Pozvánka

            V záhlaví stojí,   že se zvou spolužáci z 9. C třídy základní školy Husova v Liberci na setkání po padesáti letech. Zároveň je pozvaným připomenuto, že před padesáti lety byli sázet stromky na Smědavě v Jizerských horách. Ano, byli jsme tam bez výjimky. V podmínkách, kdy jsme sázeli stromky do děr, kdy na jejich dně ještě ležel sníh. Bydleli jsme v krásném loveckém zámečku, který v následujících letech vyhořel do základů. Duben 1962 byl studený měsíc a onen týden se spolužáky v „extrémních“ podmínkách nás přivedl snad poprvé za život k odpovědnosti za vykonanou práci. Možná větší, než si sami byli schopní připustit. Brzké ranní vstávání, společné snídaně s polskými brigádnicemi, které lesní správa vozila z příhraničních oblastí. To bylo něco nového, co jsme dosud neznali.

            A víte, že na to dodnes rád vzpomínám? Pokud si dobře pamatuji, pak chuť, vůně ranní polévky a silný čaj mě budou provázet při vzpomínce na ranní vstávání, pokud si vybavím rána v Jizerkách, když jsme viděli na protější straně z okna ranní slunce prorážet hradbu smrků zahalených v opar všudypřítomné mlhy.

            Silný vzduch, který jsme vdechovali, byl plný vůní dosud chladného lesa s četnými ostrůvky sněhu a ledu. Ještě dřív, než jsme vyrazili se svazky stromečků do okolních kopců, byli jsme pohlceni pracovními příkazy. Těch, kterých se nám nedostávalo ve školních lavicích, ale tady doznaly konkrétního pojmenování, zcela konkrétní podoby. Vše, z dosavadní vágní polohy školního učiva doznalo reálného pojmenování. To, co jinde trvá týdny, měsíce a měsíce, mohli jsme na brigádě v lese pojmenovat po hodinách, po dnech.

            Neměli jsme hlad, i když po práci v lese chutnalo všem. Stalo se, že na pozdní večeři přišel k chuti i suchý chleba, který jeden z nás přitloukl na dřevěný trám stropu ubytovny. Přišlo nám to vtipné.

            Mnohem později jsem se už jen jezdil dívat na místa, kde jsme nocovali. Stál jsem na betonovém platu, které zbylo po požáru zámečku na Smědavě z roku 1962.

            Dnes, nám bývalým deváťákům došla po padesáti letech pozvánka na třídní sraz. Musím poděkovat organizátorům, že v záhlaví uvedli, že právě v těchto dnech před půl stoletím jsme jeli sázet stromky do Jizerek.

            Dnes by to asi nešlo. Co vím, tak současní studenti nejezdí ani na brambory, na chmel ani sázet stromky. Zde získaná kolektivní odpovědnost se vytratila a pomoc kamarádovi v nouzi se stala pojmem, který není preferován.  Mám pocit, že jsme s vaničkou vylili i dítě.

            Nám starším zůstaly jen vzpomínky a výčitka, pokud se díváme na vlastní děti. Jsou zdravé, ale  často chybí jim odpovědnost ke kolektivu, ve kterém žijí.

            Těším se na setkání s lidmi, kteří dnes nejsou podobní těm, na které si vzpomínám ze školních fotografií, ale se kterými si doufám i tak budu rozumět, jako tehdy v Jizerkách.