Svět podle Karla Poláčka, svět První republiky,
iluze, která měla tvář Hugo Haase, Ference futuristy, Vlasty Buriana. Svět
podle Pláničky a Bicana. Svět, kde obchodní dům byl, tak maximálně Bílá labuť,
Brouk a Babka, Baťa a Dům potravin. Blažená doma prastarého kvelbu se zvonkem
nade dveřmi. Vše kolem obloženo dřevem, prodavačka s majitelem. Ústřední postava
– paní pokladní za pokladnou.
Většinou to byla ta, která všemu v obchodě šéfuje
a velí. Manželka majitele obchodu. Jedno, zda na korze, nebo v zapomenuté vesničce
kdekoli v Čechách Vojtěcha Rakouse. Obchod musí mít svou centrální
pokladnu. V tom byl podoben svému velkému vzoru – bance. Mám před očima
obchody se střižní produkcí sudetských textilek, skla, zlata a švýcarských
hodinek. Obchodu, krámku z knihy toho nejpovolanějšího, Poláčkova příběhu Bylo
nás pět.
Pokladní měla svou „váhu“, monstrózní pokladnu a
šuple ve stole. Byť sama třeba nalévala mléko do bandasek, vázala kytku,
posílala kluka na perón k vlaku, aby křičel: „Horké párky, pivo!“,
pokladní držela kasu. Přístroj, co zazvonil a vyjelo z něj šuple. Všude kolem
spousta chromu a oka jako na ponorce.
Prvorepubliková pokladna
a monstrózní americká kamna, to je to, co vás v obchodě zaujme. Dáma v letech
sedící za pokladnou, je duchem obchodu. Pro obchod je admirálem na lodi
uprostřed rozbouřeného oceánu, v úžasné divadelní roli v hlavním partu
celého divadelního projektu.
Obchod tu sice byl k uživení
početné rodiny, dětí na studiích, ale byl i hrou a pobavením na prknech, která
znamenají svět. Mám před očima mého tátu, když jsem ho viděl stát za pultem.
Pokaždé hrál v té Shakespearovské roli, ať prodával mrkev, cibuli nebo konzervy.
Byl v jiném světě, na jiné planetě, byl při tom převelice šťastný. Nalezl
lék a prodal ho a nebylo to o penězích. To jenom svět byl o barvách a o klukovském
snění pokračovat na cestě za pokladem kapitána Flinta, Alibaby, sněžnými
pláněmi. Kde jinde a jak si měl už starší pán jinak plnit svůj sen.
Pokladní ve své
kukani u dveří či za pultem proti dveřím, ta měla jiná poslání. Aby táta, děda,
pradědeček neumřel hlady, aby si měl co obléci, až půjde na veliké svátky do
synagogy. Pokladní, ta musela stát oběma nohama na zemi, točit klikou, mačkat
čísla a oka u pokladny, vytáhnout šuple a uložit tam bezpečně peníze. Něco jako
obsluha telefonní ústředny. Samý kolíček a slova, co to stojí, rukulíbám,
služebník…
Pan majitel není
přítomný. Odvál ho čas. Vzali si ho, tak jako První republiku, démoni. Svět
praskl ve švech a kalhoty mu spadly ke kotníkům. Obchod, dnes obchodní monstra,
mraveniště, jsou na hony vzdáleny snům a sněním těch starých obchodníků, viďte,
pane Poláčku? A dnešní pokladní? Ta má vše na fotobuňku a jen těžko vám sama řekne,
kolik dělá cena, zůstane-li obrazovka slepá. Svět už nikdy nebude takový, jaký
byl. Svět podle Karla Poláčka už není. Zůstala jen novodobá elektronická pokladní.
Žádné komentáře:
Okomentovat