Česká nádraží jsou často jako přes kopírák, kus po kusu dva za dvacetník. Rakouský a stříbrný. Muškáty za okny, kolem okrasné zahrádky, uhrabaný písek, natřená zábradlí. Čistá WC, umytá okna, zameteno, vyvětrané čekárny…
Žel už není, co kritizovat. Pokud nádražní budovy ještě stojí, jsou opuštěné. Čekárny jsou uzavřené, stejně jako toalety a tytam jsou truhlíky plné begónií. Svět se změnil. Totálně.
Pokud už z vlaku vystoupíš a stojíš na zemi, pak tě vítám doma v Liberci. Zde stojí i moje nádraží. Desítky let neupravené nyní svítí novostí. Pokud nejsi hýřil a odoláš svodům všudypřítomných butiků, po pár krocích stojíš ve dveřích vedoucích ven na ulici. Ven vedou jen tři schůdky, ale ty máš výběr ze tří světových stran. Kam se z libereckého nádraží můžeš vydat. Doleva, to je k Ještědu, přímo, rovně za nosem do centra, nebo doprava, směr Praha, krematorium, Centrum Babylon…
Tak kam? Ještě tak před padesáti lety směr vlevo vedl do džungle ztracených cest a cestiček. Tím směrem stála stará mlékárna, viadukt, staré pekárny, jatka, viklající se tramvajové koleje stoupající pod Ještěd. Ulice ponuré, namačkané a stěsnané kolem kina Sofia. Atmosféra srovnatelná s Bronxem. To byly staré, opravdové liberecké čtvrtě v centru města, které mu daly tvář.
Komíny, komíny, komíny a odpady vedoucí rovnou do Nisy. Potkani v noci i ve dne, pro strach jít do sklepa dědečkovi pro uhlí. Úzké uličky a stálé tramvajové zvonění za zády. Tak se chodívalo vlevo od centra.
Hlavní cesta vedla po kolejích rovnou do centra, pak k radnici, do ZOO, k rozhlasu a do Jizerek, na Českou Chalupu. Dnes cesta začíná zašlou slávou Liberce. Vlevo stojí mrtvý brouk, opuštěný moloch, zašlá, vykradená sláva Skloexportu. Dřív komplex budov státní správy, neskutečný, prohospodařený, brutálně rozkopaný svět minulé doby centrálního plánování.
Níž, po pravé straně ikona První republiky, hotel Imperial. Zavřený, protože si prý nebyl schopen na sebe vydělat. Hotel s tradicí, stejně jako známý hejnický Perun. Ten ale už spadl. K velké radosti hejnických.
Na co jsou stylové podzemní veřejné záchodky? Kdysi chlouba města, dnes trvale uzavřené. Jak by bylo jednoduché nabídnout je mágovi liberecké současnosti Miloši Vajnerovi a nechat je proměnit třeba ve sladkovodní akvárium. Štiky v centru města s velkou prosklenou pyramidou. Čurat můžeme v Tescu tak, jako dosud.
Město bez peněz, bez architekta, s ubohým Spaciem a jeho prazvláštním pojetím umění městské plastiky je podobou toho, jak nemá vypadat zadání „Přivést umění do města“.
Dál a dál. Mrtvou Pražskou ulicí, kolem překrásné radnice, divadla, synagogy, knihovny a dál do Ruprechtic. Ulice zoufale přecpané auty, Zavřená divadelní vinárna, osiřelá secesní kavárna Pošta, a co bolí nejvíc, chybějící restaurace a pivnice Radniční sklípek. Radniční sklep má prý vodu pod podlahou. Proboha, to mají snad všechny liberecké stavby v tomhle městě! Radniční úředníci v době oběda křižují centrem, místo, aby seděli doma a pod střechou a v klidu obědvali. O Libereckém zámku nemluvím. Jeho rozkradení nemá ve světě obdoby a nikdo za nic nemůže.
Uhnete-li od nádraží doprava, nálada je hnedle jiná. Dřívější centrum libereckého průmyslu – dolní nádraží, plynárna, tramvajové depo, desítky továren, světoznámé textilky, srdce, tělo i paže města. Síla, bohatství, zdroj peněz městské i soukromé pokladny, čtvrť skladů, prodejen, torza továren, kanceláří a nebýt Miloše Vajnera, nebylo by dnes centra zábavy, poznání, hotelového komplexu, relaxu a vodního světa. Obnovený život v opuštěných továrních objektech, Tam, kde město neuspělo se svými dotacemi, projekty a kapacitou mozků, tam dnes míří turisti, kteří jinak z Liberce nic neznají.
To jsou tři cesty z libereckého nádraží. Vedou i dál, do galerie, Severočeského muzea, k Muzeu holocaustu, do botanické zahrady. Na lyže do Bedřichova, na Javorník a na Ještěd, do sportovní haly na hokej a na megaprogramy.
Přesto je turistů v našem městě méně, než by mohlo být. Divadelní Klimtova opona – kdo ji zná, kdo o ní ví? Kdo cíleně obdivuje secesní industriální stavby Liberce a Jablonce, kdo ví, že vůbec existují? Průmyslová zóna Kateřinky, stará přes sto let, židovské památky, vyhlídkové věže a rozhledny jizerských hor…
Kdo umí navázat spolupráci s Němci a Poláky v rámci Euroregionu Nisa, kdo je schopen zorganizovat poznávací a vzdělávací akce? Kdo umí tohle nabídnout turistům a lidem žijícím při obou březích Nisy? Přihlaste se! Možná i kvůli vám město opustí ropuchy sedící na prameni rozvoje města Liberce, dříve Reichenbergu.
Žádné komentáře:
Okomentovat