neděle 22. ledna 2012

Pocta a poděkování

Nabyl jsem jedné zkušenosti, která až s léty dozrála v poznání a pojmenování. Teprve léta, snoubící se s praxí mi dala vidět věci, které jsem tehdy neviděl. Jenom mládí a nedostatek zkušeností mě omlouvá. Oči má člověk jenom jedny, přesto jimi vnímá stejnou věc pokaždé v jiných barvách a jinak.

Stává se, že se člověk stane hrdinou. Hrdinou synovi se táta stává jen těžce, přesto jsem to zažil, jenom jsem to, jako mladík, nepochopil. Šel se mnou podél domů, seděl se mnou v autobusu, pak si sedl do vlaku a odjel. Ledabyle jsem mu mávnul rukou a zapředl řeč s cizím pánem o počasí a zíval nudou.

Jsou hluchá místa v historii, jsou věci v čítankách, které při vlastní četbě nevnímáme, a přesto jsou tu a bez nich bychom byli slepí. Jsou místa, která jsme neviděli, kam jsme nedohlédli, a přitom jsme u nich stáli. Jen zvednout ruku a sáhnout si… Ach, tatínku, stydím se, že jsem tě tehdy nedržel za ruku a neřekl ti slova, která šeptá jen chlapec děvčeti.

Ten den jsme oba jeli do Prahy. Autobus zdolal Záskalí a zastavil v Mladé Boleslavi, aby si ulevil každý, kdo potřeboval. Na to jsme měli plánovaných deset minut v jízdním řádu ČSAD. Tátovi nebylo dobře. Už ráno mě vyhnal z koupelny, kde pak zůstal nezvykle dlouho. V autobuse nemluvil, potil se a otíral si stále čelo, které měl studené jako kus ledu. Ach, tatínku, já jsem si četl!

Bylo mu střídavě líp a hůř, a když jsme v Praze vystoupili, byl jsem rád, že tátovi do odjezdu vlaku do Spolkové republiky Německo zbývá jen pár minut. Na peróně mi ještě zamával z okna a stačil říct, že se vrátí, abych nezlobil a učil se a další hlouposti. Znáte to: jedním uchem tam, druhým ven. Už jsem se viděl v dovezených džínách a s elektronikou, kterou si budu na úkor sousedů pouštět na plné pecky…

Táta se v Hannoveru snažil sloupnout z těla leukoplast, kterou si na tělo přilepil obálku se vzácnými známkami, aby je později mohl prodat a za utržené koupit vše, co jsem si tehdy tak hloupě dětsky přál. Jak se později svěřil, byly známky z toho horka kolem jeho těla slepeny jedna s druhou a tedy značně znehodnocené. Ale i tak dělal táta, co mohl, aby je prodal a domů přivezl všechno, co si kdo naporoučel. Opravdu přivezl téměř vše. Věci tak zbytné – tak to vidím dnes já a je mi z toho smutno. Jak jsem se choval já i druzí. Omlouvá mě tak trochu ona hloupá doba, kdy jsme si mysleli, že co je ze západu, je vrcholem elegance a kvality.

Jak jsme se mýlili! Všechno to odnesl čas. Možnost koupit si tyhle věci normálně doma přinesl později čas. A pak, když už tady tatínek nebyl, bylo mi hrozně při pomyšlení, že když jsem ho tehdy doprovázel, že jsem neviděl, jak hrozně špatně mu tehdy bylo. Jak se se svou zkušeností z vězení v padesátých letech bál, že při prohlídce na hranicích u něj najdou známkový kontraband a znovu ho zavřou do vězení.

Když jsem se pak dozvěděl, co pro mne a pro jiné i v jiných situacích byl schopen obětovat a jak při tom trpěl. Stal se mým pozdním hrdinou.

Tatínku, táto, odpusť mi mladickou nerozvážnost. To jen mé oči neviděly. Když prozřely, už jsi tu nebyl a to mě mrzí nejvíc. O to víc, že už ti nemohu říci, co bych dnes chtěl, tatínku. Táto.

Žádné komentáře: