Oznámení čtenářům

Vážení čtenáři mých knížek!

Právě vyšla a byla mi doručena část nákladu mé nové knížky Egonovy pohledy a pohlednice 3, dotisk Egonových pohledů a pohlednic 1 a 2.

Jednotlivé díly:
Egonovy pohledy a pohlednice 1 ..... 100,- Kč
Egonovy pohledy a pohlednice 2 ..... 120,- Kč
Egonovy pohledy a pohlednice 3 ..... 150,- Kč
Cena celého kompletu (všechny tři knihy) je 300,-Kč
Rub a líc mých pohlednic ............ 250,- Kč

K zásilce je nutno připočítat poštovné dobírkou.

Počet knih je omezen poměrně malým nákladem. Pokud chcete někomu ze svých známých nebo i sobě udělat radost dárkem pod stromeček neváhejte a pište nebo volejte, co nejdříve.
Distribuce knih začne od 3.10.2011.

Objednávky mailem:
egon.wiener@gmail.com

Objednávky písemně:
Egon Wiener
Oldřichova 206
460 02 Liberec III

Objednávky telefonicky:
603 598 334

Na setkání s Vámi nad stránkami mých knih se těší Váš autor
Egon Wiener

Po pěšině, lesem

Nechodím tudy každý den. Kdo by tu co také hledal na stráni, pěkně daleko od vesnice. Nejprve úvozem, strmým kopcem, prudkým srázem, kudy se vine cesta, dá-li se tak nazvat místo, kde bych dnes neprojel ani trakařem. Jenom voda tekoucí prudce z kopce je schopna práce cestáře a udržuje jakžtakž ve svém korytě zdání, že tudy kdysi vedla cesta pro povozy, co je koně táhli vzhůru k lesu pro dřevo. Vedle koně místo pro domkáře, na voze – žebřiňáku pila a sekera. Jak moc tohle vybavení pomohlo přežít zimu na vesnici, nevím. Už jenom ta cesta poli vzhůru k lesu byla něčím nevídaným. Kdo chtěl dál už víc nemohl. Cesta končila strouhou napříč úvozem a ukryla hlubokou brázdu do krajiny. Snad to byl příkop nebo si vojáci, co tu kdysi cvičili, vykopali hluboký okop.
Dál už to bylo o pěšině lesem přes obnažené kořeny, bludné kameny a spadané větve. Vysoko na obloze pluly koráby s napnutými plachtami, co vozí ze země do země náklady dešťové vody a když je pak vyklopí, voda tudy teče prudce dolů do údolí. Z pěšinky je náhle strouha napříč lesem, kolmo a pod ostrým úhlem. Kameny náhle změnily barvu a zaleskly se, hlína se změnila v mazlavý jíl, na kterém to klouže. Kdo tu chce v tenhle nečas projít, padá a je víc na kolenou než na nohou.
K tomu všemu voní les. Každý to známe. Voní a oddychuje, sálá potem, vypařuje se. Úplně ze všeho, na co dosáhnete, co okem obhlédnete, ze všeho stoupá vodní pára, lesa dech. Vůně vás přímo omamuje. Obtočí se vám kolem hlavy, jak tančící mladý pár. Cítíte tlející listí i vůni konvalinek. Najednou jste zpátky. Tady jste už přeci byli, znáte to tady. Voní tu maliny, houby, mraveniště. Je tu krásně.
Pěšina vede strmě do kopce a láká vás. Černá hora, kopec, co vede do neznáma. Na druhé straně, po temeni prudce dolů teče řeka plná kamení. Jít dolů k řece, je ještě těžší, než se šplhat nahoru. Vzhůru bolí kolena a padáte na lokty, dolů bolí paty a musíte si dávat pozor.
Kořeny, kameny, mazlavý jíl, vše maskované spadaným listím, větvemi a úhledně zabaleno do balíčku s lesní vůní. Tak voní les a vítá ty, kteří tudy našli cestu a vrací se, aby se nadýchali jeho pradávného dechu. Na cestě po pěšině, cestou našich prarodičů…

Bříško Paříže

Emil Zola a jeho vidění světa mi dalo hodně. Tolik, abych si svět srovnal do krabiček tak, jako posekané obilí do panáků, patníky kolem cest. Svět podle heliocentrické soustavy jako ruku sevřenou v pěst, záhony růží, modré chrpy, slunečnice otáčející své terče za sluncem. Tak jako voda nepoteče a nevyšplhá vzhůru po stromech, můj svět podle Zoly bude navždy rozděleným světem břicha Paříže.
Proč zrovna Zola? Na to je snadná odpověď. Postavy a postavičky, plné ulice, v nichž hlavní slovo mají hlučné trhovkyně s rukama, ze kterých nikdy nesmyjí pach rybiny, moře a soli. Věčné, jak oheň, který nezhasíná, jsou ruce osázené kupou zlata, zlatými prsteny a tlusté krky obtěžkané hrubými zlatými řetězy. Jejich ruce, šaty, vlasy, jejich krok a myšlení se staly onou pomyslnou hrází, za kterou se skrývá zas jenom žabinec, chaluhy a páchnoucí ryby. Tržnice a trhovkyně. Nebe a nebesa, buďte k nim milostivy!
Člověk je vlastně jenom obraz toho, co dělá, žel práce se nikdy nezbaví. Jako, když architekt, který stále pije, kreslí stále dokola, co se má stavět, ale někde jinde. A pak jsem přejel hranice v Harrachově do Polska. Zbláznil se stavitel nebo mám vidění? Stojí tu nové, nevídané hotely. Cestou do Sklářské Poreby jsem viděl stavby architekta a měl jsem dojem, že vidím, čtu a procházím se napříč břichem Paříže. Měl jsem chuť křičet.
Viděl sem sud plný slaných okurek, ve kterém plavala mrtvá myš, rejsek a chcíplá veverka. To všechno dohromady s cibulí a bobkovým listem. Zmocnila se mě panika. Jak je to možné? Kdo tohle dovolil postavit? Zdravý rozum by to nevymyslel. Je to vskutku ohavné. Proč musí pořád někdo takové věci dělat? Proč někdo staví domy bez architektonické pokory a citu? Škrtit krajinu, dusit ji, ubírat jí kyslík? A zrovna v Krkonoších u hranic.

Hodiny

Co víme o hodinách? Uvědomujeme si vůbec, že jsou vlastně invalidní? Samo sebou! Mají jednu ručičku kratší. Mají nárok na řadu výhod. Třeba na kartu ZTP, vyhrazené parkování…
Dost černého humoru. Nyní vážně. Nějak se stalo, že jsou všude a každý je má. Pamatuji si, jak krátce po válce, hodinky nebyly ani na lístky. Prostě čas byl jen o drahých předválečných hodinkách. Dnes, když u Vietnamců vidím ty hromady digitálních hodinek, oči mě přecházejí. A cena? Úplně směšná jako u všeho spotřebního zboží. Je tomu tak. Hodinky už nejsou to něco, co má stroj ze Švýcar, ale laciný pouťový brak.
Hodinky na ruku, do kapsičky, na krk, jako šperk, do prstenu, do zapalovače, jako prémii k většímu balení jogurtů. Hodiny stolní, nástěnné, pouliční, nádražní, do bufetu, ty, co na zeď přenáší obraz číslic a řízené jsou radiovým signálem. Dnes už, na rozdíl od nás tradicionalistů, nenosí mladí hodinky na levé ruce blízko zápěstí, ale mají je v mobilu. Čas je pro ně nahodilý pojem na rozdíl od toho, který běží nám.
Ony samy hodinky už něco pamatují. Pokud nechceme měřit čas postaru sluncem, vodním sloupcem, odhadem, pak hledejme jejich zrod kdesi v šerosvitu, ve stínu pyramid a visutých zahrad na břehu Tigridu a Eufratu. Hodiny ve věžích a na kostelích, v mechanických dílnách astronomů, zručných techniků a okultistů. Jak blízko mají staré kalendáře předvídající zatmění, velkou vodu, periody a pohyby hvězd k měření času! Co svět světem stojí, lidé počítali, měřili a vážili čas jednoho dne ve snaze zobrazit periody oběhu nebeských těles i za pomoci orlojů.
Vedle orloje na Staroměstské radnici v Praze vznikly kapesní sluneční hodiny ze slonoviny. První soustrojí z mosazi a zlata a následovaly hodinky pro strojvedoucí vlaků, hodinky, coby odměna za narození syna, hodinky pro potápěče, pro kosmonauty, z platiny. Švýcarské precizní strojky i digitální šmejdy na jedno použití. Hodinky z drahých kovů, které umí spoustu věci. Hodinky pro děti do školy i takové, co pohlídají tlak i cukr seniorů. Hodinky, co vás v noci vzbudí s písní na rtech. Měřit čas. To je jejich původní zaměstnání. Být věčnými svými údaji. Teď ještě vhodný řemínek a samonatahovací hodinky rozhýbat rukou. Nezapomenout vyměnit baterii. Natáhnout budík a jít spát.

Sergej Jesenin

Umím si Sergeje živě představit, ač nejsem Fučík ani Mathesius. Jeden z nich kdysi napsal: „A tak pokoj tvým kostem, chlapče z Rjazaně, láska tvým veršům…,“ a já si dovolím doplnit: „Čím si Rus zasloužila, že porodila tolik básníků? Lermontova, Puškina a stovku dalších? Kdo se v tom má vyznat?“ „Peťka krávu pásal. Teď si přiznat musí, že předčasně jásal. Lid už dělá kravál. Jak je tvrdohlavý. Oč lepší jsou krávy. Peťka šeptá kravám: „Čestné slovo dávám, líp jezdit trakařem než být komisařem… V rudém stanu chrápou, v rudém stanu smrad: vojáci se zuli, než si lehli spát.“ Co tomu říkáte?
Sergej Jesenin byl básníkem ruské vesnice, odkud si bral vše potřebné. Stál rozkročen mezi Pitěrem a Moskvou. Byl srandistou, chuligánem, cynikem a přesto byl milován. Jak moc v Rusku milován! V jeho tvorbě doznívá věk plynového osvětlení a litinových stojanů lamp, skvostných laviček uprostřed parků: „Zvon nového věku vyzvání a veslem čeří dav, jen velký osud můžu nést na malé ploše srdečního svalu, tolik lásky a milostné něhy. Ruce milé, jak dvě labutě po mé hlavě zlatem vlasů plují. Věčně si tu lidé na světě dávnou píseň lásky opakují. Hubička jméno nemá, hubička to je dech, tak jako růže je němá a taje na ústech.“
Milý Sergeji Jesenine, až moc, moc mi připomínáš českého básníka, žida Jiřího Ortena a jeho osud. Básníkům, jen těm největším přichystal osud prazvláštní dar. Nebyli jste nikdy jako ti ostatní. Zpod velké oblohy jste se z ničeho nic pustili do psaní, jako ten, kdo naklepává kosu, aby se pustil do trávy. Jak velkou máte moc vstoupit, kam chcete, třeba i do ložnic, kde místo spaní si čtou: „Než se Peťka nadál, nastal nový randál. Hodili ho v bryčku – a teď hybaj, strýčku! Probudil se Peťka a byl šťasten hnedka.“
Jsou to verše selské, šťastné, ale i protichůdné. Někdy až zamrazí svou surovostí a nechutí se pocukrovat. Jsou hlučné, svědí, tlačí, neléčí se. Jsou jako strom, když někdo nerozumný touží po jeho míze, pak opouští jej prýštivá pryskyřice…
Sergej Jesenin zemřel na konci prosince roku 1925 z vlastní vůle, protože svobodným byl a chtěl takovým zůstat. Což kupodivu nikdo nepopřel. Moskva a celý širý svět mu odpustili. Jeho verše Moskva četla nad jeho mrtvým tělem vystaveným v jednom z moskevských divadel.
Sbohem Jesenine, ale těším se, že tě zas jednou potkám na Tverském, v tvých verších, knížkách prosté lidské poezie všedního dne. Na lavičce na Puškinově třídě, jak čteš své verše Puškinově soše.

Jeho excelence kůň

Ze hřbetu koně je vidět celičký svět. Kolik romantiky v sobě skrývá tahle věta! Posoudit by ji měl ten, kdo se v sedle narodil. Ten vám i poví, jaká je to dřina. U nás doma je život s koněm posuzován jako sport. Ano, kůň je víc než ušlechtilé zvíře. Je urostlý, má slušnou postavu, umí zabrat, je věrný, všestranný.
Kůň. Z domova mám před očima ty tažné s chlupatýma nohama dole u kotníků, co vážným krokem chodili z Machnína do lesa na Bedřichovku. Ty koně, co ořou, vláčí, tahají za sebou „čerta“ a vyorávají brambory. Pak dlouho nic až po letech pohled do jízdárny, kde parta mladých lidiček hřebelcuje jeho excelenci. A pak jsou tu koňské dostihy. Do Mníšku pod Brdy se jede kolem pražské Chuchle. V polovině října se jede Velká pardubická a pak těch pár závodů dalších ve velkých městech, třeba v Karlových Varech, Liberci.
Kůň byl i hlavní postavou na stěnách v Altamíře. Z koňského sedla velel jiným koním a lidem velitel jízdní hlídky. Kůň byl nepostradatelný ve velkých bitvách i malých šarvátkách. Kůň významně pomohl Pizzarovi pokořit Inky. Koňovi na hřbet naložili víc než velbloudovi. Kůň dodnes tahá dříví z nepřístupného lesa. Kůň vydrží všechno. Kůň je tu i proto, že dva tisíce let nebylo nic, co by ho nahradilo.
Mám rád koně na obraze. Jezdecký portrét by mohl být i bez udatného jezdce. Království za koně! Kůň v pohádkách, kůň coby bájný Pegas. Velké moudré oči, srst do modra… Kdo by zůstal chladný a neměl k němu sympatie? Určitě existuje i koňské nebe. Kůň asi nikdy na nikoho nedonášel. S koněm bývá i v šapitó cirkusu legrace, když laškuje s klaunem. Ve Vídni existuje i škola – španělská, kde koně naučí, jak správně ladně chodit. Kůň umí i počítat, škoda, že neumí mluvit. Přispěl by jistě k lidskému porozumění.
Koní stále ubývá. Lidé si z koní udělali tažná zvířata a hračku pro své děti. Na koni dnes nejezdí jen snobi. Kůň je fenomén současnosti. Je krásný, vysoko zdvíhá nohy, nechodí, ale tančí. Je a není to jen Šemík, je to přítel a pomocník. Vrací se k nám, od kopyt mu srší jiskry, je bujný, nezkrotný.

Obchod u nás na vsi

U nás na vesnici jenom z obchodování nebyl nikdo živ. Uživit se, znamenalo mít řemeslo, práci, takříkajíc „bokem“, krávu, pole, něco jiného… Takový zedník v létě stavěl, v zimě podomácku dělal hrábě. Švec měl na zahradě brambory a květák. Holička paní Lanková měla až do „měny“ v třiapadesátém v přízemí obchůdek potravinami. Na vysoké stoličce jsem u ní párkrát seděl, řval strachem, ale odešel ostříhán.
V krámě to chodilo tak, že moje maminka obhospodařovala potravinové lístky, já jí podával tátovu „šrajtofli“. O metr výš pak paní Lanková ty lístky stříhala a maminka vytahovala z peněženky bankovky a mince.
Já měl odjakživa rád okurky. Ty v pětilitrové sklenici s dřevěnou vidličkou uvnitř mě doslova fascinovaly. Paní Lanková to věděla a místo bonbónu na rozloučenou po uzavření obchodu, mi vždy podala dřevěnými chapadly ze sklenice jednu okurku, z níž ještě stékal voňavý zelený kyselý lák.
Je to šedesát let, ale mám to stále před očima. Já, nejšťastnější člověk na světě, odcházím z obchodu s okurkou v puse. Maminka oči v sloup, významně mrká, majitelka obchodu významně krčí ramenem. Obě ženy si tak daly znamení, že to, co dělám, není normální a zároveň jako by si řekly: Budiž, hlavně, že netropí hlouposti.
Obchůdek měl ke dveřím ze silnice asi šest schůdků a byl pro mě něco jako kapitánský můstek. Když jsem s maminkou ty schody vystoupal, vždy jsem se otočil, abych někomu dole zamával. Dole pod schody vždy někdo stál a s někým diskutoval. Nahoře foukal svěží větřík a já si připadal jako v koši. Buď na lodi, nebo jako v balónu z jednoho obrazu, co visel doma v obýváku. A teď si představte, maminka mě vede z krámu ven. Já mám plnou pusu šťavnaté okurky a dole stojí kamarádi Mrázek, Reichl, kluci Fořtovi, Jarisch, Jarda Kalenských, kluci Jůzovi a určitě i některý z kluků Lankových. Mohl jsem si připadat šťastnější? Ne.
Domů to bylo do kopce ob dva domy. Bydleli jsme naproti truhlárně Simm a Wagner, kde byl můj tatínek národním správcem. Spousta truhlářů měla ještě vedlejší výdělek, někdo spravoval auta, druhý včelařil. Další měl doma krávu, padesát králíků, sad jablek, prodejničku uhlí a palivového dříví. My kluci jsme milovali vesnického kováře Lammla, Němce, co nemusel do odsunu a mluvil, co si pamatuju jenom německy. Zvláštní je, že nám klukům to ani nijak zvlášť nepřišlo. Ta naše industriální vesnice byla i hodně o antifašistech a ti do Německa nemuseli. My jsme to vnímali tak, že jsme si k nim chodili pro poštovní známky, neboť oni si s těmi, co odešli, hodně psali. A tak i ti, co prodávali v „Tepu“, ve „Smíšeném zboží“, v mlékárně, u řezníka, museli umět německy. I doma jsem si někdy připadal jako později na Rujáně. Jazykově a národnostně půl na půl.
Ale to mi už bylo patnáct a z krátkých kalhot s padacím s padacím mostem jsem už vyrostl. Paní Lanková zavřela krám i živnost, do koňského nebe odešel i podkovář Lammel. V krámech prodávala mladá děvčata, co uměla maximálně tak rusky. Staří Němci se dodatečně ještě v šedesátých letech vystěhovali do NSR. My, kluci, jsme vyrostli a někteří z nás se pořád vracejí. Nemůžeme zapomenout na místa, kde a kam jsme chodili do školy…

Zlato

Jedni je skupují, druzí prodávají. Kdo má pravdu? Ten, co nakupuje, nebo kdo se jej nyní zbavuje v každém obchodě s hodinkami? Čtu, že fofrem kupují. Já si osobně myslím, že kupovat je hloupost. Když ho mám, raději jej prodám. Pokud jej nemám, raději bych si měl koupit něco jiného. Zlato má sice dobré jméno, ale lpí na něm také krev.
Zlatem se platí už odnepaměti. Zlatem se platilo vojákům za vypálení vesnic i za prozrazení státního tajemství. Zlatem se platilo milenkám za mlčení, dosud se dává zlatý svatební prsten. Zlaté jsou zubní protézy. Zlatem se přikrášlují barokní sochy a rámy sakrálních obrazů. Zlatíčko je vaše malé dítě, zlato je vaše paní. Zlatá je Bulla sicilská, Zlatý bažant je název plechovky s pivem, zlato se používá v elektrotechnice, zlato se přidává v Gdaňsku do alkoholy a ten je moc dobrý. Zlatá je olympijská medaile i cena Grand prix, Zlatá Tretra, míč, lyra, zlato má zpěvačka v hrdle a kanárek v zobáčku. Zlaté flitry má nevěsta, zlatou lžičku v ústech dítě mafiána. Papež nosí na hrudi určitě zlatý kříž. Kapitalista pokud je za vodou, má-li u vany kohoutky od teplé vody zlaté. Zlatokopkami mohou být i mladá pohledná děvčata pálící za vyžilými starci. Zlatobýl určitě roste, ale já nevím kde, asi někde v příkopu a zlatohlávek bude brouk z čeledi pavouků - asi ne, viď, Jano, která flóře a fauně víc rozumíš než já…
Já ale nevím o zlatě zhola nic. Zato zlaté pero či tužka, to by nevydrželo a skončilo by v kapse sběratele. Možná i prezidenta. Investiční zlato, slitky, mince, řetízek a hodinky. Statečným generálům a princům dával zlatý meč sám pan král či prezident. Zlatem se psalo, pečetilo, pilo se ze zlatých pohárů i kalichů. Zlatem se platilo a do něj se i rylo. Ze zlata byla koruna, královský diadém a ten, kdo je nosil se odíval do purpuru v plášti s hermelínem..
Zlatá karta vůbec není zlatá, přesto ji tak banka pojmenovala. Existuje i zlatá rybka a zlatá barva, tak jako stříbřenka, co se jí natírají roury od topení. Zlatý je padák, který není až tak úplně zlatý a taky není opravdový. Slepička snáší zlatá vajíčka – ani to tak neplatí. V zemi může být i zlatonosná žíla, i člověk ji může mít. Říká se „zlato na krágle“, zlatý klíč (viz Pinocchio), zlatý střevíček (viz Popelka), Zlata je dívčí jméno.
Dál jsem se nedostal a zlata mám právě dost. Je parazitující. Cpe se, kam nemá. Málo kdo odmítne zlatý dárek. Zlato je kompromitující drahý kov, hodnota, která nepomíjí. Zlato, to je divoký „Klondajk“ na Aljašce, zlaté jsou doly královny ze Sáby. Zlato bylo, co vedlo Kolumba k objevení Ameriky, zlato zdobilo kopule chrámů. I kočky mají svoje zlato.
Zlato se těžilo i u nás. Máme své zlaté hory, rýžoviště na řekách. Každá země má svůj zlatý poklad v bance. I pes má zlaté jméno – zlatý retriever. Když svítí slunce do vlasů blondýnky, jejich třpyt je tak intenzivní, že vypadají jako ze zlata…

Čím zaplatíš?

Koruny nebo eura? Snadná pomoc, berou obojí. Za oblíbené Marie Terezie (1740 – 1780) to nebylo tak snadné. Číšník v restauraci musel mít za ušima, pokud nechtěl prodělat kalhoty. Mince (papírové peníze a karty ještě čekaly na své zrození) se dělily podle měnového systému a kovu, ze kterého byly zhotoveny. Určitě se pan vrchní zaradoval, pokud mu host platil dukátem. Ten byl ze zlata, ale musel si dát pozor na váhu mince.
Stříbro v této době mělo svůj základ ve dvou vzorech a to podle váhy mince kolínské nebo vídeňské. Platil-li někdo číšníkovi v Praze kolem roku 1750, bylo na něm, pokud bral i mince měděné nebo později i nejhorší nouzové mince z cínu. S dukáty problém nebyl. Ze stříbra se razily tolary a groše, jedno a půlkrejcary i patnáctikrejcary. Tři krejcary to byl jeden groš. Dále se platilo půltolarem, šestikrejcarem. Od roku 1754, stále ještě za Marie Terezie, se objevila další měna - stříbrné mince konvenční měny. Lišily se od těch předcházejících stříbrných tím, že na rubu ražby mají vyražen i ondřejský kříž. Sortiment, čím zaplatit, byl později rozšířen o další mince. Stříbrný třicetikrejcar, dvacetikrejcar, sedmnáctikrejcar, desetikrejcar a sedmikrejcar. Přibyl i tzv. výtěžkový tolar konvenční měny. To ale vrchního až tolik nezajímalo.
Ten, kdo měl povolení razit, musel použít kov vytěžený na svém pozemku. I tak, aby měl účtující kalkulačku. Ona to neměla lehké ani samotinká česká královna Maruška (Terezie). Ke všemu, co se s měnou dělo, musela vydat příslušný ferman a jak jí to šlo! Zatím, co dnešní parlament není schopen přečíst ani příslušné dokumenty, které schvaluje a novelizuje. Ach, kde je ta doba absolutistické monarchie, Františka Lotrinského, Marie a jejího syna Josefa, který to vše dovedl až k absurditě a nadčasové dokonalosti hodné ateisty?
Víte, jak byly ty mince krásné? Marie měla krásné poprsí a to na mincích té doby krásně vynikalo. Bylo mohutné jako pohoří. Však se také tolary s jejím portrétem razily ve Vídni celá desetiletí i po její smrti. Beduíni a Arabský poloostrov jím byli doslova zamořeny a platilo se jimi hodně dlouho a nejen tam. Ještě dnes jsou lákadlem pro sběratele a monarchisty. Doba Marie Terezie a osvícení Josefa II. se stala věkem samého překvapení.
Tak se přihodilo, že se pomalu od zlata a stříbra přešlo k papírovým penězům. Řekněte sami, co je lepší. Drahý kov je přece znakem solidnosti, něco váží. Papírem si v době krize můžeme tak akorát v nejhorším utřít … brýle. Na našem území se platilo i mědí. Platidla byla zavedena do oběhu během roku 1760 a už rok předtím se ve zkušební ražbě v Čechách objevil český haléř a grešle, později krejcary. Grešle to bylo v přepočtu tři čtvrtiny krejcaru nebo tři české halíře. Trochu složité.
Někdy si říkám není lépe lidem, co nic nemají? A protože tehdy lidé opravdu kalkulačky neměli, měli různá počítadla, sčoty a ty jim mechanicky bez proudu a baterií výrazně pomáhaly. A s těmi cínovými mincemi si nedělejte hlavu. Ty se razily v Praze pouze za Prusko-rakouské války při obležení Prahy roku 1754 a 1757 a rychle z pultů zmizely. Pokud jsem zasil do vaší hlavy trochu nepokoje ve věci čím a jak platit, vězte: Navždy jsou ztraceny časy platby zlatými dukáty a stříbrnými tolary. Teď už budeme platit kartou či „keš“, papírovou hotovostí. A je fuk, je li to koruna nebo euro. Asi to tak přeci jen bude lepší, i když nikdy se nemá říkat nikdy.

Vlakem družby na Ukrajinu

Bylo mi tehdy zrovna tolik, abych věděl, kam a proč jedu. Tak, jako existoval pionýr a pionýrské letní tábory, tak jsme programově, aspoň většina republiky, oslavovali Mezinárodní den žen a mírové slavnosti a jezdili na dotované zájezdy do SSSR. Když vlakem, tak Vlakem družby. Přispívali na ně odbory, Svaz mládeže, zaměstnavatel. A jezdilo se hodně na bílé noci do Leningradu, do Arménie, na kláštery pod Ararat, do Gruzie, na Picundu k moři, na Bajkal, na Sachalin, za polární kruh, na Krym, do Taškentu, Buchary i Chivy, na Pamír, na Ural, k dalekému Amuru, do Moskvy, do Suzdalu. Já si vybral cestu vlakem na Ukrajinu, na Žitomirštinu. Po stopách první jízdní armády maršála Buďonného a jeho „posledního“ rudého dopisovatele vojenských novin Issaka Babela. Po stopách lidí na tomto území válečných konfliktů od raného středověku do konce Druhé světové války. Krymských Tatarů, Mongolů, Litevců, Švédů, Rusů, Ukrajinců, Němců, Poláků, Čechů, Maďarů, Rumunů, Slováků, Židů. Koho jsem nejmenoval, na toho jsem prostě zapomněl.
Tady se válčilo pořád. Po celá staletí. Viděl jsem slavné město Žitomír a spal v místním hotelu vedle tanku na podstavci. A dál kolem silnice rovné jako mlat jsem cestou viděl stejné domky, co tu stavěli od 13. století z vepřovic, z cihel ze slámy a hnoje prasat vysušených na slunci. Byl jsem ve městě Ovruč, kde postavili pomník hrdinovi Sovětského svazu, Slovenskému kapitánu Nálepkovi. Ve škole zrovna vrcholila soutěž, kdo odevzdá nejvíc popele, který se užíval ke hnojení a zkvalitnění zemědělské půdy. V Berdičevě jsme si užívali večeru Družby s Ukrajinci v místní knihovně, empírové budově na spadnutí na náměstí. Shodou okolností byla na seznamu věcí, které jsem si chtěl osahat a vidět na vlastní oči. Byl to dům, ve kterém se ženil Honore de Balzac s místní hraběnkou Hanskou.
Viděl jsem místa, odkud bral i Issak Babel námět svých příběhů měst, vesnic a tamních lidí, kde většina obyvatel byli Židé. Z období té prapodivné války s Poláky a občanské války s „bílou svoločí“. Novograd Volyňský s jeho svatými a chasidy. Viděl jsem tolik bolesti, abych nespal a psal si deník. Slyšel jsem tolik, že mě brněly uši. Jsem v domku spisovatelky Lesji – Ukrajinky, šlechtičny, co básní povznesla Ukrajinské dějiny. Všude kolem jsem byl a viděl hrdost lidí, kteří si nestěžovali, přestože žili bídně. Byli na svou vlast právem hrdí.
Nezapomenu na ten krásný kraj, na slunce, co tam svítilo, na vítr, který foukal ze studených polí. Na hustá oblaka, ze kterých padal těžký mokrý sníh. Jaro sem ještě nepřišlo, to teprve přijít mělo. A my nic netušili, jenom to, že tady žijí lidé, co moc zkusili. Má cesta vlakem končila v Kyjevě, v jejich metropoli a hlavním městě.
Byl jsem se, abych nezpychnul, podívat v Babím Jaru. V rokli, kde vyhasly životy lidí za Druhé světové války. Odpustit? Snad. Ale zapomenout nikdy. Krásná Ukrajino, nikdy sbohem, jen nashledanou.

Restaurace

V podvědomí každého z nás je restaurace konkrétní občerstvovna, kde ukájíme svůj hlad za úhradu někdy až neúnosnou. Restaurace může znamenat i obnovu čehosi. Sil. Státního zřízení. Kapitalismu, moci šlechty, vojenské junty. Má restaurace je ona občerstvovna přinášející do mých útrob objednaný, pozřený a později uhrazený pocit naplnění mých současných tužeb. Hospůdka pod Ještědem. Nádražní jídelna, bufet, hotelová restaurace, putyka, gril, rychlé občerstvení. Tam všude najdu, co očekávám a zaplatím víc, než jsem čekal…
Kdysi se žilo skromněji, ženy pracovaly doma, vařily. Na školní výlety jsme si z domova brali studené řízky a chleba se salámem. Limonáda stála dvacet haléřů. Tři kačky stačily i na pohled se známkou, přívěšek na klíče a zmíněnou malinovku dvakrát.
Poprvé jsem byl na obědě v opravdové restauraci na školním výletě, někdy na začátku padesátých let v Hřensku, pod Pravčickou bránou. Dnes tam vůkol je vše zavřeno. Nikam se nesmí, padá kamení. Noblesní restaurace, předzahrádka, nahoru na Pravčickou všude zákazy. Venku na stařičké lavici jsem konzumoval svou první hospodskou polévku, co voněla a chutnala úplně jinak než ta maminčina. K tomu byla rajská a dva knedlíky. Miluji rajskou, od té doby jsem lepší nejedl. Žel, doma jsem se tím neprozřetelně pochlubil. To vše bylo v ceně školního výletu. Těch maminčiných slz bylo moc: „Tak já, tatínku, neumím vařit. Náš pan syn chodí po hospodách a ono mu tam šmakuje víc jak doma. Já tady dělám, co vám na očích vidím, třeba tu tahoňu a mladej, že polévka voní, fuj, je to samý maggi, „volezlý“, kosti a pořád dolívané…“
Co na to strávník řekne, když je mu osm a je mu maminky líto? Táta to ani neposlouchal, četl si noviny. A to ani maminka nevěděla, že jsem si řekl panu vrchnímu, jestli by mi nepřidali v kuchyni trochu omáčky. Vrchní se mi uklonil, založil jednu ruku dozadu, druhou vzal talíř, odkvapil a za chvíli přinesl talíř s novou porcí omáčky a jeden knedlík, prý na vytření. A znovu se uklidnil. A řekl: „Bude si mladý pán ještě něco přát? Mám přinést kartu?“ Byl jsem syt a nonšalantně, jako v kině, jsem mu pokynul a propustil ho. Ale tohle jsem už doma neřekl. To jen učitelky, školní dozor, to roznesly po Machníně, jak jsem proháněl číšníky na výletě, babizny ukecaný! Naštěstí se to maminka dozvěděla už v jiné podobě. Že jsem praštil příborem, že je to maso nedovařený. Fakt je, že mi přinesli ostřejší nůž a párátka. Což moje nové, druhé, ještě nekompletní zuby ještě nepotřebovaly.
Jó mládí… a kolem rostlo plno malin nezralých. Nohy nás ještě nebolely, brýle jsme ani jeden nenosili. A co to byly alergie, klíšťata, otylost a přeslazené limonády, to jsme netušili. Bylo nás všude plno. Třídy ve školách praskaly ve švech. Po třiceti od první třídy do deváté. Pravdou je, že jsme se nenudili. Kroužky byly zadarmo. Báječný pionýr, družiny přišly až později. Nebáli jsme se vylézt do koruny stromů, srpem jsme sekali trávu králíkům. Nosili jsme celé léto krátké kalhoty a k tomu švédské košile vpředu na dva knoflíky. Práce bylo na vesnici vždycky dost.
Ve školní jídelně, mi to později došlo: „Chutnalo mi, paní kuchařko, jako od maminky…“

Psí hovínko v naší ulici

No co jiného? Šlápl jsem na něj. V té chvíli jsem si uvědomil, že je to můj problém. A bylo na mě, zda spontánně zareaguji a začnu klít či budu dělat, že se nic nestalo. Stalo se. Stalo, ne, že ne, a ukrutně to smrdělo. Aspoň takhle jsem to chápal. Byl jsem ponížen. Bylo mi nafackováno. Kdosi, do má nevychovaného psa mi hodil rukavičku do tváře. Kdo to byl? Slečna, mladá dáma, starý pán? To vše se mi promítlo v jedné sekundě v mé ubohé hlavě. Rozhozen a ponížen. Co dělat v sekundě druhé, teď? V příští minutě? Čas běžel… Kradmo jsem se rozhlédl kolem. Nic se neděje, svět jde dál. Nade mnou v koruně javoru se hádali dva ptáci, ale raději jsem to ani nedomyslel. Chtěl jsem si jen zkrátit cestu mezi paneláky. Znáte to. Od Billy „Na Rybníčku“ mezi tím žlutým a hráškově zeleným domem. Úžasná zkratka směrem k Nise, dolů do Jungmanovy.
V hlavě jsem měl zmatek. Všechny obvody běžely jak při poplachu v Pentagonu. Bál jsem se, že je to přetížením. Čas jakoby se zastavil. Co teď? Zhurta po nerudovsku – kam s ním. Došlápl jsem. Fuj, to přeci nemusím. Co bylo na podrážce, se posunulo výš. Znovu se rozhlížím. Kam volat, co dělat? Noha mi začíná smrdět. Dostávám do ní gangrénu a další stadium znáte z příběhu o letci Meresjevovi. Amputace. Vidím se, jak ležím na lůžku a volám: „Doktore, jak to, že nemám nohu, ale cítím, že tam stále je?“ Mám před očima celý svůj krátký život. Pražský orloj, Karlův most, má první cesta se školou do Prahy. Má první schůzka s děvčetem, jak mě kousl pes. Ležím u vrat opilý jak sele, na vojně jsem dostal odznak „nejlepšího vojáka“. Stop. Vracím se do reality a vidím sám svoji levou nohu, jak si otírám o trávu. Ale je to houby platný. Hovínko se rozmazává po celé ploše boty. Kdyby to bylo na botě kamaráda, vtipně bych podotkl, že má zajímavý krém na boty. No řekněte, nebyla by to sranda? Až teď to opravdu cítím. Smrdí to. Je to opravdu psí hovno v tom nejhorším stadiu, kdy mám chuť vraždit.
Určuji si pořadí: psa, páníčka, městské policisty, školu, společenské organizace, radnici. Oddělení pokut. Šatlavu, kata… Jistě se mnou soucítíte. Já to cítím a cítí to jistě všichni kolem. Někomu ptáci zpívají, psi se lísají a nám? Sbohem romantiko! Už nikdy nepůjdu na Nový rok na letiště do psího útulku popřát těm bestiím a neponesu jim granule. Konec „kamarádšoftu“ a letmých pohledů. Skončili jsme. To první kousnutí, když mi bylo deset, jsem dosud bral jako uklouznutí, tohle uklouznutí na žlutém už beru jako provokaci, konkrétně cílené úsilí o zničení mé existence.
Čekal jsem, kdo si toho všimne. Nikde nikdo. Sluníčko, mraky, vše na svých místech. Jen větřík zlehka pofukuje. Bezdomovkyně na lavičce slibuje, vyhrožuje peklem, je úplně na mol a můžu být rád, že to byl pes a ne ona, kdo mi zasvinil botu. A jsem doma. Mám vlastně štěstí, že to takhle dopadlo. Už je mi fajn, v podstatě veselo. Dělám, že se nic nestalo. Uběhlo pouhých 30 vteřin a já se vrátil do reality. Žádné terno, ale jsem zpět.
Ovládl mě chladný kalkul. Jsem vlastně doma. Do tváří se mi vrátila přirozená červeň. Vlastně se nic nestalo. Vždyť to byla jen jedna bota, co bych dělal, kdyby to byly boty dvě? Tady se pozná, komu vlastně štěstí přeje. Koho má ten nahoře rád. Je však je na místě se zeptat: Jak na ně? Napíšu o tom článek a „peníze“ za něj rozfofruju v nejlepším podniku ve městě s kupou přátel, asi v kavárně Pošta. Je úžasně secesní. A že je zavřená? Oni ji jednou otevřou…

Motýlí křídla a paví pera

Člověk se zhlédl v kráse přírody a začal ji napodobovat. Ušil si šaty, boty, vestu ozdobil krásnými knoflíky, na hlavu si posadil klobouk, který doplnil kohoutími pery. Ale pořád tomu něco chybělo. Až jednou, to když mu jeho pán připnul na hruď medaili, bohatě zdobený řád a přes prsa navlékl řádovou stuhu, teprve pak byl muž dokonalý… Snad ještě scházel podvazek na punčoše…
Slavný řád Zlatého rouna pocházející z roku 1429, doby končící slávy husitských válek, hovořil ještě o ztracené rytířské slávě i jistotě krásy, která se vrací. Ve vídeňské světské klenotnici je vystaven řádový kroj s řádovým řetězem erbovního krále Zlatého rouna zhotovený na úplném počátku 16. století. Samé zlato a diamanty.
Náhrdelní odznaky řádu Zlatého rouna byly často soukromě přizdobovány brilianty a drahokamy. Tak vznikala nevídaná krása v podobě řádových stuh, řetězů a zdobených klenotů. Neskutečné krásno neživých květů orchidejí a blankytných křídel vážek. To vše našlo místo na ploše řetězu a jeho přízdoby. Celý soubor, sbírka té nevšední krásy je uložena nedaleko nás v Zelené komoře v německých Drážďanech. Celkem deset řádových odznaků se zlatým beránkem Augusta I. Silného. Zlaté drážďanské exempláře jsou až neskutečně krásné – bohatě pokryté brilianty a drahokamy. Drážďanské řády dostaly i pojmenování podle typu okrasy, rouno smaragdové, rubínové, tyrkysové, granátové, opálové a briliantové. Jen jedno rouno, čistě zlaté, je bez drahokamu.
Saská expozice obsahuje i původní klenoty Zlatého rouna španělské a rakouské provience. Španělské exempláře z doby po roce 1700 (z vlády Bourbonů) jsou uloženy ve státní bavorské klenotnici v Mnichově. Není to jen Zlaté Rouno, co bývalo doplňováno. V té mnichovské klenotnici ukrývají, ale zároveň i vystavují řadu řádových dekorací. Jednou z nich je i historický anglický podvazek, Podvazkový řád, který má hodně blízko k našim českým dějinám.
V roce 1620 jej získal v Praze kurfiřt Maxmilián, tehdy velitel katolických vojsk, od hraběte Heřmana Černína. Podvazek patřil českému „Zimnímu“ králi Bedřichovi (Fridrichu z Falcu), který jej ztratil při útěku z Pražského hradu po prohrané bitvě na Bílé hoře 8. listopadu roku 1620 kdesi na Malé Straně.
Historický podvazek, jako součást podvazkového řádu, je vyroben z modrého sametu a je pokryt dvaceti plastickými písmeny HONI SOIT QUIMALY PENSE. Kazetová písmena jsou pokryta 211 brilianty, k tomu je ještě zdobená. Celková délka vzácného podvazku je 51,5 x 3,7 cm.
V téže expozici řádů je vložen, vedle dalších, i historicky velmi cenný exemplář řádu sv. Štěpána, hvězda provedená ve stříbře, zlatě, briliantech, rubínech a smaragdech, jež byla osobní dekorací císaře Josefa II. Je zde i velkokříž zdobený drahokamy, který patřil polnímu maršálkovi hraběti Radeckému, a který sem byl umístěn po jeho smrti v roce 1858.
Nesmírné bohatství, umělecká práce a historické události se váží k těmto vskutku ojedinělým pokladům. Kříže, hvězdy, řetězy, šerpy, medaile, ale jak je vidno i podvazek se mohou stát významným pokladem pro historické bádání. Jako výstavní exponát mohou pozvat do muzejních prostor milovníky historie. Umělecká hodnota těchto artefaktů je často nevyčíslitelná a patří právem mezi národní klenoty země.

O jazycích, jen tak lehce

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Ač nerad, odpovím. Nemám kamarády, zůstal jsem sám. Jazyk je a bude klíč ke vzdělání, napsal mi kdysi strýček Uri, který to dotáhl nejdál, až do Jižní Ameriky, ale šťastný nebyl. Nežil doma, kde se narodil, utíkal světem, potom sám před sebou a před ženami. Jako správný námořník jich měl současně víc. Sešly se na jeho pohřbu. Byly tři a mluvily rozdílnými jazyky, on uměl všechny. Byl funkcí prvním lodním důstojníkem, který začínal u lopaty s uhlím v podpalubí. Pásek na rukávu nádherné uniformy měl spoustu. Z války mu zbyla spousta vyznamenání a ty si frajersky našil vlevo na saku nad kapsičku, ve které měl bílý kapesník.
Strýček se plavil na velkých civilních lodích. Češtinou mluvil docela dobře, doma s ní sice za jeho mládí nemluvili, ale byl hrdý na to, že je Čech a že z Čech pochází. Řekl mi, že v které zemi se zrovna nachází, v té řeči přemýšlí, na moři zas podle toho, jaké má vedle sebe námořníky, kterým poroučí…
Já sám si myslím, že angličtina je tou řečí, která by měla být ve výbavě každého člověka. Žel, člověk, který ví něco o ekonomice, by se měl učit řeči Číňanů, Rusů nebo Arabů. Španělsky se bude ještě dlouho mluvit v Jižní a ve Střední Americe, německy, francouzsky, holandsky a italsky už asi jen na Starém kontinentu. Řeč Čechů, Poláků, Srbů, Maďarů, Finů, Norů a Švédů je a zůstane řečí dřevěných srubů, pohádek a národních písniček, vyprávění u táborových ohňů.
Být vybaven pouze jazykem mateřským je jako procházet se pestrou zahradou plnou květin, ovoce a zeleniny a nesmět si přivonět, pohladit či ochutnat. Cizí řeč je klíč, talíř plný pochoutek. Je čistě na nás, zda budeme jen z povzdálí přihlížet,l či překonáme ostych, lenost a pohodlnost jízdy ve starých kolejích. Někteří z dnešní generace padesátníků a výše (a slyšel jsem to na vlastní uši) svou neznalost obcování v jiném, než rodném jazyku svalují na komunisty. Pravdou je, že jen pohodlný člověk není schopen se podřídit režimu odříkání, týrání paměti a vícenákladům na vzdělání.
Jazykové vybavení je součástí našeho vzdělání, šancí uspět na trhu práce. Byla doba, ještě za socialismu, kdy televize místo přihlouplých televizních novel vysílala jazykové kurzy. Dobré je zkusit to nejprve třeba s ruštinou a od té se postupně propracovat k jazykům obtížnějším. Neví se, jak pracovat s Rómy, nabídněme jim jazykové kurzy pro mládež i pro jejich rodiče. Pomůže jim to najít práci doma i za vodou.

Dřeváky

Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen.
Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.
Dřeváky nosil chlapík s dlouhým nosem – Pinocchio a snad služky jako domácí obuv, když šly do chléva, dát kravám, kozám, koním, drůbeži. Dnes se nosí holínky, tehdy dřeváky. Nevím si s nimi rady. Teplé ponožky do nich v zimě, v létě zpocené nohy. Místo vyčistit - vyhoblovat, ekologicky zrušit, hodit do kamen. Měly ozdoby, byly barevné?
Umím si v nich představit vzor vší barokní krásy – Honzu, na hlavě beranici, na nohou dřeváky. Beraní kožich, vestu, pumpky a dřevěnou obuv. Nemá šněrovadla, není potřeba krém na boty, leštidla, kartáče. A pravděpodobně hodně vydržely. Dřeváky. V Čechách? Snad na Slovači. V Čechách opravdu nevím. Plzeňsko, jižní Čechy, kus Moravy? A hlavně … Hlavní město? Tam by se styděli. A určitě se nekradly. Jsi v … jak Baťa s dřevákama. Stereotypy přežívají. A o dřevácích tak málo.
Jejich klapot musel být slyšet na hony daleko. To jenom koně se svými podkovami museli být hlučnější. A jak se prodávaly? Spíš, kdo je vyráběl? Na pile, ševci, truhláři? Musela to být svinská práce, samé hoblovačky, suky, odpad do kamen. Úžasné teplo z rozpálených pecí, kde se topilo dřeváky. Zabýval se někdo jejich významem, odkud k nám přišly? Zda na ně byla někdy reklamace, jak šly na odbyt? Nesmáli se nám věční posměváčci, že jsme také ze dřeva? Neumím si představit vojáky v dřevěných kanadách. Snad vojenští pucfleci, sluhové, markytánky, pradlenky a to je vše. Navlékali si je lidé u doktora? V sobotu v neděli na zábavu? Chodili s nimi na mši svatou, do hospody, do synagogy? Musím se zeptat rabína nebo biskupa.
Lidové tanečky v dřevácích, proč ne? Dřevák, to byla výhra. Neuplavaly. Asi to nebyla jenom bída ani z nouze ctnost. Nic jiného nebylo. A dřeva bylo vůkol plný les…

Chmel – kam s ním?

Chmel – kam s ním?
Vy z Jablonce nad Nisou, Liberce, Chrastavy a ze zbytku České republiky, vzpomínáte na čas obvyklého nástupu studentů středních škol na česání chmele, směr Rakovník, Žatec, Roudnice, Litoměřice, Ploskovice, Horní Nezly…? V jednašedesátém si nás pozvali koresponďákem, který jsme při přijímacím pohovoru vyplnili, a tehdejší liberecká jedenáctiletka jich použila k našemu sezvání k nástupu na česání chmele. Věčné a šetřící. Jediné a poslední šetření, se kterým jsem se později na této škole setkal. Pozvání. Došlo a my jako tisíce dalších odjeli.
Jo, chmel počátku šedesátých let se spíš podobal tomu, o kterém psal E. E. Kisch z počátku století, než na který jste jezdili už vy v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jaké sklízecí stroje? Vše strhávat „růčo“ a ručně očesat do košů. Do věrtelů bábě, co vám je počítala. Žádné sušárny. Lopatou a prohazovat. A spaní? Na slamnících méně či více „růčo“ nacpaných. Byla to romantika? Nevím. Mohu to porovnat s česáním o 10 – 20 let pozdějším. Česáním strojním, na směny.
Vše bylo o únavě, o „vůni“ chmele, který nešel smýt, který byl všudypřítomný. O ešusech dokonale nemytých, o srandičkách, které druhý nepochopil. O dřině, která se nezdála. O pocitu zmaru a nechuti ráno vstávat. O učitelském dozoru, který nešel daleko pro facku. Spali jsme všichni pohromadě a pan profesor už chtěl také spát a tak udeřil.
O sázkách, kdo sní tu hnusnou housenku, kdo kolik piva vypije a jak ošidí bábu, co počítala věrtele. Vidíte, žádná romantika se nekonala a přesto většina, když vzpomíná, tak se usměje a zasní. Snad, že nám dosud byla většinou fyzická práce cizí, snad, že jsme tam byli tak trochu jako později ve vojenském přijímači, snad, že jsme se báli, styděli a byli rozmazlení…
Došlo nám to později a tak občas dnes zvedneme své tlusté zadnice a jedeme se tam podívat. Do Nezel, do Ploskovic. Je to padesát let. Je to vůbec možné? Půl století! Všude kolem je chmel jako tenkrát. Polovina června, vzduch se horkem jenom tetelí. V parku zámku roste tráva, stromy odkvetly. Všude voní lípa a na lavičkách posedávají důchodci… Tady všude jsme tenkrát byli my. Dnes jsou důchodci i z nás. To mě až zas tak moc netrápí, to, co jsem slyšel z rádia, je však něco horšího. Chmel už dnes nikdo nechce. Nevyplatí se ho česat, je ho všude dost ještě od loňska. Je to vůbec možné? A pak jsem to samé slyšel i z televize. Není se z čeho radovat, chmel nikdo nekoupí. A já myslel, že je to naše zlato…
Není to zrovna pozitivní zpráva. I když piva není nikdy dost. Jsem optimista, věřím, že se najde nějaký fištrón a chmel si očeše. Toho v Čechách nebude, aby si česká hlava s něčím takovým neporadila. Poradili jsme si vždycky se vším, proč ne s otázkou: Kam s ním?

Mít kliku, kličku

Mít kliku znamená mít štěstí. Kde se to vzalo, odkud to kdo má, mi zůstalo utajeno. Vím jenom, že mám kliku. Utekl jsem hrobníkovi z lopaty.
Čeština je prostě úžasná. Na všechno má vtipnou průpovídku. Žel, tady neplatí, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Chceš-li něco znát, musíš pro to něco obětovat. Nic není zadarmo a něco to stojí. Zjednodušeně řečeno, ani do hospody bez peněz nelez…
K té klice. Jsou různé a mají dost prozaický účel – něco otevírají a při štěstí, že mechanismus funguje, také zavírají. Asi tak tři kliky byly výjimečné a ty si pamatuji.
Klika v Dětřichově na postraní brance ve zdi u kostela ve středu obce. Vydržela na svém místě dobrých 200 let. Masivní, barokní kovářská práce. Kdo za ni vzal, držel v ruce staletí. Mohutná jak víra katolíka, německého sedláka i nádeníka. Generace ji tiskly nahoru i dolů, otevírala jim cestu k Bohu. Klika od vrátek do kostela. Vzalo mi dech, že tolik let tam vydržela. Ze silnice a tolika lidem na očích. Jakoby tam měla zůstat do konce světa. No, vidíte, nezůstala. Tak někdy v tom osmdesátém roce minulého století ji ruka neznaboha ukradla. Klika zmizela a je bůhví kde. Řekněte, co je to za lidi, pokácí-li zdravý strom, ukradnou-li něco, co jim nepatří?
Druhá klika, snad ještě masivnější, byla na okrasném mřížoví na vratech měšťanského domu naproti liberecké radnici. Dům honosící se vraty, že kolem nemají obdoby. Panáček, co je koupil, ozdobil nejen dům, ale i město nevídaným kovářstvím. A klika byla třešničkou na dortu, jahodou ve skleničce se šampaňským. Kdo ji stiskl a měl tu sílu zatlačit, pak se mu vrata otevřela jak brána ke štěstí. Sezame, otevři se. Poctivá, stará rukodělná práce… Klika je rovněž pryč, vrata, dveře a mřížoví zůstalo jen proto, že zloděj by je neunesl. Kliku si odnesl snadno a dveřím vylomil jejich srdce. Kdo tohle pochopí, kdo tohle pochopí? Kdeže ti muži jsou? Copak je válka, že se loupí, kostelní zvony, bronzové kliky, barokní skvosty?
Poslední kliku mám já. Našel jsem ji ve vybourané suti vyvážené na skládku při opravě zámku a hradu Grabštejn před třiceti lety. Otloukala se omítka, rozbíjela se stará ztrouchnivělá okna a z jednoho rámu vypadla stará, původní, okenní klička. Tu jsem si vzal na památku. Mám mladší sestru kliky. Kličku. Ze štěstí jenom malý díl. Docela malou kličku.
Má zvláštní tvar – vzor, konec 19. Století. Je z ušlechtilého kovu, pokrytá vrstvou staré patiny. Zároveň se starým oknem hleděla do krásné krajiny, dolů pod hrad, do obce Chotyně. Teď si ji prohlížím já a jsem jí nadšen. Je součástí mých akvizic, které jsem kdy v životě našel. Mám kliku, kličku chcete-li a přesto jsem šťasten a spokojen. Stačí mi, byť je malá, aby potěšila a rozjasnila můj všední den…