Má první třída byla o násadce a peru, které se do ní nastrčilo a šup s ním do kalamáře s inkoustem. Potom mohl nastat onen obřad, který nazýváme psaním. Jak málo dělí naši generaci od doby, kdy se psalo husím brkem!
Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.
Nový věk už píše na papír či pergamen inkoustem a brkem z husy, ale její brka jaksi k nové průmyslové revoluci nepatří, takže se zrodilo, co přijít muselo – psací pero, psací stroj, počítače, mobily... Rád bych vzpomněl těch, kteří stavěli onen pomyslný žebřík, schody k současným vymoženostem, kterým moc nerozumím.
Vynálezcem prvního ocelového pera, které zhruba před sto lety nahradilo husí brk, se stal bezděky klenotnický dělník Josef Gillot z anglického Birminghamu. Při práci se mu náhodou rozštíplo na konci klenotnické dlátko a Gillot se snažil rychle škodu napravit. Vtom vstoupil zákazník, který požadoval, aby mu za nepřítomného šéfa Gillot podepsal jakousi kvitanci. Protože husí brk nebyl právě při ruce a Gillot se nechtěl zdržovat jeho hledáním, namočil do inkoustu ono rozštípnuté dlátko a kvitanci podepsal. Tím v podstatě o krůček změnil svět...
Gillot začal ocelová perka vyrábět. Ta první byla neumělá a notně se lišila od těch, která známe dnes. Za necelé dva roky se však Gillotova pera používala na obou zemských polokoulích a stále se zdokonalovala, až také došla před bránu kapucínského kláštera v La Roche.
Tam pracoval jako klášterní písař mnich Kandyt, který si pero a inkoust nosil i na procházky. Stávalo se, že vylitý inkoust toho zamazal víc než měl a mníšek přemýšlel, jak tomu zabránit. Jak opatřit pero autonomním rezervoárem se špuntem. K tomu v těch letech pionýrských per posloužila mosazná rourka, zajištěná drátěnou spirálou a špuntík z korku. Rychlým tempem to šlo dál. Perka skleněná, zlatá, šroubovitá, s iridiovým hrotem.
Těmi současnými pery s doopravdickým plnítkem, která už tolik nezlobí, jsme mohli my, píšící velká a úhledná písmena psát už ve druhé třídě. Machnínská pětitřídka na tom byla o něco lépe než třeba václavická národní škola, kde asi nebylo tolik nadaných dětí, které směly odložit násadku. Nebo to bylo naopak a učitelé věděli, že krasopis byl zaručen spíš násadkovým než plnicím perem.
Pokrok se zastavit nedá. Na dveře už ťukaly první propisovačky, a co přišlo později, je už nad lidské chápání. Konec psaní dopisů, pohlednic, telegramů. Doba bezdotykových klávesnic a přenos dat, hudby i knih.
Ovšem bez mnichů Kandytů a jejich prstů špinavých od inkoustu, by svět nestál za nic. Jim vděčíme za pokrok. Stále platí a platit bude, že nápad dostanou jen ti, kteří si to zaslouží. Což mi připomíná, že jsem nezaslouženě slíznul pohlavek, když mi z toho úžasného plnicího pera ukápla kaňka k podpisu na pohlednici, kterou jsem psal babičce k svátku. Ke kaňce jsem inspirativně přidělal sukni, rohy, velké uši a vousy. Babička se v kaňce poznala a stěžovala si rodičům, že si mne nehledí. Následovalo ponižující kázání a onen dnes tak odsuzovaný výchovný pohlavek.
Žádné komentáře:
Okomentovat