Předem
je nutno říci, že jde o obrázky u babičky z Čech, u mé české babičky. Kolik
lidí, tolik babiček, v jistý čas i dvakrát tolik. Já si babičky užil, a
přesto mě pálí v očích, že toho nebylo víc.
Babička
byla od Příbrami, po jménu Češka, ale kdopak ví? Co tudy jen prošlo vojska,
dráteníků, kdejakých sluhů, vozků i pánů, co si voskovali kníry… Babička nebyla
vždycky babičkou. Měla svoje babičky a každá z nich zase svoje růžové tvářičky.
V
kuchyni nad sporákem měla vařečku, pokličky, kvedlíky a hrnečky. Na druhé
straně sednice, mezi okny, stály na okenním parapetu květináče a po zdech byly
rozvěšeny obrazy. Zarámované fotografie, portréty dětí, Borovského, husity, reprodukci
svat Maří Magdaleny v oválu, Jan Žižka, Hradčana, růže a máky ve váze, zarámované
povídání o tom, kde se dobře vaří. Vyšívané Holanďanky, dvě hrdličky, paseka v
lese, rodina za pluhem, svatý Josef s dítětem a hora Říp s rotundou na vršku.
Obrázků
bylo tolik, že jsem si připadal jako na chodbě naší školy. Ještě jsem zapomněl
na obrázek Boženy Němcové. Ti všichni, a vsadím se, že víc jich nebylo, mně
pokaždé dostaly. Obrazy, obrazy… Bylo to, jako když spadne lavina. Babička byla
trochu jiná, prapodivná. Nevím, co po kom zdědila, ale co je moc, je moc,
říkávala moje maminka. Asi se za babičku trochu styděla. Já tedy ne!
Vodil
jsem za ní své kamarády. Ti ještě v předsíni nic netušili, ale v kuchyni
už obvykle ztuhli a jen valili oči. Nejdříve si mysleli, že na obrazech jsou naši
příbuzní a potom, co jim došlo, oč se jedná, tak si asi mysleli, že babička se
zbláznila. Pro mě byla babička klasa! Každého odbyla, že jí se to líbí, že ona
má svůj vkus, a komu se to nelíbí, ať jí políbí. Opravdu! Taková byla moje
babička!
Vychovala
čtyři děti a živila se rukama na statku u Šlógra. Dlaně měla tak ztvrdlé prací,
že si je stále pamatuji. Jsem rád, že
jsem měl babičku, která si na nic nehrála a měla svoje mouchy – prapodivně smíchané
obrazy. Skrze mou maminku mi je dala do vínku. Taky obrazů všude kolem sebe mám
plno a nevím, kdy přestat. Jsou trochu jiné, než měla babička, stály dost
peněz, ale je mi s nimi stejně, jako bylo jí. Dobře. Celé spiknutí dobra,
babiččino hoře, můj úlet, má univerzita, mé štěstí, dar od nejbližších
Babička
si prý s obrazy povídala. Byly jí světem, který nepoznala, vesmírem,
korábem, lodí Červeného kříže v dobách zlých. Šeptala jim svá přání, před
nimi si pobrečela, zakřičela, poprosila i zahrozila. Obrázek pro ni byl něco
jako účetní kniha. Jim svěřovala svá vítězství i prohry. Pod nimi stála má
dětská postýlka. Místo, kde jsem si hrál, prohlížel knížky, spal, a kde mě
poprvé obrázky dostaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat