Naši předkové, žijící před 370 lety v Liberci nebo v Jablonci, také nebyli jen samí andělé. Posuďte sami. Všechno to vzalo počátek po prohrané bitvě na „Bílé hoře“. Mladý Redern vsadil na nesprávného koně, a tudíž prohrál. Prohrál všechno, veškerý svůj majetek v Čechách i městečko Liberec, od jehož rozvoje si tolik sliboval. Uprostřed tržiště nechal postavit slušnou renesanční radnici, kostelík už nebyl ze dřeva, pustil se i do stavby zámku. To vše mělo skončit s odchodem Redernů a všech, kteří vyznávali luteránské náboženství. Neskončilo. Nový liberecký pán, pan nad tělem i duší svých poddaných, rozhodl o prioritách. Tisíc vojenských uniforem týdně a rekatolizace. Po česku. Šup zpátky do lůna církve římsko-katolické. A protože to myslel skutečně vážně, značná část občanů Liberce a širokého okolí uprchla do blízkého zahraničí, kde mimo jiné povznesla tamní soukenickou výrobu.
Albrecht z Valdštejna byl důsledný a brzy z Jičína dorazil ferman i jistý farář Andreas Stomaeus, který si nijak nezadal s knížetem sedícím v Jičíně a v Praze, pokud zrovna nebojoval jinde. Tak tenhle farář se pochlubil obecenstvu při kázání, že vybral už přes 2000 zlatých. A to neměl dělat… K odchodu do exilu se připravovalo i několik členů libereckých rodin včetně rodiny pekaře Daniela Keila. S majetkem exulantů to chodí vždy stejně, je zabaven a kdejaký úředník radnice, tehdy i církve, se obohatil. No a tihle adepti exulantství se rozhodli, že náhradou za svůj zabavený majetek si vezmou penízky faráře, který se s nimi tak naivně pochlubil.
Peníze byly uloženy v domě malíře A. Fritsche, který, jak jsem pochopil, zrovna maloval v Jičíně. (Proč byly deponovány právě u něho, o tom městská kronika mlčí). Dojednáno, dokonáno. Faráře dovlekli do Fritschova domu (15. 11. 1631), kde na něm násilím vymohli celou částku 2000 zlatých. Průšvih byl ten, že farář přitom vymáhání vypustil duši. Zloději a teď už i vrazi uprchli do blízké Žitavy.
Co se dělo v Jičíně, když se Albrecht o tom všem dozvěděl, stálo za to. Vydal rozkaz pobít všechny občany Liberce (!) a město srovnat se zemí. K tomu vydal písemný ferman a k vykonání rozkazu záhy stála před libereckým zámkem skupina, oddíl chorvatské jízdy, odhodlaný splnit rozkaz svého chlebodárce a zaměstnavatele. Když tu se onu jobovu zprávu dozvěděl malíř Fritsche, jak víme, zrovna malující v Jičíně, odvážně se vypraví k Albrechtovi a exekuci mu úspěšně rozmlouvá. Uf!
Vladštejn souhlasil, ale město potrestal ekonomicky. Odebral mu právo vařit pivo, zabavil mlýn a pět svobodných statků. Majetek spiklenců, zlodějů a vrahů zabavil a prodal. Peníze zaslal pražskému arcibiskupovi, který by tak jako tak farářovy úspory zdědil.
Stejně si ale myslím, že celé to přimlouvání malíře Fritsche před 370 lety nemělo tu správnou váhu. Větší váhu měly vojenské kalhoty a haleny pro Valdštejnovy vojáky, které tehdejší kluci, trhali na bojištích celé Evropy. Jak jinak si i vysvětit další Valdštejnovy investice v Liberci, třeba výstavbu i tzv. Nového města.
sobota 26. března 2011
neděle 20. března 2011
I kolo je součást jara
Bylo, nebylo, jaro jak má být. Úderem páté nebo deváté byly 2 stupně pod nulou a s tím se nedalo nic dělat. Sluneční den sliboval celodenní mráz. O jaru si u nás v březnu nechejme jenom zdát. Ano, tak většinou končí dobrá předsevzetí. Měla to být premiéra dvou nových kol od Kerdy. Nakonec jsme kola přece jen nacpali zadními dveřmi do auta. Přilby té nejlepší kvality jsem svěřil Janě v domnění, že na hlavu tu je ona a nic nám nebránilo odjet autem s koly v kufru někam, kde nemrzne a kde je rovina. (Přece je nebudeme zkoušet na Ještědu). Verze kolečka kolem Žitavy padla, neboť se muselo na krematorium zapálit svíčku, potom se jelo na oběd, pro noviny, koupit rukavice na kolo, a protože stále mrzlo, navrhl jsem trasu B, tzv. poobědové kolečko.
Auto zůstane stát u nádraží ČD Chrastava – Andělská Hora a trasa „kolmo“ povede přes Andělskohorskou elektrárnu pod Hamrštejn do údolí Svatého Kryštofa (původní název) a odtud zavřenou chrastavskou cestou zpět k autu. Svatá prostoto! Nic není v Čechách jednoduché a ani tato jednoduchá verze neměla podporu napříč sněmovnou.
Už dojezd k budově andělohorské zastávce českých a německých drah věštil možné nebezpečí. Postávalo tam starší auto s přívěsem a kolem 5 sběračů kovů z Jičínska, soudě podle značky auta. Chlapci měli plno dotazů, kde že by tu byl zbytečný a volný kov. Což nepřispělo k naší úplné pohodě a trochu zpochybnilo plán, skočit na kola, udělat si kolečko a vrátit se k autu. Jsem životní optimista a mám kluky z jižního Slovenska rád, se spoustou jsem sloužil dva roky v armádě k její plné spokojenosti. Ani tady mě instinkt nezklamal.
Žel, děj nedělní komedie se měl ubírat jinudy, než po zvolené trase B. Kola byla vyložena z útrob auta a bylo na nás, jak si pošlapeme. Scházelo jenom dát si na hlavu cyklistické přilby. Jednoduchý úkon se však ukázal neproveditelným, neboť druhá část z naší dvojice v domnění, že jí dávám igelitový pytel s odpady, je odhodila do kontejneru před domem. Ano, přátelé dobrého oběda, televizních seriálů a starých němých filmů. Ano, tak končí předsevzetí udělat čertu dobře. Bylo však krátce po poledni a oba jsme tvrdohlaví…
Kdo z vás nás viděl, musel si myslet, že sleduje záběr ze zrychleného filmu, který se změnil na grotesku a akční film. Kola jsme zadními dveřmi naložili zpět a ujížděli co nejrychleji zpátky do Liberce zasoutěžit si s bezdomovci, kdo bude v prohlídce kontejneru rychlejší. Už při odjezdu z Andělské Hory se s námi smutně loučili jičínští sběratelé kovů. Nepořídili.
V Liberci jsme byli cobydup. V Oldřichově ulici jsem odvážným výsadkem z jedoucího vozu obklíčil dva, co už začali s prohlídkou kontejnerů a zaútočil na ně zhurta dotazem, zda už byli u „našeho“ kontejneru. Uchlácholili mne prohlášením, že ještě ne, ale ať se nebojím, že už jdou, už jdou. Ač bez praxe byl jsem rychlejší a vyhrábl dvě nové přilby z kontejneru, jako by tam na mne čekaly.
Co následovalo? Zvítězila trasa C - přes Machnín, rezervací Hamrštejn dolů, k údolí na křižovatku a podle vody do Andělské Hory. Nasedli jsme na kola, pevně fixovali přilby a vyrazili. Nejdříve po ještě zledovatělé cestě, pak ve sluníčku kolem stanice Českých drah, doleva kolmo zpět na „údolí“. Pak prudce z kopce, rovnou dolů k autu, kola zpět dozadu do kufru, my dva dopředu, a protože se mi zdálo, že tenhle den potřebuje řádně zakončit, jeli jsme ještě do Žitavy nakoupit něco na zub.
Den jako stehýnko od kuřátka, s vlašským salátem, zapit mdle sladkým banánovým džusem, co schází ke štěstí? Začal jsem programově hubnout, čehož jste si doufám všimli… Děkuji.
Auto zůstane stát u nádraží ČD Chrastava – Andělská Hora a trasa „kolmo“ povede přes Andělskohorskou elektrárnu pod Hamrštejn do údolí Svatého Kryštofa (původní název) a odtud zavřenou chrastavskou cestou zpět k autu. Svatá prostoto! Nic není v Čechách jednoduché a ani tato jednoduchá verze neměla podporu napříč sněmovnou.
Už dojezd k budově andělohorské zastávce českých a německých drah věštil možné nebezpečí. Postávalo tam starší auto s přívěsem a kolem 5 sběračů kovů z Jičínska, soudě podle značky auta. Chlapci měli plno dotazů, kde že by tu byl zbytečný a volný kov. Což nepřispělo k naší úplné pohodě a trochu zpochybnilo plán, skočit na kola, udělat si kolečko a vrátit se k autu. Jsem životní optimista a mám kluky z jižního Slovenska rád, se spoustou jsem sloužil dva roky v armádě k její plné spokojenosti. Ani tady mě instinkt nezklamal.
Žel, děj nedělní komedie se měl ubírat jinudy, než po zvolené trase B. Kola byla vyložena z útrob auta a bylo na nás, jak si pošlapeme. Scházelo jenom dát si na hlavu cyklistické přilby. Jednoduchý úkon se však ukázal neproveditelným, neboť druhá část z naší dvojice v domnění, že jí dávám igelitový pytel s odpady, je odhodila do kontejneru před domem. Ano, přátelé dobrého oběda, televizních seriálů a starých němých filmů. Ano, tak končí předsevzetí udělat čertu dobře. Bylo však krátce po poledni a oba jsme tvrdohlaví…
Kdo z vás nás viděl, musel si myslet, že sleduje záběr ze zrychleného filmu, který se změnil na grotesku a akční film. Kola jsme zadními dveřmi naložili zpět a ujížděli co nejrychleji zpátky do Liberce zasoutěžit si s bezdomovci, kdo bude v prohlídce kontejneru rychlejší. Už při odjezdu z Andělské Hory se s námi smutně loučili jičínští sběratelé kovů. Nepořídili.
V Liberci jsme byli cobydup. V Oldřichově ulici jsem odvážným výsadkem z jedoucího vozu obklíčil dva, co už začali s prohlídkou kontejnerů a zaútočil na ně zhurta dotazem, zda už byli u „našeho“ kontejneru. Uchlácholili mne prohlášením, že ještě ne, ale ať se nebojím, že už jdou, už jdou. Ač bez praxe byl jsem rychlejší a vyhrábl dvě nové přilby z kontejneru, jako by tam na mne čekaly.
Co následovalo? Zvítězila trasa C - přes Machnín, rezervací Hamrštejn dolů, k údolí na křižovatku a podle vody do Andělské Hory. Nasedli jsme na kola, pevně fixovali přilby a vyrazili. Nejdříve po ještě zledovatělé cestě, pak ve sluníčku kolem stanice Českých drah, doleva kolmo zpět na „údolí“. Pak prudce z kopce, rovnou dolů k autu, kola zpět dozadu do kufru, my dva dopředu, a protože se mi zdálo, že tenhle den potřebuje řádně zakončit, jeli jsme ještě do Žitavy nakoupit něco na zub.
Den jako stehýnko od kuřátka, s vlašským salátem, zapit mdle sladkým banánovým džusem, co schází ke štěstí? Začal jsem programově hubnout, čehož jste si doufám všimli… Děkuji.
Jak jsem k pytlům peněz přišel
Bylo nebylo, nebo spíš bylo, že jsem, ještě za socialismu, šel do sběrny starého papíru s balíkem novin. Kde se vzala, tu se vzala, za dveřmi stála „babička“ – víc jak čtyřicet jí nebylo… A hned na mne: „Panáčku, dobrý skutek jsi udělal, starý papír do sběru odevzdal. Odvděčím se ti za tvou ochotu. Tady ty pytle jsem ti přichystala za odměnu.“
Stalo se, že jsem si tedy místo balíku papíru odnesl domů dva pytle bůhví čeho. Pytle byly zaplombované Státní bankou v Jablonci nad Nisou. Jaké bylo mé překvapení! Oba pytle obsahovaly balíčky bankovek balené po tisíci kusech. Pěti-, deseti-, dvaceti stokorunové bankovky Provincie Detschbőhmen, tzv. nouzovky, které skutečně platily několik týdnů v Libereckém kraji. Staženy z oběhu Československou vládou byly řádně spočítány, přelepeny bankovní páskou a uloženy až do 80. Let minulého století v bankovním trezoru místně příslušné Jablonecké Státní banky. Až v této době se banka rozhodla dát pytle se starými bankovkami do sběru a to v Liberci, v Orlí ulici.
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Koncem První světové války, přestože úřední zákaz výslovně zakázal vydávání nouzovek, docházelo k porušování příkazu v různých formách. Jsou toho dokladem v naší oblasti tovární mince – skleněné žetony z Vratislavic, z továrny na koberce. V zajateckých táborech, např. v prostoru od libereckého letiště směrem k Ostašovu a Machnínu stálo zajatecké městečko velikostí převyšující tehdejší Liberec, kde si tiskli vlastní peníze, náhradní nouzová platidla, s platností pouze v okruhu několika kilometrů.
Liberecká platidla, vysypaná z oněch pytlů, byla jiné, významnější kvality, s mnohem větší platností. V okresech s německou většinou se po prohlášení ČSR o platnosti československé měny, která nesmí být rozmělňována vydáváním nouzovek, rozpoutalo v podzimních měsících doslova šílenství. Dne 29. října 1918 byla v Liberci vyhlášena tzv. Provincie Deutschbőhmen, která se hodlala připojit k Německu a k tomu účelu si vytvořila i vládu se sídlem na liberecké radnici i se všemi atributy dočasné vlády, včetně bankovnictví. Hnutí nebylo jednotné a zděšení místní vlády bylo umocněno zjištěním, že majitelé textilních, sklářských a strojírenských podniků, jejichž prosperita stála a padala s exportem, se staví proti odtržení od ČSR. Tehdy nacionalismus v našem pohraničí neuspěl. Sousední, slabé a inflací postižené Německo po prohrané válce ještě nebylo lákadlem pro německé podnikatele z českého pohraničí. To přišlo až po roce 1935 a skončilo odsunem většiny Němců z tohoto prostoru po roce 1945.
Vraťme se k závěru roku 1918, do prostoru Sudet, našeho pohraničí obývaného většinou Němci. Na severní Moravě vzniká Sudeteland, Němci kolem Znojma vytvářejí Deutschsűdbőhmen a chtěli se připojit k Rakousku. Na Šumavě to byla téměř jasnovidně Bőhmerwaldgau. Po obsazení pohraničí v roce 1938 se nedočkavci „dočkali“. Z jejich „gau“, nového kraje, odváděli do wehrmachtu samé mladé muže, z nichž se domů, na dovolenky, vracelo jen malé procento přeživších válečné útrapy Druhé světové války.
Ke konci roku 1918 se vůdcové německého separatismu v českém pohraničí paradoxně odvolávali na Wilsonovo Prohlášení o sebeurčení národů, které ovšem neuznávali pro jiné národy v Rakousku-Uhersku, dokud byli Němci u moci.
Vzdorovláda separatistů provincie Deutschbőhmen skončila ještě v prosinci téhož roku. Zajímavé zůstává, že separatisté svou měnu označili v korunách a ne, jak by se předpokládalo, v markách. A to vlastně mohli zůstat se svými korunami osamoceni, protože v Praze doktor Kramář vážně uvažoval o tom, že by česká měna měla míz název „rubky“ nebo ještě lépe „české franky“. Že se tak nestalo, za to vděčíme T.G. Masarykovi, který z titulu své moci zakročil. Dr. Kramář byl povolán sloužit lidu na jiném zodpovědném pracovišti a „měnu“ dostal do gesce jiný muž „28. října“.
Tak se znovu potvrdilo, že dělají-li dva totéž, nemusí to být navlas stejné.
Stalo se, že jsem si tedy místo balíku papíru odnesl domů dva pytle bůhví čeho. Pytle byly zaplombované Státní bankou v Jablonci nad Nisou. Jaké bylo mé překvapení! Oba pytle obsahovaly balíčky bankovek balené po tisíci kusech. Pěti-, deseti-, dvaceti stokorunové bankovky Provincie Detschbőhmen, tzv. nouzovky, které skutečně platily několik týdnů v Libereckém kraji. Staženy z oběhu Československou vládou byly řádně spočítány, přelepeny bankovní páskou a uloženy až do 80. Let minulého století v bankovním trezoru místně příslušné Jablonecké Státní banky. Až v této době se banka rozhodla dát pytle se starými bankovkami do sběru a to v Liberci, v Orlí ulici.
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Koncem První světové války, přestože úřední zákaz výslovně zakázal vydávání nouzovek, docházelo k porušování příkazu v různých formách. Jsou toho dokladem v naší oblasti tovární mince – skleněné žetony z Vratislavic, z továrny na koberce. V zajateckých táborech, např. v prostoru od libereckého letiště směrem k Ostašovu a Machnínu stálo zajatecké městečko velikostí převyšující tehdejší Liberec, kde si tiskli vlastní peníze, náhradní nouzová platidla, s platností pouze v okruhu několika kilometrů.
Liberecká platidla, vysypaná z oněch pytlů, byla jiné, významnější kvality, s mnohem větší platností. V okresech s německou většinou se po prohlášení ČSR o platnosti československé měny, která nesmí být rozmělňována vydáváním nouzovek, rozpoutalo v podzimních měsících doslova šílenství. Dne 29. října 1918 byla v Liberci vyhlášena tzv. Provincie Deutschbőhmen, která se hodlala připojit k Německu a k tomu účelu si vytvořila i vládu se sídlem na liberecké radnici i se všemi atributy dočasné vlády, včetně bankovnictví. Hnutí nebylo jednotné a zděšení místní vlády bylo umocněno zjištěním, že majitelé textilních, sklářských a strojírenských podniků, jejichž prosperita stála a padala s exportem, se staví proti odtržení od ČSR. Tehdy nacionalismus v našem pohraničí neuspěl. Sousední, slabé a inflací postižené Německo po prohrané válce ještě nebylo lákadlem pro německé podnikatele z českého pohraničí. To přišlo až po roce 1935 a skončilo odsunem většiny Němců z tohoto prostoru po roce 1945.
Vraťme se k závěru roku 1918, do prostoru Sudet, našeho pohraničí obývaného většinou Němci. Na severní Moravě vzniká Sudeteland, Němci kolem Znojma vytvářejí Deutschsűdbőhmen a chtěli se připojit k Rakousku. Na Šumavě to byla téměř jasnovidně Bőhmerwaldgau. Po obsazení pohraničí v roce 1938 se nedočkavci „dočkali“. Z jejich „gau“, nového kraje, odváděli do wehrmachtu samé mladé muže, z nichž se domů, na dovolenky, vracelo jen malé procento přeživších válečné útrapy Druhé světové války.
Ke konci roku 1918 se vůdcové německého separatismu v českém pohraničí paradoxně odvolávali na Wilsonovo Prohlášení o sebeurčení národů, které ovšem neuznávali pro jiné národy v Rakousku-Uhersku, dokud byli Němci u moci.
Vzdorovláda separatistů provincie Deutschbőhmen skončila ještě v prosinci téhož roku. Zajímavé zůstává, že separatisté svou měnu označili v korunách a ne, jak by se předpokládalo, v markách. A to vlastně mohli zůstat se svými korunami osamoceni, protože v Praze doktor Kramář vážně uvažoval o tom, že by česká měna měla míz název „rubky“ nebo ještě lépe „české franky“. Že se tak nestalo, za to vděčíme T.G. Masarykovi, který z titulu své moci zakročil. Dr. Kramář byl povolán sloužit lidu na jiném zodpovědném pracovišti a „měnu“ dostal do gesce jiný muž „28. října“.
Tak se znovu potvrdilo, že dělají-li dva totéž, nemusí to být navlas stejné.
Domácí práce
Mizerně placená, ale vždy znovu a znovu žádaná. Dosud mám před očima místnost, ve které babička, teta a má šestiletá sestřenice v Hrádku nad Nisou hodiny a hodiny foukaly do preservativů. Tím prováděly jejich kontrolu a rolovaly je pro konečné balení. Psal se konec padesátých let minulého století a všichni známí sháněli nějakou domácí práci. Co si pamatuji, převažovala práce se zušlechťováním bižuterie. Každý nadával, že se s tímhle artiklem nedá uživit, ale úzkostlivě tajil vše, co by vedlo k odtajnění zadavatele práce. To byl tzv. „vedlejšák“, vedle práce v domácnosti, v přilehlé textilce nebo na mateřské dovolené. Lidé se práce neštítili. Vše kolem Liberce, Jablonce nad Nisou a výš do kopců bylo o skle a bižuterii, domky okolních okresů byly zaváženy krabicemi s domácí prací…
Každá naše aktivita hovoří o nás, jací jsme, kam směřujeme. Neškodila by podrobnější studie vysvětlující, co nás, naši generaci, vedlo k tomu, co jsme dělali a proč, nemluvě o tom, že peníze potřebujeme všichni, za všech režimů. Dnes je těch možností si přivydělat podstatně víc. Hlídat děti, parkoviště, samoobsluhu. Roznášet letáky, dávat ochutnávat likéry, chleba, sušenky, dělat pořadatele, sekat trávu, odhazovat sníh, studovat, nabízet své specifické schopnosti. Přesto, vybrat si je někdy víc než těžké. Ale co to povídám. Co je lepší, dělat hostesku nebo navlíkat korálky? Přesto, spousta otázek zůstává nezodpovězena. Opravdu je nás většina, co hledáme práci nebo to jenom tak vypadá? A práce je dost, ale té hrubší, spíš pro Ukrajince…
Každá naše aktivita hovoří o nás, jací jsme, kam směřujeme. Neškodila by podrobnější studie vysvětlující, co nás, naši generaci, vedlo k tomu, co jsme dělali a proč, nemluvě o tom, že peníze potřebujeme všichni, za všech režimů. Dnes je těch možností si přivydělat podstatně víc. Hlídat děti, parkoviště, samoobsluhu. Roznášet letáky, dávat ochutnávat likéry, chleba, sušenky, dělat pořadatele, sekat trávu, odhazovat sníh, studovat, nabízet své specifické schopnosti. Přesto, vybrat si je někdy víc než těžké. Ale co to povídám. Co je lepší, dělat hostesku nebo navlíkat korálky? Přesto, spousta otázek zůstává nezodpovězena. Opravdu je nás většina, co hledáme práci nebo to jenom tak vypadá? A práce je dost, ale té hrubší, spíš pro Ukrajince…
I sluníčko se občas směje
Protože se stává běžnou věcí nechat si zarámovat a po stěnách rozvěsit certifikát kvality svých služeb, budiž všem frekventantům a obdarovaným na vědomost dáno: Buďte opatrní! Vaše horlivost se nemusí vyplatit a jeden příklad z dějin budiž vám příkladem, kam až to může zajít.
V libereckém archivu je uložena jedna velevýznamná listina. Je to pergamen o rozměrech 66x43cm psaný v německém jazyce s datem 11. dubna 1577. Listinu dole pod textem podepsal císař Rudolf II, dále nejvyšší kancléř (dnes bychom řekli ministerský předseda) Vratislav z Pernštejna a úředník dvorské kanceláře D. Khober.
Císař Rudolf II. v dobách nevybouřeného mládí navštívil Liberec několikrát, protože se mu tu líbilo. Spřátelil se s Rederny a na jejich přímluvu udělil městu právo používat městský znak, pečeť a konat jarmarky dvakrát ročně po osm dní. To nebylo právě běžné a město z jarmarků bohatlo.
Listina, která to vše stvrzovala, přišla ve Třicetileté válce o velkou císařskou pečeť. Zůstala po ní jen šňůrka zlaté barvy. Přesto se liberečtí konšelé rozhodli, že nadešel pravý čas dát listinu pod sklo a vystavit ji. Žel i dobré úmysly vedou jinam, než kam primátor s koalicí namíří. Tentokrát byla na vině slunce. Mířilo svými paprsky na listinu tak, že část textu je dnes na originálu nečitelná. Ještě, že obsah je znám z dalších císařských listin, kterými byly liberecké výsady potvrzovány!
Takže, milí přátelé, až budete ve svých kancelářích věšet zarámovaná osvědčení o školách a kurzech, jejichž jste absolventy, vzpomeňte na ony liberecké pantáty, kteří našli neomylně místo na slunci, abyste v budoucnu nemuseli hledat v paměti, kdy, kde a na jaké škole jste své mládí trávili. Vždyť dneska se vás na to co chvíli někdo ptá a ověřuje si to…
V libereckém archivu je uložena jedna velevýznamná listina. Je to pergamen o rozměrech 66x43cm psaný v německém jazyce s datem 11. dubna 1577. Listinu dole pod textem podepsal císař Rudolf II, dále nejvyšší kancléř (dnes bychom řekli ministerský předseda) Vratislav z Pernštejna a úředník dvorské kanceláře D. Khober.
Císař Rudolf II. v dobách nevybouřeného mládí navštívil Liberec několikrát, protože se mu tu líbilo. Spřátelil se s Rederny a na jejich přímluvu udělil městu právo používat městský znak, pečeť a konat jarmarky dvakrát ročně po osm dní. To nebylo právě běžné a město z jarmarků bohatlo.
Listina, která to vše stvrzovala, přišla ve Třicetileté válce o velkou císařskou pečeť. Zůstala po ní jen šňůrka zlaté barvy. Přesto se liberečtí konšelé rozhodli, že nadešel pravý čas dát listinu pod sklo a vystavit ji. Žel i dobré úmysly vedou jinam, než kam primátor s koalicí namíří. Tentokrát byla na vině slunce. Mířilo svými paprsky na listinu tak, že část textu je dnes na originálu nečitelná. Ještě, že obsah je znám z dalších císařských listin, kterými byly liberecké výsady potvrzovány!
Takže, milí přátelé, až budete ve svých kancelářích věšet zarámovaná osvědčení o školách a kurzech, jejichž jste absolventy, vzpomeňte na ony liberecké pantáty, kteří našli neomylně místo na slunci, abyste v budoucnu nemuseli hledat v paměti, kdy, kde a na jaké škole jste své mládí trávili. Vždyť dneska se vás na to co chvíli někdo ptá a ověřuje si to…
sobota 12. března 2011
O vzdělání
Čím to, že dřívější „učiteláky“ produkující maturanty s pedagogickým vzděláním, připravovaly mladé učitele na jejich povolání lépe, než pedagogické fakulty řady univerzit v současnosti? Jak je to možné? A to ještě odcházeli na praxi do škol v 18-19 letech namísto dnešních 25-26. Jak je možné, že naše vzdělanost upadá, když dnes učí vysokoškoláci za platy, o kterých se dříve učitelům ani nesnilo i vedle povinností, které učitel „dobrovolně“ plnil navíc.
To asi bude jádro pudla. To něco navíc, nad oněch pomyslných osm hodin ve škole. Nedovedu si představit úspěšného obchodníka, policistu, hasiče, který by nedal nějaké ty přesčasy na oltář vlasti. Pokud někdo čeká, že udělá kariéru za „osm hodin“ placené práce, pak je bloud. Pokud si to řekne většina, končí legrace a jsme tam, kde jsme se ocitli při stávce lékařů.
Peníze se staly metou, cílem konání a to je špatně. Zdá se, že netrpělivost s pomalým růstem kariéry, málo volného času na své osobní záliby jsou hlavním stimulem výkonu povolání současného učitele, lékaře, policisty, vojáka…
Nebývalo metou našich předchůdců stát se profesionálním sportovcem, lobistou, politikem. Pryč je doba, kdy tím cílem bylo stát se vědcem, obráncem vlasti, astronautem. Všimli jste si, jak zmizela národní hrdost a solidarita? Dnes je tu doma permanentní nejistota. Vše je v pohybu. DPH, starobní důchody, měna. Zpronevěry na ministerstvech, městské kauzy, sportovní a společenské rozkrádačky, falešné vysokoškolské tituly, zmanipulovaná justice a státní zakázky, nejdražší a přesto špatné silnice a mosty.
Bylo by na čase vrátit se k tomu, co se nám dařilo a přestat vidět v těch, kteří jsou nespokojení anarchisty, revolucionáře a třídní nepřátele. Faktem zůstává, že odklon od solidarity bohatých s chudými je fatální chybou, která bude mít podíl na stupňování problémů naší společnosti.
To asi bude jádro pudla. To něco navíc, nad oněch pomyslných osm hodin ve škole. Nedovedu si představit úspěšného obchodníka, policistu, hasiče, který by nedal nějaké ty přesčasy na oltář vlasti. Pokud někdo čeká, že udělá kariéru za „osm hodin“ placené práce, pak je bloud. Pokud si to řekne většina, končí legrace a jsme tam, kde jsme se ocitli při stávce lékařů.
Peníze se staly metou, cílem konání a to je špatně. Zdá se, že netrpělivost s pomalým růstem kariéry, málo volného času na své osobní záliby jsou hlavním stimulem výkonu povolání současného učitele, lékaře, policisty, vojáka…
Nebývalo metou našich předchůdců stát se profesionálním sportovcem, lobistou, politikem. Pryč je doba, kdy tím cílem bylo stát se vědcem, obráncem vlasti, astronautem. Všimli jste si, jak zmizela národní hrdost a solidarita? Dnes je tu doma permanentní nejistota. Vše je v pohybu. DPH, starobní důchody, měna. Zpronevěry na ministerstvech, městské kauzy, sportovní a společenské rozkrádačky, falešné vysokoškolské tituly, zmanipulovaná justice a státní zakázky, nejdražší a přesto špatné silnice a mosty.
Bylo by na čase vrátit se k tomu, co se nám dařilo a přestat vidět v těch, kteří jsou nespokojení anarchisty, revolucionáře a třídní nepřátele. Faktem zůstává, že odklon od solidarity bohatých s chudými je fatální chybou, která bude mít podíl na stupňování problémů naší společnosti.
pondělí 7. března 2011
Na svazích Ještědu
U nás v obci na sever od Ještědu jsme osudová padesátá léta prožívali obdobně jako jinde. Nemohu posoudit, zda komunisté Lexa, Kurka, Vydra byli lepší či horší než ti ve Václavicích, Chotyni, Smržovce nebo v Brodě. Mládežníci hráli aktivně divadlo a chodili na brigády. Řada lidí z obce byla pravomocně odsouzena a seděla ve vězení. Místní sedláci a živnostníci čekali na jakou stranu se karta obrátí… Co mohutnělo, byl počet dětí v místní základní škole. Na obec, kam nyní chodí do školy dvacet žáků bylo tehdejších sto padesát dětí dost.
V té době přijel do obce kouzelník a provazochodec, aby zde předvedli své umění, zbytky starých časů. Kouzelník byl muž ve středních letech s brýlemi s černými obroučkami a v černém obleku, provazochodec byl mladíček se slaměným kloboukem a červenou šálou pod krkem. Přijeli ve stejný den, v krásném měsíci máji.
Provazochodec, po návštěvě kanceláře MNV, v očividně dobré náladě přikročil po obědě v Hostinci U Zeleného stromu ke stavbě atrakce. Ta, žel, postrádala ochranné prvky, které, jak se později ukázalo, fatálně ovlivnily samotnou seanci.
Muž v brýlích se rovněž rozhodl pro rychlý spád věcí. Navštívil ředitele místní školy a projednal s ním dvě vystoupení. Jedno pro žáky první až páté třídy v tělocvičně školy, za jednotné vstupné dvě koruny v rámci výuky, další vystoupení pro zaměstnance školy a členy SRPŠ od čtrnácti hodin.
Časné odpoledne patřilo provazochodci. Ten vylezl na stožár, pozvednutím slamáku pozdravil kolemjdoucí a vykročil. Žel už druhý poryv větru jeho generálku a dá se říci i jeho bytí ukončil jednou a provždy. Spadl dost nešťastně, hlavu si rozbil o obrubník. Z kapes mu vypadla, jak sám říkal „šrajtofle“ a z ní dva občanské průkazy. To vedlo k tomu, že tatraplán Státní bezpečnosti z Liberce byl u jeho mrtvoly dřív než pohřební služba.
Mrtvého odvezli do místní mlékárny, do domu, ve kterém už za války vlastnil Červený kříž prostory určené k ošetřování zraněných, což stav těla provazochodce už nevyžadoval, ale trval na tom místní zdravotník pan Matouš. Muži v kožených kabátech si ho pak stejně odvezli obratem do Liberce.
Mezitím eskamotér a kouzelník v jedné osobě předvedl dětem, jak se i za socialismu dají vydělat slušné peníze. Z přístroje poháněného klikou se stokoruny jen sypaly a to za obdivného zájmu dětí i přihlížejícího školního personálu. Tato demonstrace úsloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“ byla v rozporu s oficiálním kurzem Strany a vlády, ale přihlížející na to nedbali. Peníze mají magickou přitažlivost. Nevím, jak se to přihodilo, ale už na druhé seanci, pár minut po smrti provazochodce, seděli v publiku eskamotéra i příslušníci Státní bezpečnosti. Kolik jim umělec strojkem namlel stokorun nevím, ale do Liberce odjížděli tatraplánem všichni. Ředitel školy to nakonec ustál, ale následně po léta obsluhoval s pokorou místní rozhlas, dělal do úmoru místní osvětu, učil a hrál s dětmi divadlo…
To je celý jeden příběh příměstské obce, jenž byl počat v jednom jediném dni, a který určil řadu osudů.
V té době přijel do obce kouzelník a provazochodec, aby zde předvedli své umění, zbytky starých časů. Kouzelník byl muž ve středních letech s brýlemi s černými obroučkami a v černém obleku, provazochodec byl mladíček se slaměným kloboukem a červenou šálou pod krkem. Přijeli ve stejný den, v krásném měsíci máji.
Provazochodec, po návštěvě kanceláře MNV, v očividně dobré náladě přikročil po obědě v Hostinci U Zeleného stromu ke stavbě atrakce. Ta, žel, postrádala ochranné prvky, které, jak se později ukázalo, fatálně ovlivnily samotnou seanci.
Muž v brýlích se rovněž rozhodl pro rychlý spád věcí. Navštívil ředitele místní školy a projednal s ním dvě vystoupení. Jedno pro žáky první až páté třídy v tělocvičně školy, za jednotné vstupné dvě koruny v rámci výuky, další vystoupení pro zaměstnance školy a členy SRPŠ od čtrnácti hodin.
Časné odpoledne patřilo provazochodci. Ten vylezl na stožár, pozvednutím slamáku pozdravil kolemjdoucí a vykročil. Žel už druhý poryv větru jeho generálku a dá se říci i jeho bytí ukončil jednou a provždy. Spadl dost nešťastně, hlavu si rozbil o obrubník. Z kapes mu vypadla, jak sám říkal „šrajtofle“ a z ní dva občanské průkazy. To vedlo k tomu, že tatraplán Státní bezpečnosti z Liberce byl u jeho mrtvoly dřív než pohřební služba.
Mrtvého odvezli do místní mlékárny, do domu, ve kterém už za války vlastnil Červený kříž prostory určené k ošetřování zraněných, což stav těla provazochodce už nevyžadoval, ale trval na tom místní zdravotník pan Matouš. Muži v kožených kabátech si ho pak stejně odvezli obratem do Liberce.
Mezitím eskamotér a kouzelník v jedné osobě předvedl dětem, jak se i za socialismu dají vydělat slušné peníze. Z přístroje poháněného klikou se stokoruny jen sypaly a to za obdivného zájmu dětí i přihlížejícího školního personálu. Tato demonstrace úsloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“ byla v rozporu s oficiálním kurzem Strany a vlády, ale přihlížející na to nedbali. Peníze mají magickou přitažlivost. Nevím, jak se to přihodilo, ale už na druhé seanci, pár minut po smrti provazochodce, seděli v publiku eskamotéra i příslušníci Státní bezpečnosti. Kolik jim umělec strojkem namlel stokorun nevím, ale do Liberce odjížděli tatraplánem všichni. Ředitel školy to nakonec ustál, ale následně po léta obsluhoval s pokorou místní rozhlas, dělal do úmoru místní osvětu, učil a hrál s dětmi divadlo…
To je celý jeden příběh příměstské obce, jenž byl počat v jednom jediném dni, a který určil řadu osudů.
Tip na výlet – Jilemnice
Po založení Klubu českých turistů roku 1888 už následujícího léta učitel Jan Buchar vedl první skupiny turistů přes Jilemnici do Krkonoš. Je pryč doba hledačů drahokamů, těch, co hledali bylinky, klid a odloučení od světa. Nejvíc návštěvníků přichází do Jilemnice díky turistice a lyžování. Jilemnice se stala kolébkou lyžařského sportu v Čechách.
V prosinci roku 1892 objednal hrabě Jan z Harrachů dva páry lyží z Norska. Podle nich nechal na Štěpanické pile zhotovit lyže pro svůj lesní personál, aby jim v zimě usnadnil těžkou práci v horách zavátých sněhem. Netrvalo dlouho a jízda na lyžích pronikla do všech vrstev a stala se oblíbených sportem. Právě v Jilemnici byla záhy založena první „ski“ organizace Českého Krkonošského spolku a odtud byly podnikány první výstupy na Krkonošské hřbety.
Z Jilemnice se na podzim roku 1684 vypravil do Krkonoš královéhradecký biskup Jan z Talemberka, doprovázen četným průvodem, aby vysvětil pramen Labe. Samotná Jilemnice, tehdy okresní město s 3.900 obyvateli a s neměnnou nadmořskou výškou 464 metrů, byla ještě ve 30. letech minulého století známá svým tkalcovství. Specialitou textilní výroby byly kapesníky, které odtud šly do celého světa. Jilemnice se díky své strategické poloze stala výchozím bodem Krkonoš. Odtud je blízko téměř všude, kam si to namíříte. Na cestu po horách nebo si prohlédnout světoznámé sklárny v Harrachově. Tenhle kraj je krásný v létě i v zimě. Ne nadarmo se o Jilemnici říká, že je bránou do nejkrásnějších partií nejoblíbenějších hor – do Krkonoš.
V prosinci roku 1892 objednal hrabě Jan z Harrachů dva páry lyží z Norska. Podle nich nechal na Štěpanické pile zhotovit lyže pro svůj lesní personál, aby jim v zimě usnadnil těžkou práci v horách zavátých sněhem. Netrvalo dlouho a jízda na lyžích pronikla do všech vrstev a stala se oblíbených sportem. Právě v Jilemnici byla záhy založena první „ski“ organizace Českého Krkonošského spolku a odtud byly podnikány první výstupy na Krkonošské hřbety.
Z Jilemnice se na podzim roku 1684 vypravil do Krkonoš královéhradecký biskup Jan z Talemberka, doprovázen četným průvodem, aby vysvětil pramen Labe. Samotná Jilemnice, tehdy okresní město s 3.900 obyvateli a s neměnnou nadmořskou výškou 464 metrů, byla ještě ve 30. letech minulého století známá svým tkalcovství. Specialitou textilní výroby byly kapesníky, které odtud šly do celého světa. Jilemnice se díky své strategické poloze stala výchozím bodem Krkonoš. Odtud je blízko téměř všude, kam si to namíříte. Na cestu po horách nebo si prohlédnout světoznámé sklárny v Harrachově. Tenhle kraj je krásný v létě i v zimě. Ne nadarmo se o Jilemnici říká, že je bránou do nejkrásnějších partií nejoblíbenějších hor – do Krkonoš.
Hořelo ve Vysokém nad Jizerou
V Libereckém kraji hořelo kdysi tolik, že obecní kroniky oheň a vysokou vodu měly jako neodmyslitelnou aktivitu, obecní kolorit dění. Když se shora přijela komise, nestačila se vrchnost divit. Zničená sídla vždy znovu povstala, jak bájný pták Fénix z popela. Ač vždy shořelo téměř vše nebo to voda odnesla, byla jen otázka měsíců, kdy po ohni a velké vodě nezbylo než pár řádek v obecní kronice. Přesto šlo vždy o tragédii, kdy postižení ztratili své blízké, majetek a často i střechu nad hlavou. A znovu a znovu se stavělo blízko vody nebo na shořelých základech, protože už zítra bylo třeba někam složit hlavu, uvázat psa, ohradit slepice. Z pamětí kronikáře A. Nováka vybírám den 26. červenec 1834:
„Byl truchlivý a strašlivý pro město Vysoké (tehdy v Boleslavském kraji, panství Semilské, patřící Vysoce osvícenému panu knížeti Rohanovi). Večer o půl osmé vyšel oheň z neznámé příčiny z kůlny J. G. Dříve než obyvatelé, jenž větším dílem na poli pracovali, k pomoci přišli, již 10 domů v plameni stálo, oheň se pořád dál a dál rozmáhal tak, že ani s konví ani se stříkačkou přístupu nebylo. V hodině stálo v ohni již 144 domů, 63 stodol kromě srubů a množství zásobního dříví i otýpek v plamenu. Hašení bylo marné, neb střechy palčivým sluncem vyschlé chytaly oheň co papír, každý obyvatel jen svého a své rodiny životy hájil a z města utíkal…“
Stříkačka ze Semil a Lomnice (půl třetí hodiny a půl páté hodiny vzdálená místa) přišla již pozdě, neb města tu více nebylo. V 11 hodin v noci bylo dílo zkázy dokonáno až na několik domů u Tříce stojících. Smutné to podívání. Tu, kde město stálo, jsou jen rozbořené zdi a holé komíny. Chrám Páně, ozdoba města a dům farní též vyhořely. Jest k politování, že jen 11 obyvatelů při ústavu na oheň jest pojištěno. 231 rodin jest nyní bez obydlí a ostávají dílem po stodolách a u příbuzných po vesnicích rozptýlení.
„Druhý den časně ráno slovutný Semilský vrchnostenský úřad, hned na to lomnický pan Petr Šlechta, co dobrodinec známý, pak městečko Lomnice, Železný brod, Jilemnice, Liberec a jiná místa chlebem a šatstvem pohořelým na pomoc chvátaly. Od strany slavných úřadů a okolních obyvatelů se vynasnažil nejvíce kominický mistr Josef Hofman z městečka Lomnice, který s nebezpečím života všudy s ohněm zápasil. Dveře vyrazil a konopným vodovodem od stříkačky jsa ozbrojen a vodu na sebe čas po čase stříkaje, až živlu odolal.“
Tolik zápis z kroniky. Dnes nikdo z nás nemůže popravdě říct, jak by zareagoval v podmínkách tak extrémních. Není nic horšího, než když hoří město. Město, které ještě včera žilo. Město plné života a lidí.
„Byl truchlivý a strašlivý pro město Vysoké (tehdy v Boleslavském kraji, panství Semilské, patřící Vysoce osvícenému panu knížeti Rohanovi). Večer o půl osmé vyšel oheň z neznámé příčiny z kůlny J. G. Dříve než obyvatelé, jenž větším dílem na poli pracovali, k pomoci přišli, již 10 domů v plameni stálo, oheň se pořád dál a dál rozmáhal tak, že ani s konví ani se stříkačkou přístupu nebylo. V hodině stálo v ohni již 144 domů, 63 stodol kromě srubů a množství zásobního dříví i otýpek v plamenu. Hašení bylo marné, neb střechy palčivým sluncem vyschlé chytaly oheň co papír, každý obyvatel jen svého a své rodiny životy hájil a z města utíkal…“
Stříkačka ze Semil a Lomnice (půl třetí hodiny a půl páté hodiny vzdálená místa) přišla již pozdě, neb města tu více nebylo. V 11 hodin v noci bylo dílo zkázy dokonáno až na několik domů u Tříce stojících. Smutné to podívání. Tu, kde město stálo, jsou jen rozbořené zdi a holé komíny. Chrám Páně, ozdoba města a dům farní též vyhořely. Jest k politování, že jen 11 obyvatelů při ústavu na oheň jest pojištěno. 231 rodin jest nyní bez obydlí a ostávají dílem po stodolách a u příbuzných po vesnicích rozptýlení.
„Druhý den časně ráno slovutný Semilský vrchnostenský úřad, hned na to lomnický pan Petr Šlechta, co dobrodinec známý, pak městečko Lomnice, Železný brod, Jilemnice, Liberec a jiná místa chlebem a šatstvem pohořelým na pomoc chvátaly. Od strany slavných úřadů a okolních obyvatelů se vynasnažil nejvíce kominický mistr Josef Hofman z městečka Lomnice, který s nebezpečím života všudy s ohněm zápasil. Dveře vyrazil a konopným vodovodem od stříkačky jsa ozbrojen a vodu na sebe čas po čase stříkaje, až živlu odolal.“
Tolik zápis z kroniky. Dnes nikdo z nás nemůže popravdě říct, jak by zareagoval v podmínkách tak extrémních. Není nic horšího, než když hoří město. Město, které ještě včera žilo. Město plné života a lidí.
sobota 5. března 2011
Arnošt Lustig
Odešel mi přítel, kamarád mých přátel, spisovatel, člověk, humanista. Potencionální zaměstnavatel. Moc neschází a bude to padesát let, kdy jsem dostal jeho návrh. Nabídl mi tehdy místo osobního tajemníka. Můj strýc z tatínkovy strany byl i jeho strýcem, moje maminka a jeho sestra se dobře znaly… Slíbil mi cestování po světě, že mě naučí psát a že mi poví, jaké to bylo v koncentráku, když o tom se mnou doma nikdo nechtěl mluvit.
Opravdu, mí blízcí, kteří prošli Terezínem i dalšími tábory o tom nikdy nemluvili, ale Arnošt musel. Musel mluvit a psát ve jménu těch, kterým Hitler a Hácha vzali život v plynových komorách.
Chtěl bych se jednou sejít s popíračem holocaustu, slyšet jeho bláboly a vidět ho přitom stát pod sprchou, které neteče voda v Majdanku, Sobiboru nebo v Osvětimi a hájit ty zadušené. Arnošte Lustigu, děkuji ti za celou svou rodinu, za ty, kteří se nevrátili z Osvětimi, za ty, co žijí v Liberci, Hrádku nad Nisou v Hrdoňovicích nebo v kibucu na jordánských hranicích… Tvoje knihy mluví i řečí těch, kteří o tom, co prožili nikdy mluvit nechtěli.
Jednou mi Ota Pavel, velký rybář, sportovec a spisovatel, se svým bratrem Jiřím vyprávěli, jaký Arnošt je a co ho trápí. Nevěděl jsem všechno. Pochyboval o sobě i o své práci. Záleželo mu na ní. Žil a byl tady proto, aby vydal svědectví. Miloval život, svou zem, Čechy, byl Čech tělem i duší.
Splnil se mu sen a stal se velkým českým spisovatelem. Jeho hrdinou byl člověk pronásledovaný Norimberskými zákony, který většinou nevítězil. Těmto lidem postavil Arnošt Lustig pomník, nejkrásnější, jaký kdy zdobil tuto planetu. Antickou bránu vítězů vracejících se domů… Hrdinové jeho děl milovali svou vlast, Československou republiku, její hymnu zpívali v plynových komorách než zemřeli. O takových psal Arnošt Lustig tak, že není čtenáře, kterého by srdce nebolelo, který by neplakal. K jeho jménu patří přízvisko spravedlivý. Budiž na věčnosti otevřeno nebe Arnoštovi i jeho hrdinům a hrdinkám. Budiž odpuštěno těm, kteří jen pouze přihlíželi. Peklo ať pohltí fašisty a nacisty.
Ať se to komu líbí nebo ne, svět je jedna velká řeka, nezměrný oceán, kde je místo pro Čechy, Židy, Araby i Eskymáky, pokud ovšem nezačnou s tím, že svět je výlučně světem mým, mého Boha a mým soukromým vlastnictvím. I tvou zásluhou, Arnošte, už na zemi není místa pro šílené vůdce, pomatené nacionalisty i zpupné ajatolláhy. Tohle jsi vzkázal čtenářům a nejsem sám, kdo to pochopil.
Věřím, že tvá země na tebe nezapomene. Češi jsou národem slušných lidí a vážili si tebe i tvé práce. Buď ti na věčnosti věčná sláva! Zasloužil sis to, člověče. Svět je teď chudší o velkého moudrého „bejka“, jak jsi ráčil i své kamarády občas oslovit. Tvá obrovská lidská síla tolerance byla převeliká a mnoha slabým pomohla zpátky na nohy. Díky. Češi tě čtou a číst nepřestanou. Přemýšlí o tvých hrdinech a to tě udělalo velkým spisovatelem. Českým spisovatelem, Arnošte Lustigu.
Opravdu, mí blízcí, kteří prošli Terezínem i dalšími tábory o tom nikdy nemluvili, ale Arnošt musel. Musel mluvit a psát ve jménu těch, kterým Hitler a Hácha vzali život v plynových komorách.
Chtěl bych se jednou sejít s popíračem holocaustu, slyšet jeho bláboly a vidět ho přitom stát pod sprchou, které neteče voda v Majdanku, Sobiboru nebo v Osvětimi a hájit ty zadušené. Arnošte Lustigu, děkuji ti za celou svou rodinu, za ty, kteří se nevrátili z Osvětimi, za ty, co žijí v Liberci, Hrádku nad Nisou v Hrdoňovicích nebo v kibucu na jordánských hranicích… Tvoje knihy mluví i řečí těch, kteří o tom, co prožili nikdy mluvit nechtěli.
Jednou mi Ota Pavel, velký rybář, sportovec a spisovatel, se svým bratrem Jiřím vyprávěli, jaký Arnošt je a co ho trápí. Nevěděl jsem všechno. Pochyboval o sobě i o své práci. Záleželo mu na ní. Žil a byl tady proto, aby vydal svědectví. Miloval život, svou zem, Čechy, byl Čech tělem i duší.
Splnil se mu sen a stal se velkým českým spisovatelem. Jeho hrdinou byl člověk pronásledovaný Norimberskými zákony, který většinou nevítězil. Těmto lidem postavil Arnošt Lustig pomník, nejkrásnější, jaký kdy zdobil tuto planetu. Antickou bránu vítězů vracejících se domů… Hrdinové jeho děl milovali svou vlast, Československou republiku, její hymnu zpívali v plynových komorách než zemřeli. O takových psal Arnošt Lustig tak, že není čtenáře, kterého by srdce nebolelo, který by neplakal. K jeho jménu patří přízvisko spravedlivý. Budiž na věčnosti otevřeno nebe Arnoštovi i jeho hrdinům a hrdinkám. Budiž odpuštěno těm, kteří jen pouze přihlíželi. Peklo ať pohltí fašisty a nacisty.
Ať se to komu líbí nebo ne, svět je jedna velká řeka, nezměrný oceán, kde je místo pro Čechy, Židy, Araby i Eskymáky, pokud ovšem nezačnou s tím, že svět je výlučně světem mým, mého Boha a mým soukromým vlastnictvím. I tvou zásluhou, Arnošte, už na zemi není místa pro šílené vůdce, pomatené nacionalisty i zpupné ajatolláhy. Tohle jsi vzkázal čtenářům a nejsem sám, kdo to pochopil.
Věřím, že tvá země na tebe nezapomene. Češi jsou národem slušných lidí a vážili si tebe i tvé práce. Buď ti na věčnosti věčná sláva! Zasloužil sis to, člověče. Svět je teď chudší o velkého moudrého „bejka“, jak jsi ráčil i své kamarády občas oslovit. Tvá obrovská lidská síla tolerance byla převeliká a mnoha slabým pomohla zpátky na nohy. Díky. Češi tě čtou a číst nepřestanou. Přemýšlí o tvých hrdinech a to tě udělalo velkým spisovatelem. Českým spisovatelem, Arnošte Lustigu.
Sčítání - text II pro Sedmičku
Hurá do sčítání!
Píše se rok 2091, včera mi bylo 140 let a pozítří mně čeká druhá svatba. Na to, že mi už nějaký ten pátek je, pořád se děje něco zajímavého. Na penzi ještě nárok nemám, ale pořád slyším táto, počítáme s tebou, zajeď tam podrž, přines, pohlídej. Jo a teď čekáme dvacátý osmý… To poslední se narodí mé druhé manželce. A víte proč? Chce, aby v tom sčítacím archu lidí, domů a bytů už byla vedená jako vdaná paní. No, vcelku, když to všechno sečteme, má asi pravdu. Bude jí devadesát, mládí pryč a do důchodu v roce 2120 má daleko.
Nyní se soustřeďuje na sčítání. Je komisařkou a oblítává byty. V civilu je tím, čemu se dřív říkalo pošťačka, ale pak někdo vynalezl to doručování větrem a bylo po pošťačkách. Od těch dob se chodilo jen pro výplaty a čekalo se, až ustanou větry. Nebýt roznášení sčítacích archů, tak by si na pošťačky nikdo ani nevzpomněl. Ta moje, při zaměstnání vystudovala pět univerzit, ale teprve teď cítí, že kapacita jejího mozku je plně vytížena. Pomáhá totiž občanům dotazníky vyplnit.
Kde jsou ty doby, kdy býval z papíru. Nyní je z čistého plátkového zubařského zlata, na okraji zdobený pravým smrkovým dřevem. Vyplněný se vrací na ústředí neofrankovaný tak, že je položen na speciální lavičku v Papírové ulici, odkud ji mimořádný poštovní vítr každý den po pracovní době odnáší rovnou do Bruselu.
Těm, kteří vyplnění nezvládnou přichází na pomoc moje nastávající, i když je v pokročilém těhotenství. Je prostě taková, že neumí říci ne. Tuhle nebyla doma čtrnáct dní. Vyplňovala s jednou mladou rodinou dotazník. Byl jenom platinový, předběžný – cvičný. On, ředitel farmy pro vysokou sklizeň makovic, ona lékařka, specialistka na okousané nehty a černé bradavice. Vidíte, mladí, a přece jim to vyplnění nešlo. Po vypnutí elektřiny nevěděli ani jak se jmenují, kolik mají předmanželských dětí, atomových ohřívačů konzerv a stromků plodících zlaté renety. Co ale chcete, jsou to intelektuálové. Onehdy jim vlezl po dešti do bytu aligátor a oni si mysleli, že je to přerostlá dešťovka. A takovým dejte vyplňovat sčítací dotazník… Až si to odbudou, budou muset na zdravotní dovolenou pod pyramidy.
Já, dostanu sčítací medaili. Bude iridiová a k ní náleží výrazná sleva pro cesty tramvají tam i zpět. I tyhle slevy patří k dotazníku na straně 98. Ale jak říkám, žijeme v době čar a kouzel, tří sluncí a dvou měsíců. Vyplňování dotazníků přináší problémy. Mladí lidé mají ploutve a vyplnit formuláře je pro ně nepohodlné. O to víc mě zajímá, s jakými problémy se setkají sčítací komisaři za sto let…
Píše se rok 2091, včera mi bylo 140 let a pozítří mně čeká druhá svatba. Na to, že mi už nějaký ten pátek je, pořád se děje něco zajímavého. Na penzi ještě nárok nemám, ale pořád slyším táto, počítáme s tebou, zajeď tam podrž, přines, pohlídej. Jo a teď čekáme dvacátý osmý… To poslední se narodí mé druhé manželce. A víte proč? Chce, aby v tom sčítacím archu lidí, domů a bytů už byla vedená jako vdaná paní. No, vcelku, když to všechno sečteme, má asi pravdu. Bude jí devadesát, mládí pryč a do důchodu v roce 2120 má daleko.
Nyní se soustřeďuje na sčítání. Je komisařkou a oblítává byty. V civilu je tím, čemu se dřív říkalo pošťačka, ale pak někdo vynalezl to doručování větrem a bylo po pošťačkách. Od těch dob se chodilo jen pro výplaty a čekalo se, až ustanou větry. Nebýt roznášení sčítacích archů, tak by si na pošťačky nikdo ani nevzpomněl. Ta moje, při zaměstnání vystudovala pět univerzit, ale teprve teď cítí, že kapacita jejího mozku je plně vytížena. Pomáhá totiž občanům dotazníky vyplnit.
Kde jsou ty doby, kdy býval z papíru. Nyní je z čistého plátkového zubařského zlata, na okraji zdobený pravým smrkovým dřevem. Vyplněný se vrací na ústředí neofrankovaný tak, že je položen na speciální lavičku v Papírové ulici, odkud ji mimořádný poštovní vítr každý den po pracovní době odnáší rovnou do Bruselu.
Těm, kteří vyplnění nezvládnou přichází na pomoc moje nastávající, i když je v pokročilém těhotenství. Je prostě taková, že neumí říci ne. Tuhle nebyla doma čtrnáct dní. Vyplňovala s jednou mladou rodinou dotazník. Byl jenom platinový, předběžný – cvičný. On, ředitel farmy pro vysokou sklizeň makovic, ona lékařka, specialistka na okousané nehty a černé bradavice. Vidíte, mladí, a přece jim to vyplnění nešlo. Po vypnutí elektřiny nevěděli ani jak se jmenují, kolik mají předmanželských dětí, atomových ohřívačů konzerv a stromků plodících zlaté renety. Co ale chcete, jsou to intelektuálové. Onehdy jim vlezl po dešti do bytu aligátor a oni si mysleli, že je to přerostlá dešťovka. A takovým dejte vyplňovat sčítací dotazník… Až si to odbudou, budou muset na zdravotní dovolenou pod pyramidy.
Já, dostanu sčítací medaili. Bude iridiová a k ní náleží výrazná sleva pro cesty tramvají tam i zpět. I tyhle slevy patří k dotazníku na straně 98. Ale jak říkám, žijeme v době čar a kouzel, tří sluncí a dvou měsíců. Vyplňování dotazníků přináší problémy. Mladí lidé mají ploutve a vyplnit formuláře je pro ně nepohodlné. O to víc mě zajímá, s jakými problémy se setkají sčítací komisaři za sto let…
Sčítání - text I pro Sedmičku
Slovo k dějinám sčítání lidu, domů a bytů 26.3.2091 – zpráva z budoucnosti
Je ráno 26.3.2091. Hlasitý výstřel z křižníku Aurora dal clému světu na vědomí, že se dnes celý civilizovaný svět sčítá. Sčítají se lidé, domy, byty, zubní kartáčky, doma uschovávané tablety cukerínu a knihy vázané v krepdešínu.
Rádiem přenášená dělová rána zvukově podmalovávaná melodiemi trub pastevců z pouště Gobi nám blízkými melodiemi z Prodané nevěsty nevěštila nic dobrého. České království sčítá tak, jako každý desátý rok. Od roku 2011 se pravidelně schází Rada starších na Vyšehradě, na Sněžce a na Ještědu, aby radiovými signály, morseovkou nebo z důvodu atmosférických podob i kouřovými signály dala pokyn českým, moravským, rómským a vietnamským komunitám v České kotlině k započetí sčítání.
Musím podotknout, že sčítací komisaři neponechají nic náhodě. Již dvě roční období před tímto významným dnem pochůzkáři ze svých kozáckých plavých koní strkají své dlouhé píky ostrým koncem do každé větší kupy konopí, kterou na své cestě potkají. Hledají v nich započitatelné bezdomovce. Česká krajina, mé milé Ponisí a Polabí, známé po celém civilizovaném světě oním skvělým konopím, vydá, vždy před sčítáním ze svých stratosférických balónů upozornění na hledané osoby.
Máme důkaz pro Radu Evropy, že to není deset ani devět ani pět, čtyři, tři, dva, jedna, ale krásných půl milionu věrných českých duší, celým svým tělem oddaných Radě starých, dnes přechodně sídlící na Rujaně. Máme se z čeho radovat. České měděné duhovky dnes platí po celé Evropě. Sodovku z Prahy pijí lovci kožešin na pobřeží Manhattanu stejně, jako korejští piráti. Máslem ze Smržovky a z Bílého Kostela u Chrastavy se potírá a před sluncem chrání emír z Bruselu, Londýna a Špicberk. Není na světě, a to díky sčítání lidu, domů a bytů, kůzlete, štěněte nebo ovečky, která be nechtěla být obětována na celosvětovém obětišti jediného města s dosud fungujícím centrálním vytápěním Waterloo. Jeho současný primátor pan Mgr. Bonaparte nejmladší ve svém prohlášení ke sčítání lidu řekl: „Chystám světu překvapení.“ Na opakované dotazy jediného celosvětového deníku Sedmička prohlásil, že jde o oprášení harpun a vodních děl, vhodných k účelu lovu velryb. Tím chce obohatit trh s masem a nahradit tak, biokozí sýr, něčím vskutku lahodným. Už teď rozesílá do zbytku světa zdarma vitamínové tablety z rybího oleje s příchutí borůvky.
Vidíte, jak důležité je přijít domů a sčítat se. Celý svět tak činí. Přece my, Chodové, strážci Jizerských a Lužických hor nezůstaneme pozadu. Pomáhej nám veliký Vinetou.
Je ráno 26.3.2091. Hlasitý výstřel z křižníku Aurora dal clému světu na vědomí, že se dnes celý civilizovaný svět sčítá. Sčítají se lidé, domy, byty, zubní kartáčky, doma uschovávané tablety cukerínu a knihy vázané v krepdešínu.
Rádiem přenášená dělová rána zvukově podmalovávaná melodiemi trub pastevců z pouště Gobi nám blízkými melodiemi z Prodané nevěsty nevěštila nic dobrého. České království sčítá tak, jako každý desátý rok. Od roku 2011 se pravidelně schází Rada starších na Vyšehradě, na Sněžce a na Ještědu, aby radiovými signály, morseovkou nebo z důvodu atmosférických podob i kouřovými signály dala pokyn českým, moravským, rómským a vietnamským komunitám v České kotlině k započetí sčítání.
Musím podotknout, že sčítací komisaři neponechají nic náhodě. Již dvě roční období před tímto významným dnem pochůzkáři ze svých kozáckých plavých koní strkají své dlouhé píky ostrým koncem do každé větší kupy konopí, kterou na své cestě potkají. Hledají v nich započitatelné bezdomovce. Česká krajina, mé milé Ponisí a Polabí, známé po celém civilizovaném světě oním skvělým konopím, vydá, vždy před sčítáním ze svých stratosférických balónů upozornění na hledané osoby.
Máme důkaz pro Radu Evropy, že to není deset ani devět ani pět, čtyři, tři, dva, jedna, ale krásných půl milionu věrných českých duší, celým svým tělem oddaných Radě starých, dnes přechodně sídlící na Rujaně. Máme se z čeho radovat. České měděné duhovky dnes platí po celé Evropě. Sodovku z Prahy pijí lovci kožešin na pobřeží Manhattanu stejně, jako korejští piráti. Máslem ze Smržovky a z Bílého Kostela u Chrastavy se potírá a před sluncem chrání emír z Bruselu, Londýna a Špicberk. Není na světě, a to díky sčítání lidu, domů a bytů, kůzlete, štěněte nebo ovečky, která be nechtěla být obětována na celosvětovém obětišti jediného města s dosud fungujícím centrálním vytápěním Waterloo. Jeho současný primátor pan Mgr. Bonaparte nejmladší ve svém prohlášení ke sčítání lidu řekl: „Chystám světu překvapení.“ Na opakované dotazy jediného celosvětového deníku Sedmička prohlásil, že jde o oprášení harpun a vodních děl, vhodných k účelu lovu velryb. Tím chce obohatit trh s masem a nahradit tak, biokozí sýr, něčím vskutku lahodným. Už teď rozesílá do zbytku světa zdarma vitamínové tablety z rybího oleje s příchutí borůvky.
Vidíte, jak důležité je přijít domů a sčítat se. Celý svět tak činí. Přece my, Chodové, strážci Jizerských a Lužických hor nezůstaneme pozadu. Pomáhej nám veliký Vinetou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)