sobota 25. února 2012

Kupovitá oblačnost

    Venku se kupí sníh. „Co jiného bys v únoru chtěl?“, řekl by mi táta a myslel by si, že jsem mentálně zlenivěl. Dělat kupu jsem jako malý uměl taky. Do nočníku. Kupit seno v pořádnou kupu, to byla letní prázdninová legrace v horkém dni, který předcházel tropické bouři s mořem vody, která ve šňůrách padala z nebe. Taky může být kupa hnoje a na ní miliony much, které takovou hromadu hnoje milují. Kupovitá bývá i oblačnost, ze které obvykle prší pro strach mravencům, kteří bydlí v mraveništi, kupě z jehličí a listí.
    V dětství jsem miloval kupy sněhu, sněhové převisy, závěje a sněhové jazyky. Všude v Machníně směrem od školy kolem koupaliště ke Karlovu, na Bedřichovce, podél lesa k Šarešům, ano, tam jsem si někdy vlezl do hromady sněhu a čekal, kdy to na mě spadne, aby mě třeba mohli začít hledat hasiči, lidi z Červeného kříže, psi, lidé s vidlemi a dlouhými tyčemi. Ta poslední představa se mi už tak nelíbila, takže jsem vylezl a házeli jsme s Rudou po sobě taškami, až nám vše promoklo a studilo. Pak jsme toho nechali a přes břízky utíkali kolem kostela domů ke kamnům.
    Tehdy se netopilo celý den a už vůbec ne v každé místnosti. V ložnici jednou babičce přimrzl plecháček s vodou na rtech. Nikoho volat nemohla, tak si přikryla hlavu peřinou a usnula i s přimrzlým plecháčkem. Ráno se probudila celá mokrá a zprvu si myslela, že se jí to zdálo. Zkoušel jsem to s kamarády mnohokrát, ale nešlo to. Báli jsme se, že to s tou peřinou nepomůže a na zázraky jsme nevěřili.
    Raději jsme chodili za Mrázkova nebo na Jánov zalejzat do těch obrovských sněhových kup a jazyků dělat si sněhová iglú. Nebo jsme vytvářeli hromady, z nichž jsme skákali a dělali z navátého sněhu sněhuláky a hrady dokud nám neprovlhly boty a kalhoty, spodky, rukavice i šály, nebo dokud jsme něco z toho zimního vybavení nenávratně neztratili jako jehlu v kupce sena.
    Ve sněhu, když byl mokrý a bylo ho moc, šlo často i o život, když všechno svrchu nám spadlo na hlavu. Byl z toho křik a závod, kdo bude dříve venku. Zjara se pak na Janově ve zbytcích hromad špinavého sněhu hledalo, co kdo ztratil. A našly se tu dokonce učebnice, jedny hodinky, láhev jablečného vína, kapesníky, dva nože, sáček s kyselými bonbóny...
    Jo, „za Jánova“, tam se sáňkovalo a stavělo ze sněhu. Jen těch sněhových hrbů, ze kterých to jezdilo až dolů k potoku u cesty! Sněhu v pozdějších letech ubylo i pod Ještědem, ale když to zvážím, na severní straně „za Mrázkova“  se dalo sáňkovat vždycky. Dnes tam sáňkují jiní zanícení sáňkaři a staví z kup navátého sněhu to, co jsme stavěli i my. Nic moc se nezměnilo. Snad oblečení, které už není tak prodyšné jako bývalo to naše poválečné.
    Vzhůru do sněhu, do zavátých krajnic uprostřed zasněžených luk a strání, úvozů, koryt potoků, cest a cestiček! Ať máte jednou o čem povídat mladým v teple u kamen, u ústředního topení o tom, co je to kupa a co se kupí ještě kromě kupovité oblačnosti.

Žádné komentáře: