sobota 25. února 2012

I to byl starý Liberec

    Dědeček vyrůstal v sirotčinci. Nevím, jak to chodilo v Liberci roku 1889, ale v libereckém sirotčinci to nemohlo být lepší než v jiných takových ústavech své doby. Nedělám si iluze i proto, že nemám rád zimu a liberecká zima je o sněhu a mrazu. Ta bývá zlá i k pilným dětem majícím oba rodiče.
V té době jen pár roků stará škola U Soudu, nejmodernější té doby, počítala s tím, že polovina  dětí z Liberce, chodících bosky v létě, nebude obutí měnit ani v zimě. Z toho důvodu byly vybaveny školní chlapecké pisoáry podlahovým topením, na kterém byly instalovány dřevěné rošty, aby bosí stojící chlapci, čůrající na dehtem natřenou stěnu záchodu při tomto výkonu nenastydli stáním bosýma nohama na studené podlaze.
    Jak se asi zacházelo v Liberci s dětmi ze sirotčince? Už název té ulice U Sirotčince, později vylepšený na U Opatrovny! Děda mi vyprávěl, že měl jednou rýmu a od ní, znáte to, oči zanícené a zalehlé uši. Sirotčinec právě byl v té době se v liberecké plynárně na exkurzi. Plynárna tehdy bývala pod libereckým nádražím poblíž dnešního Babylónu. Z jejího otevřeného rezervoáru stoupalo vzhůru cosi čpavého, co pálilo v očích. A tehdy tam mého milého zmítajícího se dědečka nadzvedli a dali mu nadechnout. Nemoc z něj vytekla horem dolem. I takový byl Liberec přelomu 19. a 20. století. Chudobu dětí bez bot i nastuzeného sirotka uměl vyléčit nato šup moderní terapií.
    Vůbec ta původní čtvrť pod nádražím byla prapodivná. Plná textilních továren, úzkých uliček, garáží, zadních traktů, trafostanic, tramvajových garáží a především dolního vlakového nádraží. Byla to malá průmyslová zóna hluboko pod úrovní výstavní Nádražní ulice, centrální čtvrť města, která od nádraží vypadala jako kotel, kde se vyváří prádlo v kotli, jehož pokličku v nestejných intervalech nadzvedává vařící voda. Odtud se nelinula vůně pečeného chleba, ale ranní skřípění prvních tramvají. Jak se tohle místo dnes změnilo!

Jakýsi zmatený

   V televizi dávali ve stejný čas zajímavé filmy - Železného muže a Amadea. Oba jsem už viděl a oba jsem zase vidět chtěl. Jak? Posloužily mi televizní reklamy. Ještě, že jsou. Tím je mi umožněno popatřit současně oba filmy. Sice ne celé, ale zeštíhlení dělá dobře i filmu. Ani tentokráte tomu nebylo jinak. Téměř.
Volala mi do toho má přítelkyně s rýmou a angínou. Na všechno, co mi řekla jsem musil říci: Opakuj mi to ještě jednou!“ Tím se náš rozhovor z deseti minut prodloužil na dvacet a já pomalu ztrácel orientaci v obou filmech i o stavu nemoci.
    Padouch Saliéri jednou cosi horlivě vyzdvihoval, aby to po dvou přestávkách bral diplomaticky zpátky. Josef II. se mi připletl do přestřelky nekonvenčních zbraní v poušti Afganistanu a Amadeus se příšerně chechtal v nějaké chemické laboratoři. Mozartova snoubenka s upjatými prsy se mi stále nezdála, když zavolala Jana. Mladý kníže hudby Mozart dokonale shodil Salieriho vojenský pochod a střihnul si pár úžasných melodií. Salieri se kácel ke zdi, Jana se mě ptala, co dělám, že ji neposlouchám a cože to sleduji v televizi...
    Nějak se mi ten večer všechno popletlo a bylo z toho Jiráskovo Proti všem a tak jsem si řekl dost a šel si lehnout už v deset. Amadeus vřískal, křičel, Železník lítal vzduchem a já na toaletu a k televizi přepínat z reklamy na jinou stanici. Jinak bych u televize nevydržel, ale ten den byl hektický. Každý si z mého spánku něco vzal. Rezignoval jsem. Čekal jsem, že ještě někdo zazvoní, nebo bude stát u dveří a říkat, že mě nezdrží. Jó, když se to sejde, tak se zadaří.
    Spal jsem do rána do osmi hodin a celou noc se mě honili monstrózní netvoři a já se jim bránil tím, že jsem mluvil ze spaní. Mám z toho všeho lehký pocit vysílení a zmatení. Asi si budu muset zavést pořadník priorit, co z kultury, co z ledničky, co si pouštět za televizní programy… Nejsem sám, kdo v tom má jistý nepořádek.

Někomu práce jde, jako když bičem mrská

    V Liberci Na Rybníčku, pod nádražím Českých drah, sídlí v novostavbě jedné ze zkrachovalých bank instituce české části Euroregionu Nisa.
Byl jsem se tam podívat. V auditoriu nás sedělo zrovna tolik, kolik připravili oragnizátoři židlí. Zástupci byli snad ze všech měst a městeček Libereckého kraje a nikdo z přítomných si ani na chvilku nepomyslil, že tu je zbytečně.
Mluvilo a debatovalo se o fondu malých projektů Česko-Sasko v Euroregionu Nisa. Program přeshraniční spolupráce 2007-20013- CÍL 3 s cílem podpořit přeshraniční informace.Vzpomínáte, jak jsme v Liberci v roce 2009 při onom slavném lyžování nepotkali v Liberci živáčka natož sportovního fanouška ze Žitavy? Aby se takové věci neopakovaly, tomu jdou vstříc malé euroregionální projekty s cílem o co nejtěsnější vztahy mezi lidmi, organizacemi a obcemi na území Euroregionu Nisa.
    Z fondu, který je opravdu štědrý, lze ve formě dotace uhradit 85% nákladů, tj. 15 – 22.500 Eur při oboustranném financování projektů přeshraniční informace a spolupráci mezi občany, občanskými sdruženími a úřady. Vzpomněl jsem si náhodně odposlechnutý rozhovor z vlaku, o problému jedné žitavské příměstské části s exhalacemi při vytápění domů. Co vím, tak sdružení machnínských občanů si neví rady, jak se bránit zamoření Machnína v topné sezóně. Tady se přímo nabízí zpracování projektu a účelné využití oněch dotací při řešení občanských problémů.
    Na kontě leží téměř tři čtvrtě milionu Eur. Není škoda je vracet? Proč je nezkusit utratit a malým projektem vyřešit velký problém, který netrápí jen mně, ale je živý i u sousedů v Sasku? Společně hledat řešení. K tomu v rámci prezentace těchto fondů vyzývaly tři šaramantní dámy, organizátorky sezení, s tím, že s vypracováním celého projektu pomohou.Tím je i naplňováno hlavní poslání Euroregionu Nisa – iniciovat vzájemnou přeshraniční spolupráci a koordinaci takových činností v Trojzemí, které mají přeshraniční dopad a podporovat aktivity mající význam při sbližování, poznávání, spolupráci obyvatel na příhraničních územích. Tak je psáno v programu schváleném před deseti lety Radou Euroregionu Neise-Nisa-Nysa a jak je patrno z dalších konkrétních činů regionálního sdružení Euroregionu Nisa v Liberci, nezahálí a realizuje projekty s dopadem na život každého z nás vyčíslené v miliardových částkách.
    Snad by o tom měly víc informovat regionální sdělovací prostředky. Výsledky práce české části Euroregionu Nisa patří k těm, které realizují stanovené zadání.

Na dobrou noc

    „Honzíku, zhasni a spi!“ „Dědo, vyprávěj! Jel kolem nás opravdu ten generál Laudon, co měl velkou čepici z té známé písničky?“ Ani mně se nechtělo spát.
    Gideon Ernst Laudon (1717-1790) byl ze známé rodiny, kde těch generálů bylo více, ale ten z písničky byl v mládí i ve spolku s pandury, s nehezkou vojenskou cháskou. Když tehdy projížděl tou naší vesnicí byl už generálem s vlastní hlavou a vlastní čepicí. Zvláštní bylo, že se moc nepřátelil s ostatními veliteli, ale i tak byl velmi úspěšný a dějiny a lidé ve vesnicích na něj nezapomněli.
    Ještě slavnějším rodákem z našeho pomezí byl generalissimus všech vojáků v rakouské říši Albrecht z Valdštejna. Těch slavných Čechů – generálů velkých vojsk vlastně ani moc nebylo. Zato císařů, králů, knížat a sjednotitelů, co si kolem Liberce rozestlali postel, těch bylo víc: hezkých pár knížat královské pruské rodiny i sám pan král Wilhelm I., sjednotitel Německa Otto von Bismarck (1815-1898), saští členové panovnického rodu, hrdá polská šlechta, ruská velkoknížata, Napoleon a jeho maršálové, švédští generálové, pobaltští magnáti, kozáčtí atamani. Žoldnéři celé Evropy, Vlaši, Chorvati, Francouzi, Jihoslované, ti všichni se zastavili v Jablonném, Chrastavě, ve Frýdlantu, v Liberci či Turnovu a chtěli zde spát, nakrmit koně, markytánky, vyprat prádlo a někam uložit raněné, okovat koně, spravit boty, najíst se a odskočit si na záchod. Ani se moc neptali a koho asi taky. Panstvo ze zámků ve Frýdlantu, z Liberce, ze Sychrova, z Grabštejna i Turnova odjelo do Prahy a do Vídně a doma zůstala jen čeleď, aby topila, vařila a hlídala, co se uhlídat před těmi urozenými kobylkami uhlídat dalo.
    Lze říct, že se tu cizí chlapi procházeli jako doma a německým kolonistům přibylo v našem kraji spousta děcek, majících své tatínky rozeseté po celém světě. Kdo tady u nás křičí, že je Čech, je velký trouba věřící na pohádky. Jaký Čech? Možná tak ještě prapradědeček si o tom mohl nechat zdát. Čechů tu pár zůstalo, ale je jich jako šafránu, asi jako v Německu Lužických Srbů.
    O to víc mě mrzí, že pokud jsme měli významné Čechy, dovedeme se k nim nehezky obracet zády, byť by to byl velký český polní maršál, který stojí za řeč, člen starého šlechtického rodu Radetzky z Radetze (Radče). Jeden z příslušníků tohoto rodu byl na konci 14. století správcem stavby Chrámu sv. Víta, ale i další sloužící v armádě byli úspěšní. Nejvíce proslul Jan Josef Václav, slavný rakouský vojevůdce. Bojoval v napoleonských válkách, například v bitvě u Wagramu i u Lipska. Později se stal velitelem rakouské armády v Lombardii a Benátsku, který byl u svých vojáků byl mimořádně oblíbený. V roce 1858 mu byl na Malostranském náměstí v Praze vztyčen pomník ulitý z ukořistěných italských děl. Pomník byl po vzniku Československé republiky odstraněn. Řada lidí se dnes snaží vrátit sochu na původní místo, ale drhne to. V Čechách to ani jinak nejde.
    Dobrou noc, Honzíčku, ať se ti zdá o princezně a princích, o Šípkové Růžence. Brzy dojde na příběhy, které jen z dálky připomínají pohádky. Někdy jsou to spíš horory o podivné lidské schopnosti zapomínat to, co by se nikdy zapomenout nemělo.

Kupovitá oblačnost

    Venku se kupí sníh. „Co jiného bys v únoru chtěl?“, řekl by mi táta a myslel by si, že jsem mentálně zlenivěl. Dělat kupu jsem jako malý uměl taky. Do nočníku. Kupit seno v pořádnou kupu, to byla letní prázdninová legrace v horkém dni, který předcházel tropické bouři s mořem vody, která ve šňůrách padala z nebe. Taky může být kupa hnoje a na ní miliony much, které takovou hromadu hnoje milují. Kupovitá bývá i oblačnost, ze které obvykle prší pro strach mravencům, kteří bydlí v mraveništi, kupě z jehličí a listí.
    V dětství jsem miloval kupy sněhu, sněhové převisy, závěje a sněhové jazyky. Všude v Machníně směrem od školy kolem koupaliště ke Karlovu, na Bedřichovce, podél lesa k Šarešům, ano, tam jsem si někdy vlezl do hromady sněhu a čekal, kdy to na mě spadne, aby mě třeba mohli začít hledat hasiči, lidi z Červeného kříže, psi, lidé s vidlemi a dlouhými tyčemi. Ta poslední představa se mi už tak nelíbila, takže jsem vylezl a házeli jsme s Rudou po sobě taškami, až nám vše promoklo a studilo. Pak jsme toho nechali a přes břízky utíkali kolem kostela domů ke kamnům.
    Tehdy se netopilo celý den a už vůbec ne v každé místnosti. V ložnici jednou babičce přimrzl plecháček s vodou na rtech. Nikoho volat nemohla, tak si přikryla hlavu peřinou a usnula i s přimrzlým plecháčkem. Ráno se probudila celá mokrá a zprvu si myslela, že se jí to zdálo. Zkoušel jsem to s kamarády mnohokrát, ale nešlo to. Báli jsme se, že to s tou peřinou nepomůže a na zázraky jsme nevěřili.
    Raději jsme chodili za Mrázkova nebo na Jánov zalejzat do těch obrovských sněhových kup a jazyků dělat si sněhová iglú. Nebo jsme vytvářeli hromady, z nichž jsme skákali a dělali z navátého sněhu sněhuláky a hrady dokud nám neprovlhly boty a kalhoty, spodky, rukavice i šály, nebo dokud jsme něco z toho zimního vybavení nenávratně neztratili jako jehlu v kupce sena.
    Ve sněhu, když byl mokrý a bylo ho moc, šlo často i o život, když všechno svrchu nám spadlo na hlavu. Byl z toho křik a závod, kdo bude dříve venku. Zjara se pak na Janově ve zbytcích hromad špinavého sněhu hledalo, co kdo ztratil. A našly se tu dokonce učebnice, jedny hodinky, láhev jablečného vína, kapesníky, dva nože, sáček s kyselými bonbóny...
    Jo, „za Jánova“, tam se sáňkovalo a stavělo ze sněhu. Jen těch sněhových hrbů, ze kterých to jezdilo až dolů k potoku u cesty! Sněhu v pozdějších letech ubylo i pod Ještědem, ale když to zvážím, na severní straně „za Mrázkova“  se dalo sáňkovat vždycky. Dnes tam sáňkují jiní zanícení sáňkaři a staví z kup navátého sněhu to, co jsme stavěli i my. Nic moc se nezměnilo. Snad oblečení, které už není tak prodyšné jako bývalo to naše poválečné.
    Vzhůru do sněhu, do zavátých krajnic uprostřed zasněžených luk a strání, úvozů, koryt potoků, cest a cestiček! Ať máte jednou o čem povídat mladým v teple u kamen, u ústředního topení o tom, co je to kupa a co se kupí ještě kromě kupovité oblačnosti.

O husím brku

    Má první třída byla o násadce a peru, které se do ní nastrčilo a šup s ním do kalamáře s inkoustem. Potom mohl nastat onen obřad, který nazýváme psaním. Jak málo dělí naši generaci od doby, kdy se psalo husím brkem!
    Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.
    Nový věk už píše na papír či pergamen inkoustem a brkem z husy, ale její brka jaksi k nové průmyslové revoluci nepatří, takže se zrodilo, co přijít muselo – psací pero, psací stroj, počítače, mobily... Rád bych vzpomněl těch, kteří stavěli onen pomyslný žebřík, schody k současným vymoženostem, kterým moc nerozumím.
    Vynálezcem prvního ocelového pera, které zhruba před sto lety nahradilo husí brk, se stal bezděky klenotnický dělník Josef Gillot z anglického Birminghamu. Při práci se mu náhodou rozštíplo na konci klenotnické dlátko a Gillot se snažil rychle škodu napravit. Vtom vstoupil zákazník, který požadoval, aby mu za nepřítomného šéfa Gillot podepsal jakousi kvitanci. Protože husí brk nebyl právě při ruce a Gillot se nechtěl zdržovat jeho hledáním, namočil do inkoustu ono rozštípnuté dlátko a kvitanci podepsal. Tím v podstatě o krůček změnil svět...
    Gillot začal ocelová perka vyrábět. Ta první byla neumělá a notně se lišila od těch, která známe dnes. Za necelé dva roky se však Gillotova pera používala na obou zemských polokoulích a stále se zdokonalovala, až také došla před bránu kapucínského kláštera v La Roche.
    Tam pracoval jako klášterní písař mnich Kandyt, který si pero a inkoust nosil i na procházky. Stávalo se, že vylitý inkoust toho zamazal víc než měl a mníšek přemýšlel, jak tomu zabránit. Jak opatřit pero autonomním rezervoárem se špuntem. K tomu v těch letech pionýrských per posloužila mosazná rourka, zajištěná drátěnou spirálou a špuntík z korku. Rychlým tempem to šlo dál. Perka skleněná, zlatá, šroubovitá, s iridiovým hrotem.
    Těmi současnými pery s doopravdickým plnítkem, která už tolik nezlobí, jsme mohli my, píšící velká a úhledná písmena psát už ve druhé třídě. Machnínská pětitřídka na tom byla o něco lépe než třeba václavická národní škola, kde asi nebylo tolik nadaných dětí, které směly odložit násadku. Nebo to bylo naopak a učitelé věděli, že krasopis byl zaručen spíš násadkovým než plnicím perem.
    Pokrok se zastavit nedá. Na dveře už ťukaly první propisovačky, a co přišlo později, je už nad lidské chápání. Konec psaní dopisů, pohlednic, telegramů. Doba bezdotykových klávesnic a přenos dat, hudby i knih.
    Ovšem bez mnichů Kandytů a jejich prstů špinavých od inkoustu, by svět nestál za nic. Jim vděčíme za pokrok. Stále platí a platit bude, že nápad dostanou jen ti, kteří si to zaslouží. Což mi připomíná, že jsem nezaslouženě slíznul pohlavek, když mi z toho úžasného plnicího pera ukápla kaňka k podpisu na pohlednici, kterou jsem psal babičce k svátku. Ke kaňce jsem inspirativně přidělal sukni, rohy, velké uši a vousy. Babička se v kaňce poznala a stěžovala si rodičům, že si mne nehledí. Následovalo ponižující kázání a onen dnes tak odsuzovaný výchovný pohlavek.

V posteli

    To já rád, a kdo z vás by odmítl, co se neodmítá? Spočinout, byť jen na chvíli, a zalehnout na matrace. A vzít si sebou do postýlky, do postele, co by zabavilo, s čím by si bylo možno hrát. To se neodmítá.
    Postel je, byla a bude letištní plochou, kam spěcháme, chceme-li si odpočinout, kde chceme spát. A to je, oč tu kráčí. Postel je jako stůl. Dominantní. To hlavní, co nesmí scházet na žádném bitevním poli. Na stole si Napoleon nacvičoval nadcházející boj a na posteli odpočívali cínoví vojáčci. Večer si do postele lehl Bonapart a jeho vojáci po chalupách hledali selku, které by nevadilo být v posteli s vojákem, kterého zítra třeba zastřelí.
    Postel byla sorta prazvláštní a děly se v ní věci, že jedna hvězdička by byla málo. Nemálo postelí se proto, panímámo, polámalo.Mnohé měly nebesa a z nich spuštěny tylové závěsy. Původně proto, aby do postele nepadalo, co by spáče pokousalo a dozajista i proto, že dřív se u postelí netopilo a tak se tam snáze „zadýchalo“.
    Postele mají své dějiny, své osudy, války, svá usmíření, mírové dohody, sny, zklamání, podnikatelské záměry, Waterloo, své Rubikony. Nepleťte si to s Rubikovou kostkou, s výkřiky „království za koně“ či rčení o dobré hospodyni, která pro pírko i přes plot do postele skočí. Nic si však nenamlouvejme, dobrá postel je víc jak polovina manželského štěstí. Ta druhá půle se odehrává u stolu ráno, v poledne a večer.
    Postel je celebritou na celou noc pro katolíka jako pro žida a naopak, ti bez víry v ní často hledají a nacházejí maminčino teplo bojující se  světem plným nemravností. Kam asi patřím já? Vy, co si tak suveréně třete bradu vězte, že v posteli se dojednaly závazky, které dodnes platí i mezi bezvěrci.
    Přelet nad kukaččím hnízdem je v podstatě o posteli a o lidech, co do ní chodí spát a snít. Postel je v podstatě hnízdo stračí, kukačky, která ví, co dělá kout klidné vody, domov račí. Volné nebe ptačí, kde vskutku spí ptáci za letu a dolů padají, jak z nebe kamení. Postel je zvyk a dobré znamení a patří do výbavy ženicha i nevěsty. Dnes mladé dívky, díky televizi, vědí, co se patří, co se smí a co se nesmí, o co v ní usilují mladí muži, čím vším si jsou v posteli jisti.
    Ach, sladká posteli v Hrádku nad Nisou, v Machníně či v Liberci! Kovová, zeleně natřená z posádky v Milovicích, každá posteli, ve které se dobře spí! Dětská postýlko, každá se jednou dočkáš svého prince Bajaji, posteli, která čekáš na své blanické rytíře, doufám, že se dočkáš rytíře bez bázně a hany. Tahle země je potřebuje, jak říkávala maminka, jako prase drbání.

pondělí 20. února 2012

Řeka Nisa, pozoruhodná řeka 20. století

    Paul Robeson, jižanský zpěvák padesátých let minulého století, zpíval nádherným hlasem píseň o Mississippi, o řece, kterou miloval, která brala i dávala životy jeho černým bratrům a sestrám. Taková byla tehdy doba. Dospělí tehdy plakali nad osudy indiánů a černochů v USA a vše byla samá politika. Mně se líbila zpěvákova intonace, hluboký hlas a jeho mohutná postava černocha. Každý si z jeho zpěvu bral něco jiného.
    Podivuhodná padesátá léta u nás připomínala třicátá léta v Německu. I u nás se děly tak kuriózní věci, že to rozum dnešního člověka prostě nebere. Jak mohli lidé, vědci i dělníci, lékaři, ženy v porodnici posílat a schvalovat smrt pro lidi, kterým ještě nedávno věřili a které volili. V našich továrnách, na mítincích, na zábavách se po pracovní době neskutečně dojímali nad zpěvem častušek i repertoárem velmi oblíbené skupiny Kučerovců, zpívajících o těžkém osudu indiánů, kteří horoucně milují svobodu a dovedou se bránit se zbraní v ruce vykořisťovatelům a všem, kteří jim berou krásné ženy, zemi plnou kaktusů a tequily.
    V tom všem kulturním zmatku jsme vyrůstaly my, děti ze severu Čech. Naší řekou nebyla Mississippi, ale špinavá Nisa. K nám, do kraje pod Ještědem přijížděli děti prvních válečných konfliktů po Druhé světové válce, aby se tu učili žít. Děti z Řecka, kde byla občanská válka, z Vietnamu, kde pro změnu válčila Francie s domácími. Děti těchto konfliktů žili v blízkém Hamrštejnu v bývalé vile uprchlého textilního fabrikanta Švába, v pozdějším očním ústavu. Mladí Vietnamci bydleli i v Chrastavě, kam je později přijel navštívit i legendární Strýček Ho, pozdější první muž severního Vietnamu, prezident Ho Či Min.
    Při dlouhodobém pobytu u nás všem zmiňovaným tekla pod okny jejich ložnic řeka Nisa. Ne tak slavná jako Mississippi, ale trochu té slávy přece jen pobrala. Rozhodnutím vítězných velmocí, které rozhodovaly o tom, jak bude vypadat Evropa  po prohrané válce Německa se zbytkem světa, se Nisa stala pohraniční řekou mezi novými státními útvary Německou demokratickou republikou a Lidovým Polskem, jehož státní území bylo oním rozhodnutím podstatně rozšířeno.
    My, kluci, jsme to tak nebrali. Nisa od nás tekla do Německa a vlastně i do Polska pořád stejně. Na příštích pár let to vlastně bylo jedno. Stejně se tam nesmělo. Ne, že by se nám tam nechtělo. Sice to bylo za kopcem, ale pokud někoho chytili „lido-demo“ pohraničníci ze „spřáteleného bloku“, byl to průšvih. Poláci brali každého na výstavbu rozbité Varšavy, Němci chycené posílali rovnou do vězení, do krimu, do lochu... Tenhle slang, jsme my, děti, ovládli skvěle. Zavřených „politickejch“ bylo v každé vesnici dost a dost.
    My těm našim sousedům, ke kterým se tehdy nesmělo, alespoň posílali po Nise pozdrav v barvách celého barevného spektra z našich textilních barvíren. To je muselo asi děsně naštvávat, a proto oni zase rozšířili těžbu lignitu pro příhraniční elektrárny v obou spřátelených zemí na řece Nise.
    Žádná tklivá burácející píseň o Mississippi a černých bratřích trhajících bavlnu! Tady šlo o emise, které oholily jehličí jizerským smrkům. O tom častušky červených tváří ruských děvčat nezpívaly a španělské kytary Kučerovců ani nemukly.
    To byla Nisa našeho mládí, jedné, maximálně dvou dekád minulého století, konec padesátých let, roků, které se zapsaly do dějin nepochopitelným chováním našich rodičů a prarodičů.

Hvězdné řády a dětská pohlazení

    Vyznamenání a řády jsou něčím, co předčí vše jiné na prsou. Jsou jako paví pera, chloubou i dekorací. Něco tak skvostného a nádherného na ploše maximálně dlaně není možné spatřit jinde, než na hrudi dekorovaného či ve vitríně muzea nebo klenotnice. Bůh sám ví, kdo čím zhřešil, že světská moc člověku chybujícímu i vítěznému  řád uděluje.
    Anglický podvazkový řád a to jak řádový řetěz, tak hvězda – velkostuha s klenotem. Skotský bodlákový řád, velkokříž královského uherského řádu sv. Štěpána v briliantech. Řád čestné legie, savojský řád zvěstování, vojenský řád Marie Terezie (kříž velkokříže z roku 1757 pokrytý brilianty, smaragdy a rubíny). Řád Zlatého rouna z pozlaceného stříbra zdobený orientálním granátem, brilianty, rubíny a almandiny. Řád Svatého Huberta, Bavorský řád sv. Jiří, hvězda velkokříže hannoverského řádu Arnošta Augusta. Dracounová hvězda řádu velfského s meči, ruský řád sv. Anny, sv. Alexandra Něvského, řetěz ruského řádu sv. Ondřeje Prvořečeného, anglický Lázeňský řád, mexický císařský orel, dánský řád slona a řád opravdové jednoty. Starofrancouzský řád sv. Michala z roku 1469, kruhový medailon osmanského řádu červeného půlměsíce, řád sv. Alžběty, řád knížectví Hohenlohe, pruský řád černé orlice, venezuelský řád busty Bolívarovy, sv. Ducha, kabát španělského řádu Panny Marie z Montesy... Další stovky řádů orla, lva, hvězd, kříže, svatých i národních hrdinů. Světských, církevních společností i jednotlivců, kteří si to mohou dovolit a řád udělit.
    Až oči bolí ze záře broušeného kamení.  Ale znáte to, světská sláva po zajících skáče a ani do hrobu si nikdo takovou krásu sebou nebalí. A tak tyhle krásné zdobné cetky končí často  „zaprášené“ pod skly muzejních vitrín.
    A lidé, kteří je nosili? Buďme realisty. Ve stáří umírali o samoceni, v obavách, ve strachu a často v bolestech, stejně jako ti, kterým veleli, vládli či jim byli vzory. Zbyly po nich právě jen ony briliantové spony, kříže, řády, viďte, Evžene Savojský, maršále Radecký, císaři Napoleone, admirále Nelsone...
    Život končí poslední světskou dekorací – úmrtním oznámením. Přesto, a snad právě proto, se každý snaží získat alespoň jednu z medailí, aby si jí mohl ozdobit svou bílou košili. Asi to nebude rovnou podvazkový řádem či pruská orlice, ale třeba řád Dětského úsměvu dětí, na které vám zbylo o něco více času a které zrovna tohle ocení medailí. Mít svého tátu, jít s  ním tam, kde nás to baví a hrát si. Mít čas a ne se pořád dívat na hodiny.

V Přepeřích u Turnova se narodil otec české motorky

    Odkud se vzala první česká motorka? Na to vám rád odpovím. Její otcové byli dva a jedním z nich je rodák z Libereckého kraje. Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v Přepeřích u Turnova. Václav Klement se narodil 16. října 1868 ve Velvarech. Že jsou vám oba nějak povědomí? No jistě! Oba dva rovněž stáli u zrodu aut v Mladé Boleslavi.
    Vraťme se k tomu, s čím a jak začínali. I tak slavný konstruktér jako pan Daimler začal nejprve s motocyklem. Když ti naši dva začínali, jezdilo se ještě na koních a kola měla přední kolo vysoké a vzadu malé kolečko. Pokrok byl v tom, že kola už nebyla ze dřeva. Vysoká kola brzy udělala místo nižším, do kterých se začala montovat první kuličková ložiska.
    Takové kolo si pořídil i V. Klement. Když jej dal promazat k zámečníkovi, ten, neznaje se k pokroku, vysypal z ložisek ony „zbytečné“ broky a vrátil  promazaný bicykl bez ložisek. I psal Klement do dílny drážďanské v Ústí nad Labem, aby mu kolo spravili. Obratem mu česky psaný dopis vrátili s poznámkou, že chce-li od nich odpověď, žádají o sdělení řečí srozumitelnou. To byla asi ta poslední kapka, kdy se V. Klement rozhodl mít vlastní, českou opravnu kol. Manželce přenechal stagnující knihkupectví a otevřel si opravnu a dílnu k sestavování kol.
    Václav Klement hledal dlouho společníka než našel přepeřského Laurina. Ten v té době pracoval v Turnově u firmy stavějící kola. Tam se ti dva, později tak úspěšní a slavní potkali. Podnikavý a výbušný Klement a uvážlivý a klidný Laurin. V prosinci roku 1895 si před Štědrým dnem najali dílnu na kraji Mladé Boleslavi za 60 zlatých čtvrtletně s plochou 120 metrů čtverečních.
    Začátky byly krušné, protože domácí kola byla málo atraktivní a kol se prodávalo málo. Klement sháněl objednávky a Laurin vedl výrobu. Vedlo se jim asi tak, že banka jim poskytla půjčku na výplatu dělníků jen protihodnotou za vyrobená kola složená do bankovního trezoru. Za čas ale nestačilo ani to. Zájem o kola dál klesal. Klement se tedy rozjel do Paříže sondovat, co  a jak vyrábět. S Laurinem shodli, že to budou motorky, později snad auta.
    Jak prozíravé rozhodnutí! Klement z Paříže přivezl motorku a požádali o úvěr na rozjetí výroby. Bohužel, opět se střetli s byrokraty. Nula od nuly pošla, ale alespoň se při tom zasmáli. Obšírnou žádost o finanční pomoc slepili v některých listech k sobě. Za půl roku se jim suplika vrátila s odpovědí, že se žádost o úvěr zamítá. V místech, kde žádost slepili, byla nerozlepená, nečtená.  Tehdy měl prý Klement říci: Ti chlapi se na to ani nepodívali, ale obešli jsme se a obejdeme se i bez jejich pomoci.“ (Co nám to dneska připomíná?)
    Zkoušky s pařížským motocyklem nedopadly dobře. Motor byl slabý, asi čtyři pětiny koňské síly a byl umístěn na předním kole. V té době konstruktéři nevěděli, kam dát motor jinam. Býval i u řidítek nebo vzadu na nosiči za sedadlem řidiče jako zavazadlo.
    Když si uvědomíme, že živinou pro tento pekelný stroj plný nástrah byla hořlavina I. třídy – benzín, je s podivem, že Laurin přišel jen o několik zubů a Klement o obočí. Oba dva se pustili do konstrukce vlastního motocyklu. Šlo jim především o bezpečnost a jednoduché ovládání v jedné páce na řidítkách..
    V roce 1899 byla jejich motorka, kterou pojmenovali příhodně Slavia, hotova. Aby zvýšili stabilitu stroje umístili jako první motor dolů do rámu tam, kde je dnes. A ještě jedno revoluční zlepšení zavedli – elektromagnetické zapalování. Motocykl mohl dosáhnout rychlosti  35 kilometrů v terénu a 50 kilometrů na závodní dráze.
    Časopis „Epocha“ v roce 1900 chválila spotřebu, která byla opravdu nevelká: 50 – 55 krejcarů na sto kilometrů. Zmínění pánové vyrobili dvě rozdílné pojízdné kubatury této řady motorek. Jednu s motorem 1,25 koňských sil a druhou o polovinu síly koňské vyšší. Silnější varianta mohla být pomocí otáčivého kloubu spojena s elegantním závěsným vozíkem z ocelových rour a dobrého plátna. Cena stroje s celou výstrojí – 480 zlatých, přívěsný vozík „sajdkára“ podle úprav od 90 do 100 zlatých.
    Po prvních úspěších motocyklů se dvojice pustila do výroby dalších jedno i dvouválcových motocyklů. Jejich motocykly pronikly do Francie, Kanady, Anglie a Ruska. Motocyklový závodník Václav Vondřich na motorce L+K ve Francii zvítězil a to byl teprve začátek. Nastal čas prvních aut a úspěšné značky L+K, tedy Laurin a Klement, ale to je už jiné povídání.

Zlatá léta? Tehdy ano

    Kolik nám tehdy bylo let? Žili jsme ta pozoruhodná šedesátá léta minulého století. Chodili jsme do učení, na střední školy, otevíral se nám svět. Z kriminálů se vraceli poslední vězni padesátých let, končily umístěnky, začalo se jezdit za hranice, do „lido-demo“, někdo i na západ. Začala móda dlouhých vlasů, už nikdo nebyl zavírán za poslouchání Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Ve Vratislavicích vyrostla rušička západních rozhlasových stanic. Lepší rušička než zavírání lidí.
    Pouštěli jsme si stanici Radio Luxemburk – Laxík, rokenrol, Beatles. Byl to čas konference Svazu spisovatelů, Franze Kafky, majálesů, divadel malých jevištních forem, úžasných nových týdeníků, obnoveného skautského hnutí, trampování, prvních veřejných mega koncertů pro mládež v  Lidových sadech, čajů v Kavárně Nisa, nových filmů a filmových písniček.  Nastala skutečně neobyčejná „zlatá“ léta renesance zašlých tradic. Byla to doba znovuzrození individualit, nových hrdinů, nových příležitostí a perspektiv. Dnešní šedesátníci a sedmdesátníci mají věru na co vzpomínat.
    Žel, doba příliš vysokých cílů byla ukončena vojsky Varšavské smlouvy, byly nastoleny jiné priority našeho života. Zklamání z konce šedesátých let vedlo ke vzniku nového českého společenského chování – k chalupaření a k zakládání rodin, k boomu tzv. „Husákových dětí“.
    Zde jsme sehráli podstatnou roli my. Narození po Druhé světové válce, vyrůstající v době prvních pětiletek, spartakiád, politických zvratů, uvolňování a znovuspouštění „železné opony“.  To byl náš svět, na který jsme nebyli připraveni. Dnešní internetová generace netuší, co byla ona šedesátá léta.
    Nehledejte v těchto vzpomínkách něco, nač jsem zapomněl. Jen jsem chtěl připomenout, že jsme tu tehdy žili my, mladí, rudí i bílí, rozhněvaní i odhodlaní, bouřící i stavící svět. Náš svět, na který můžeme být hrdí, a který můžeme milovat i nenávidět. Dal bych přednost věku, který byl jedinečný, který se nebude opakovat a hrdostí nad tím, že jsme byli při tom. Byla to doba, kdy stálo za to žít a my jsme přeci žili „na plný pecky“. Alespoň já takový život žil.

Co obestře a zůstane na košili

    „...a drží se a nepustí. Dávej přece pozor!“ Pořád to slyším. Nevím, kam tím maminka mířila a co tím myslela . Mně bylo pět a prožíval jsem  nejlepší léta svého života.
    O tom, co páchne a co smrdí víme už od římského panování. Tehdy si Titus s Vespasiánem jednou provždy vyřídili otázku zapáchajících peněz. Vyšlo z toho jediné, co platilo a platit bude: Peníze nepáchnou. Na to čich nestačí.
    Dobré bydlo není bidlo, snad i proto, že jedno dobré nepálí. Žádnému koni se do úst nedívej.  Jen růže po růži voní. Voní i azulén, voní vyžehlené prádlo, lesní borůvky v hliníkové bandasce,  vzpomínky na ty malé lesní jahody v malovaném hrníčku. Páchne naopak stan, do kterého prší, kde jsou škvoři tak drzí, že nedáš-li si pozor, vlezou ti do ucha.
    Znám i to, jak večer voní hrnek teplého mléka, který jsi dostal, aby se ti lépe spalo. Znám i to, co dělá večer, když všechno venku utichlo a ty nemůžeš spát, protože venku páchnou kanály před deštěm. Znám naopak i to, jak venku všechno voní po dešti a deštěm, kdy kolem Ještědu a dál, kde se obzor halí do bílého vlněného šálu a všude kolem je bílá tma.Chuchvalce a tuny bílých vodních par. A k tomu, když přijdeš blíž, cítíš vůni bříz a smrků. Miluješ to, pokud nejsi alergik...
    Ulpí ti na košili, na šatech, ve vlasech. Od chaty lesní cestou, kterou vymlela rychlá voda, vysokou trávou s bodláčím, vzhůru, až někam do centra Havraních skal. Celá třída se odtud vracela s očima opuchlýma, dolů, pryč z lesa, domů. I tím mohou končit školní výlety.
    Tak nějak neobvykle mohou vonět dlážděné ulice a náměstí. Kropicí vůz to vše pokropí mlhou z navoněných vod. Úplně jinak zavoní stánek s přezrálými broskvemi, ranní kakao, chléb, máslo, med, květiny ve váze, ustlané postele, vyžehlené prádlo, naškrobené ubrusy...
    To vše obestře, ulpí a přilne. Vše, co nemá zadní vrátka či druhý záložní padák. Jako kvočna vyvádějící žlutá kuřátka, která se seřadí a jdou branou ven ze sluncem ozářeného dvora do pole, sbírat zrno za zrnkem. To jsou ty obrázky, co se přilepí a zůstávají v tobě, které jsi viděl, či o nich třeba jen četl v čítankách, v dětských knížkách. Svět vůní, pachů, svět vítězných dnů a propršených prázdnin. Voní jako volavce její peří, sýkorce nebo kanárkovi jejich hlas, stejně jako kdysi nám voněl z rozmnožovny líh, olej a špony z tovární haly, apretura a močovina v okolních textilkách.
    Jako voda, co skáče po kamení dolů ze Smědavy do Bílého Potoka a která chutná jako voňavé koláče paní Jahodové. Má chuť i dobrého mléka, jako uzená ryba, pod kterou se topilo bukem, habrem, osikou a javorem, a která pak voní vlhkým lesem. To vše pak musíš zapít svijanským pivem, co tě obestře ulpí na duši a nedáš-li si pozor, pobryndáš si košili.
    To jsou ony vůně lesa, osamělého jmelí vysoko ve větvích, vzpomínek, které tě doprovázejí od dětských let do stáří. Patří k nám.

neděle 12. února 2012

Co tají vernisáže


            Taky máte pocit, že vás už nic nepřekvapí? Tak to jste vedle jak ta jedle. Mne to skoro porazilo. Nevím, jak je starý, ale že je praštěný, to vím. Je takový, co ho znám. Máte-li chuť, bude vám o sobě vypravovat takové story, že vám budou stát vlasy na hlavě. Má dcery. Má mnoho dcer, jsou to samé známé herečky a ty se k němu, ke svému otci budou jednou znát prostřednictvím obrovských částek peněz, na které dotyčný čeká trpělivě už víc než deset let. Nepracuje, přežívá, čeká, celá dlouhá léta jen čeká. 
            Občas si někomu postěžuje, jak jsou ta děvčata nevděčná, ale je trpělivý. Leč jíst občas musí a v tom je ta potíž, kterou, ovšem s ohledem na předchozí, řeší  bravurně s jistou nonšalancí. Chodí se najíst na vernisáže. Dopoledne se dopraví do centra krajského města, vstoupí do knihovny, sejde do čítárny a přečte si v Deníku Liberecka, co nového se v krajské metropoli chystá a pak zaútočí.Sveřepě a zarputile.Ač ho pozvaní i pořadatelé poznávají, zapíše se do knihy hostí, připíše, jak moc se výstava líbí a nají se. V minulých dnech například hořce litoval své neúčasti na otevření Dinoparku v Plaze, kde bylo rovněž nabízeno občerstvení. Přiznal jsem se mu, že tam byly nabízeny ústřice v lastuře, selátko a jižní ovoce. Hrozně se na mne mračil a tvářil se divoce.
            Jak to mohl přehlédnout? Jak mohl tak fatálně pochybit? Přehlédl, nedočetl pozvánku a to se nevyplácí. Buď jak buď, na místě mi slíbil, že to bylo naposled. Vždyť zhubl a z toho je zřejmé, jak se kulturní fronta odcizuje obyčejným pracujícím lidem. No, v tomto případě paralela vázne, neboť on, čekajíce na složenky z Hollywoodu, nepracuje.
            Těch vernisáží je čím dál tím míň. Pociťuje to úbytkem na váze. Pohybuje se však s větší lehkostí, je lehký, téměř se vznáší. Je vyhladovělý, skoro stín chlapa, co byl ještě nedávno zrcadlem naší úspěšné regionální kultury. Nic netrvá pořád a on se dožaduje i pomoci vaší. Víc dávejte na kulturu. Vám, kteří o tom rozhodujete, vám vzkazuje: A na občerstvení při vernisážích nejvíc, protože tam se o ní nejvíc diskutuje.“ Nebuďte na něj, prosím, jako ten evangelík z krajského úřadu, který ho nechal, aby si prošel výstavu a před občerstvením jej bez milosti vyhodil za dveře s tím, že vernisáž je pro zvané. To není pro hejtmanství příliš lichotivé.
            Jistě vás bude zajímat, co jí, když se vernisáže o prázdninách nekonají. Vězte, že dík patří Šimonovicím. Tam, na sklonku minulého léta nechali zemědělci při kraje pole pár dlouhých řádek hrachu. A on? Celý, celičký měsíc jedl hrách. A kdo jí hrách a kroupy není hloupý. I proto jsem ho potkal na vernisáži v galerii. Dozvuky konzumace hrachu o sobě ještě stále dávaly vědět v rozdílné hlasitosti, která mu po měsíci konzumace připadala normální a mně spíš burcující. V září si mlel mouku z kukuřice z plání nad Libercem. Přiznal se mi, že z ní jsou úžasné placky a co je zajímavé, že stejnou barvu mají potom i jeho exkrementy…
            V podstatě je studnicí kulturně agrární činnosti na severu Čech, za jiných okolností jistě úspěšný kulturní nebo zemědělský rada hejtmanství Libereckého kraje. Bezpartijní a přesto stínový, napříč stranickými židlemi. Kolorovaný obrázek naší společnosti. Něco mezi bezdomovcem a obecním Jankem Vyskoč ze Švejka s jeho svatým posláním zachránit monarchii z moci úřední, lejstrem, co všechno se smí a nesmí.
            Už se těším, že přibudou v kalendáři naší obce další vernisáže. V poslední době se však objevili tací, kteří chtějí i takové posílat hrabat listí, odklízet sníh, čistit kanály. Není to ponižující?

Šavle, šavličky


            Šavle, meče, pušky a bodáky. O to je dnes velký zájem. Kdo něco shání, tak převážně něco z výzbroje armády a čím starší, tím lepší. Tak se stává, že moderní interiér bytu zdobí trofeje z války Burů s Angličany z počátku 20. století, Němců s Němci z roku 1866, Napoleona s Rusy z první dekády 19. století a z obou válek století minulého.
            Stalo se, že se na mém stole objevily dvě šavle z Východu. Dagestánský kinžál v originální pochvě, tuším, že z Krymské války s Angličany a kozácká šavle bez pochvy z občanské války v Rusku.
            Takových torz zbraní se u nás, po všech těch válkách v historii severních Čech objevilo bezpočet. Nebylo konfiskátu v pohraničí, aby si kluci každodenně s něčím takovým nehráli a to vím dobře z vlastní zkušenosti. Převážná část zbraní pocházela z války poslední. Z každé chalupy někdo narukoval, ne každý se vrátil a tak doma o to víc schraňovali, co poslal domů, co za trofej získal. Byly to zase převážně zbraně ať již chladné nebo palné, medaile a vyznamenání. Našly se i staré přilbice, monstrózní a cizorodé. Jednu jsme s Rudou Reichlem našli v jejich vilce. Samozřejmě jsme pak nosili po vesnici tropickou přilbu afrikakorpsu.
            Ve velkém se nacházely černé pochvy s dýkami mládežnické organizace hitlerjugend. Ty s hákovým křížem na rukojeti, který jsme vytloukali, dokud jsme dýku dokonale nezničili. Bajonetů bylo všude plno a nebylo domácnosti, aby se s nimi nedělaly třísky do kamen.
            Pistole, pušky a samopaly. Těch jsme se, my kluci, báli. Za jejich objevení v našich skrýších hrozilo citelné rodičovské potrestání. Páni rodiče je samozřejmě měli také, ale dobře schované. Co se nás týče, báli se, že si ublížíme nebo přivedeme domů policajty a bude zle. Za to se chodilo do vězení a na dlouho. Parádní byla i německá a cizí vyznamenání. Bože, jak se s tím tenkrát obchodovalo na bázi výměny! A dělo se tak často, aspoň, co já pamatuju.
            U Reichlů jsme organizovali regulérní soutěže v šermu sečnou důstojnickou zbraní se střapci od parádní vojenské uniformy z krabice na půdě. Počítali jsme šrámy, zuby na čepeli, které narůstaly každým střetem zbraně se zbraní nepřítele.
            Byli jsme hloupí vesničtí kluci a rodiče, kteří zrovna v tomhle případě, kdy nemuseli, byli tolerantní a tak se ničilo, co se dalo. Vždyť to bylo „po Němcích“. Tyhle šavle a šavličky byly ještě tolerovány a věšeny na zdi a trámy. Horší to bylo s knihami a jaké mezi nimi byly skvosty! Vzácná vydání, vazby, ilustrace, autorská vručení, bibliofilská vydání. I já, jako kluk podlehl školním soutěžím ve sběru starého papíru a musím se pochlubit, že často, ach, velmi často, jsem toho přivezl na žebřiňáčku nejvíc a býval chválen školními nástěnkami. Dnes bych za to měl stát na pranýři. Ale takhle to dříve chodilo. Byli jsme hloupí kluci, a naši rodiče a učitelé taky. Rozdíl byl v tom, že my jsme byli děti, dětičky...

Dřevěné stavby


            Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu se setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na mysli ani tak peníze jako odvahu, že jim to nespadne, neshoří, že to bude k bydlení, k používání.No a ono to nespadlo! Vydrželo to stát celé věky.
            Dodnes stojí dřevěné selské dvory, statky, brány, zvoničky, holubníky, kadibudky, špejchary či vejminky, třebaže, bohužel, nešlo to jinak, upravené tak, aby to nakonec opravdu nespadlo. Rázovitost, pestrost, funkčnost, hrdost, dovedná ruka a fantazie. Čeští truhláři, kováři, bednáři a tesaři zkrášlovali své práce řezbami „vlnovic“ - vlnovkami do dřeva i barvami nebo rudkou. Vznikly tak dodnes ceněné stavební unikáty. Malebné pavlače a besídky, sloupky, pečlivě opracované prastaré trámy, dříky sloupků, patky, vyřezávané hlavice, štíty domů, leckde lomená loubí pod střešní lomenicí. Podkova přitlučená nad prahem domu – pro štěstí.
            Vesnické statky a chalupy, na kopcích zámky a ve městech měšťanské domy, kostely, kostelíky, kaple a Boží muka v polích. Jen těžko si dovedu představit, jak prostý venkovský tesař sekerou osekával trámy v sloupky, pilou vyřezával okraje prken, to vše ve slohu renesančním nebo barokním. Ze zápraží vcházím do už hotového stavení, do síně, kde bylo ohniště, kterému se dříve říkávalo „prsk“ a odkud byla vytápěna pec, srdce chalupy. Pec zasahovala do světnice kachlovými kamny. Tady jsem musel sehnout hlavu. Ze síně vedou dveře do světnice, ke komorám a schody na pavlač nebo přímo na veledůležitou půdu a abych nezapomněl, do stejně důležitého sklepa. Tam vedly schody ze síně a byly pěkně pod poklopem, celkem neviditelné. Schody vedly ještě ze zápraží do chlévů a stájí.
            Špýchary, nezbytná část domů stály obyčejně zvlášť ve dvoře. Už jen prostě roubené a bedněné stodoly a kolny stály opodál stavení. Jak jste si jistě všimli, moc komfortu pro lidi ti naši předkové na vesnici neměli. Snad něco navíc – nad zápražím býval zavěšen obrázek svatého Floriana, ochránce před ohněm.
            Vnitřní dřevěné stěny byly obíleny, okraje oken a okenice natřeny ne silně modro-zeleně. Ve statcích a méně v chalupách byla hojnost festovního, už tehdy starobylého, nábytku, bohatě malovaných truhel, almar, židlí, postelí a kolíbek. Jen málokde byly uloženy v policích staré knihy – Bible, kronika, herbář, rukou popsané paměti rodu, modlitby.
            Projíždíme-li touto krajinou, vybavme si i to, co už dnes nevidíme. Dřevěné stavby, které odešly se svými staviteli do nenávratna a jejichž zbytky tu stále kolem nás zůstávají. Dřevěné radnice s věžičkami, zvonice, městské domy s podsíněmi, chalupy s lomenicemi a pavlačemi, pily, mlýny, kovárny, špýchary, sruby, stodoly, studny, vrata, ploty, sloupy, roubení, okna, okenice a krásné stavební lahůdky jako dřevěné makovice a jiné domovní okrasy. Krásné Pojizeří, Podkrkonoší, náš domov. Benátky a Dolánky u Turnova, Příšovice, Přepeře, Nudvojovice, Jivina, Svijanský Újezd, Podolí, Loukov, Březina, Žehrov, Bukovina, Malý Rohozec, Sestroňovice, Podhabří, Ohrazenice, Jenišovice, Roudné, Kozinec, Vrchy, Mašov, Všeň, Tatobity, Volavec, Ktová, Žampach, Sobotka, Samšín, Osek, Železný Brod, Semily, Malá Skála, Žďárek u Hodkovic, Rovensko, Jilemnice, Nedvězí, Petrašovice, Mohelnice, Mříčná... Mám pokračovat? Všude tu jsme doma. Žili tu naši předkové, kteří tuhle krásu postavili. Uchovejme ji dalším generacím.

Židovská šlechta


            Velký počet Židů dosáhl v Rakousko-Uherské říši šlechtických titulů. Mnozí se usadili na venkovských sídlech a vedli život k nerozeznání podobný životnímu stylu šlechtických velkostatkářů. Jiní získali významné postavení v hospodářství monarchie, další působili v úřadech, armádě nebo se významně prosadili v kulturní oblasti. S. Zweig o nich řekl: „Přizpůsobit se prostředí národa nebo země, ve které Židé žijí, není pro ně jen vnější ochranou, nýbrž hluboce niternou potřebou. Jejich touha po vlasti, klidu, oddechu, jistotě, po tom, aby se necítili jako cizinci, je nutí, aby se připojili ke kultuře svého okolního světa. A sotvakde se uskutečnilo takové spojení šťastnější a plodnější...než v Rakousku.“
            Židé totiž, bez ohledu na to, zda byla antisemitská vlna silnější či nikoli, hráli po celou dobu existence „starého Rakouska“ významnou roli. Výpady proti nim způsobili, že část se stáhla do pozadí. Někteří se stali propagátory sionismu, ale značná část nadále spoluvytvářela a realizovala cíle monarchie. Majoritní společnost dlouho neumožňovala Židům jinou seberealizaci, než činnost uvnitř vlastní komunity. S křesťany se stýkali především kvůli obchodu a finančnictví a to v důsledku známého důvodu, kdy křesťanské církve dlouho zakazovaly svým věřícím půjčovat na úrok. No a křesťané zas takovými křesťany nebyli, aby půjčovali a nic z toho neměli. K tomu se dostali až později.
            Pro Židy nebylo podnikání „malým dobrodružstvím“ křesťanské šlechty, na jehož konci byl územní zisk a sláva nebo zchudnutí rodu, ale činností, jehož výtěžek jim dával relativní svobodu jednání.  jim dávala svobodu jednání, svobodu, kterou nepoznal otrok, vyděděnec nebo pária v okolním světě.
Nemusel to být výhradně obchod, později průmysl nebo finančnictví, ale zrovna tak svobodná povolání, oblasti státní správy, armády, zdravotnictví, umělecká řemesla, sdělovací prostředky nebo věda. Traduje se vysvětlení fenoménu dosažené úspěšnosti: Žid není služebník. Při nástupu do práce už myslí na obchod a smyslem jeho života je od prvního dne vlastní existence. Netušená vlastnost, jejíž kořeny musíme hledat v celé dlouhé existenci diaspory a putování okolním světem. Nesmířeni se  svým osudem dosáhli významných postů, „ocenění“ - vymezení se jako židovská šlechta.
            Celý proces uznání a společenského povýšení a úspěšnosti vybraných Židů je odrazem společenských změn habsburské monarchie v období ohraničeném přibližně vládou Marie Terezie a rozpadu říše.
            Velkým problémem zůstává vymezení samotného pojmu židovská šlechta, kdy osciluje její ohraničení od nekritického obdivu na jedné straně s odmítáním na straně druhé – nevyváženého vztahu k Židům a ke šlechtě vůbec (viz československé zákony o příslušnosti – zániku šlechtictví v Československé republice) a to i z pohledu na výchozí kriteria – vymezení, koho za židovského šlechtice považovat. Zda to jsou skuteční příslušníci židovského národa s odvozením od židovské matky, vyznávající víru nebo konvertité, kteří změnili víru před nobilitací či po ní.
            S ohlédnutím na dějinné zákonitosti rozvoje společnosti, ke které Židé tak významně přispěli, považujme židovskou šlechtu za fenomén národa, zvláštní skupinu nové šlechty monarchie, která, dosud na okraji vědeckého zájmu, si jistě zaslouží hlubší rozbor a přehodnocení významu k přínosu dějinám společenských vztahů v Evropě zhruba posledních tří století.
(Zdroj: Jan Županič Nová šlechta rakouského císařství).

Zlata je všude dost


            Ten, kdo vytáhl vaše dítě z propasti, kdo střelil hada do hlavy ve chvíli, kdy se pokusil uštknout člověka, kdo praštil ženu do zad ve chvíli, kdy v jícnu zaskočila meruňková pecka, má zlaté srdce, ruce mu pozlatit. Zlatíčko je ten, kdo pozlatí hřbet vaší oblíbené knihy. Kdo zpívá skvělé árie má zlato v hrdle. Zlaté ruce může mít zahradník a jeho žluté růže evokují zlata plný pytel. Zedník si může postavit holubník třeba ze zlatých cihliček.
Zlatá je rybka v Dunaji i poklad na dně Rýna. Zlaté ruce má dobře zlatem placený chirurg a o zlatý volant si opírá ruce i zlatý řidič, který strhl kamion a zabránil tak katastrofě. O zlatý poklad pečuje úředník banky Slavie, na zlaté zuby jsou machři dentisté z Ukrajiny. Zlatého kuchaře mají v hotelu Zlatý lev v Liberci. Zlaté ruce má topič, co vlastně topení ani tolik nedá neboť celou pracovní dobu hlídá budíky a v bytech je teplo a teče teplá voda. A to je v zimě výhra.
Pro ženu, ve které už odumřela láska, je důležité najít si zlatého chlapa, který jí dá kus svého srdce. Také znám jednoho oceněného Zlatým globusem a jiného se zlatým padákem, dalšího se zlatou kartou banky Čechie . Zlatem oplývá i zákazník, který vám sice nedá ani korunu spropitného, ale tváří se, že už jen samotné setkání s ním je výhra, hotové terno, zlatý důl.
No a víte vůbec, kolik zlatých českých rukou hledá na úřadu práce pomoc? Pamatuji si zlatou sošku Merkura. Vidím ji jasně. Patřila Skloexport. Stávala v její vzorkovně v libereckém skleněném zámečku.
Zlatí jsou bažanti i naši myslivci a rybáři, kteří exportují do zemí, kde na peníze nedbají. Suma sumárum jsou zlatí hoši i hokejisté z Nagana. Když potom slyším, kdo neskáče není Čech, ježí se mi vlasy na hlavě nad tím, co člověk nevymyslí.
Vážím si opravdových zlatých lidí, na kterých to zvenku není vidět, ale jsou opravdoví – ryzí. Čest práci a takovým lidem, které práce šlechtí, kteří pracují bez zlatých vavřínových věnců na temeni hlavy. Zlata je všude dost, v každém srdci…

Vůně z kuchyně


            Taky ji máte rádi? Byly doby, kdy člověk zaregistroval radnici podle pachu z Radničního sklípku, odkud se linula už po ránu vůně smažené cibule. To si pak uvědomil, že o patro výš už pracují pilné úřednice ve prospěch obce po celý den. Bez nadsázky.
            Já jako dítě chodil kolem a rád čichal vůni svíčkové, rajské, zapékaných kolínek se salámem nebo špaget s parmazánem.
            Každý, jak vidno podle délky jídelního lístku, máme jiné chutě. My, naše generace, jsme byli rozmlsaní od maminek, které ještě nechodily do práce a vařily, pekly, smažily, dusily, obalovaly a nakládaly s jídlem až moc dobře. Později, s devastací tradiční funkce rodiny, se maminky zapojily nejprve do budování socialismu a pak, aby uživily rodinu. Museli, potom práci hledali, protože někteří chlapi, co živili rodinu ji už neměli. Dřepěli doma, pili pivo, koukali na televizi a nadávali, že jim špatně tráví.
            Vraťme se k té nádherné dávné idylce, kdy jít kolem nároží České Besedy v Liberci byla jedna velká vůně. Oni tam při otevřených oknech vaří ještě dnes a na rozdíl od Radničního sklípku se jim zřejmě daří. Co hospoda, to jiná kuchyně, za kterou se jezdí. Proboha, co je to za hospodu, kde se vaří a jídlo nevoní? To vonět musí, musí svádět k nevěře, opustit jiný podnik a začít chodit sem, obědvat i večeřet. Sám i s dámou, nacpat si bříško, posedět a čichat vůně z kuchyně.
            Začalo to nevinně u maminky polívkou nebo ještě dřív, ráno kafem, meltou s mlékem nebo kakaem. On i chleba s máslem zavoněl. Byl jsem tak malý a hloupý, že jsem zapomněl a vzal si k němu ředkvičku. Malér zvaný afty byl na světě. Lepší byl voňavý med s rohlíkem a máslem. Vajíčka voněla taky, proč ne? Vonělo i mléko, které nemusím, tvaroh s jahodami, okurkami, voněl jogurt ke svačině, později dršťková nebo voňavá gulášová polévka. A závin, jablečný se skořicí, buchty s čímkoli, koláč s mákem, s drobením. Bože, jak voněly teplé koblížky!
            Pořád ještě slyším:“Tak jez!“, a já se tehdy zdráhal! Kompoty, čalamády, venkovní opékání. Sem tam svatba, pohřeb, narozeniny, oslavy, vůně připravovaného jídla. Právě to mě ve zralém věku odvedlo ke stolům, nevím proč, švédských a ke konzumaci čehokoli, co se nemohlo vůní rovnat maminčinu voňavému bramboráku. Udělat je byla dřina, na kterou měla čas právě jenom naše maminka. Stát dvě hodiny u plotny a obracet jednu placku za druhou. Pak jsem přišel domů a stačilo mi dvacet minut nato, aby ta práce s bramborami byla snězena. A ještě ke všemu jsem často zapomněl maminku pochválit. Prošla pokojem a celá tím bramborákem voněla, takže jsem často měl chuť sníst ji taky. Smála se tomu až plakala.
Nic na světě už nevoní tak, jako její jídla a smích. Ale to přece znáte. Jsou jídla, která uměla jen vaše maminka nebo babička, a která odešla s nimi. Nám zbývá jen vzpomínat. Bude někdo vzpomínat na naše recepty? Je tu něco, co stojí za to nezapomenout?

Tombola po česku


            My, v Čechách, Švejka nezapřeme. Když na ples tak proto, že je tam tombola. On pan Forman věděl, proč natočil film Hoří, má panenko. Naši zákonodárci řeší problém, jak nasytit touhu státních úředníků po odměnách a zvlášť u pracovitých úřednic. Vždyť na co by vzpomínali, až odejdou ze sluníčka. Budou vzpomínat, na co si troufli a co jim ve funkcích prošlo. A že toho bylo! Zlatí komunisti.
Poslední švejkovina   a velká malá domů je návrh na zdanění tombol. Za organizování tomboly pět tisíc korun českých do státní pokladny a dvacet procent ze zisku... Drazí spoluobčané, rozkrádat se nesmí, ale krást také ně. Peníze kazí lidi. Peníze nesmrdí a hazard v oblíbené herně, kasinu a u všelikerých automatů je přípustný. Na tyhle provozovatele šapitó jsou páni poslanci a ministerstvo financí krátcí. Majitelé takových praček špinavých peněz postihnout obrovským zdaněním neumíme – není zájem. Zákonodárci jim podlézají a lezou...
Na ty, co jsou amatéry, na organizátory tombol, na ty si státní úředníci troufnou. Sakra, proč to nejde i u těch opravdu bohatých? Co brání panu poslanci XYZ, aby bouchl do stolu a řekl dost. Jakých 10-20%? Ať platí 80% daní. Mají nahamouněno dost, tak proč by něco nevrátili? Už slyším, jak toho chudáka ostatní „užiteční idioti“ peskují, že to nejdřív neprobral s ostatními, že poškozuje stranu, že je přeběhlík nebo že se chce zviditelnit.
Ano, řekl by Švejk, je blbej jako tágo a patří mu, o co si řek. Takový příklad patří do čítanky a je o kapříkovi, co si vypustil vlastní rybník. Blbej, brzo odstavenej. Ten, kdo si už jednou zapnul manžetové knoflíky a na krk si uvázal kravatu ve všední, obyčejný den, ten už zapomněl. Proto nemůže zvednout ruku a zdanit miliardáře.
Co když jím jednou bude taky? Už teď ho pozvali lovit raky holou rukou do potoka za jízdárnou, příště ho pozvou jezdit na koni. Už to vidím! Spíš pod ním bude sbírat bobky. Užitečný idiot, neúplatný, čistý zákonodárce český.
A tak to máme v Čechách konečně opět jako za Rakouska. Nahoře dělají voloviny, neboť zdanit tombolu a vzít si k tomu předem pět tisíc korun za povolení je to, za co by jim měli slušní lidé vypálit hospodu. Opravdu je to hazard, který tady vede první ligu a z obyčejných lidí ždímá korunu. Raději bych, být jimi, zalil asfaltem všechny dlažební kostky, aby je někdo nezneužil a nepostavil z nich přes cestu vozovou hradbu s nápisem „Příště už neprojdou“.
Myslím, že už je dost toho strašení Bruselem. Nejdřív je třeba bát se našich loupežníků, kteří loupí a u toho křičí: Chyťte eurozloděje! Víme, jak to v Čechách chodí. Do boje nám vstoupí i pan prezident a jeho druhem chytří poradci a jeden se pak nestačí divit, co všechno panu prezidentovi na nás vadí: proč nemáme pořádek, proč se otepluje, proč si nechceme utáhnout opasek...
O tom nahoře už také přemýšlejí. Jenže nechtějí, proboha, zdanit bohatý, to dělali ti před námi. Ano, všechno je jinak. Konečně máme letadla, co nelétají a víc tanků než naše armáda mají soukromníci. Tam, kde stávala Textilana stojí nic, školy, kde dostaneš titul doktora práv a nemusíš znát nic než telefon a komu máš zaplatit. Skoro vše tu už bylo kdysi za Rakouska. Jenom nám schází prapor Švejků, co křičí:“Nic než národ! Na Bělehrad! Euro nikdy!“
Buďme hrdí na to, že jsme Češi a těch z nás „užitečných idiotů“ se ptejme: „Kdy odejdete?“

Na nákupy, na to slyším


            Tak, jako každý uvědomělý Čech neokrádající svoji rodinu, která, jak víme z učebnic je základem státu, jezdím na kupovat do Polska. Žijíce v Sudetech, je to od nás z Liberecka nejblíže do Bogatyně. Pár kilometrů. Pominu-li, že to malebné městečko je jako ze sna a poutníka z 19. století, může se pochlubit nesčetným množstvím hrázděných měšťanských domů. Jejich půvab nemohou snížit ani moderní reklamy na prací prášky, pivo či něco, co jsem si do češtiny nepřeložil.
            Domy žijí obchodem, službami, v patrech se normálně bydlí. Vedle nich stojí už i nová zástavba a obchodní centra, o kterých chci hovořit. Liberecké Tesco si nezadá s polským, Netto s tím německým, ale, co je nejdůležitější, proti našim obchodním centrům jsou cenově přívětivější. To, že si sto metrů za našimi hranicemi koupíte benzín o tři koruny levnější, povzbudí vaši obrazotvornost k další cestě do polského vnitrozemí. Cesta kolem chladírenských věží elektráren Turów a obrovských uhelných jam vás trochu vyděsí, ale – možná i proto mají Poláci vše levnější.
            Poláků je asi pětkrát více nás. A víc hlav, to ví každý, znamená víc rozumu. Míň rozjímání, víc slušnosti a obchodního talentu. Nevím, kam půjdou s tou svou obchodní marží čeští obchodníci, ale nabízí se snadná odpověď. Tam, kam stát s DPH, s cenami benzínu, s nesmyslnými daněmi, obrodou školství, armádou a zdravotnictvím. Mohu pokračovat, ale v tom kouzlo polského pohraničí není.
            V podstatě si rozumíme, vím kolik mám zaplatit za benzín, že není každá ulice zpoplatněna daní s cílem prachy, prachy, prachy tak, jak to umíme my, u nás doma, v Liberci. Je frustrující si tohle připustit, ale tímhle směrem jde život a my jsme se holt uměli narodit do města dluhů a tunelů. Proto vesele plundrujeme polské obchody. Připusťme, že Poláci to vědí a jsou rádi. Vozíme jim do Polska hotové peníze a domů si vozíme to, čeho jsme doma ještě nedávno měli plno, hodně levně a za koruny.
            Protože nestavím, kupuji si tam hlavně jídlo. Ovšem vadí mi, že polština je zrádná. Nejdříve se tváří hodně, hodně česky a bác! Koupil jsem si instantní polévku „barszcz czerwony“. Možnost, že je červavý jsem hned vyloučil, ale u poslední věty si moc jistý nejsem: Pamietaj, že zupy to žródlo (!) tak potrzebnych nam przez rok plynów. Horko těžko jsem pochopil, že zupa je polévka, a že jsem si koupil žrádlo (?), po kterém, ač si to nechci připustit, budu mít rok větry?
            A jsme opět doma na svým. Není všechno zlato, co se třpytí. I když v tom zatraceným polským ráji mají levnější i toaletní papír, mýdlo, voňavé zákusky a co já vím, co ještě. Asi to nevzdám a začnu se učit polsky. Zdá se mi to opravdu, ale opravdu perspektivní...

sobota 4. února 2012

Knoflíček z peřinky

Knoflíček, co já vím, takový hadrový, obšitý kovový kroužek, jeden vedle druhého na povlaku od peřinky plné teplého husího peří. Babička ani nezpozorovala, že jeden chybí. Asi upadl, někam se zakutálel. Nahradí ho jiný. V té chvíli se malá Vlastička rozkašlala a nebyla k utišení. Vdechla niťový knoflíček, a protože neuměla mluvit, tak jenom kašlala, až ji kašel unavil a ona spala a spala. Spala, když se rodiče vrátili z pole, spala a kašlala doma v náruči i v nemocnici.

Stalo se to v době, kdy se ještě všechno nerentgenovala a léčba zůstala na panu doktorovi Vančurovi na Zbraslavi a jeho paní, laskavé doktorce Vančurové. Knoflíček léty zvápenatěl a obalil se „chvojím“. Maminka trpěla kašlem a e jedna strana její plíce, chudák, ztrácela dech. Když si maminku v roce 1945 tatínek vezl domů, na sever Čech, měl oprávněný strach, zda chladné počasí a častý déšť mamince neublíží. No a maminka tady přežila tatínka o patnáct let.

Přišel jsem na svět, a co si pamatuji, maminka stále kašlala. Dýchalo se jí sice líp, ale měla další zdravotní komplikace. Když mi bylo deset, řekla, že ji čeká v Hradci na klinice složitá operace plic, a že vlastně čekala jen, až trochu povyrostu, abych… Však to znáte. Loučení bylo - no, plakal jsem.

Maminka byla v Hradci tři měsíce. Teprve tam zjistili, že to, co ji celá léta tak trápilo, byl knoflíček šitý bílou nití zapouzdřený v levé plíci. Maminka se vrátila domů, kam si myslela, že se už nevrátí. Ke mně a k tátovi. Sousedé kolem ji už odepsali a hledali pro mne ženskou na hlídání. Nevím, jak moc se radoval tatínek, ono žádné manželství není dokonalé, ale já jsem radost opravdu měl.

Maminka uměla dokonale český pravopis a ten jsme právě ve škole probírali. Já byl tak vděčný doktorům z hradecké nemocnice! Hned jsem jim napsal dopis, že jsem si díky nim opravil čtyřku z češtiny, že mám maminku rád a že mi scházela víc, než jsem jí řekl. Že si teď opravím i matiku, že dobře kreslím a sbírám známky, ale že je rád oželím, že si je mezi sebou mohou rozebrat. Jak, to ať si rozhodnou sami, že nejvíc mě stály ty mongolský s divokými prasaty.

Známky se z Hradce vrátily spolu se sáčkem známek, které jsem ještě neměl, zároveň s vizitkou jednoho z doktorů, kteří maminku operovali. Prý to byl takový, co chtěl, aby se, až se maminka uzdraví, odstěhovala i se mnou k nim, do Polabí. Ty známky, a to se dobře pamatuji, byly z ostrova Fidži a ze Zanzibaru, ostrova plného hřebíčku, což jsem si přečetl ve staré encyklopedii.

Nikam jsme s maminkou neodjeli, pouze maminka „jela na stehy“. Ty jí doktoři vytahali a poslali maminku do práce. Mně začaly prázdniny a nesměl jsem rodiče budit, když si šli v sobotu odpoledne lehnout do ložnice. Tím skončila jedna epizoda rodičovského usmiřování a příběh úpěnlivého kašle mé maminky.

Stejně je divné, že si tolik pamatuji. Bylo mi pár let a vidím to jako dnes. Taška na zádech, v ruce sáček s přezůvkami a hurá do školy s bandou kluků z ulice. Vedle mě Reichl, Kalenský, Mrázek, Fořt, Lank, Makovička a holky, co se nepočítaly. Ve třídě nás bylo třicet. Třicet příběhů na román, na třicet divadelních inscenací. Osudy plné vášní, lásky, rozvodů i usmiřování. Normální vesnice mého mládí…