neděle 29. ledna 2012

Prapodivné osudy


            Nevím, zda jsem se vám zmínil o tom, že vesnice na severu Čech byly kdysi, vlastně nedávno i nechtěným domovem mnoha lidí, kterým zde bylo přikázáno žit. Polovina minulého století byla z hlediska dějin naší země významná i tím, že výsledky druhé světové války přinesly do života politická rozhodnutí týkající se osudů mnoha jednotlivců.
            V praxi nebylo vše tak, jak bylo plánováno. I mezi organizátory světodějných změn se našli „slaboši“ a ani mezi lidmi dole nebylo nadšení takové, jak bylo očekáváno. A tak, na pomoc přerodu společnosti, byly podniknuty kroky, které se v konečné podobě dotkly každého z nás. Má zkušenost mi nedává na to, co se zde odehrávalo, zapomenout.
            Jakl se to seběhlo už nevím. Stál jsem před někým, kdo chtěl vědět, zda pan doktor, když nás, děcka, prohlížel, nedělal něco jiného, než jiný pan doktor. Maminka, když to ode mne odpoledně slyšela, příšerně klela, proklínala kdekoho a ptala se mě na to samé. Byla toho plná obec. Odpověď tehdy zněla: „Neosahával mě.“
            Pak jsme se doslechli, že starý pan doktor nebyl dětský doktor, ale osobní lékař prezidenta Beneše, který po prezidentově smrti musel odejít z Prahy. Práci pro něj našli brzo a tak nás léčil hradní doktor. Někdo si usmyslel, že mu pobyt na čerstvém povětří v pohraničí ještě opepří skandálem, který jej zničí. Osobně jsem rád, že jsem na práci pana doktora nic špatného neshledal a mohl tak, společně se svými spolužáky, zbavit pana doktora falešného obvinění.
            Druhý podobný případ jsem zaznamenal z druhé strany Ještědu. Tam byla, do jedné z nejmenších obcí vysídlena z Prahy jedna moc nóbl paní. Ta měla smůlu, že jejího manžela, statečného prvorepublikového generála a legionáře milovali podřízení, spolupracovníci i veřejnost. Byl osvobozen z podezření, že kolaboroval s fašisty a že se tím zpronevěřil ideálům První republiky. Osvobozen z nařčení krátce nato zemřel. A manželka? Balila kufry a musela z očí, pryč z Prahy. Tak znělo čísi rozhodnutí, kterých v té době nebylo málo.
            Paní generálová ale i na malé vesnici udržovala památku svého muže. Psala paměti, žila nezlomeným životem a svým příkladem bořila stereotypní názory na chápání buržoazní demokracie, jako destabilizátora vývoje a těšila se na čas změn. Nedočkala se jich a byla by i zklamaná. Jsme jenom lidé a veliké ideály nejsou vlastní všem. Mnozí je vyměnili za pohodlná křesla dobře placených míst, trafiky a výhody, které jim tehdejší nový režim poskytoval.
Dnes, stejně jako dříve se lidské osudy prolínají s dějovými zvraty a tak bychom měli počítat s tím, že až nadejde čas otázek, měli bychom mít připravené odpovědi. Nikomu není předem odpuštěno, žádný strom se dosud větvemi nedotkl věčnosti.

Babičky z Machnína - námět na reportáž


            Jak jistě už všichni víte z mých fejetonů, obec Machnín je úžasná a v mnohém inspirující už jenom tím, co jsem v ní zamlada zažil. Nemálo zajímavých lidí ale v Machníně žije i dnes.
            Rád bych vám představil pana Karla Šípka, přítele důchodce a největšího amatérského odborníka na ženu, která v naší pospolitosti patřila k nejvýraznějším osobnostem českého národa, Boženu Němcovou. Letošní rok je rokem Boženy Němcové připomínaný výročím 160 let uplynulých od jejího úmrtí. Je čas vzpomenout jejího přínosu národnímu obrození, toho, co dala české literatuře, nejčtenější knížku všech generací – Babičku.
            Karel Šípek, co vím, má ve své sbírce snad všechna vydání Babičky, co jich kde vyšlo. Také ví o Boženě Němcové i to, co by sama do životopisu raději nikdy nenapsala. Karel Šípek objíždí kdeco, aby se seznámil s novými poznatky z jejího tajemného, vzrušujícího života. Má zálibu, kterou mu závidím. Uchopil téma, příběh, který je už tolik let aktuální a atraktivní, že jeho pátrání není nic míň než úžasný seriál nikdy nekončící. Ne nepodobný hledání Štěchovického pokladu, Jantarové komnaty či insignií Karlovy univerzity.
            Machnínský sběratel toho moc nenamluví. O jeho práci vám ale o hodně víc řekne na konci prázdnin chystaná výstava v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. Umí vydat v soukromém tisku Babičku v takové adjustaci, že jste takovou ještě nikdy neviděli. Badatel amatér, který se však dopídil i takových podrobností, že mu závidí leckterý profesionální „němcolog“. Je to skutečný, opravdový a skvělý amatér, který stále hledá, pátrá, objevuje, sbírá a dnes už i vystavuje. Patří mezi ty nadšence, kteří bez ohledu na počasí, věk či hospodářskou krizi jsou živou vodou naší společenské energie hodné toho slova.
            Ne politici, ale lidé jako Karel Šípek nebo Martin Chaloupka z vedlejší obce Kryštofovo Údolí, jsou zárukou, že nebudeme konzumenty pouze nekvalitních televizních telenovel bez hlavy a paty, ale i těmi, kteří přežijí ve zdraví dobu internetu, mobilů a poťouchlosti našich počítačů. Doufám, že toto zdvořilostní nahlédnutí na práci Karla Šípka z Machnína nenechají novináři ležet ladem. Že jim profesní zvědavost nenechá ujít rozhovory s tímto neobyčejně pracovitým člověkem, kterému se Babička Boženy Němcové a vše kolem ní stalo životním posláním.

sobota 28. ledna 2012

Zač se dříve učilo


            Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret.
            Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží:
            „Ročně tu mám swých 20 rýnských. Z koledy a pomlázky dostanu třetinu, ze Řehoře polowičku, protože budu sám medvěda dělat a co wytlučeme o poswícení, z toho mi slíbil starý (starší kolega) ošatku koláčů a tolar na novou podrážku.
            W poledne jídám u něho, ráno člowěk mnoho nepotřebuje, a wečer se pozwu do piwowáru nebo do mlejna. Obden mohu také do hospody wrazit i tam za mne wždycky někdo sklenici piwa nebo kus chleba a syreček za mne zaplatí.
            Kabát nosím teprwa půldruhého léta, kalhoty jsou dobré, a na swátek mám ty wybledlé ankýnky. Postel moje stojí w školní swětnici za kamny, a tak mám pohodlí, jaké si jen žádati mohu. Sousedi mi přejí. Já si ale také swatě umínil, nežli jsem do školy jen pách, že budu dětí jenom jednou za den bít a proto by mne teď matky radostí na rukou nosily.
            Starý Piskálek (starší kolega) je práwal rok do roka ráno i odpoledne, a proto si také dělám welkou naději až jednou skapne, že mi zdejší místo neujde“…
            Až to rozdejcháte a přestanete brečet, případně řvát smíchy, pak si dovolím pokračovat v citaci dopisu o pár řádek dál:
            „Ostatně umí náš starý se zdejším lidem chytře zatáčet. On s ním pije, on s ním louská nowiny, on s ním cwikuje, řeč přijde k řeči a za dobré slowo zaworá mu Kuba ten kousek pole. Filip mu to zaseje a sklidí, Matěj vymlátí. Což mu také schází? Pomysli jen: Má dwa kabáty a ženu pochowal. Doma mu teď uklízí dcera. Musím se dát wždycky do smíchu, kdykoliw si wzpomenu, že jsem jednou kdesi četl, jak prý je swrchowaný čas, by se wůbec na zlepšení stawu wesnických učitelů pomyslilo. Blázni byli, kordy měli! Jako by jim něco scházelo!“
            Pokud jsem nenaletěl a Wáclaw Mrskáček, pomocník we škole wesnické dopis Jiříku Šwigalowi skutečně napsal, pak je to mazec. Pokud je to pokus Josefa Kajetána o ironii a nadsázku, pak jsem mu uvěřil. Proč by nemohl být mladý učitel spokojený? Proč by nemohl být rád, že má práci, perspektivu a dobré zázemí? J. K. Tyl totiž k dopisu ještě přikládá dovětek: „K tomu listu není potřeba welikých wýkladů. Je to nejčistší wýlew mladého, pro swé powolání plápolajícího srdce a člowěk se nemůže jakéhosi nábožného pohnutí udržet. Já se dal přitom radostí do pláče.“
            A tak já nevím, na čem jsem. Je to satira, je to horoucí srdce podle Dzeržinského, je to hloupost či pravda? Bylo by úžasné mít takového spolupracovníka, loajálního společníka ve firmě. Co by kdokoli dal za to, moci se spoléhat na perspektivu, kterou mu dnes nikdo nezaručí! Nemít strach z extremistů, z nezvedených agresivních žáků, z drog a fyzického napadení. Mít jistotu zajištěného stáří v obci, kde mě mají všichni rádi, kde jsem každého učil a každého znám. No, řekněte, neláká vás taková budoucnost? Já bych některé občanské výhody a svobody oželel s tím, že si mě nechají „doma“ a že, až nudu umírat, nepošlou mě do profláknuté „eldéenky“, která je cítit přes chodbu otevřeným oknem až na ulici.
            Nechám to na vás. Je to šprým, nebo skutečný dopis mladého učitele, který si byl vědom, že musí něco obětovat, aby v budoucnu získal mnohem víc.

O humorné příběhy u nás není nouze


            Opravovat dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla procházka růžovým sadem, zvláště když nedědíte a vše financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si a teď k tomu hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály, přírodovědce, báňské inženýry, ekonomy, hudební virtuosy a jejich dospívající syny. Většina z ë jmenovaných s námi vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě nahozené odpadávající omítky.
            Český pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy se snažil, leč mnohdy se mu práce jedné firmy prolnula záhadným způsobem do druhé, takže Sergej jel na letiště a Aljoša nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně, že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství na dvorku pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou často značné nepříjemnosti. Většinou to prý řeší nabídkou slevy na služby příští.
            Takhle jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si soprán Ilja, jinak sólista opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí kremrole a sladké palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se doma nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti. Ilja měl v Liberci ženu psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta si ho tehdy doma profesionálně rozebrala a dala mu nůž na krk doslova a do písmene.
            Když jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely, šéf liberecké stavební firmy se rozhodl pro řešení, které znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a dokončení prací ve sjednaných termínech. Šturmoval, dušoval se, odměny rozdával a práce začala být konečně vidět.
            Serjoža, kdysi zaaltajský geolog, si řekl o kolo, na kterém nikdo z naší rodiny jistojistě nejezdí, protože za celou dobu, co u nás pracuje, ho vidí stále na stejném místě, kde na něj prší. Miron, bývalý partajní tajemník chemické továrny zase požádal o kanape, které jistě už chceme vyhodit a meteorolog Anatol, který obstál na severním pólu, našel za komínem kolečkové brusle, dětmi už oplakané. Nemohl jsem dětem kdesi v Rusku nevyhovět, takže brusle skončily, kde si je přál mít.
            Nejvíc starostí mi však přidělal Semjon, syn operního pěvce. Nevím, jak se dostal k mé pevné telefonní lince, ale zvedl můj účet za volání na nebývalých osm tisíc korun českých. Když jsem zjišťoval, zda volal domů mamince na Ukrajinu, sdělila mi příslušná telefonní úřednice, že jsem to s tím voláním děvčatům na erotické lince trochu přehnal. Tedy žádná maminka, ale vzrušený Semjon u sluchátka, v koutku na zemi uprostřed vápna, písku a cementu… No vidíte, a z té erotické závislosti ho vyléčil jeho otec násadou od lopaty jedním sezením.
            Pak jsem zatoužil zvědět, jak ten telefonní účet budou otec se synem splácet. Keš nebo složenkou? K domu přijela černá limuzína a z ní vystoupil mladý perspektivní, na ježka ostříhaný kravaťák, mafioso a lámanou češtinou se dožadoval vysvětlení, co si to pán na jeho chlapce vymyslel? Pán se strašně naštval a velmi vybranou češtinou sdělil tomuto podnikateli, že mu poskytne patřičné vysvětlení ve spolupráci s cizineckou policií ruku v ruce. Nevím proč, ale náhle měl onen manažer naspěch a odjel, aniž mi řekl: „Da svidanija.“ Mezitím vzadu za domem dostával Semjon další porci psychologické léčby násadou od lopaty, aby si odvykl nejen volání na linku erotickou.
            Zázrakem jsem se dočkal a bylo dokonáno, vyplaceno a slíbeno, že na to špatné nebudeme ve zlém vzpomínat. Pak jsem si dal závazek sám sobě, už nikdy nebrat ukrajinsko – ruské intelektuály, akademiky, vědce, umělce a adolescenty, neobdarovávat je, neposlouchat a nepřát jim nashledanou, ale vždy jen sbohem, zapomeňte, že jste u nás byli, my budeme vzpomínat a dlouho počítat, co nás stála ta téměř celá rusko-ukrajinská akademie věd zprostředkovaná českým kašpárkem, principálem všech běd.
            Zlatý český flákač popíjející pivo za pivem a bydlící vedle za rohem! Ten nepotřebuje na rozjezd vaše kolo, brusle či otoman. I když… Vzpomínám, že jsem si nejprve pozval českou firmu s ryze českým obsazením. Přišli všichni, vpochodovali do domu a seznámili se na místě s rozsahem požadovaných prací. Během výkladu pokyvovali chápavě hlavami, a když byla exkurze po domě u konce, se slovy: „Ale tady je moc práce! Angažujte Ukrajince.“

Dětský kočárek


            S čím vším je spojen dětský kočárek? Kdo ví? Se sny a přáními, aby, až to malé v něm bude velkým… Mé generaci přáli, ať roste do zdraví, aby nemusela nikdy do války.
Kočárek, ve kterém nás vozili, už nebyl jako před sto lety: vysoká kola, ohromný proutěný koš, záclonky, madlo po celé straně snad pro vícero rukou… Bez ozdob, bez cingrlátek. Později, před zánikem mocnářství a v za První republiky byly kočárky mnohem prostší. Z plátna, trubek, jako malý stan na čtyřech stále ještě velkých kolech. Madlo dřevěné soustružené stále bez ozdob.
            Po zániku republiky opět nastala změna. Jistá elegance, různorodý materiál. Spíš praktičnost a jednoduchost. Dětem se do kočárku vkládal sen, aby poslední válka byla ta poslední a dále, aby dítě bylo zdrávo, vystudovalo, postaralo se o rodiče, postavilo si dům, mělo spoustu dalších dětí a žilo v prosperitě první republiky.
            Pak přišel mráz, konec iluzí a šest let vraždění. I tehdy přicházely na svět děti a vozily se v kočárcích. Kočárky se stavěly z toho, co si kdo ušetřil. Většinou šlo o bílé či barevné proutí, později to byla bužírka. Kola spadla ze slušné výšky na pár čísel. Kočárek byl pohodlný a hluboký, a tak mu i říkali. Pro děti, které už seděly, pak nastoupil kočárek trochu jiný.
            Ten, o kterém je řeč, se však nezměnil ani po skončení války. Byl dokonale kapotovaný, takže zcela ukryl dítě, ale už měl pohyblivou vrchní část. Byl dokonale disharmonický a bylo nám v něm -? Už si to nepamatuji…
            Protože bylo po válce, bylo kočárků mnoho, stejně jako dětí. Víc se v následujících časech nerodilo už ani dětí ani kočárků. Poválečná generace. Rodiče na nás přenášeli své nesplněné touhy, sny a přání a přitom nás vozili v předpotopních ošklivých kočárcích. Mohutných, nevzhledných a nízkopodlažních. Nutno jim přiznat, že byly stabilní a účelové a děti v nich spokojeně rostly.
            To musela přijít až sedmdesátá léta a boom Husákových dětí, kdy rodiče, povzbuzeni režimem ekonomicky i poskytnutými sociálními jistotami socialistického zřízení, dali život spoustě dětí a zelenou novým typům kočárků. Moderním, elegantním a vysokým. Materiál sice opět nic moc, umělotiny, ale barevné s dlouhou životností. Dvougenerační a často zdobený přívěsky.
            Dětem se do kočárku velmi často dávala spořitelní knížka s výhodným spořením mladých, přání úspěšnosti, vzdělání a zdraví, aby z něj mohl vyrůst třeba kosmonaut. To byl leitmotiv sedmdesátých až osmdesátých let minulého století.
            Dětský kočárek kopíroval i sametovou revoluci. Liberta, firma zde kočárky vyrábějící zkrachovala a to i přesto, že jsem si při malé privatizaci koupil její akcie. Tu babu Snopkovou, aby vzal čert. Ani mi neodpověděla na dotaz, co mám dělat s bezcennými papíry. Děti této doby se kvůli tomu vozily v kočárcích pořízených za velké peníze, ovšem s vychytanými detaily a se spoustou hloupostí zavěšených po stranách kočárkové kapoty. Bylo a je jich tolik, že se dítě v kočárku ztrácelo. Co mu bylo do takového kočárku přáno? Co jiného, než zdraví. Pak peníze, známosti, postavení, aby z něj vyrostl fotbalista nebo tenista.
            Dnešní kočárky i děti jsou o prestiži rodičů. Zda na to mají. O úspěšnosti těch, kteří si mohou dovolit ten luxus mít dítě a drahý kočárek snů a k němu spoustu a vychytávek. Tolik stručná historie nikoli bezvýznamné věci, kterou je kočárek pro naše děti.

Taky se dám překvapit


            A je to tady! Už to ruplo! Pamatujete se jistě, vy staří pamětníci. Dočkali se ti, co doufali, a tak, po letech, lze jen říci, že co muselo přijít, přišlo. Každý byl obětí, téměř každý si zadal sám, nebo alespoň někdo z rodiny. Proto tu nemohla být občanská válka. Strýček by šel po bratru, nebo po synovi. Každý si smočil, každý si zanadával a k tomu platil příspěvky spoustě organizací Národní fronty, z nichž každá mu byla zdrojem zajímavé výhody.
            A tak, když mi nedávno došla informace, stejně jako řadě z vás, že tenhle režim končí, respektive jeho zkorumpovaná vláda, věděl jsem, že lidem opět došla trpělivost. Jako tehdy i dnes, kudy člověk chodí, tak slyší: Kdybych věděl, jak to skončí, klíči bych nezvonil.
            Opět je čas zazvonit. Jsme nepoučitelní. Dostal jsem zprávu mailem, jak jinak, že tohle všechno, tenhle marast, že skončí letos 3. března, a že i policajti půjdou s námi. Že se má, jako tehdy, vyjít do ulic a hlasitě se dožadovat toho, co chtěli lidé už před dvaceti třemi lety: svobodu volby a změnu těch, kteří vládnou a podvádějí. Nové uspořádání věcí spotřeby tak, aby z politiky odešli lháři a loupežníci (a že jich je na všech úrovních).
            Nepamatuji se na padesátá léta, ale vím, že lidé tehdy věřili, že se mnohé změní a byli podvedeni. V sedmdesátých letech zase lidé houfně převlékali kabáty a do „nové doby“ se už rodily tzv. Husákovy děti po desetitisících. Děti ekonomické prosperity Husákova režimu… I tento režim padl.
            Před námi byla perspektiva vyjádřená úžasnou myšlenkou: Nebudeme jako oni. Než se rok s rokem sešel, byly tu aféry, skandály a miliardové podvody. Tunely vedoucí až někam za Kamčatku. Pak přišla nezaměstnanost a likvidace národního hospodářství – bourání a zavírání českých továren…
            Není třeba vyjmenovávat všechny podvody třeba ve městě Liberci. Lidé přestali věřit a pochopili, že ani demokratické volby nemohou změnit sílu koalice Každý s každým a společně proti všem, a že se tedy musí vrátit doba defenestrací a shromáždění před okny radnic.
            Proto jsme, já i nesčetní další, obdrželi pozvánku do ulic na 3. března s výzvou žádat nápravu věcí veřejných. Jsem na rozpacích, kdo tam přijde. Lidé se bojí o práci. To není jako v roce 1989, kdy nikdo nevěděl, jaké to je být bez práce nebo ji dlouhodobě hledat. Co když si to lidé rozmyslí a nepřijdou? Budou tam jen důchodci? Vědí vůbec mladí, co přijde a jak to vypadá, když bohatí chtějí být ještě bohatší? Žádný kapřík si sám rybníček nevypustí a dobře si ho ohlídá, „ošéfuje“.
            Bude to v Česku i v Eurozóně letos jistě ještě hodně zajímavé, jen co se venku trochu oteplí. Na lidi přijde čím dál větší nutkavá snaha se shromažďovat. Nastane ten správný čas demonstrací a shromáždění, odkud je to jen skok na radnici. Jo, milí zlatí, nebude to lehké. Dnes je všechno o penězích a těch je málo na jedné straně barikády. A tak si, čerte, vyber, kam se postavit. Každý se chce mít dobře, chce peníze, postavení… Bude to složité rozhodování. Nic není zadarmo. Žijeme v kapitalismu, který jsme si vybrali, takže nenaříkejme. Bude to zajímavé, až přijde jaro.  Vybereme si sami, zda na barikády nebo hurá na sluníčko…