neděle 8. ledna 2012

Čas pohádek

Laskavý čas splněných snů, snění a zářících dětských očí. Nebývalo tomu vždy tak. Obdarování pod stromečkem nebylo tím, co si lidé vánočními svátky připomínali. Církevní obřady spojené s narozením Ježíše a pohanskými zvyky naplněné dobrým jídlem, byly páteří svátků, vymykajících se ze stereotypu tehdy převážně vesnických lidí.

Později, tak od druhé poloviny 18. století došlo i na světské příběhy, na pohádky. Ty měly v čase vánočním svůj protipól v příbězích biblických. Právě vyprávění s odkazem na věci blízké známým životním situacím tehdejšího společenského úpadku daly vzniknout pohádkám.

Pohádka – často tvrdé nastavení zrcadla domácímu životu, obohacené o síly nadpřirozena, které, nezřídka při obětech na životech, pomáhají vítězit nad zlem. Dnes to samé nacházíme ve stereotypu hollywoodské produkce, kdy hrdina neumírá a pravda vítězí.

Protipól nesmírné dřiny a ponížení lidí, kteří neviděli východisko z dané situace, dal vzniknout literárnímu útvaru – pohádce. Hororovému vyprávění v kontextu reálií denního života a sci-fi literatury 20. a 21. století.

Především první autoři a velikáni pohádkového žánru dětské literatury až do poloviny 19. století řešili těžké životní situace hrdinů vraždami, týráním obětí, řekami krve, slzí, kremací a trávením. Upravené skutečné příběhy středověkých smolných knih, plných výpovědí získaných právem útrpným na mučidlech, měly za cíl vštípit posluchačům poslušnost a víru v dobro, které přijde. Přežít, znamenalo někdy pohřbít vše kolem sebe, včetně nejbližších.

Říká se, že pohádka pohladí a s pohádkou rovnou do sladkých snů. Ale ty první, byly příběhy plnými děsu, které vstoupivší do snů dlouhodobě mohly budit ze spaní. Ani Božena Němcová, folkloristka a fabulátorka, autorka Babičky a pohádek nezůstala stranou. Její původní Popelka v sobě nese prvky hororu nijak nezaostávající za tehdejší světovou literaturou pro děti.

Rodiče v této vesnické reálii mají tři dcery, které nemohou uživit. Po dohodě s matkou je otec odvede do lesa, aby je tam zanechal na pospas dravé zvěři. Děvčata však mají štěstí a objeví zámek lidožroutů. Holčiny jim začnou sloužit a z potravinového řetězce smyslných deviantů se oni sami stávají oběťmi běsnících děvčat, která je zpopelní v kremační peci, jež je součástí vybavení domácnosti.

Ušetřena zůstala jen lidožroutka, která souhlasila s utracením lidožroutů a děvčaty si nechávala rozčesávat své dlouhé, prokvetlé vlasy. Děvčata však opět zaútočí a své chlebodárkyni oddělí při vhodné příležitosti hlavu od krku a co je hlavní, přivlastní si všechny cennosti ze zámeckého trezoru. Na scéně se dále objeví mluvící kůň Tátoš, který je přenese v čase do jiného prostoru, kde děvčata čeká bonus – princ na ženění.

Závěr pohádky má nečekané rozuzlení. Děvčata, ač by mohla být uspokojena po všech stránkách, se vracejí do lesního zámku, aby se ubezpečila, že tam nezapomněla nějaké cennosti. Tam na ně ale čeká hektické završení příběhu. Obrovské kočky jim rozsápou obličeje. Že se vám zdá děj pohádky naprosto neznámý? Ale to je opravdu původní verze vánoční pohádky O Popelce z pera Boženy Němcové.

Jak je vidět, pohádka vhodná do ložnic našich dětí, musela projít řádnou recyklací, než byla vhodná ke čtení na dobrou noc. Stala se součástí výchovného procesu pozitivního myšlení v současném světě. Ve světě, který není o nic méně hororový než ten bývalý.

Žádné komentáře: