sobota 4. února 2012

Co bych rád řekl sám sobě

Nejde o žádné novoroční předsevzetí, testament, nic, co by měla slyšet má přítelkyně, tchýně či soused na chodbě. To si jen tak vydýchávám čas na zastávce autobusu, který má za chvíli přijet. Stojím jako tvrdé Y, dýchám nosem a přemýšlím.

Autobus, který jsem dobíhal, mi ujel před nosem. Jsem sám sobě za králíka, že mi ujel, i když mě viděl? A co, když už nic jiného nepojede? Udělal bych to na jeho místě já? Přestávám na to myslet! Zavři pusu a srovnej krok!

Koukám, naproti někdo něco staví, to za chvilku nebudu sám. Lidé se rádi shlukují, sami rádi nebývají. Kdepak samota! No a vidíte, spousta lidí žije sama. Kam asi patřím já? A co je to vůbec samota? Dneska přece už ani nejde být sám. Jenomže, zrovna když někoho potřebujete, tak se, jako naschvál, nedovoláte. Zůstanete sami.

Už vymysleli, že se dá cokoli zaměřit v okruhu pár metrů. Co s tím, když se budu chtít ztratit? Když nechci, aby mě našli, mám smůlu. O tichém skonu si mohu jen nechat zdát. Dřív někoho mohli hledat třeba desítky let a on se ukrýval, než jim ho naservírovala baba práskavá. Domovnice udavačka, třeba jako Jánošíka, Nikolu Šuhaje, Stěnku Razina. Teď spadla klec. Někde v Praze zmáčknou knoflík, a jakej byl Amundsen nebo Kolumbus? Ztracený je v mžiku nalezen. O čem má potom člověk snít?

Co bych tak asi sám sobě řekl na hřbitově? Nebo na svatbě? Ten autobus pořád nejede. Sakryš, zapomněl jsem na holiče. Taky bych měl přestat jíst přílohy. Ještě pořád mi tluče srdce a já tu stojím jako osel, trouba, praštěný… Stejně jsem nic nevyřídil. Stárnu. Tuhle se jedna obrátila. Buď si mne s někým spletla, nebo - že by? Kde jsou ty doby, kdy se mi líbily všechny, dokonce tři po sobě jdoucí sestry z jedné rodiny. Že nezavolají? Kolik jim asi teď bude? Už bych z nich mohly být prababičky, bože, ten čas letí!

Stojím tady deset minut. V sámošce, kde se stojí takhle dlouho, teď něco vracejí. Nevím co. Asi košík… Nikam zas tolik nepospíchám, nikdo mě nehoní, tak si aspoň sám se sebou popovídám. Není to tady zase tak k zahození. Hezký místo. Autobus sem občas zajede. Dá se tu i popovídat s lidmi: „Dobrý den, nevíte, paní, kdy pojede něco do města?“ Mám se podívat na jízdní řád. Jo, to mi baba pomohla, číst umím. Chtěl jsem si s ní povídat, ale jak vidím, s někým si obiluje. To jsem si naběhl!

Nic se neděje, taky mám telefon, ale nemám komu zavolat. Syn věčně někoho učí, dcera studuje sama s Pepou, Jana pracuje. Já ani nevím, jestli můžu zavolat sám sobě. To asi nejde… A taky… Co bych sám sobě řekl. Možná, jako teď, samé hlouposti. Co nevidět tu ten autobus musí být, na zastávku přišli další čekatelé. Mladší. Ti nezdraví. Závidím jim, jak jsou si vědomi vlastní důležitosti, samostatní a soběstační. Většinou hned ajpedují, mobilují a internetují. Dřív kouřili, pokřikovali a žvýkali. Dnes jsou vážnější a někteří hned chtějí cigarety a prachy. Dal jsem jim, přece si nenechám rozbít hubu od cizího kluka. Taky to není pokaždé, jsou i slušní a pak jsou i divní a tak jeden nikdy neví. Mně gayové nevadí a mám rád lesbičky. Ty jsou kouzelný, žel trochu zmatený.

Už mi to jede, už se těším, že si sednu. Doma si otevřu pivo a pustím televizi. Možná, že zazvoním na sousedku. Ta je taky sama a půjčujeme si sobotní noviny a časopisy a společně se staráme o chodbu a schody. Končím, jedeme. Autobus právě nabral vítr do plachet a odrazil od břehu. Jednou bych chtěl vidět Ameriku. Sochu svobody a Eiffelovku ve Francii, útesy v Doveru, písek v Acapulcu, štít Pobědy. Houby! Nic neuvidím. Šetřím si na plné členství ve spolku žehu. Mají parádní mercedes a tak si musím vybrat jedno nebo druhé. Zatím sbohem, ještě se uvidíme.

Žádné komentáře: