Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši. Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je to právě naopak?
Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme. Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý, ruce propletené.
Vidím se úplně jasně. Z modré oblohy padá voda a já se svého tatínka úpěnlivě držím. Nebojím se a ani nemám strach, jen se mi potí dlaně, jak mne pevně drží. Jsme promočeni na kost, ale je nám neskonale dobře. Kolik mi to jen je? Kolik mi je let? Bloudím v čase…
Z vysoké oblohy nad námi náhle opět svítí a hřeje sluníčko, jako by ani nepršelo. Ze všeho kolem se kouří. Mraky páry, jako by celý svět kolem nás byla jedna velká prádelna a ta měla okna i dveře dokořán. Čoud z vody, horká pára, co utekla zpod pokličky. Vše kolem nás čadí. „Co to je, tati?“, ptám se svého táty. Náhle je kolem nás až neskutečně krásně, vše kolem voní. Naše kroky se vznášejí. Letíme. Kolem se zrodily tisíce, miliardy mušek z teplého deště a tančí všude, kam oko dohlédne.
Co všechno vidím na obloze. Nejvýš je mocné slunce, pod ním plá modře jeho stín. Modrá jak chrpa, rudý mák patriota a žlutá, která je barvou rakouské slunečnice. Náš svět je paletou, z níž je stvořen celý, celičký vesmír. Z barvy smaragdu a deště, z potu dlaně, kterou tak pevně svírám, a která svírá mne. Jsem tady ve dvojí podobě, projekcí kamery, malý i velký a snad i vzhůru nohama.
Pokaždé jsem to já. Kluk s hloupými otázkami, s obdivem syna k tátovi a táty k synovi. Vím to, protože mi stále schází. Dávno už ten okamžik vyprchal, ale já o něm stále sním. Být s tátou, se synem, tam, kdesi na ulici v dešti. Zmoklí, mokří jako slepice, opilí krajinou vlhké páry a ozářeni horkým sluncem, stojící na rozpařeném asfaltu.
Vidím to stokrát, tisíckrát. Jak je, jak bylo a bude těm chlapům, až odejdou z téhle scény, až vypnou reflektory. Vím to, a nechci se k tomu znát. Vše za ten okamžik, za onu ruku v mé upocené dlani a mou v jeho… Kdy jedna ruka hřeje druhou.
Jak bylo krásně! Ptal jsem se svého táty: „Budeme navždy kamarády, táto?“, a on se tomu smál. Věděl jsem, že život je příliš krátký, aby táta znal odpověď. On se tím už ani nezabýval. Oba jsme někam pospíchali. To jen teplý déšť a modrá obloha s hřejícím sluncem, mě donutily položit tak hloupou otázku.
Jak dlouho bude trvat tahle krásná pomíjející chvíle? Kdy dojdeme do cíle, kde táta řekne synovi: „Dost bylo legrace, vem si tamhle ručník a vysuš si hlavu, ať nedostaneš rýmu…“ Oba jsme věděli, že se navečeříme, umyjeme a pak půjdeme spát.
Nikdy se už nevrátí pohádkový čas. Tatínku, scházíš mi, jako každýmu klukovi. Pokaždé, když z dětských úst slyším: „Táto, tátovi…“, vidím, co všechno je na obloze. Pro tu chvíli znovu prožitou, bych dnes vše nechal stát a běžel. Jak moc, moc mi to schází a přitom dávno vím, že nikdo, ani všichni svatí mi do tmy neposvítí a pomoci nemohou.
A právě pro něj, pro ten jeden prchavý okamžik stojí za to žít. Pro jednu ruku, která drží v dlani druhou.
Žádné komentáře:
Okomentovat