čtvrtek 29. března 2012

Boty telete



            Já měl s botami pokaždé kříž. Vy, kteří máte velikost nohou do čísla 45, nevíte o čem je řeč. To se vám to chodí a shání boty! Co shání! Boty se vám samy nabízejí. To já, co pamatuji, měl s botami problémy už od první třídy. Tak například výtečné kotníčkové pionýrky. Byly by, ale o číslo menší, takže mi v nich v zimě omrzly prsty, protože víc než slabé ponožky se do nich nevešlo. A tak to bylo až do vojny. Prodavačky v obuvi se smály a ukazovaly si „lodě“, co prý ani nemají.
            Jen co jsem narukoval, seděl jsem dva dny na cimře a čekal na kanady číslo 48. Nebyly. Obdobně brýle na míru do plynové masky. Dva roky základní vojenské služby v jedněch botách, to je na medaili. Asi ne na purpurové srdce, ale válečný kříž by to spravil.
            Dnes náš obuvnický trh zprivatizovali Vietnamci. Jejich geometři nevytáhli paty z Asie a tak vyrábí boty jako pro panenky a plaváčky. Už hrozilo, že budu chodit bos, ale přišla doba internetu a s ní – všeho dost. Nemohu se nabažit. Od holínek do kravína přes lakýrky až po papírové boty do penálu.
            Tehdy jsem po nadlidské snaze kdesi v Čechách koupil vycházkové „lodě“ a víte, že se ani doma neohřály? Bylo mi dvacet, sloužil jsem, coby záklaďák v Milovicích a o boty jsem přišel v Praze. My z venkova víme, co je to pragocentrismus. Se vším se muselo a i dnes se musí do Prahy. Odejel jsem, služebně určený k přespání na vojenském kavalci pražské posádky.
            Jistě dobře víte, jak chlapci kolem dvaceti lehce ztrácejí hlavu při styku se stejně starými děvčaty. Na Jarově, na kolejích vysoké školy jsem ji poznal a v parku na lavičce vyznal lásku. Dodnes nevím, proč jsem si při tom sundal boty a pokračoval v ponožkách. K tomu všemu jsem si ještě sedl na brýle... Po jistém čase, na který se nepamatuji, boty zpod lavičky zmizely.
            Tváří v tvář nové zkušenosti jsem navždy opustil nadějnou studentku ekonomie a v ponožkách, s rozsedlými brýlemi se kolem čtvrté hodiny ranní vydal z kopcovitého vršku Jarova směrem do vnitřní Prahy. Cestou jsem byl dvakrát lustrován, okraden o hodinky a o iluzi, že cikáni (tehdy ještě cikáni) jsou bratři. Nakonec, kousek od posádky, mě zatkli. Jeden z nejsilnějších argumentů byl, že voják základní služby nechodí bos. Bránil jsem se, že mám zelené ponožky, i když to byla pravda jen částečná, protože dolní část ponožek zůstala na chodnících matičky Prahy.
Než jsem to všechno pražskému veliteli po pravdě vysvětlil, bylo ráno.Velitel mi zapůjčil své boty, které jsem pod sankcemi vrátil po motospojce, která jinak jezdila mezi generálním štábem a Pražským hradem.
            Tím ovšem armáda koncepčně neřešila problémy, které s botami měl kdekdo a nikoho tehdy nenapadlo řešit věc jinak – zrušením základní vojenské služby.

Čokoláda z Londýna



            Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji.
            Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil. Navrhnul jsem, aby napsala, že vlnu, camelky a silonky nepotřebujeme, ale že čokoláda chlapce mého věku pokaždé potěší. Asi to s tou láskou ke mně maminka nepřeháněla, protože odmítla. Prý čokoláda kazí zuby a charaktery.
            Já měl radost i z toho papíru, ve kterém byl balíček zabalen. I ten totiž voněl dálkami a polepený různými známkami působil hodně exoticky, i když byl pomačkaný a pracovitými celníky natržený ze všech stran. Celníci snad v těchhle balíčcích od příbuzných hledali instantního Hitlera, revolver v italských špagetách (a plastickou trhavinu v čokoládě určené pro mne. Je fakt, že když jsme s klukama čokoládu lámali, představovali jsme si anglické spitfiry, jak letí od hranic na Machnín, a aby je nezachytily radary, tak rozhazují čokolády v tom tvrdém staniolu, které ten obraz na radaru rozladí. Báječné spojení neviditelnosti a čokoládových hodů, prostě klukovské blbnutí…
            K takové čokoládové tabulce jsme se chovali jako praví Eskymáci. Staniol jsme vyhladili nehtem palce do fantastické hladkosti tak, že se okraje až zdvihaly. Ten kousek staniolu měl pak úžasnou směnnou hodnotu. Černý obal se zlatými písmeny skončil většinou jako záložka ve knihách. Ještě dnes na něj občas narazím ve starých verneovkách, kam jsem ho před léty schoval a pak léta nehledal.
            Samotná čokoláda, to byl chemický obřad pomalého rozpouštění v ústech  na horním patře. To se vám panečku i chřípí chvělo, jak byly nozdry otevřené a jeden lapal po dechu. Co do té čokolády dávali dodnes nevím, ale já bych za ni dal všechny své dětské poklady. A k tomu ten staniol a černý papír... Co bych si tehdy mohl víc přát, než aby se táta s mámou nehádali, aby už konečně byl ten celosvětový mír a čokolády aby bylo tolik, že bych se nemusel dělit s ostatními.
            Čas pokročil a čokolády je už dávno tolik, kolik si kdo nacpe do bříška a tetička z Londýna už není. To jsem jen otevřel knížku Julesa Verna a v ní našel nehtem vyžehlený staniol ze své první londýnské čokolády. Dnes mezi mnou a čokoládou stojí má milá paní doktorka Sojková, takže se musím držet zpátky. Jinak bych si zaručeně dal vše, co je na jídelním lístku, cukrovku vem čert. Pivo, hořkou čokoládu, anglickou, belgickou čokoládu... Čokolády všech zemí, třeste se! Já se k vám vrátím a se mnou všichni ti kluci, kteří jsme ji v roce padesát, jako první, ochutnali.

Obrazy



            Už nestíhám a občas se ztrácím. Takový pocit jsem měl i jako malý. Pokud se ještě dneska cítím ztracen, pak tehdy, vidím-li obrazy a bloudím sály paláců. Leningradskou Ermitáží, paláci města Florencie, Zwingrem v Drážďanech, či sály, které kupec Treťjak věnoval svým sbírkám v Moskvě…
            Tam všude, unaven jako dítě, usedám na polstrované židle a všemi póry vnímám dusot koní moskevských bohatýrů, nebo lasturu v hukotu moře s krásnou paní z Florencie, či děvče nesoucí mi šálek čokolády v Drážďanech. To sedím, ani nedutám, nedýchám a čas se pomalu vleče. Snad usínám, snad jsem se odpoutal od pozemského bytí a jsem mimo tento svět, mezi obrazy zhmotněnými proudem světla pronikajícího žaluziemi dovnitř sálů.Sám jsem tím proudem světla, které proniklo až k mohutným zlatým rámům, až do obrazu, aby s ním splynulo v jedno. To jsou mé obrazy... Pak se probudím a kolem mne chodí lidé.
            Pamatuji si, jak to začalo. Výlet. Přihlaste se, kdo půjde do galerie, ostatní rozchod, sejdeme se u fontány. Bylo nás pět, snad šest, ale ne víc, co jsme se šli podívat na obrazy. Byla to vzpoura proti většině, vzdor proti rodičovské autoritě, proti všemu a všem. Z hlouposti a dětského vzdoru se najednou vynořil kůň, záliba, vášeň... Touha, která jitří ducha a nedá spát. Sály plné slávy, ruce třímající štětce místo kordů. Svět krásných tanečnic, začarovaných kruhů, obrazců a pentagramů, kabaly a mystiky tajných znamení, kde světlo a stín malují po zdech a na obrazy svět osudů a legend. Podobizny neznámých tváří, dětských hlasů a šepoty milenek, křik dravce.
            Obraz je jak mléko v lahvi, jako zlatá dýně v celé své kráse na poli jižní Moravy, orel s rozpjatými křídly vysoko na nebi. To vše umí namalovat člověk. To vše vídám, když si obraz prohlížím. Sedávám tiše, aby se nic z té krásy neztratilo, aby zůstalo tam, kde má být. Na obraze, ve světě, ke kterému není každému dáno mít klíč.
            Umím číst a dívat se, vidět, být slyšet a tiše nahlížet. Mít tu čest hledat a nacházet. Do galerie přicházím s pokorou zhlédnout obrazy.

čtvrtek 22. března 2012

Benátská noc v Liberci – téma na víc než rozhovor




            A je to tady. Malá Skála po létech vyčerpávajících diskuzí má prostor i pro něco jiného, než každoroční zabývání se projektem, který byl pro ni už neúnosný. Zdá se, že rybář hodil veslo tomu, který teď bude veslovat tak dlouho, než se najde jiné město příští Benátské noci.
            Benátská noc bude ve Vesci. Kdopak ji schválil, kdopak se ptal, co na to místní? Kdo přišel se žádostí na radnici a kdo jsou organizátoři? Ví se, kolik kdo inkasuje a jak zní smlouva, kdo z ní „zbohatne“, kdo uklidí po tanečnících? Kolik stojí pojistka, kolik je potřeba pořadatelů, strážníků a hasičů, jaká bude zdravotní služba. Jsou zhodnocena rizika? Přijede mládež z Prahy, Hradce, ze Žitavy, ze Zhořelce? Někdo se musí zabývat bezpečnostními riziky. Existuje model, projekt pro slunečné a deštivé  počasí? Kdo a kdy bude mít právo říci: Dost, zavíráme, vypínáme proud!
            Jste si vy, kteří jste akci povolili jisti, že právě toto je zviditelnění města, které do žalostně opuštěného města přivede turisty? Že mládež bude říkat: Ano, Liberec žije! Buďme připraveni na to, že příchozí nebudou hledat ubytování ani nebudou v Liberci nakupovat. Možná ještě vuřty s cibulí, pivo a prezervativy, cigarety a alkohol. Většině návštěvníků bude kolem 18 let.
            Kdysi dávno, v amfiteátru PKO 30.6.1966 zpíval pro nás mladé známý zpěvák Johny Holliday a Sylvie Vartanová a tenkrát jsme skoro zbořili Lidové sady. Mnozí odcházeli až po zaplacení pokut za nepřístojné chování. Dnešní mladí jsou výbušnější a agresivnější. Budou se bavit po svém a snadno se mohou ztratit v davovém šílenství víc, než my kdysi. Nepřevýší riziko předpokládaný kladný výsledek akce?
            Je skutečně lyžařský areál Vesec to nejvhodnější místo pro Benátskou noc? Co vedlo ke schválení produkce a podléhá toto schválení stejnému režimu jako vystoupení cirkusů, výstav koček, psů a veverek? Asi to nebude ona kýžená koncepce rozvoje turistiky, poutí, výstav a přehlídek, které město potřebuje, chce-li přilákat do Liberce turisty, kteří sem pak pošlou svoje děti studovat a investují zde své finanční prostředky.
            Benátská noc by měla přinést peníze i do pokladny města a pootevřít dveře alternativní zábavě. Nebude se město muset soudit a areál snů každého lyžaře na sever od Prahy se stane opět areálem nočních můr? Dozajista poučení a zákona znalí úředníci města povolili vše v souladu s právem a není se čeho bát. Ledaže, co když bude pršet? Co dělat po kolena v bahně a s opilci z celých Čech. Moravy a Slezka?.
            Domnívám se, že hlukem obtěžující megaakce patří, stejně jako nákupní centra, mimo hranice města. Jsou natolik specifické, že neřeší rozvoj přitažlivosti regionu, ani nezvyšují jeho atraktivitu. Jsou však součástí nového pojetí relaxace mladé generace, nového fenoménu chápání životního stylu a vyjádření se i k problematice současného světa. O to víc bude těžší rozhodnout, která ze stávajících struktur liberecké radnice je k rozhodování kompetentní, zda takové akce a kde povolit, případně podpořit...

středa 21. března 2012

Čaj nebo meltu


            U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něcoo praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu.
            Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy. Tak voněla babiččina ranní káva, melta, do které jsem si lámal suchý chleba. Babička pokaždé volala: „Dej si tam cukru, co je třeba.“ Strávníků bylo víc a všichni jsme rozuměli a věděli, že máme jíst a pít.
            Čaj byl na stole také. Čaj se lžičkou v hrnečku a s voňavým kouřem, s horkou párou nad ním.Nad stolem se srážely vůně růže stolisté. Nebylo třeba ani jíst a pít. Stačilo dýchat nosem, zavřít oči a snít.
            Jen dětí sedělo u stolu pět. Pak přisedli dospělí a my se srazili k sobě blíž. Dospělí pili také meltu. Čaj tu byl jen pro tatínka a pro maminku, která se sem, na konec světa, přivdala z Prahy a čaj byl něco, co pijí lidé z města. Meltu maminka odmítala vždy slušně, ale vytrvale. Pokaždé.
            Když jsme se odstěhovali z Hrádku, nebyl nikdo, kdo by mi meltu vařil. Meltu a margarin maminka, která prožila válku a tehdejší protektorátní zásobování Prahy potravinami, zásadně a jednou provždy zavrhla. Nastal čas čaje a později pravé pražené zrnkové kávy.
            Káva se ve velkém mlela a pražila v Matoušově ulici, kousek od našeho libereckého bytu. Tak obden se obsluha míchaček – pražících bubnů zapovídala a nechala kávu přepražit. Tak vznikl můj odpor ke kávě, k zápachu, který zahalil okolní ulice, vnikal do oken a nutil  nadávat a hrozit pražírně kávy pěstí.
            Zbyl mi než čaj, herbata, jak říkají Poláci. Ti měli čaj a dlouhé cigarety v šedesátých letech minulého století na všech pultech pro Čechy. Cigarety jsem si kupoval, i když jsem nekouřil. Jen pro tu vůni a barevnou exotickou krabičku.
            Čaj dodnes pořádně vařit neumím, ale denně ho vypiji tři litry, čímž dělám radost urologovi a sám sobě si přidělávám starost, jak srovnat spaní s běháním. Co naplat. Život je melta nebo čaj.  Ať se na problém dívám z kterékoli strany, vždy vám vyjde jen jeden šálek nebo hrnek, káva nebo čaj.
            Dobře zvolil ten, kdo je pije každý den. Samosebou, že už to není ten čaj a kafe s chlebem od babičky, ani bramborák, jak ho uměla jen moje máma. Je tu něco, co jednou ocení naše děti. To, co zažívaly u snídaně ony, co je bude nutit vzpomínat. Nikomu nechci sahat do svědomí,  nemám valné smýšlení, o čem to bude. Jaká vůně je jednou bude spojovat při vzpomínkách na snídani? Co že si to mohli vybrat, co pili před cestou do školy. Cítíte tu vůni?

Kluci mají své priority


 
            Kdysi kopal v Machníně hroby pan Láska. Nám, desetiletým klukům to přišlo hodně, hodně  zábavné. Už proto, že hřbitov je uprostřed vesnice (mimochodem nejlepší parcela) jsme posedávali kolem a zírali, jak to starýmu Láskovi jde s lopatou. A že mu to šlo!
            To starý Seidl, který bydlel naproti staré hospodě a v kůlně měl hřbitovní kočár nevídané krásy, nás k sobě blíž nepouštěl. Bál se totiž o sklo svého pulmana, rols-royse mezi funebráckými vozy. I tak si myslím, že neměl konkurenci. Když byl v akci, tak ve fraku s třírohým kloboukem, koně s vysokými chocholy a čabrakami, kolem vše nablýskané, ošetřované s nevídanou láskou a péčí.
            Nevím, čím to bylo, ale nebáli jsme se ani kopáče hrobů ani fajnového funebráka. Snad to bylo tím, že válka a smrt s ní spojená byla ještě všudypřítomná ve všech rodinách. Smrt jsme brali jako součást života.
            Takový pohřeb zastavil život na vesnici na půl dne. Nejvíce omezil místní dopravu. Hudba, funebrácký kočár a pozůstalí zvolna kráčeli středem obce. Však také autobusáci a ostatní řidiči v takovém případě se k pozůstalým přidávali nářkem, že nedostanou prémie.
            Zato my jsme se hned po pohřbu sešli za hřbitovem abychom uvažovali, zda mrtvý bude ťukat na víko rakve, aby dal vědět, že je ještě živý a co podnikneme s voskovými květinami, které tak báječně hoří... Chtěl jsem psát o těžkých chvílích v životě lidském trochu humorněji, ale ono to zas tak snadné není. Smát se na hřbitově jsme se přeci jen báli.
            Pravdou je, že jsme tu hroznou realitu zas tak smrtelně neprožívali. Snad to bylo tím, že všude kolem byli nebožtíci německé národnosti a Češi se k nám do Sudet stěhovali mladí a zdraví. Jo, to byly časy! Láska nás ubezpečoval, že nesmí umřít, že nikdo jiný neumí vykopat hrob tak rychle, hluboko a v takové kvalitě. Seidl si liboval, že nemusí do odsunu a že bude jezdit do smrti. Na dotaz, kdo vykope jámu jim a kdo je odveze, se ošívali odpovědět. Z takových otázek radost neměli a odpovědím se vyhýbali. Věděli, jak to chodí a tak raději mlčeli
            Morbidní období nás opustilo záhy po tom, co jsme zjistili, že naše spolužačky mají sice charakterové vady, ale ostatní fyzické přednosti převyšují naše představy a my, zvídaví kluci, jsme tomu chtěli na kloub přijít co nejdřív. K tomu posloužilo místní kino. Když se zhaslo, byl náš svět  prozářen stříbrným plátnem v sále hospody U Zeleného stromu. Láska se stala  námětem našich nových sporů a smrt odešla otevřeným oknem, aby už netrápila dětskou duši.

pátek 16. března 2012

Svět bez hranic



            Dnes, kdy si spousta Čechů kupuje nemovitosti i živnosti v Žitavě a spousta Lužičanů má své firmy na severu Čech, zdá se, že už nic není nemožné. A proč by mělo být? Je jen na našich dětech (nám starším už asi odzvonilo), zda se naučí dobře německy nebo anglicky a uspějí v konkurenci. Něco to ovšem stojí. Nemluvím o penězích – záměrně. Není a nikdy to nebude jen o penězích. Ano, snad v té jedné, v první generaci. Musí to v člověku být, jako ve sportovci, každý musí chtít sám. Věnovat se jazyku, svému snu – oboru mnohem víc než se mu věnují ostatní. Chtít vyniknout. Potom ovšem není čas vysedávat v restauracích a nadávat na komunisty, že to tenkrát tak rychle pustili. Je to v nás. Je to lenost, nechuť obětovat své pohodlí.
            Můj strýček se za První republiky vyučil zámečníkem, spíš lodním mechanikem u specialisty v Žitavě. Do Žitavy denně dojížděl vlakem z Liberce. Za své. Bez dotací. Prvním vlakem tam, po deseti hodinách zpátky. V Liberci tehdy nebyl nikdo, u koho by se jako lodní zámečník vyučil. V Žitavě to stihl právě včas, než sem dorazil Hitler se svou pakáží. Strýček v pokročilém věku zemřel v hodnosti viceadmirála jako generální inspektor největší izraelské plavební společnosti.
            Strachujme se vlastní pohodlnosti, lenosti, nechuti umazat si ruce šmírem a nadělat si v dlaních mozoly, ráno zaspat a vykašlat se na povinnosti. Chtít vše a obětovat nic nebo jen málo ze svého pohodlí. Je škoda nemít vlastnosti těch prvních slavných VIP. Mohli jste být mezi nimi. Stačilo jen víc chodit do školy, leccos si odpustit a pak už stačilo jen zazvonit a vzít za kliku a dveře do světa otevřít.
            Není všem dnům odzvoněno, každý si hraje se svým osudem a s kariérou. Ta stojí spolu s námi uprostřed cesty a je na dosah. Nic není nemožné a svět je jen jeden. Bez hranic. Nedejte se tím odradit.

Hlavní zpráva dne televize NOVA – smrt hrocha


 
            Patřím k tomu málo spoluobčanů, co se ještě dívají na televizi. Asi k nim dlouho patřit nebudu. Neserióznost a bulvární zpracování aktualit mě děsí a vyvolává pocit absolutní nejistoty a marnosti a zmaru. Svět kolem nás už dávno nedýchá poklidnou atmosférou příběhů Karolíny Světlé či Babičky Boženy Němcové. Sami víme, že ani my už nejsme žádní andělé. Výhody mobilů a internetu, sledovacích kamer a odposlechů využíváme ve svůj prospěch v plném rozsahu. Když ne my, tak naše děti umí to, co starší generaci děsí a čeho se bojíme. Že se vše vymkne lidem z rukou a svět bude ovládán třeba nezodpovědnou „televizí“, která nám bude diktovat, co je správné, co je české a co je hezké. Co si o věci myslí prapodivní poradci prezidenta. Že krást mohou ti, kteří mají na drahé advokáty. Že rozhovory mezi přáteli je lepší si nahrávat, protože zítra už přáteli nemusí být...
            Tak tohle je obsah zpráv TV NOVA. K tomu ještě sugestivní projev reportéra, komentář, který vás zbaví iluzí. Potoky krve, žhářství a násilí, vše aktuální a v přímém přenosu. Nedivím se, že řada, velká a dlouhá řada občanů si raději přečte zprávy z internetu, než by za účasti dětí konzumovala pojetí událostí ve světě i doma v režii reportérů, kteří jsou často i mimo realitu či překrucují informace, aby byly drastičtější a více děsily.
            Vezměme si například polskou silniční sůl v potravinách. Z vlastní zkušenosti vím, že s důchodem nevystačím a musím nakupovat levněji, tak jako mnozí další. Celotýdenní nákupy si tedy odbudeme v Tescu v příhraničním Polsku počínaje chlebem a konče mýdlem, oblečením a benzínem.
            Nestydaté marže českých obchodníků a DPH českého státu, který neumí zdanit bohaté, nutí lidi, jak přechytračit mocné a novodobou šlechtu. Dějiny jsou plné toho, jak lidé přežily doby, kdy jim bylo krušno, kdy jim mocní brali všechno a nechali si holdovat, i následujících neslavných konců mocných.
            Nepřipadá vám to podobné? Opět se vracíme k feudalismu, k závislosti na mocných, kteří rozhodují, zda budeme mít práci, a zdravotní i školskou péči jen jakou nám určí „páni“. Nedivme se, že za takových podmínek, kdy musíme například církvi vracet, co jí nikdy nepatřilo, se dostávají ke slovu extremisté a nacionalisté a jiné rychle roty. Ostatně, pokud by tu ještě byli Židé, to by byl dnes obětní beránek! Ale co si dnes vezme majoritní společnost na pár lidech. Nepřítel se musí najít stůj co stůj. Poláci nás tedy chtějí zničit silniční solí, Maďaři třeba pančovaným tokajským.
            Vždycky se viník najde, ale že to třeba dělají špatně tam nahoře, to si raději NOVA nepřipustí. To jsou ty vady na kráse: kapříci si sami sobě rybník nevypustí. Nač máme senát? Koho dnes zastupuje strana veverek, která je ve vládě ČR spíš k pláči než k boji s korupcí.
            Ještě k té polské soli. Díval jsem se v tom polském Tescu po polácích, kteří jiné, než ty domácí potraviny, nekonzumují. Mohu vydat svědectví, že se pohybují a komunikují normálně. Nikdo se nepotácí, nepadá, nevidí dvojmo, nezvrací a nás mají za dobré zákazníky, kteří nevěří, že je v jejich zájmu nás otrávit.
             

úterý 13. března 2012

Komise pro turistický ruch aneb Koně k vodě dovedeš, ale pít ho nedonutíš



Onehdy a není to tak dávno, jsme připomínkovali, že používané mapy, které jsou zdarma k mání v informačních střediscích jsou nepřehledné, zastaralé a nevhodné k účelu doplnění údajem pro turisty, kam směřovat a k čemu obrátit pozornost návštěvníků města. A narazili jsme. Používané mapy jsou sice staré, ale nové stojí hříšné peníze.
Nabízí se varianta používat místo map jednoduché situační plánky tak, jak to například umí v sousední Žitavě nebo velmi dobře třeba ve Znojmě. A víte, že jsme nebyli přijati s nadšením? On zvyk je železná košile a tady už bylo hotovo.
Procházejme se Libercem, Jabloncem a znova a znova se ptejme, co může za to, že do našich měst nejezdí turisté. Jezdí, ale jen do centra zábavy a poučení, do soukromé atrakce, do zábavního parku, jako by mimo realitu města.
V Liberci máme Muzeum šoa, židovský hřbitov, zajímavé kostely, neopakovatelnou Klimtovu oponu, unikátní secesní objekty, technické unikáty jako podzemí liberecké přehrady, úkryty civilní obrany pod městem, laboratoře Technické univerzity, objekty zničené po sametové revoluci v roce 1989, megastavby posledních dvaceti let, nejstarší krematorium v Československu. Můžeme nabízet i další zajímavosti, třeba setkání se zajímavými osobnostmi, které v regionu žijí… Učme se u sousedů a přestaňme hledat zdůvodnění, proč něco nejde. Pokusme se propojit zajímavé objekty v Polsku – návštěvy obrovitých těžebních jam s našimi větrnými elektrárnami při hranicích… Nabízí se tolik možností, až se tají dech. Propojení tras japonských turistů mířících do Terezína přes Úštěk, Jablonné, Žitavu a Liberec s ubytováním v našem regionu.
Nepůjde-li to, dál pěstujme brambory a uzavřené objekty jako Liberecký zámek s expozicí skla (kde je jí konec?) a vytápějme prázdnou multifunkční halu, pomník, na který jsme neměli a jehož stavba bude mementem ekonomicky nezodpovědného chování libereckých mocných po sametové revoluci.
Stojíme na rozcestí a jsme bez peněz. Přesto můžeme  investovat entuziasmus  do cestovního ruchu a přivést turisty s jejich penězi k městské pokladně. Pak bude na investice jako jsou lavičky, pitítka, drobné plastiky, čistá zákoutí, opravené chodníky, větší bezpečnost, levnější městská doprava, parková úprava malých náměstí. Tam všude scházejí investice. Liberec není a nesmí být jen městem sportu a megaakcí. Je městem, kde žijí i starší spoluobčané a kam jezdí i turisté senioři.
Tak si vyberme a přestaňme si hrát na to, na co nemáme. Kde jsou sponzorské dary milionářských podniků a jednotlivců, jejich odpustky za zbohatnutí na městských zakázkách? Nejsme všichni „Bílí tygři“ a mnozí o ně ani zájem nemají. I ti jsou ale občany tohoto města a pro ně nestačí jen postavit hospic. (Kéž by už stál!)
Ve městě vedle sebe žijí slabí i mocní. Dejme slovo těm mocným a bohatým, protože přišel čas, kdy bohatí budou muset zvolnit a začít dělat víc, než jen svá sídla obehnávat betonovými ploty, elektrickými ohradníky a starat se, jak získat „pochopení“ pro svůj náročný životní styl, začít brát na vědomí obyčejné lidi ze sousedství, kteří berou podporu v nezaměstnanosti.
 Ten trend je celosvětový. Jinde ve světě to pochopili. Přichází doba situačních plánků, konkrétní odpovědnosti, konec časů bohatých mahárádžů a chudých bývalých textilních dělníků, kteří si na ulici svého města nemají kde sednout, kteří si nemohou dát v bistru dršťkovou polévku, protože na ni nemají. Nebo tohle už nepatří do náplně komise pro cestovní ruch a partnerské vztahy? V tom případě se Marx mýlil, když tvrdil, že vše souvisí se vším.

Očarovaný nábytek



            Má babička žila ve vnitrozemí... Už jen ten výraz: vnitrozemí... To slovo bylo v Sudetech v padesátých letech jedním z nejfrekventovanějších. Dnes je pojmem naprosto vyhaslým.
            Tak znovu. Babička v Mníšku pod Brdy mně a bratranci připravila snídani. Byly prázdniny, krásné letní počasí, slunce svítilo přes rozevláté záclony skrz okno na nábytek kolem nás, na stůl, u kterého jsme jedli, na poličky, kredenc, židle, kuchyňské hodiny, dřez... Tenkrát jsem je náhle poprvé uviděl nějak jinak. Asi to bylo tím sluncem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a říkám: „Babičko, ty to tady máš ale krásné, víš to?“ A babička, ta nejprostší žena, kterou jsem kdy znal, mě vzala za hlavu, pomuchlala mi ji ve svých ztvrdlých dlaních a řekla: „To nic, to nic, tobě se jen stýská po sednici u vás doma v Liberci, viď?“
            nebylo to sluníčkem, ale opravdu jsem si poprvé uvědomil, rozdíl mezi babiččiným domovem a tím, co bylo u nás doma „po Němcích“. Tenkrát krátce po „pětačtyřicátém“, kdy dosídlenci přijížděli do Sudet, museli si sami všimnout toho propastného rozdílu mezi nábytkovým vybavením bytu ve městech a na vsích. Mezi tím, co doma ve vnitrozemí opustili a tím, kam se stěhovali. Tehdy jsem si toho, jako malý kluk, všimnul i já a nestačil se těm rozdílům divit. To, že se nábytek dělal od nejmenšího kusu od štokrlete až po kompletní kredenc kus po kusu v truhlářské dílně rukama truhláře, zní dnes téměř nevěrohodně.
            Vše bylo z opravdového dřeva, od práce se silnou fošnou po opracovaná prkna, latě s kudrlinkami, výroba všeho druhu včetně dřevěného nádobí, co člověk potřebuje ve špajzu (lednici tehdy obyčejné domácnosti neměly) po lustry, schody i zábradlí. Zdůrazňuji vše od jednoho truhlářského mistra, z jedné dílny, z jedné ruky, která  vaší babičce nakreslila na papírový pytlík hrubou tesařskou tužkou z jedné vody načisto, jak to bude vypadat, až to přivezou z dílny na káře.
            Mohu garantovat, že tehdy šlo o běžnou věc. Každý kus byl originál, a že od „projektu“ kuchyně, parádního pokoje, ložnice, špajzu a všeho ostatního, šlo o „dizajn“ jednoho truhlářského mistra. Žádné projekční kanceláře dnešních komerčních studií, žádné vědecké laboratoře zaměstnávající „vědce“ s vysokoškolským vzděláním produkující nábytek nikoli ze slonové kosti, ale z lisované dřevěné hmoty, v níž sice nedrží šrouby, ale pyšní se certifikátem nezávadného, životu přívětivého a předraženého výrobku.    Takový nábytek vydrží tak málo, že se rozpadá před očima. Dívat se na něj celý život by snad ani nebylo humánní.
            Vraťme se k té mé snídani u dřevěného stolu, do babiččiny „sednice“ od místního truhláře. Snídaně už byla dojedená, my kluci jsme snědli vše. Babička sklidila nádobí a vzala si mě stranou: Víš, tohle kolem nás tady dělal truhlář k mé svatbě před třiceti lety. Ani tenkrát nebyl každý nábytek stejný, podívej, tady jablíčka, srdíčka, holubice, květinky, mašle a cibulky vyřezal a namaloval sám. To neuměl každý tak krásně, ale byl zamilovaný. Byl to tvůj dědeček, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Už je pětatřicet let nezvěstný. Nevrátil se ze světové války a vidíš! Jeho nábytek stojí a je pořád stejně krásný, jako když mi ho poprvé ukázal.“ Dala mi pusu do vlasů, plácla po zadnici a vystrčila na chodbu, na ulici, do světa nábytkových řetězců a nábytku světových cen i parametrů.

neděle 11. března 2012

Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici



            Tu řeč, kterou jsem se učit nemusel, protože zněla kolem mě jako bzukot včel, němčinu, jsem skoro zapomněl. V těch letech kolem Gottwaldovy smrti až po změnu ústavy v roce 1960 jsem si myslel, že němčina se učit nemusí, že ji každý zná – od babičky, rodiče tak mluvili mezi sebou, sousedi na sebe přes plot křičeli německy, farář se tak loučil s ovečkami. I náš doktor němčil v Osvětimi. Táta křičel na bratry německy, na mě česky, v krámě se mluvilo německy i česky, ve škole , na výboru, v knihovně a na nádraží česky. V TEPu česky, v mlíkárně německy a u řezníka Braunera oběma jazyky. Obecně platilo: Všude česky, ale německy taky.
            Děti to měly prima. Kromě školy. Tam řádil nový ředitel Jiránek z Prahy výhradně česky. Opravdu jsem si jako dítě myslel, že každý člověk se rodí dvojjazyčný. V naší obci bylo Němců i po odsunu stále dost, v podstatě polovina obce. Ta polovina, která odešla, byla s tou druhou stejně v příbuzenském vztahu, ale znáte to. Vždycky to někdo musí odskákat, takže se nějak mezi sebou i na odsunu dohodli.
            Místní stejně měli Němce za fašouny, i komunisty z nich, ale ti byli pod ochranou samotného Gottwalda a našeho vzdáleného příbuzného Bruno Kohlera. Kdo by to však rozplétal? Ani tehdy o to nikdo nestál. Bylo to tak více či méně ve všech rodinách včetně té Hitlerovy, Churchillovy i u prarodičů a prapříbuzných britské královny.
            Každá mince i pohlednice má svůj rub a líc, a tak se seběhlo, že jsem nejednou s lístečkem psaným německy odkráčel do místního obchodu za nákupem a bylo mi vyhověno. Na schůzce rodičů s učiteli v místní škole si nový ředitel s učitelkami zoufali, že se nemohou domluvit česky s žáky, ale s rodiči to bylo ještě horší. V hospodě U Zeleného stromu se objednávalo pivo, ale s placením se na vrchního volalo německy. Jó, to byly časy, které pokazily až „lidové kurzy ruštiny“, kde se lidem snažícím naučit se rusky, doporučovalo hlavně mluvit česky... Úplný Kocourkov!
            Ale život šel svým tempem a obec Machnín se vyvíjela v duchu socializace vesnice. Na výboru a na poště se mluvilo výhradně česky a vesnická organizace KSČ už pracovala, jako by v obci žili jenom Češi a komunisti. Nakonec skončili poslední Němci na hřbitově a jejich vnuci a vnučky německy zapomněli skoro všichni.
            Teď frčí angličtina, ale té schází to, co potkalo mě a mé vrstevníky. Mít někoho doma, komu je ta řeč mateřštinou a slýchat ji ráno při vstávání i mezi dveřmi, když odchází do školy...

Pohádka pro syna



            Když byl Jakub docela malý kluk, měl rád pohádky, které jsem mu rád vyprávěl. V té době jsme bydleli v Machníně. Z okna kuchyně jsme viděli na Ovčí Horu, která uzavírá libereckou kotlinu od západu. Pod ní, v romantických zákrutech opouští řeka Nisa velký Liberec, aby pod hradem Hamrštejnem zamířila do rovin za Chrastavou, k Hrádku nad Nisou a ke státní hranici. Mnohokrát jsem prošel toto melancholické území o ploše několika kilometrů čtverečních, mnohokrát jsem, vykloněn u okna vagónu připojeného k parní lokomotivě, riskoval žhavý oharek v oku. Nikdy jsem se nenasytil té krásné barevné krajiny podél železniční tratě z Machnína do Andělské Hory a dál, dál podél Nisy do Hrádku nad Nisou.
            Míval jsem tam strach z padajícího kamení, ze zvuků, které vydává praskající dřevo bleskem zasaženého stromu, užíval jsem si šumění kapek hustého deště, choulil se před větrnými poryvy sněhu s ledovou vodou. Nesčetněkrát vztahovaly holé větve ruce po mé čepici, šále, srážely mi brýle a stahovaly bundu z ramenou, a přesto se stále vracím, abych byl na podzim znovu zaskočen krásou podzimních žlutočervených bukových listů nad andělohorskou elektrárnou. Ta duhová paleta, barevná škála není ve výbavě žádného malíře. Tohle umí jenom slunce, když se opře do strání nad Nisou a maluje, kam svým štětcem dosáhne. Od řeky až vysoko k nebi, k modré obloze, s bílými nebo černými oblaky plujícími jak středověké koráby nad hlavou mořeplavce vdechujícího vodní tříšť z jezu pod malou hradní vodní elektrárnou.
            Jako v té pohádce pro Jakuba o mloku ve studánce při cestě dolů k Nise. Už dole, za školkou, za posledními domky, kde pod modrými zvonečky rozsetými v trávě, na loukách pod Ovčí horou žijí užovky, ježci a ve větvích starých stromů sovy, sojky a mohutné černé vrány.
            Tam, na Ovčí hoře, kde se stráň mění v les, žije ve větvích prvního stromu veverka Zrzečka, babička a maminka všech veverek, které znám. Každá z nich byla hrdinkou pohádky vyprávěné na dobrou noc všem dětem v okolí a nejen mému Jakubovi. V těch místech běhal koloušek Venda, ježek Malá Bodlinka, sovička Evička. Večer, co večer mě Jakoubek prosil: „Tatínku, vyprávěj, co dělala dneska Zrzečka?“ A tak jsem povídal.
            Vyprávěl jsem příběhy z kanceláře, ale místo Hanky za stolem sekretářky seděla zelená žába. Zrzečka byla moje kamarádka Jitka, koloušek byl Standa, šofér Bohoušek statný jelen. Syslíkem byl Milan z Hejnic, rychlá rybka z akvária Petra z Podještěda a Mirek Zajíc to všechno fotil.
            Večer co večer jsem Jakubovi vyprávěl, co bylo a nebylo v kanceláři a při tom se z okna díval na černou Ovčí horu na tmavém pozadí. Na co jsem při tom myslel? Už nevím. Občas mě tříletý synek zastavil dotazem, jak jsem ten příběh z práce opravdu dořešil. To jsem se raději vrátil do dějin, k Jiráskovi a některé příběhy si zaranžoval do našeho prostředí. Co si pamatuji, úspěch měl Brunclík z Karlova mostu, Braniboři v Čechách a Bratr Paleček v součinnosti mých kancelářských přátel za pomoci zvířat z Ovčí hory nad Machnínem.
            Tak to mohlo jít až do dospělosti mého syna, ale tak daleko to bohužel nedošlo. Již ve čtyřech letech začal být skeptický – důsledek výchovy v mateřské škole. A tak skončily mé snahy nadělat z mých kolegů přítulná lesní zvířátka a polidštit je. Jakub si našel jiné hrdiny a já zešedivěl.
            Jaké pohádky vypráví machnínští rodiče svým dětem dnes, nevím. Zeptejte se, třeba někdo ví, kde má domeček malý ježeček a kde spává veverka Zrzečka...

Fenomén tajení



            Zatajit dech a počítat, kolik kdo vydrží – oblíbená hra adolescentů. Zatajit cokoli. Kdekoli. V Čechách oblíbená hra na četníky a na zloděje. Kde končí hra a začíná zločin? Myslím si, že s tím měli potíž již naši předkové.
            Vemte si husitské šiky, které Husa obdivovaly. Značná část z jejich složení  měnila náboženství a krále jako ponožky. Chyba! Ponožky, jak je známe dnes, tehdy nebyly. Doba pobělohorská, doba rakouského útlaku, Bible Kralická za trámem, dlouhatánská procesí k Panence Marii. Emigrace a zároveň nejlépe si žijící komunita v rámci monarchie.
            Domácí přisluhovači Hitlera a zahraniční odboj, bouřlivé ovace Pražskému jaru a Dubčekovi. O dva roky později se rodí Husákovy děti a ekonomika republiky je zcela bez dluhů.Má vyrovnaný rozpočet... Stále je co tajit. Bibli za trámem, příbuzné v emigraci, stříbrný poklad ukrytý za trámy soukromé provozovny, poslouchání zahraničního vysílání.
            Nás, děti padesátých let, postihlo snad všechno. Od rachitidy, mléko na lístky až po dostupnost všeho jako je zdravotní péče, chmelové a jiné brigády, pionýr a Svaz mládeže, letní tábory.
            Někdo tajil, že chodil do kostela, že mají doma tuzexové auto za „bóny“ od tetičky z Ameriky. Kdo chtěl tajil. Někteří museli. V Čechách otrnulo. Nikdo nechtěl zpátky padesátá léta. Jedni mlžili a druzí to věděli. Chytří mlčeli, studovali a čekali, až přijde jejich čas. Týpci jako Klaus, kam vítr, tam plášť, stážovali na Západě a čekali. Pak přišla revoluce a opět tu byl český fenomén – tajení. Zatajit členství v KSČ či v Lidových milicích. Nic nového v české kotlině, nic nového pod Ještědem ani pod sluncem.
            Dvacet let po revoluci už se běžně říká „zlatí komunisti“ a lidé nemohou přijít na jméno pravicovým stranám, které tají, co nakradly. Mocně soutěží s českou šlechtou, komunisty a kapitalisty.
            Tajit, tajit, zatajovat, milý doktore Plzáku, to je to, oč tu běží. Všechno, jak říkal onen moudrý Žid doktor Freund, končí a začíná v posteli. Tam začalo naše trápení narozením, tam skončí po dlouhém hledání. Takže, přátelé, hledejme! Hledejme až do pozdního věku, co vlastně utajit a co odhalit...

sobota 3. března 2012

Žitavské poklady v liberecké galerii



            To máte tak. Když se sejdou dva, a to mimořádně chytří chlapi (u ženských to funguje už při jedné), pak se dílo daří. To, co předvádějí ředitelé Oblastní galerie v Liberci a Městských muzeí v Žitavě, to nemá chybu a jen tak se u nás na českém dvorku nevidí. Umí úspěšně zviditelnit práci jimi řízených kolektivů, ukázat doma, ale i za hranicemi, čím se jejich galerie – kulturní instituce  může pochlubit. A že je to víc než pravda, o tom jsme se mohli přesvědčit loni v Žitavě i Augsburgu a letos, právě v těchto dnech i v Oblastní severočeské galerii v Liberci.
            Obě města mají, co ukázat návštěvníkům, čím se pochlubit. V loňském roce jsem mohl oči nechat na starých českým kancionálech v Žitavě, na obrazech „barbizonistů“ v Augsburgu. Letos jsem takříkajíc „padl na ústa“ nad skvosty zapůjčenými do Liberce ze Žitavy. Výstavu „Žitavské poklady“ bych zahrnul do učebního plánu osnovy letošního školního roku všech škol Libereckého kraje. Bez nadsázky. Tolik historického a společného z dějin této příhraniční oblasti, kdysi součásti naší společné historie, si zaslouží, aby se mladí i staří přišli podívat. Podívat na to, že se dá žít pod jednou střechou království nebo Evropské unie bez problémů...
            Žitavské poklady – exponáty většinou znám, mnohokrát jsem je viděl a přesně vím, kde který z nich obvykle visí, kde jsou vystaveny v žitavském ráji milovníků historie, v muzeích Žitavy. O to víc mě těší, že dnes jsou k vidění v Liberci a za levný peníz a ještě k tomu, vstupenka zakoupená v liberecké galerii opravňuje i ke vstupu v německé Žitavě. No není to tak, jak by to mezi přáteli mělo být?
            Apeluji i na vaše vzdělání a vztah ke kultuře. Až příště pojedete do sousedního Polska pro benzín a do Žitavy pro boty, udělejte si čas hodinku – dvě na „postní plátna“ Žitavy. Ta jediná nebylo možné přivézt do Liberce. Jednomu plátnu je vyhrazen celý jeden žitavský odsvěcený kostel, druhé plátno, menší, ale o nic méně krásnější, je instalováno tak, že jen tak jednoduše ho nelze sejmout ani převézt. To jsou poklady, za kterými se k sousedům jezdí dívat z celého světa. Žel, o jejich existenci řada Jablonečáků, Liberečáků či obyvatel Českolipska nemá tušení.
            Společná historie, společné radosti a starosti. Žijeme v době, kdy si máme co ukázat, připomenout a mluvit o budoucnosti. Takové výstavy, jako je ta současná v Liberci jsou oním lékem  proti stereotypu všedních dnů, proti času, kdy jsme se vzájemně odcizili a zapomněli, že je čas se zastavit a nemyslet jen na levnější nákupy u sousedů a kdy, kde a na čem vydělat.
            „Žitavské poklady“ v liberecké galerii nejsou o penězích, i když jejich pojištění bych platit nechtěl, ale o tom, jak má vypadat spolupráce dvou kulturních institucí. Díky vám, páni ředitelé, i všem pracovníkům, kteří výstavu realizovali. Těším se na další a to i v dalších libereckých nebo žitavských institucích.

Pěšky jako za vozem



            Jak jen to říci hezky česky. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. A teď, babo, raď. Vem si laboratorní váhy a měř, co je česky, a co je hezky. Pokaždé se s námi hraje s cinknutými kartami. Není kouře bez ohýnku a nakonec, hoď kamenem, kdo jsi bez viny.
            Nalejme si čistého vína a začněme od čistého stolu, na zelené louce a hle – nejde to. To ti naši kostlivci, co máme poschovávané doma ve skříních. Ti jsou tou pomyslnou koulí přidělanou řetězem ke kotníku nohy. To jsou ty boty, v nichž nás noha tlačí. Jedni jsme obrázkem druhých, podobni si jako vejce vejci. Tak trochu podvodníci.
            Jsme jenom lidé se všemi možnými vlastnostmi a neřestmi, co jich je a co svět světem stojí. Co nás dělí od hrdinů občanské války v Rusku let dvacátých? Nedávno jsem opět četl Šolochovův Tichý Don a Rozrušenou zemi. Nic, nic nás nedělí. Jen to, že nemáme Šolochova. Zato máme stále živého Haška a jeho Dobrého vojáka Švejka. Svět je a chce být klamán. Pouze kouzelník mívá jiné jméno v pase a jiné v občance. Nehledejme nic tam, kde nic není. Jezme, dokud je jídlo teplé, jinak vychladne. Neznám pragmatičtější konstatování stavu věcí veřejných. Snad ještě, pokud to pomůže, nic není tak horké, jak se to uvaří. Všechno, co se v Polsku osolí, není jen ze soli, kterou se v zimě solí ulice.
            Ovšem nejhorší ze všech cest je ta, co vede do kopce teď hned. Dává se jí neomylně každý, kdo sedne na lep krysaři z Hameln. Dáš-li se svést, pak už se ani neohlížej, ber každý schod po  dvou. Ještě si cestou nahoru párkrát zařvi Čechy Čechům a těm patří svět.
            Nevím, co si obléknout, venku tají ledy. Přibude tepla i lidí, co budou přemýšlet, co s načatým večerem, na který nezabírají oblbující nekončící televizní seriály. Nečekej, že o nic nepůjde. Tak či onak, lidem se v hlavách rozsvěcuje. Nechtějí být za blbce, otloukánky mocných, za rohožky u zadních dveří panů poslanců, kteří už dávno nemají důvěru lidí...

Zaplatil jsem popelnici



            Zaplatil jsem popelnici, její pronájem či vlastně odvoz „popela“, tu tašku odpadu, co denně vyprodukuje má domácnost. Co může být méně romantické, než to, čím je krmena popelnice, ta plastiková obluda, kam sypu odpad a pospíchám, co nejrychleji, od ní pryč. Pokud už mne zajímá, tak jen zda je prázdná, zda se do ní můj odpad vejde. O ceně za odvoz nediskutuji, nemám jiné řešení, i když si položím otázku: Kam jinak s ním?
            A přece byla doba, kterou si už jen matně pamatujeme. Je to vůbec pravda? Jak to bylo dřív? Odvoz komunálního odpadu byla vždy lukrativní záležitost. Radnice si dobře hlídala, kdo ve městě vaří, co jí a co pije, co se prodává, kde, čím a za kolik se topí, co se kde vyprodukuje, vyhazuje, co do města přitéká, co odtéká...
            Komu a za kolik svěřit tyhle zakázky vedoucí ke zlepšení života města? Na to si města staví radnice, plní je nábytkem, úředníky, topí v nich a svítí a ti, kteří tam sedí a jsou za to placeni, mají za povinnost řešit mimo jiné i odvoz všelikerého smetí ven z města. Smetí, které páchne, tleje, je nebezpečné a může být i zdrojem nákazy a bývá i korupce.
            S odpady bývají spojené trable. To když je teplo na radnici už moc vysoké a úředník to nevydržel a zasnil se, že jednou bude svět bez odpadu a on se bude snažit, aby to tak zůstalo věčně. Sen o kanalizaci, která nikam nevede a je tudíž bezporuchová sní rovněž leckterý vedoucí na radnici. Sen, kdy by si chodil jen pro výplatu, zalít kytky a utřít prach z monitoru mi nedává spát. Proč tihle úředníci vůbec chodí do práce a plýtvají tak vzácnou energií, kterou by mohli věnovat lidem prostřednictvím tomboly, jako to dělá firma Mountfield z radosti, že ji lidé mají rádi, že ji milují.
            Ano, nebylo tomu tak vždy. Radní končívali i pod okny svých kanceláří, pokousáni psy s tasemnicí z jídla, které jim předhodili rozzlobení strávníci pochybných restaurací. Jak daleko je od restrikcí za nevyvezený odpad a zapáchající popelnici? Čechové bývali kdysi radikální a nečekali na plenární zasedání. Padaly hlavy, kácela se křesla, dělala se rozhodnutí, kam který úředník pojede v rámci delegace, aby se něco naučil a svou práci vylepšil.
            Všechno jde, jenom chtít a dílo se podaří. Takhle to jde už celá staletí. My, chlapci z vesnice, jsme každou sobotu vyváželi opravdový popel, rozbité sklenice a vše, co se nedalo spálit v kamnech, do zavážky na kraj lesa, do strží do Stavokombinátu, který si rozšiřoval svůj areál. Vozík plný fujtablů. Za půl hodiny jsem byl zpátky. Bez poplatků, bez řečí, stejně, jako to dělala celá ves. Zavážet muldy, vyrovnávat zatáčky rozježděných cest, to všechno z okna MNV naší obce tehdy řídila paní Ježková a občan Brych.
            Nějak se to potom zvrtlo a bylo po legraci. Na všechno později musely přijít fermany, zmizely „rozdíly“ mezi městem a vesnicí. Od té doby se všude přestalo větrat průvanem, topí se a svítí, jako by to měl být poslední den. Není a nebude to jenom něco, co nás pořád nutí nevydat v práci všechnu energii a čekat, až přijde někdo, kdo zaplatí náš čas.

Benzín a jiné současné radosti



            Kam až to může zajít? My z česko-polského pohraničí si umíme poradit. U sousedů není problém koupit benzín až o tři koruny levněji. Chudáci ti, kteří žijí dál od hranic. Stát a podnikavci v oboru prodeje pohonných hmot v Česku nevědí, jak vydělat víc a ještě, ještě víc. Benzín a  nafta jsou kategorií cigaret, alkoholu a luxusního zboží, které takhle umí zdanit každý poválečný ministr financí.
            Nic se nezměnilo.  Pohled socialistického ekonoma z období před „sametovou revolucí“ je stejný, jako náhled na benzín a naftu  pana Kalouska, kapitalistického ministra financí. Jsem přesvědčen, že „odborník“ na finance, chemik pan Kalousek se mýlí. Současná cena benzínu neodpovídá potřebě rozvoje hospodářství ani potřebám lidí, dojíždějících za prací, na úřady, za zdravím, do škol či za nákupy.
            Proč, když se vidíme v Americe, neakceptujeme jejich tvorbu ceny benzínu – poloviční jak v Česku. Proč se od Američanů učíme takové hovadiny jako halloween a Valentin? Ceny pohonných hmot jsou nad rámec chápání a dobrého chování. Nežijeme už v padesátých letech, kdy se leccos dalo schovat pod hlavičku boje s třídním nepřítelem, jinou strukturou rozvoje národního hospodářství.
            Dnes opět bojujeme o právo na práci, na stávku, na péči o zdraví. Vracíme se do 19. století, kdy naši předci na nepoučitelných kapitalistech vybojovali první sociální výhody. A kde jsme my? Propadli jsme se o 150 let zpátky. Nedá se nic dělat, opět si musíme své místo na slunci vybojovat. Máme odbory i motivaci – naučit mladou generaci chodit do práce, pracovat a ukázat, co všechno jsme v Česku uměli vyrobit a za kolik. Nebylo asi vše tak, jak mělo být, ale přesto, hrdost na finální výrobky byla veliká stejně jako motivace pro řadu odvětví být mezi nejlepšími na světě.
            Jen těžko se dnes dá překousnout, co je k vidění kolem nás. Korupce, nevěrohodné soudy, podvody ve školství, krádeže v armádě, špatné silnice, možnost koupě prezidentské milosti, potravinářské výrobky bez české národní normy, nedostupné zdravotnictví... Není toho málo, co se pokazilo a co mělo být lepší než za komunistů. Není.

Antonín Tichý ze Svobody v Podkrkonoší



            „Vážený příteli, děkuji za milý, leč naprosto nezasloužený dárek v podobě Vaší další knížky. Váš blog navštěvuji vytrvale a vždy už netrpělivě čekám na aktualizaci. I když s Vámi v lecčems nesouhlasím, vždycky oceňuji Váš břitký postřeh, mnohovrstevnatý jazyk a především generačně spřízněný pohled na svět. Jen díky Vašim čtivým vzpomínkám mám občas pocit, že i já jsem s Egonem, Rudou a dalšími machnínskými kluky vychutnával život v poválečné vesnici zbavené původních obyvatel s novými osídlenci, tenkrát ještě bez zábran a naplno. Rád si občas taky vzpomenu na návštěvu u Vás s kamarádem Güntrem Fiedlerem, v bytě plném obrazů a dalších sběratelských pokladů... Skromně doufám, že se i přes odkaz na mém webu okruh Vašich čtenářů zase o trochu rozšířil.
            Srdečně Vás zdravím, přeji pevné zdraví a i nadále lehké pero ( klávesnice mi stále nezní dostatečně vzletně). Ze Svobody nad Úpou - Tonda Tichý www.freiheit.cz“.
            Stačí pár slov od kamaráda, přítele a je to víc, než hlas kostelního zvonu. Díky, člověče, za pochvalu od chlapa, co toho tolik umí. To je to pravé nakopnutí k mým pětašedesátinám. Žádné sladké řeči, řečičky a mirabelky, ty sladké plod hříšné lásky, bastardi našich snů, prohřešků starců, kteří se starými dosud necítí.
            Tvá slova jsou jako vzpomínání, má výčitka současnému světu, že nemá čas, a že sentiment patří dinosaurům. Máme teď v Liberci takovou dinosauří expozici, která ve mně evokuje předstírání, že není nic, čeho bych se bál. Jsem optimista a především jsem si vědom, že člověk by neměl být sám a neměl by mlčet, a když nemluví, měl by alespoň psát.
            Příteli, Antoníne Tichý, ne já, ty tohle dobře umíš. A není to jednoduché pokud nechceme psát pro bulvár. Tam je za bůra těch kuliček v pytlíku celá kopa. To já musím každou kuličku pohladit, vzpomenout si na jméno a kdo to byl, než cvrnknu prstem a vrátím ji do důlku svého vzpomínání na svět, který jsem znal. Svět kluků s odřenými koleny, posmrkanými rukávy Rudy Reichlů a s hloupými nápady, jak sedřít kůru ze tří stromů a čekat na reakci rodičů. Já schytal morální kázání, Ruda nářez páskem. V tom jsme se lišili. Jinak měl náš svět zrovna tolik minut, co dnes. Byl to svět lidí, kteří kolem nás chodili a viděli jen bandu, která se fláká, kope do meruny a dělá lumpárny.
            Bože, jak byl ten náš svět pestrý! Jak máme nač vzpomínat! Čím vším naše generace prošla, aby si dnes mohla říci, že ničeho nelituje a mohlo toho být víc.Nesouhlasíš, Toníku, Petře, Jardo, Rudo, Milane, Pavle s tím, co chci říct? Vždyť oněch více než šedesát let nebyly jen krásné ztráty. Bylo toho mnohem víc.
            Každý jsme solitér, nevídaný kus do sbírky památek kuriozit. Každý jsme hrál nějakou tu hlavní roli a byli jsme tam, kde jsme nemuseli. A že nás dneska bolí nohy... Bylo to v partu, ve scénáři napsané drobným písmem pod čarou. Tím se platí za úspěch, za prohry, za štěstí, za úsměvy. Je ještě poslední scéna, ještě svítí světla na jevišti. Za stolem sedí písmák ze Svobody, z Osla, Reykjavíku, z Moskvy a píše své mladé přítelkyni, že ji má neskonale rád, a že se za ní chystá, ať rozestele peřiny. Ať nezapíná televizi, že budou spolu a jen spolu oni dva psát dějiny. Dějiny od jednoho stolu, dějiny jedné dědiny, jedné rodiny, lidí a lidiček, aby jim nebylo smutno, ale veselo.
            Ještě jednou, Tondo, děkuji. To nemuselo být, i když – proč ne?

O vodě u nás doma


 
            Po vodě jistého jezera v Káni Galilejské chodil mladý žid Kristus. Matka si nepřála, aby dcera chodila k vodě ven, Viktorka skočila u splavu do vody . Vody je plná řeka Nisa a Jabloncem jde jedna řeč, že tolik vody už dlouho tu nebylo, a že by bylo lepší pro ty, kteří bydlí u dolní části města, aby radši odjeli.
            Starostka Višňové si z pytlů písku nechala udělat do bytu nábytek, knihovnu, křesla i válendu. Starosta Chrastavy, mimochodem obávaný učitel chemie libereckého gymnázia, si postavil z písku visutý most přes Nisu blíže k Machnínu. Můj strýček Walter z Loučné v Hrádku, co po něm pojmenovali hrádečtí radní v čele s mladým Půtou most, má o něj strach.
            Já měl vodu rád. Kdysi, jako malý kluk jsem s Rudou Reichlem přeplaval soušskou přehradu. K vodě mám vřelý vztah – převařuji ji. Platím vodné i stočné. Pochopil jsem, že čím méně se budu mýt, tím více za vodu zaplatím. To ostatně platí v naší zemi všeobecně. Čím víc šetříte, tím víc platíte. Proto nevěřím fyzikálním zákonům. Čím víc sněhu, tím větší průšvih s vodou v Železném Brodu.  Čím víc úžasné idylky zasněžených stromů a senzačních zpráv o zamrzlé Jizeře, tím větší strach, co si voda vezme sebou, až se přihrne z kopce dolů.
            Měl jsem kdysi lodičku z kůry na pohon z kousku mýdla vtlačeného do její zadní části. Pohon to byl prazvláštní a já léta čekal, v podstatě každé večerní koupání, že mi lodička uplave. Mám ji dosud. Geniální pohon stojící na rozpadu hmoty (mýdlo místo atomu) tak docela nevyšel. Šedá teorie v praxi nezezelenala.
            Mám rád vodu pod kontrolou včetně toho, co v ní plave. Nemám rád rozvodněné rozhozené paže Nisy, které jsem viděl před dvěma roky v Bílém Kostele, Chrastavě, Raspenavě, Bílém Potoce.... Nemám rád vodu, která se drápe po zdech domů a odnáší sebou dveře, ploty, psí boudy a bere lidem vše, jako strejdovi Waltrovi v Loučné v Hrádku nad Nisou.
            Dám si čaj uvařený z vody, polévku s játrovými knedlíčky a koupím si nové holínky proti vodě. Jen na mně nechoďte s tím, že nejste připraveni, až přijde voda z hor a vše okolo bude nohama vzhůru. Voda mě pak naštve a mohu odpovědně říct: Tohle kramaření s vodou chce pevnou ruku a vědět, kdy jde o život a kdy jde o nic míň, než o kapičku vodu, co ulpěla v očích. Kdy jde o slzy v očích na památku živých.