sobota 4. února 2012

O štokrleti a čtyřech židlích

Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček -“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem.

Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit. Babička sice s použitím štokrlete „povyrostla“ jen pár čísel, ale jí to stačilo. Volala: „Cvrčku, podívej, vyrostla jsem!“ Seděl jsem na nočníčku a hleděl na ni s obdivem. Babičko, babičko z tatínkovy strany, jak jsi šikovná, ta druhá to neuměla!

Tatínkova maminka byla nóbl paní, nosila černé proužkované kalhoty, kouřila a její synové ji vzorně poslouchali. Babička od maminky byla z vesnice, ze statku. Nosila čtyři sukně a ruce měla ztvrdlé namáhavou prací. Před spaním bouchala pěstí do peřin a do štrúzoku, aby mi postel voněla. Objala mne oběma rukama a já pak do postele skočil jako do přehrady, po dopadu se až po bradu přikryl a křičel: „Babí, ta postel je hrozně studená!“ Babička mi k posteli přistavila židli, to abych v noci nespadl na stará, kartáčem vydrhnutá prkna podlahy a nebouchl se, jak říkala, „do kebule“ a „nekřičel jako četník“.

Pod postelí bylo už jen místo pro štokrle a pro nočník. Záchod byl až na dvoře. Klasický suchý, se srdíčkem vyřezaným do dveří a na háček zvenku i zevnitř, který nedržel, a tak se dveře po dosednutí přidržovaly rukou. Abych na záchod v noci nemusel, měl jsem pod postelí nočník. Malý porculánový jen na čurání. Štokrle, které parkovalo hned vedle něj, používala babička den co den. Vylezla na něj a už měla pod kontrolou šišky od kukaček, závaží, které povytáhla a tím natáhla hodiny. Zachrastilo v nich a já z už vyhřáté postele volal, že chci taky natahovat. To ale babička nepřipustila. Její hodiny byly svatební dar, klenot ložnice. V ložnici také stával stůl s krajkovým ubrusem, čtyři židle a váza s květinami. Kolem nich létaly včely a mouchy, od stropu visely dvě mucholapky.

Stýskalo se mi po mamince, jako každému malému dítěti, nejvíc večer. Abych se zabavil a přestal kňourat, posadila mě babička, jak říkala, na hrnec a přesunula mne ke štokrleti, jehož horní část se stala jevištěm, prkny, co znamenají svět. Babička mi z čerstvé chlebové střídky udělala figurky, rytíře bez bázně a hany, kteří zásadně honili jen loupežníky. Když je zajali, podrobil jsem je útrpnému právu. Utrhal jsem jim hlavy, nohy a ruce a co vypověděli, jsem jako zapisoval do smolné knihy tužkou namočenou do kakaa.

Kakao jsem rád neměl, ale babička tvrdila, že kakao musím, že má vápník na kosti. Asi mě viděla olizovat omítku k babiččině hrůze. Stále se ptala, po kom to dítě je a kam ten svět spěje. Pak si sedla na židli vedle mé postele, aby si odpočala a pospala chvíli v sedě. Upracované ruce se ztvrdlými dlaněmi spojené, jako by se modlila, tiše pochrupávala a usmívala se ze sna. Když se po slabé půlhodince probrala, hned mi řekla: „Co tě to, broučku, napadá, já nespala, to se mi jen na chvíli zavřely oči a dech zpomalil. Já jen trochu odpočívala.“

Babičko, odpočívej a shora se na mě dívej. Já už taky odpočívám po snídani, po obědě a vracím se k tobě na židli, sedím na štokrleti a vzpomínám. Pořád tě vidím těch tvých tolika sukních, ze kterých jsi nikdy neslevila. Je hezké mít něco, z čeho člověk nesleví. K tomu čtyři kuchyňské židle, univerzální štokrle, vázu s kytkami a dvě mucholapky…

Žádné komentáře: