středa 30. května 2012

Gastronomie aneb Co jíme


Byl jsem s Janou na večeři. Oblíbil jsem si jednu „vývařovnu“, kterou vedou místní Číňani. Nevím, co sami vaří, pečou, smaží, co jim vozí zamražené, už hotové v alobalu, v pekáči, ale tihle si se mnou dá-li se to tak říci i popovídají. Já se bavím rád a rád něco k tomu sním. 
Bude to asi něco podobného tomu, co dělal můj tatínek před sto lety, když si došel do hospody na guláš. Má přítelkyně si dala na začátek jídla černé vejce. Pokud jsem dobře rozuměl tomu, co mi čínský číšník vyprávěl, tak vajíčka se „zakopou“ do červené hlíny, nechají se zčernat a pak se podávají k jídlu. Neochutnal jsem. Myslím si, že u takových jídel by měl vždycky někdo z rodiny zůstat stranou, aby případně do protokolu uvedl, co kdo jedl. Jedno jestli u Číňanů, u tchýně nebo jinde. Líbí se mi jejich pracovní nasazení, ta orientální píle, živý odkaz předchozích generací – žít a nechat žít, nevnucovat své náboženství, svůj životní styl.
  Na rozdíl od jiných mají  mé sympatie, dokonce bych je volil  raději, než ty, kterým práce nic neříká, ale to jsme s Janou u jídla ten večer neřešili. Řeč šla o tom, jak každý u jídla propadá vzpomínání, kde, co jedl, jak vařila maminka, nebo babička. Asi proto, že chuť a vůni jídla oceníme. Porovnáme, kdo vařit umí, kde je to  studeném nosu a studené polívce.
Mám před očima dětství, vůni pečlivě ustlaných peřin, květin za okny, ve váze, pod okny na zahrádce. Snídaně, kdy z hrnku stoupá kouř a vůně spařeného čaje. Kdy čas na jídlo byl časem, kdy se nespěchalo, kdy se jídlo svou chutí zapisovalo do podvědomí, jak by mělo chutnat příště, za rok, za padesát let. Tehdy jsme si řekli, a ani o tom nevíme, to je ta laťka, to je ta meta. Lepší být nemůže. A pak vám v nóbl restauraci přinesou pod poklopem jídlo, které nevoní a není dobré, jak by mělo být, kde se stala chyba, proč jen ten blaf vypadá jako skvost, ale není.  Nebo je? Na to téma mi u večeře Jana vyprávěla příběh, který stojí za zaznamenání.
Kolegyně její matky, si stěžovala, že nemůže uvařit manželovi knedlíky dle jeho chuti. Ať vařila, jak chtěla, slýchala, že jsou dobré, ale maminka…. Problém nabyl na důležitosti s tím, jak vleklým se ukázal. Celá oddělení podniku se pídila po těch nejnemožnějších receptech a tak se v dotyčné domácnosti střídaly knedlíky chlupaté, kynuté, škvarkové, houskové, vařené v ubrouscích, v páře či v hrníčcích, ale stále to nebylo ono. Až jednoho dne přišla ona obětavá manželka do práce a oznámila: „Tak jsem na to přišla. Už jsem mu je uvařila.“
Zpráva se šířila po chodbách podniku jako blesk, ale nejbližším spolupracovnicím bylo divné, že byla podána sklesle, bez hrdosti nad vítězstvím: „Já mu ani ty knedlíky nechtěla dát na talíř, ale neměla jsem čas vařit něco jiného. Já se tak styděla, když jsem podávala ten oběd! Ale manžel se rozzářil, ochutnal a pronesl: No, konečně se ti povedly! Takhle je vařila maminka! Víte, za čím jsme se ty roky pachtili? Ty knedlíky byly sražené….“
Klasika. Nakonec každý jedná v souladu s genetickým kódem, se svou šroubovicí, která neomylně zareaguje. Rozestavění mozkových kuželek je neměnné, mění se jen hráči. Celý náš svět stojí na šachovém poli a jídlo, to jsou figurky plné dobrot a škodlivých kalorií. Jíst či nejíst? Je to přetěžká otázka, pro ty, co snědí deset deka a přiberou kilo. Co je to za spravedlnost? Ono to bude asi tím radonovým  podložím v Jizerkách, těžkým sytým kalorickým vzduchem. Je těžké nejíst, když je kolem nás tolik potravin.

pondělí 28. května 2012

Dědečkův dějepis a zeměpis

On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými ,metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem. Děda bydlel v Orlí ulici nad ševcem, naproti škole. Odtud to bylo pár metrů do kopce a nebylo neděle, abychom s dědečkem za stolem plným známek se neučili dějepisné a zeměpisné údaje.
V tý době zrovna „frčely“ německé kolonie. Oni už vlastně v té době žádné nebyly. Jak víme, Němci obě dvě světové války prohráli a tudíž jen, co s koloniální politikou začali, tak už zase kufry balili zpět do Evropy budovat ekonomické zázraky. Dalo mi to velkou práci, tehdy 10letému klukovi získat o jedné z těch kolonií nějaké informace. V té době, v polovině padesátých let minulého století nikdo neměl ani tušení, že o 50 let později, bude stačit kliknout na počítači a během vteřiny budete znát, to, co já sháněl celý týden. Nakonec mi pomohl starý, dobrý, encyklopedický slovník a jeden opravdový Číňan, kterého jsem se nebál zastavit v Praze na Václavském náměstí.
Když všechny informace zestručním, tak jsem se dozvěděl, že odplatou za usmrcení dvou německých misionářů ve východočínské provincii Šan-tung (to slovo zní nějak povědomě i znalcům látek)okupovalo Německo v Listopadu roku 1887 strategicky významné území kolem zálivu Žlutého moře, které vybral Konrád von Tirpitz (dnes je známá spíš nacistická loď nesoucí jeho jméno), tehdejší velitel asijské flotily Německa. Podobně jako kubánské Quantánamo Spojeným státům. Bylo území o rozloze 300 km2 dne 6. března roku 1888 „pronajato“ Německé říši na dlouhých 99 roků. Původně rybářská vesnice se začala měnit v námořní základnu, obchodní a průmyslové centrum. Konec této i známkově zajímavé země byl učiněn s podivem až Japonci , kteří „Kiau-Tschau“ , už kdysi německou kolonii předali Čínské republice.
Informace jsem stihl získat během jednoho, nebo dvou týdnů a byl jsem na ně patřičně hrdý. Stejně jajo na známky této kolonie, které mi dědeček za námahu dal. Mám-li být upřímný, brzy na to jsem je vyměnil za francouzský Madagaskar a ten ještě později za přetisky na československých známkách „Wir Sin Frey“, tak zvané – Vratislavické vydání“, které se později ukázaly jako falešné, protože byly zhotoveny mnohem později.
To všechno odnes čas. Zůstaly jen vzpomínky. Nestojí už ani Poštovní dům ve Vaňurově ulici, snad někde bych našel starou aktovku ve které jsem nosil na schůzky filatelistů dědečkovi jeho známkové poklady. A láska k dějepisu a zeměpisu, kterou jsi ve mně tak cílevědomě pěstoval ty, dědečku, starý plešatý filatelisto....

Staré fotky, aneb co se v pohraničí fotilo.

Jsem ze Sudet a tím je řečeno hodně. Aspoň těm, co si začínali s fotkami pár roků po Druhé světové válce. Tak, jako se tu kolem nás povalovala spousta ručních zbraní, dýk, pistolí, bodáků a šavlí, tak po Němcích měl každý kluk od táty, z půdy, z rozličných komor i nějaký starý německý foťák.

Já ho měl od táty. Táta si koupil nový český, značkový – Flexaretu a starý trofejní fotoaparát šel do bazaru, kde později skončila i Flexareta. když táta zanevřel na focení. Ale byly časy, kdy patřilo k bontónu, aspoň u nás, co jsme žili na vsi, mít motorku se sajdkárou a foťák. Pán domu, otec, naložil rodinu, což bývali dva dospělí a jedno až tři děti v neděli na motorku. Vzal foťák a odjeli jsme na Frýdštejn, z kopce dolů na Malou Skálu a potom buď přes Turnov, nebo přes Železný Brod domů. A přitom se fotilo a poznávaly se okolní strmé kopce, restaurace a konzumovalo se jedno až dvě sedmistupňová piva a bezpočet červených limonád.

Bylo jich víc, ale já osobně vím o dvou plných krabicích od margarínu. Dnes se svět krabic počítá na banánové. V mém mládí byla standardem ta margarínová. Dvě takové byly až po okraj plné fotek, které dělal, ten už tátův nový foťák. Já se držel v pozadí. Táta měl na prsou foťák, na hlavě radiovku s anténou, jako pejsek co větří, bezvětří. Tak jsem si ho jednou zvěčnil hned, jak slezl z motorky tím mým trofejním foťákem. Faktem je, že tak nějak byl oblečen tehdy každý druhý. Vidíte, jak se ten svět změnil. Škoda, že jsem nezačal fotkami plnit třetí krabici od margarínu. Bylo by na co vzpomínat ve velkém.

A máma, ta začala tátovi fotky vyčítat. Že foťák má každý, že soused už má kameru - Admiru „osmičku“. A táta, jak o sobě s oblibou říkal: „Já starý trouba jí vyhověl.“ Film se stále trhal a byl všude a to už bylo nad mimo moje chápání. Na filmu je vidět, že nastupujeme do vlaku, jak na nás hrozí výpravčí, vystupujeme na rozhlednu, máma hledá peněženku a já ukazuju, že chci taky jíst a pít. Nebo, proboha ty „zrežírovaný“ příhody, ze kterých mne rozbolela střeva. Já to nehrál, hledal jsem, kam se ukrýt, kde bych si ulevil. Zachránilo mě učení a potom dvouleté vojenčení. Jinak bych skončil v blázinci. Táta si našel ještě lepší kameru a lepší promítačku. Já dostával kopřivku, jen co se doma o těhle věcech začalo mluvit. Chápu, co v těch letech vyhnalo mladé Francouze na barikády a Američany bojovat do Vietnamu. Měli podobné rodiče a toho domácího focení a natáčení měli taky dost.

Jinak to ani skončit nemohlo, než digitálním foťákem, a vyhozením doslova a do písmene všeho, všech těch krabic plných starých fotek, domácích fotolaboratoří, promítaček a kamer. Tátové a dědové - neúnavní pováleční fotografové už nefotí. Zděšeně přihlíží z nebe, kam se svět žene, a proč naše generace masově nefotí, proč jenom telefonuje, esemeskuje a co v tom vidí? Oni byli jiní borci. Měli své „temné komory“ a v nich svá úžasná tajemství, o kterých maminka neměla ani ponětí. Viď, tatínku…

Vojenské manévry na severu Čech

„Hrát si na vojáky, na to vás kluky užije!“, tak nějak znělo vesnicí z úst mé, nebo sousedovic maminky. Hrát si na vojáky. Nevím, zda si současné děti hrají na vojáky, policajty, zloděje, nemám tušení, jak se chlapci vyrovnávají s tím, že dnes nemusí na vojnu. Tradice mnoha století se ale nedá shodit ze stolu administrativním rozhodnutím. Minulé století bylo stoletím dvou světových válek, občanských válečných konfliktů, planých mobilizací, okupací, her i reálných vojenských střetů. Že je těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal už starý Suvorov.

Hrát si na vojáky, pozorovat je při cvičení, když pochodují a zpívají, být u toho, když mají manévry nebo s nimi na tancovačkách. Bavit se při válečných filmech, trnout strachy, přemýšlet a smát se při četbě Švejka…

Nejzajímavější ze všeho, co se vojska týče, bylo 19. a 20. století . Vojenské uniformy, podzimní cvičení, mezi vojáky zvané „manévry“, jimiž končil výcvikový rok. Ty byly v bývalé rakousko-uherské monarchii vždy významnou událostí jak pro samotné vojáky, tak pro obyvatele kraje, kde se konaly. Vše probíhalo za účasti dvou i více armádních sborů, často za účasti nejvyššího velitele, císaře Františka Josefa I. Pak se jednalo o „císařské manévry“ a císař si ani v pokročilém věku nedal tuto vzácnou příležitost vzít a účastnil se téměř pravidelně.

Tehdy byla vojenská cvičení při mohutných přesunech a „bitvách“ armád v pestrobarevných uniformách podívanou pro oči. Do armádních věcí starého Rakouska zasahoval v jeho posledních mírových letech František Ferdinand d´ Este, který měl blízký vztah k Česku nejen tím, že bydlel na zámku Konopiště, ale i uzavřením morganatického sňatku na Českolipsku na zámku v Zákupech s českou šlechtičnou Chotkovou.

Pro vojáky byla cvičení vítanou změnou v jednotvárném výcviku. Manévry se konaly většinou počátkem září, kdy už byla úroda svezena z polí. Přijel císař včetně četných vojenských a civilních hodnostářů. Obyvatelstvo se dostávalo do extáze a veřejnost sledovala zprávy o průběhu z tisku a podle možností i osobně. Po skončení manévrů následovala většinou přehlídka a dekorace zúčastněných medailemi. V roce 1899 se jedny takové císařské manévry konaly u zámku v Zákupech, tehdy ještě s německým jménem – Reichstad-Kaisermanöver-Reichstad 1899. Střediskem byl českolipský zámek v Zákupech, jehož jméno je spojeno se synem císaře Napoleona, který měl titul „ vévoda zákupský“. Ten celý svůj krátký život žil ve Vídni se svou matkou Marií Luisou a Zákupy nikdy ani nenavštívil. Císařské manévry se konaly na území IX. armádního sboru v prostoru mezi Jičínem a Sobotkou. Císař je sledoval přímo ze Zákup po celou dobu trvání od 1. do 3. září. Vyžádaly si i mnoho zraněných a mrtvých u jezdeckých útvarů. Celkem cvičilo 52 000 vojáků a 6 600 koní. Na paměť těchto manévrů byly vydány překrásné pohlednice, které jsou ozdobou všech sbírek starých pohlednic nejen Českolipska ...

Okázalost a význam válečných her se naplno odráží v těch už zmíněných klukovských hrách na vojáky. Naše generace v nich ale nehledala nic, co by nepatřilo na plácek k lesu za vesnicí. Tam jsme si vyřizovali účty, tam se hájila čest vítězů i poražených a tam si pro nás chodili dospělí a vzpomínali, kam se chodili „prát“ oni. Zdá se mi, že současné generaci bude ono magické vojančení scházet. Během základní vojenské služby, zakončené náročným přezkoušením bylo možno se mnohému naučit. Zdaleka tu nejde jen o císařské manévry, ale o poznání, že nás jen tak něco nepřekvapí. Tohle vědění, mi přineslo dobré spaní. Vám ho přeji taky.

Vodou po kolena

Co různých lidí znám, tolik chutí mají. Předestírám, že nejsem až tak moc obézní. Vemte si jenom vývařovnu u nádraží, nádražní restauraci, bufet na perónu. Každý by jedl, ale jen těžko poznáte předem, co by si kdo dal. Mysleme, jak se dnes říká kreativně a posuňme se dál. Restaurace „U radnice, Radniční sklípek, Imperiál, Zlatý lev, Plzeňská restaurace, U medvěda, a tak dál. Co host, to jiné přání. Polévka, předkrm, hlavní jídlo, něco k pití, desert a platit. Každý si dá něco jiného, tisíce možností a variací. Každý měl hlad a mám ho i já.

Jak je to až divně zařízeno. Jak jsme si jinak nepodobni, a přesto, když je jedenáct pryč, vášeň a motivace k práci se ztrácí. Úředník poposedává a ztrácí orientaci, žena u přepážky nevědomky nasává nosem okolní vůně. Zákazník čte návod k sekačce a chtěl by raději bazén. Už ví, že teď to hlavní je, dobře se najíst. Ostatní počká, ukojení hladu má přednost. Mám před očima ty, co dobrovolně trpí, hladoví a trápí se dietami, když chtějí zhubnout.

Co lidí je, to různé tváře. Jen málo se jedna podobá druhé. Jako když o sebe třísknou dvě krásné karoserie. Ani vzorní premianti se nestačí divit, jak se na ničem neshodnou. A přitom spor je zábavou i hrou.

Každý jsme jiný, osobitý. Každému chutná něco víc než druhému, přidá si sůl, magi, pepř, majoránku. Jak se pak jídelní lístek podobá zprávě o dopravní nehodě! Čím víc svědků, tím širší nabídka pohoštění. Je jako olympiáda z matematiky, jako příklad z geometrie, nebo z algebry. Pokaždé mi vyšel jinak. Málokdy se sejdeme na stejném výsledku.

Vezměte si jen barvu očí. Co barev a chutí má obyčejná voda, vzduch, co dýcháme. Stačí si odskočit do lesa, přivřít oči a dýchat, dívat se kolem a něco si přát. Třeba aby každá jedna hvězda z nebe co padá, nebo co svítí, byla jiná. Mám pocit, že tak nějak by to mělo být i v budoucnu. Nic na tom neměnit. Být každý úplně jiný. Pestrobarevný. Voňavý po tisíci vůních, veselý i smutný, oholený i zarostlý, mluvka i nemluva. Mít radost z pěkné knížky, zaplavat si, ale i pohladit malé štěně, pochválit Aničku. V tom asi bude naše síla, síla přebrodit řeku vodou po kolena.

neděle 20. května 2012

Na západ od Liberce leží Dubnice

A jsem na rovině. Sjel jsem k řece. Opírám oči o černý asfalt a ruce tápou ve tmě. Křižany, Žibřidice, Dubnice… Kolem teče Ploučnice, a vedle mne jede na koni praotec Markvart, táta všech Vartenberků a Valdštejnů. V dáli mi svítí maják, oheň z hradní věže mocného Lemberka.

Hodná paní Špetlová mi otevřela mříže kostela ve Stráži pod Ralskem. A potom, že se zázraky dějí jen v neděli. Byla středa. Ten boží dům je z nejhoršího venku, ale atmosféra v něm mne nenechala v klidu. Kostel voněl a nebylo to jen kadidlem… Zvuk se tam nesl podobně jako v Praze ve Svatém Vítu, varhany nad schody stojí jako z partesu. Na to, že tu nebylo nic než holé zdi a pár kamení, se tady opravdu udál malý zázrak lidského snažení. Škoda těch pár posledních domů kolem, kterých si mocní města necení.

Okolní seskupení panelů dělá dojem, že k výstavbě došlo za pomoci ani ne tak stavební techniky, ale přívalové vlny tsunami. Tam, kde jsem čekal náměstí, došlo k nedorozumění. Všude jen omšelé paneláky a nic, co by zaujalo, co by stálo za úsměv na tváři, pokud nechceš zmrzlinu s příchutí ojeté pneumatiky.

Ještě, že ty vesnice kolem si žijí po svém, a každá jedna z nich, si do toho, co dělá, nenechá moc mluvit. Takže se staví. Rostou tu repliky roubenek, chatrče strýčka Toma z povodí Missisipy, horsko-alpská hnízda, selská víceúčelová stavení, salaše, kurníky, pařeniště, včelíny a králíkárny. Hodně se tu pasou koně. Jsou čistí, odpočatí a nedřou tu na polích. Zahrady a pole tu leží ladem, žijí z dotací.

Lidé, když už se rozhodli žít stranou civilizace, tu nenajdou práci, tím pádem hojně pěstují kačeny, husy, kachny, včely na med a ovečky pro srst. Hodně tu jezdí na kole, k čemuž je svádí ulice na rovině do Hamru na koupání.

Spousta zvěře přechází silnice a ohrožuje řidiče. Ale co, jsou krásní, celí chlupatí a hlavně, jsou tu a byli před námi. Lidi sem přivedla touha, že by tu mohl být ráj na zemi. Věčný sen o teple, vodě a slunci. Jsme tu doma, našli jsme dům, objekt pro rekonstrukci. Slunce svítí pro každého, je tu čistá, pramenitá voda, která pomalu kamsi mizí a pískovcové skály kolem mě tu drží za ruce. Nohy pevně drží v botách, které stojí na zemi.

Chodím si takhle Dubnicí kolem kostela a je mi dobře na duši. Škoda, že to nemohu nikomu zavolat. Je tu slabý signál. Nevadí. Kolem mne skáčou rosničky a ty mi všechno o krásné vdané paní Dubnici povědí. Je tu moc pěkně a budu sem jezdit častěji.

Ulice ztracené jistoty

Zdejší ulice, ať v Jablonci či Chrastavě, ulice kdekoli na světě jsou si podobné, jako ta moje, po které bych se chtěl znovu procházet kdykoli po dešti i sněhem zaváté, na jaře, na podzim. Ulice vedoucí z kopce dolů, strmě do kopce, po dlouhé rovině, křivolaká…

Jsou ulice a ulice. Široké bulváry, třídy, dálnice. Ulička a pár schodů, i to je ulice, kterou mě vodili do školky. Ulice ke škole je stejná, kterou jsme chodili k babičce. A pokud se vaši rozvedli, byla to i ulice, kde bydlela tátova nová rodina.

Ulice kudy jsi denně chodil, ulička o které nechceš mluvit, ulice, po které jsi jezdil na kole. Ulice, kterou jsi spěchal ráno do práce, kde bydlela ona, nebo on, kde padalo listí a kde to klouzalo. Kde domovník poctivě sypal popel a drobný štěrk, pejskům bylo zakázáno očůrávat plot a lidem házet nedopalky na chodník. Ulice ke kostelu, k tělocvičně, ke hřbitovu. Ulice, kde ses příliš nevyznamenal. Jsou ale ulice, kam se vodí delegace, kde stály tribuny, a kde se střílelo, ale i takové, kde bydleli hrdinové i kati, kde stála pastouška nebo kde bydlel ras. Kde se kdysi cosi stalo, kde se někdo narodil, žil a umřel.

Ulice nezejí prázdnotou. Jsou plné vzduchu, křiku a pláče dětí v kočárku, šepotu, vzdechů, radostí i pohlazení rukou, rtů, které se k tobě přisály. Ulice plné až po okraj plné spěchu, kde každý dům je externím chrámem obchodu, kde stojí továrny a slečny za okny si čtou noviny.

Ulice lásky, ale i takové, kde jsou nemocnice plné děcek z diagnostických ústavů. Ulice, kam chodí milenci, kde máš svou oblíbenou hospodu. Ulice kde končí legrace, ulice, kterou bys nejraději obešel obloukem, ale i ta co vede k přístavu, ta, odkud jsi autobusem odjel vstříc svému osudu. Kam jsi poprvé přišel, a která se ti ničím pozoruhodným nezapsala do mozku.

Jsou ulice, co v sobě mají duch staletí, které se zapsaly do dějin. Po které jsi šel s dívkou, která byla a možná dosud je tou pravou, byť uplynulo už tolik let. Ulice, kde stále jenom prší, fouká, padá síra, silnice plné nástrah, kde to klouže, kde stále troubí auta, a kde houkají sanitky a hasiči jsou tu jako doma.

Ulice, jsou jak pavoučí síť rozprostřeny nad světem. Jsou plné značek, co smíš, co musíš, kde a kam odbočit. Už těžko najdeš ulici, kde můžeš jenom tak, beze studu, dělat co bys chtěl. Pokaždé ráno otevřu okno a zavolám, co tady chceš a koho hledáš, člověče. A ty to víš, jenom se to těžko říká. Sám sebe, hledám, svoje rodiče, děti, které zestárly a odešly z domova. Zůstal jsem tak trochu sám a tak hledám – ulici jistoty ztracené.