praze věnovat svůj jeden celý den.
Praha je stále krásná, pokud ji někdo neomezuje pouze na návštěvy obchodních center.

Češi opět jezdí za nákupy do Polska

Je to výhodné. V loni to byl nábytek, letos nakupujeme levnější máslo, pohonné hmoty, stavebniny, maso, elektroniku, uzeniny a uhlí. Například kvalitní uhlí, je až o třetinu levnější v Polsku než v Čechách. Polský zlotý stále oslabuje vůči koruně. Veškeré zboží je nyní v Polsku levnější než před několika měsíci. Podstatných rozdíl je i v ceně pohonných hmot a to nejméně o 50 grošů na litr. Pro Čechy, jak píše internetový portál jelonka.com, jsou dnes v Polsku levnější motodíly, elektronika, vybavení interiéru, okna.

Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011

Zaplaťpánbu, že už to letos nejsou rádia, žehličky a ledničky. To mě v posledních sčítáních štvalo. Jako by se někdo předváděl, že má vanu, kartáček na zuby nebo rohožku u dveří. Znám lékaře, který si za socialismu kupoval nové auto vždy po dvou letech. Vždy stejnou značku i barvu. Bál se totiž sousedů a jejich reakce. Znal jsme sousedy, kteří používali elektrické spotřebiče ještě po Němcích, kteří by naopak dali nevím co, mít možnost napsat do sčítacího archu, že mají to i to, zkrátka všechno.
Letos je rozhodující den pro sčítání 26. březen 2011. Pokud to nestihnete vědomě, je tu pokuta a citelná. Jistě se najdou milionáři, kteří si svou anonymitu raději zaplatí. Ti, kteří na své majetky dosáhli nečistou cestou mají svá černá, zpoplatnitelná tajemství. My, panelákoví bytníci takové úmysly nemáme. Sčítáme se rádi a pravidelně, jednou za zhruba deset let.

Není Komárek jako Komárek

Pominu-li toho, co mě štípnul, výběr se podstatně zúžil. Vladimír a Valtr. Oba jsem poznal, oba jsem poznal osobně. S prvním jsem si tykal, druhý měl blíž k Fidelu Castrovi a k Che Guevarovi.
Vladimír Komárek od Semil pobýval v oblasti, kde žiji a kde jej znali mnozí z těch, co celý život něco hledali. To něco, ve vztahu k Vladimírovi, bylo, mít co namaloval. Já začal sbírat jeho grafiku v polovině šedesátých let minulého století u známého v „Díle“, v prodejně umělců. Popravdě jsem netušil, co kupuji, ale 600 Kč za Komárka jsem byl ochoten dát, i když jsem byl student a měl jsem před vojnou. Komárkův olej mám na stěně i dnes.
Vladimír Komárek byl svéráz. Mám jeho sociální grafiky, pozvánky na konference semilských komunistů zrovna tak, jako grafický list, hold dělníkům varnsdorfské stávky. Mám jeho grafiku věnovanou náboženským tématům, knižní ilustrace, jeho okna, sklenice, dveře, ptactvo nebeské. Stýkat jsme se začali na začátku sedmdesátých let. Jeho pocity, že neumí malovat, jej pronásledovaly stále a já se nechtěně stal jedním z těch, co jej přesvědčovali, že malovat umí. Josef Hýsek mi kdysi daroval skicář črt ze společné cesty libereckých umělců do Francie. Dostal jej od Vladimíra. Ten, nespokojen s obsahem, nevěděl, co s ním a tak ještě v autobuse změnil majitele.
Malíř Vladimír Komárek patřil k těm pilnějším malířům. Byly uspořádány stovky výstav jeho prací, obrazy se staly módními a autor byl stále víc a víc zván politiky do jejich soukromí, stal se hrdinou rautů, večírků, televizních besed a soutěží. Kdejaký režimní prominent se chtěl pochlubit jeho obrázkem, jeho prací. Ohromen zájmem, neuměl říci ne a tak jsme se dozvídali, jak se těší do krematoria, co, kde a jakou lumpárnu udělal komunistům, které z duše neměl nikdy rád. Jeho snící postavy a naivní pojetí kompozice se staly měřítkem uměleckého odboje proti komunistům. Nemělo cenu cokoliv korigovat, stal se nepostradatelným. Prezident, Lucie Bílá, premiér, mistři světa – ti všichni se chlubí: „Máme doma Komárka“. Holubice, jedna vedle druhé, jako v padesátých letech ta Picassova, co obletěla svět. Žel, ta Komárkova komerční holubice s ní nemá nic společného.

sobota 12. února 2011

Milovat zvířata „podle“ Jaroslava Haška

Milovat přírodu je dáno nemnoha šťastlivcům a já mezi ně evidentně nepatřím. To díky kritériím, která nesplňuji. Dá se říci, že jsem ten, který by snad i chtěl, ale něco mu schází. To jedno síto, mravokárný učitel mi připomněl, že na lásku dvou tvorečků, tak jako u lidí, musí být dva. Jak mohu milovat, když nejsem, jak ten pionýr, co stále sliboval „vždy připraven“ a přepraven nebyl. I kus Jana Husa mi schází, ta čepice s čerty na hranici.
Tak nějak si moji přírodu představuje Jana. Ona mi celou svou bytostí ukazuje příkladem, jak si mám počínat a nechat brouka žít. Počítá kormorány na Nise, mailuje kamsi ptáky z oblohy, pejsky na procházce bez ostychu osloví a třeba i packou potřese… Na levé paži, jaksi intimně nad loktem směrem nahoru, má vytetovanou letku tří kanadských houserů. Ano, tomu říkám láska, vzít pytlík do ruky a sebrat exkrement.
Tohle já prostě nemůžu. Nebo z jiného soudku. Na kraji Liberce je paneláček o pár poschodích. Nevím, jak se to seběhlo, ale ve všech patrech mají fenky, jen až úplně v tom posledním psa. A teď rodina stojí před vážným problémem. Fenky hárají a ten pes až úplně nahoře to cítí. Trpí. A trpí tak silně a bolestně, že nepomáhají ani analgetika a láska okolí. Přes den trpí tiše, ale v noci hlasitě pláče, vyje a není k utišení. Jediné léky, které zabírají, jsou homeopatika lévé či pravé ruky zoufalých manželů. A tak ti dva nešťastníci se noc co noc, hodinu po hodině, do střídají a psovi, no, co myslíte? Třou psovi lebku nahoře, na temeni do svého úplného vyčerpání. Jisté je, že po dobu hlazení pes nevyje a je spokojený. Sotva ale ubožáci přestanou, pes zavětří a vše se opakuje, hodinu po hodině.
Tomu se říká odříkání! Ti manželé musí zapomenout na fůru společných činností, které jistě na tuto dobu společně plánovali a ze kterých zbylo jen torso. Ale jak vidíte, i takoví obětaví občané se najdou v našem krajském městě.
Ano, i tak vypadá láska ke zvířeti, které, nemaje té možnosti poděkovat slovy, olízne vám tvář, a měkkým jazykem vyjádří svou neskonalou oddanost. To například had, želva, či čínský papoušek nadupaný elektronikou opravdu neumí. A s hadem či želvou to ani nezkoušejte. Jó, milovat zvířata, to chce kumšt a silné domácí zázemí. Vy na sociální podpoře to rovněž nezkoušejte, pokud ano, pak jděte raději do již opracovaného masa, jako je mořská ryba a cenově nejbližší pangas či olejovky, nyní v akci: vezměte dva – zaplatíte tři.

Holubi, holubi, holubi

Vídáte je všude, hlavně ve městě, tam, kde se vše hází do jednoho pytle a kde se jim říká létající potkani. Můj tchán byl holubář, a protože jsem měl nebožku opravdu rád, měl jsem rád i jeho holuby. Byli dobří. Vyhrávali závody a Věrka, dej jí pánbůh věčnou slávu, mu počítala časy doletů. Holuby, slepice, králíci, kočky, psi, prase, to byl prosím kolorit mého mládí na vesnici zvané Machnín. Reichlovy a Jílkovy včely, Fugrovy koně, kráva paní Bouškové …
Prima holuby měl v Nové Čtvrti i Paleček. Pěstovat holuby byl asi docela kumšt, rozhodně jsem si na to netroufl. Měl jsem problém, jak říkal děda Němeček i s „králici“. Králíci mně fakt trápili, protože občas se mezi nimi objevili „lidojedi“. To jako, že samice pozřela své děti. Můj otec, rovněž „nezaujatý přírodovědec“ to vždy okomentoval Velkou francouzskou revolucí, která také požírala své děti, což mě, jako mladého pěstitele a chovatele, fakt povzbudilo. Takový holt byl můj táta. Na rozdíl od matky mi nikdy nedal pár facek a tím si mě v těch letech puberty silně naklonil.
Vraťme se však k onomu letectvu padesátých let minulého století. Na sever od opravdového letiště v Liberci – Růžodole, pan Paleček a tchán Němeček spolu soutěžili a nad obcí se proháněly dva mraky holubů. (Holubi se dají také jíst. Jsou malí a vejdou se na větší polévkovou lžíci. Nic moc, lepší jsou živí). Na dolní končetině (horní nemají) měly kroužky a na nich texty. Nic z bible, ale v dobách chmurných a jiných byly prostřednictvím zpráv na tělech holubů doručovány zprávy. (Například obležená Paříž, pevnost Přemyšl).
O slavných i méně slavných bitvách byly světu podány zprávy pod holubími křídly. Holubi si zadali se všemi válečnými stranami. Měl jsem v ruce téměř důkaz. Kroužek z nohy holubí s textem „ČS 23 V – 1. Všechny číslice byly psány nad sebou a „ležatě. No a začal shon. Píše mi Skorzenny, Lawrence z Arábie, doktor Sorge, Mata Hari, Moravcovi hoši z Anglie? Kabalisti, sionisti, komunisti, trockisti…? Dalo to práci, ale vyluštil jsem to pomocí orientační příručky z roku 1934, str. 98 a zákona o poštovních holubech ze dne 20. 12. 1928. Ten první praví, že značky mého holuba znamenají, že se jednalo o holuba ve vojenské činné službě, který zahynul. Doslovný překlad textu kroužku zněl: Jsem holubí voják ve službě, nic nepřekládej a odevzdej mé tělo a kroužek z mé nohy na četnické stanici nebo na obecním úřadě. A to bez meškání. Jsem Čechoslovák, dvě čísla nad sebou znamenají identitu (mé krycí jméno), ležatá čísla značí číslo vojenského holubníku, poslední číslo je mé číslo na hřadu, odkud vzlétám.
Místo epilogu: Každý jsme svědky hrdinských skutků, o to větších, že pokud je spáchají malí, stydím se za svou výšku… Ať jim vítr dál fouká do peří.

Být úspěšným a silným, nejen umět telefonovat

Pokud jsem pábitel a fabulátor, pak se ještě musím mnohé učit. Držím v ruce telefonní seznam pro kraj 6. Liberec 1951 – 52. Tedy, zbrusu nový před 60 lety. Poučný až mravoučný manuál, jak zvednout sluchátko a volit a pokud se nic neděje, opakovat a být trpělivý, neboť nic se neděje, aby v tom nebyla kohosi vůle... A protože i telefonování bylo zpolitizováno, povšimněte si prosím citací hesel psaných pod čarou jen jako bonus pro telefonní abonenty, třešnička, sladká ozdoba, co krášlí dort.
Posuďte sami, co nám dnes v telefonních seznamech tak moc „schází“, o čem si můžeme dát jen zdát. Důležité je, že telekomunikace tehdy i dnes „hledají“ jak využít čekací doby. Tady je prostor daný dnes reklamě a tehdy věnovaný politickým heslům.
Posuďte sami, co nám při telefonování bylo předkládáno: Industrializace - cesta Slovenska k socialismu, Nejlepší z mladých jdou do dolů a hutí, Tam se dobře daří, kde JZD hospodaří, První místo v soutěži musí patřit mládeži, Sokol patří pracujícím, Společné hospodaření v JZD, Konec staré dřiny, Vzornou prací pomáháme plnit Gottwaldovy pětiletky, Bojujeme za světový mír! Ještě směleji vpřed k socialismu!, JZD cesta k blahobytu, Ještě směleji a usilovněji vpřed ke komunismu, Hornictví povolání správných chlapců!, Plán splníme, mír uhájíme!, Sovětští hrdinové práce, vzor našich úderníků, S presidentem Gottwaldem vpřed k budování socialismu v naší zemi, Na širokých lánech JZD boháčům pšenice nepokvete, Sláva úderníkům, novým hrdinům dělnické třídy, Největší sláva je pracovat na vybudování socialismu u nás, Industrializace, cesta k socialismu, Na cestě k socialismu neznáme překážek…
Na každé stránce telefonního seznamu taková moudrost. Pokud byste jeden každý verš nějak zpochybnili, pak by vás čekal skutečný, reálný trest za rozvracení republiky a to obnášelo 3-5 let natvrdo. Telefonní seznam nebo seznam možností, za které, když je zpochybníte, půjdete do vězení. Jak je možné, že titíž lidé v roce 1951, tato hesla přijímali a později jen kroutili hlavami, že jim přišlo normální, že hesla akceptovali.

Dokolečka dokola

„Šuby duby, kůzlátka!“ Že by zkusili a vyšel vám, starý, dobrý trik, jak dostat vlka do domu? K masu? Stará obehraná písnička reklamních agentur snažících se přesvědčit spotřebitele, že v reklamě není nic nemožného. O to totiž jde, aby kůzlátka mezi námi otevřela inzerentům vrátka. Poštovní schránky – jsou klíčkem od našich srdcí, cestou k našim peněženkám, správné souřadnice ke kontům. To máte jako ti, co pluli ztracení na kře ledové a bankéř jednomu zavolal, že má pro něho výhodnou investici v mrazírenském průmyslu… No, aspoň mu zachránil život.
Ač nebruslím a netelefonuji, má novinová schránka obcuje se všemi, co tohle dělají. Pozvání do klubu je na křídovém papíře a je famózní. Velký formát zvoucí na fotbalové zápasy, forma vizitky – chránící tvé intimní choroby. Dvojlist, čtyřlist, šestistránka. Na Vánoce, na prázdniny. Se zárukou mistra světa, rekordmana, primáře, lékaře, čaroděje, chiropraktika, věštce… Na půl týdne sleva od druhé poloviny. Tři za dva i velké, slevy pro rodiny, za psa, pro seniory, pohrajme si s našimi dětmi. Máte naší legitimaci, body, hvězdičky. Soutěžte s námi. Kupujte, oslavujte. Jsme na trhu 10 let, 20 let… Není úniku. Bonusy, slevy pro plešaté, s modrýma očima, velké, malé balení, s odvozem domů i na chaty. Cestujte s námi, když ne, tak aspoň litr benzínu levněji, máme všechno a za polovic. Co nemáte, dodáme, seženeme, objednáme. Není, co by nás mohlo zastavit. Máme vaši adresu, číslo bot, telefon, víme, kdy jste se narodil, koho jste volil, kdy jste se podvolili… Číslo bot i značky vody po holení. Co si o vás myslí vaše děti, co vám zapomněly dát k Vánocům, co chtěly a na co neměly k narozeninám.
To vše začalo nevinně adresou, nahlédnutím kukátkem za dveře bytu. Co schází ke štěstí, vyřeší půjčka. Šuby duby kůzlátka, co bude k večeři? Pánvička plná kůzlečího s jarní karotkou a hráškem. Že neotevřete, nevadí. Máme připraveny mezikontinentální systémy. Nejezděte k nám, my přiletíme. Sfoukneme to s pojistkou na oheň, povodeň a větry. Vůbec, budete žít věčně, musíte. Musíte ovšem i pracovat a splácet. Vyjdeme vám vstříc, mohou za vás, až umřete, splácet vaše děti, vaši vnuci. Proč ne? Mají-li dveře u bytu, uslyší jednou známý hlas: „Šuby duby kůzlátka, otevřete…“

Kino

Co přiveze? My, kluci, to víme, bezpečně. Válečný film. Máma s námi nepůjde, táta si zase přeje něco jiného a blbý holky by chtěly o lásce… Co to jen bude? Každou sobotu se takhle trápíme. Nemůžeme se dočkat po škole 16 hodin. Speciálně pro nás, rodiče mohou taky. Kde? V restauraci „U zeleného stromu“, Machnín…
Tady je ještě všechno v pořádku, promítá se za 2 kačky a sál hospody se naplní vždycky. Nás, žáků, hned naproti stojící školy je téměř 150 a skoro všichni jsme pionýři. Dnes máme zase, jako skoro vždycky štěstí my, kluci. Promítač přivezl film bezpečně pro nás „Deset kroků od pevnosti“. Točili jej v daleké Kirgizii a táta říkal, že to bude o koních, protože v té zemi se rodí víc hříbat než dětí. To je jedno, jen aby to bylo válečný…
Dnes, po téměř 60 letech, vám ten příběh povím už bez emocí. Ten film sice válečný byl, ale odehrával se v husté, pískové vánici od počátku do posledních záběrů. Scénář byl jednoduchý. Všichni ve stejných uniformách, banditi i ti naši. V té bouři, kterou filmaři nemohli utišit, nebyli herci k rozeznání na metr. Stará rozvalená pevnost, to byl jeden velký kopec písku a ujít oněch 10 kroků trvalo našim Kirgizům (bez koní) hodinu a půl, tedy celý film, než pevnost dobili. Aspoň v to doufám, neboť pak jsem fandil těm druhým a to bych si, jako pionýr, nikde neobhájil.
Faktem zůstává, jsem se celý film neptal já, ale otec, kteří že to jsou ti naši? Bylo to jako na houpačce. Bílí dolů, rudí nahoru. Oni snad věděli, kdy a kam, nám v kině se to ale pletlo. Ovšem konec byl nádherný! Žerď vlajky nevydržela a spadla, vlajka se rozvinula a zahalila kulometné hnízdo s roztrhanými těly. Tady bych usoudil, že šlo o neznámé bojovníky, kteří se do děje připletli z jiného filmu, protože v té pískové bouři zabloudili. Měli totiž podezřele jiné, nažehlené námořnické uniformy a k nejbližšímu moři to měli 1000 km. Rudí námořníci to rozhodně nebyli, protože v závěrečné scéně padli všichni. Leda, že to byli námořníci z křižníku Potěmkin a tenhle náš film „Deset kroků od pevnosti“ měl být volným pokračováním onoho známého filmu. Nevím.
Tenkrát jsme šli s tátou domů pěkně naštvaní. Čtyři koruny dvacet pryč. Těch dvacet halířů bylo za limonádu. A jaký, povídám, jaký efekt? Leda, že se podařilo objevit další Einzenstejnovo dílo. Ale to si budu muset počkat 60 let, až si na film vzpomenu. Pak zapátrám…
Ještě slovo slovíčko k minulé sobotě. Máme tu ve městě atrakci. Úplně nové kino. A ty sedadla! V Machníně byly dřevěné thonetky, co tlačily do zadku a dnes je vše polstrované jako ve vlaku se spacími vagóny a bez štěnic. Takže jsme si poručili 2 lístky na „Nevinnost“. Na dvě stovky vstupného mi po pravdě něco vrátili, ale na pití už to nebylo. Největší překvapení na mě čekalo v sále. Už běžel předfilm a sál byl prázdný. Čekal na mě a na přítelkyni.
Z filmu jsem moc neměl. Sundal jsem si boty, zalehl a spal. Ke konci jsem se sice probral, ale uvědomil jsem si, jak to mají těžké tihle filmoví umělci. Lidem se těžko zavděčí. Prázdný sál a oni promítají. Takhle se perou špinavé peníze. Tohle natočit! Kam se hrabou poklesky mého mládí. My, pionýři sušící léčivé bylinky a věřící na pohádky o lidské spravedlnosti… Když dospějeme, všechno je jinak. A kino? Hraje se i pro prázdný sál…

Setkání s hudbou

Hudba, taková ta víc než „Pec nám spadla“ ke mně přišla až s nácvikem skladby mladšího žactva s krychlemi pro 1. spartakiádu v roce 1955. Vše se odehrávalo v naší tělocvičně, v budově machnínské základní školy. Stařičký školní gramofon, velká šelaková deska a stále dokola znějící zvuky, ryčné tóny, které nás měly rozběhat a v duchu melodie cvičit s krychlemi. Asi tam někde bude něco, co se moc nepovedlo. Skončili jsme na okrskové spartakiádě v Chrastavě.
Do Prahy jsem se v době spartakiády podíval, žel zapamatoval jsem si pouze, že bylo krásně a že se tu prodávalo něco, co doma nebylo. Limonáda v igelitovém pytlíčku s brčkem. V té době mi dorazila z Vídně první propisovačka – kuličkové pero, což byla úplná novinka a po zprávách rozhlasu Víděň, které poslouchal můj otec, jsem si poprvé všiml hudby - vídeňských valčíků. A to jako rovnováhu písním, které zněly od rána do večera z českého rozhlasu, z tlampačů v obci. Většina byla na jedno brdo „Z okna kouká předseda, dole roste rezeda“. Holky od sousedů mě učily na ty vídeňské valčíky tancovat. Dosáhly stejného úspěchu jako armáda o pár let později, když mne učila pochodovat za břeskné pochodové hudby k vojenskému defilé před přísahou. Nešlo to. Nešlo to ani předtím a proto jsem se ani nepřihlásil do tanečních.
Skloubit krok s hudbou a hudbu se mnou bylo pracné, ale jistě zábavné. Nepohnula mnou ani účast na tehdejším megakoncertu v libereckém amfiteátru PKO 30. června 1966 Johnyho Hollydaye a Sylvie Vartanové. Ani ten ve mně nezanechal, co by za psí štěk stálo. Fandou populární hudby jsem se nestal.
Sháněl jsem gramofonové desky s Glenem Mülerem, Edith Piaf, Brouky, Toma Jonese, Paulla Anky… Jejich desky ze 60. let minulého století si z piety uchovávám, leč nepouštím si je a nepřehrávám. Podobně trapně skončil i dobrý záměr spřátelit mě s operou. Jsou jenom dvě místa, kde dobře spím. V autě, vedle zkušeného řidiče a v divadle na opeře. Omlouvám se všem, kteří mě při tom i slyšeli. Žel, zákony evoluce mi nedovolují žít jinak, než v souladu s přírodou. Veškeré snahy chodit pozpátku, jakož i oddat se hudbě, se mi nedaří. O to víc ctím a miluji ty, kteří ji provozují. Ať žije hudba, ať zní v katedrálách a kostelích. Ať zní ve všech uších, schopných ji vnímat a milovat ji. Mně to umožněno nebylo.

Aktuálně u sousedů

Pokud nezdaní milionáře, opravdu není kde zlotůvky brát. Peníze neschází jen v Liberci, ale i v sousední polské Bogatyni. Tohle sympatické městečko za našimi hranicemi je jako kulisa filmu z 19. století. Jako by se tu zastavil čas před dvěma sty lety. Loňská srpnová povodeň vytvořila z tohoto území obrovské jezero. Po opadnutí vody vyvstala otázka, kam uložit čtyřicet tisíc tun odpadu. Čtyři hektary přechodné skládky musí být zpracovány a na to má město 9 miliónů zlotých. Dotace na neplánované výdaje nestačí. Město musí obrátit v ruce každá groš. Za třináct miliónů zlotých musí postavit jedenáct mostů a lávek přes řeku Miedzianku. Na obnovu silnic podél řeky vydat dalších sedmnáct miliónů. Při takových výdajích se není co divit, že obec šetří, kde může. Přesto obchody nabízejí zboží laciněji než v Liberci.

sobota 5. února 2011

Koza a vesnice, to patřilo k sobě…

Babička v Loučné na Hrádecku měla na záchodě staré hospody kde bydlela v podnájmu, kozu. Denně ji dojila, mléko pila a dávala ho i klukům. Koza byla jako zvon, silná, zdravá. O tom, že se jí dobře vedlo, svědčila i dojivost. Žila si vlastně velmi spokojeně, ve svém. Zabrala pro sebe celý záchodový předpokoj, dříve naši kuřárnu, s nezbytnou stěnou natřenou dehtem se žlábkem pro odtok. Ano, babiččina koza měla celodenní hotelový komfort, snad i větší, než babička na svém záchodku, odkud se dívala na velké barvotiskové obrázky lvů, velbloudů a palem na dveřích svého WC. K těm obrázkům. Byly překrásné, lakované a oficiálně sloužily naším exportérům světoznámého textilu jako reklamy vkládané do jednotlivých kusů balených v průhledném celofánu. Fine export via Panama…
Byla to zajímavá doba. Svět se změnil jednou pro vždy, když strýček přestavěl babiččin suchý záchod i kozí pisoár, na budoár, moderní toaletu. První z těch dvou umřela, koza byla snědena, kozí kosti zdobí ráj. Králíci už taky v rytmu tanga nedupou. Slepice skončily, nenesly. Holubi kamsi odlétli a někomu tolik vadili, že zařídil, aby se nevrátili, včely se nakazily…. Pes a kočka to vše ve zdraví přečkali a přečkala i vesnice. I když tam, kde bylo něco ze dřeva, stojí dnes betonové garáže. Krávu a koně nepotkáš, svině nikdo už nekrmí. Co je to pluh, radlice, už děti na vesnici nevědí. Chytré hlídací husy nevidíš, zrovna tak, jako tetu kachnu. Všichni tu mají vydlážděný dvorek.
Už je to dávno, co umřela stará paní Boušková, co uměla zapřáhnout krávu do vozu a frčela s ní po Machníně. Dnes, před i za jejím domem, stojí penzion. Kostelní hodiny stojí od doby, co je naposledy natáhl můj otec. Už tam snad namontovali elektřinu, ale proud je moc drahý… Ulice jsou přísně vyasfaltované do černa. Žádný plot kolem domů na vesnici už není z latěk. Jsou z drátu, často je bužírovaný. Místní rozhlas už nehraje Plují lodě do Triany a nebudí domorodce v sobotu v sedm hodin ráno, aby vstali, vzali lopatu a krumpáče a šli na brigádudo školky, kina, na koupaliště, na hřiště, machnínskou autobusovou zastávku nebo do průvodu s lampióny či na První máj do Chrastavy.
Naše vesnice přestaly být těmi klasickými českými vesnicemi. Němci ze Saska dosud, když něčemu nerozumí, říkají: To je pro nás česká vesnice. U nás se říká: To je pro mne španělská vesnice. Bůhví, co říkají v podobné situaci Španělé. V Evropě 21. století jsme si tak říkajíc všichni rovni. Není mnoho velkých rozdílů, v Evropské unii. Máme stejné solární panely, splachovací záchody, čističky vody, špekáčky, koblihy, rovné okurky a červené mrkvičky….
Egon Wiener

Žaluji

Žaluji na to, co zůstalo v Malé Moskevské ulici dříve Hablau, co zbylo je přidáno hostinci U Zeleného stromu. Snad ještě není dokonáno. Oprava není hotova a možná nás čeká překvapení. Jedno už by tady bylo. Na krásné hráškově zbarvené fasádě, směrem do Moskevské ulice vystupuje heslo YOU KNOW WHO WE ARE.
Kdyby to bylo ve švabachu nebo psáno gotizujícím písmem, budiž… Ale je to psáno písmem ošklivým a v angličtině. Nerozumím tomu zohyzdění jednoho z posledních původních romantických domů. Pan majitel jistě dostal na opravu fasády dotace a tak by mne zajímalo, zda bude nucen odstranit ze zdi tu eklhaft angličtinu. Doufejme, že mu směnárna a zastavárna zlata přinese štěstí, i když zlato samo ještě nikdy nikomu štěstí nepřineslo.
Rád bych věděl, jak pracují dozorové orgány. Opravdu si majitel památky čerpající dotace na opravu může dělat co chce, nebo je to povoleno pouze v Liberci?

Liberec a Žitava, pokaždé něco nového

Obě partnerská města se vrací po delší době ke společné presentaci svých výstav. Bylo na čase. Chodíme si navzájem do spižírny na dobrůtky, ale to nejlepší jako bychom chtěli ukrýt za devatero zámky… Pokaždé, když jsem, třeba i jenom na skok v Žitavě, neodpustím si zastavit se v radničních informacích a nebývám zklamán. Materiálu habaděj, v češtině i polštině. A teď vydali společně s Oblastní libereckou galerií roční plán výstav a informací „Městského musea v Žitavě a Oblastní galerie v Liberci pro rok 2011. Netradiční formát v obou jazycích, přehledné členění, bez gramatických chyb…
Je čím se pochlubit, kam koho pozvat. Počínaje pracemi architektů libereckého SIALu nebo na to, co umí můj kamarád Peter Israel zase v Žitavě. Kalendář je nejen kalendářem akcí, ale i souhrnným povídáním o výstavních plochách dvou partnerů Městského musea v Žitavě a Oblastní galerie v Liberci. Proč to není Severočeské muzeum? Asi právě proto, že partnerské vztahy Liberec – Žitava tak daleko v minulém období nedohlédli.
Obě kulturní instituce mají co nabídnout. Žitavská postní plátna sloužící k zahalení oltáře, textilní díla z 15. a 16. století. Ta, o kterých se říká, že na sever Alp (na sever od kulturní Itálie) nemají obdoby. Dnes tvoří nedílnou součást nejstaršího musea Euroregionu Nisa, žitavského, které je o dobrých 300 let starší toho libereckého. Žitavská postní plátna. Ta budou dnes symbolem města jako dříve bývaly lehké nákladní vozy Robur, lignit a jeho těžba, vojenská tanková škola, universita.
Žitavská postní plátna, která překonala stovky krušných let, jsou nyní restaurována a obdivována turisty z celého světa. Žitava je dnes spojována právě s těmito uměleckými skvosty, které máme sice 20 kilometrů za humny a přesto o nich málo víme. Napravit to chce i ona brožura, kterou vám s úsměvem podá pracovnice informací žitavského střediska. Neprodělá na tom žádný z vás, kdo vezme děti, manželku a vyrazí na návštěvu k sousedům. Pokaždé mě Žitava překvapí. Jako nyní s tím kulturním sešitkem zvoucím na obě strany do galerie v Liberci i do komplexu museí a kostelů v centru kolem náměstí v Žitavě pro rok 2011.

Lhostejní, to vskutku nejste…

Se mnou je komunikace možná. O to víc, že mne potkáváte na dnes už dobře známé putovní výstavě starých pohlednic libereckého kraje. Výstava začala bohatýrsky, za účasti a pod patronací druhého muže ve státě, předsedy horní komory poslanecké sněmovny v Senátu, ve Valdštejnském paláci v Praze v roce 2008.
Od té doby si neodpočala. Krajský úřad (hejtmanství), musea, hrady, zámky, knihovny, divadla, kulturní střediska, kostely, obchodní střediska. Doprovázel jsem ji a měl čas si o ní (a nejen o ní) s vámi popovídat. Nejvíc jste mluvili o rozdílech. O tom, co bylo a už dnes není ve městech, v Liberci, Jablonci, České Lípě, Turnově, o rozhlednách, poutních místech, o krásných hospodách v ještě krásnějších našich horách. O řekách, potocích a rybnících, o cestách, zajímavých stavbách, o lidech, kteří tu zhruba před 100 lety žili.
Někdy, a řekl bych dost často, jsem slýchal vaše stesky na to, co čas odvál a co se nikdy už nevrátí. A potom, převážně hodně silná slova na vedení liberecké radnice, které v letech 1995 – 2010 během patnácti let udělalo z bohaté severočeské metropole zadluženého žebráka, který svá nejlukrativnější místa ve středu města nevýhodně prodal a nechal zastavět, často nevkusnou architekturou obchodních center, vyzdobit předraženými a velmi často nevhodnými sochami.
Liberečáci ani návštěvníci nemohou pochopit, jak to, že město má takové problémy a k tomu 2 miliardy dluhů. Město, kdysi nejbohatší… Po roce 1989 nemuselo vracet v restitucích skoro žádný majetek po Židech, Němcích a emigrantech, tak, jako to musela dělat jiná města v Čechách. Na to poukazovali návštěvníci mé výstavy starých pohlednic Liberce a okolí.
Na výstavě mě nejvíc, na rozdíl od předcházejícího, pobavil jeden místní občan, který se domníval, že jednám za realitku a staré pohlednice považoval za fotky objektů k prodeji.
Egon Wiener