pondělí 7. května 2012

Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího z Liberce do Žitavy



            Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával, co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně - Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit. „Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.
            Nejraději jsme si hráli blízko trati. Jak to pro nás bylo vzrušující. Teď právě kolem nás projel vlak a za chvilku bude za hranicí. Jak asi vypadá ta Žitava? Je taky vybombardovaná jako Berlín? České vlaky v Žitavě nestaví, pouze projíždějí a prý je doprovázejí pohraničníci se psy…
            Vlakem jsme cestovali hrozně rádi, však také bylo proč. Bylo nač se dívat z oken a bylo to i nebezpečné. Nahýbali jsme se z oken, a když lokomotiva zabrala, tak nám sprška žhavých uhlíků vlétla do vlasů a pálila kůži nebo v očích. To byl náš dětský adrenalin.
            Mnohem později jsem si začal všímat krajiny a industriálních, továrních staveb, kterých bylo rozeseto jako máku po obou stranách této romantické vlakové trasy v meandrech tak tiché řeky Nisy. Jak jsem se mýlil v té pokoře mé milé Lužické Nisy! Později jsem na jejích březích prožil dvě povodně a zažil, čemu bych nikdy nevěřil. Než přijde ta další velká voda, chci se s vámi podělit o to, co vše viděly oči kluka bydlícího zde ve vesnici. Asi se tu musí narodit a rozhodně si s vláčky alespoň hrát, chodit se dívat na vlaky, mávat jim a snít o nich, jezdit s nimi do školy, k doktorovi, k babičce, na fotbal nebo jen tak, aby se znovu podíval z okna do krajiny, kde co kdo nového postavil, co shořelo a co vzala velká voda. Znovu a znovu být v kupé ve vlaku na trase Liberec – Žitava.
            Vidím se vedle táty. Sedí vedle mne a já se ptám a nejsem k zadržení. Má první zastávka – Machnín. Vlak právě přijíždí z Liberce. Ne, není to motorák, ale pára, je ji slyšet zdaleka. Čeká nás hrádecká babička a strašně moc krásných věcí, které vidím z okna vlaku.
            Jedeme po kolejích, které byly položeny už v roce 1859 a patří k těm nejstarším v rakouské monarchii, stejně jako ta část Swabovy textilky, ve které shořelo tolik věcí panu Reichlovi.
            Jen co vlak opustí Machnín má před sebou dva obrovské železniční mosty klenoucí se nad Lužickou Nisou. Vlevo stojí rekonstruované budovy textilní přádelny firmy Textilana, první z desítek na trase do Žitavy. Většinou jde o opravdu krásné industriální stavby z konce 19. století s výraznými prvky kouzelné secese, tak módní a oblíbené v našem kraji. Je jich plný Jablonec i Liberec, jsou krásné, funkční a zasazené do neopakovatelné přírody podél Nisy a  náspů, po kterých jezdí vlak. Údolí sevřené kopci, vesnicemi, městečky a továrnami je vysoce kulturní a úžasně zapadá do zvlněné krajiny. Vždyť i to, co vypadá hrůzně, hned za další železniční stanicí Machnín – hrad, je překvapivě krásné a přívětivé.
            Jediná tepelná elektrárna spalující místní hrádecký lignit, uvedená do chodu v roce 1914 a uzavřená roku 1966. Komplex staveb zakonzervovaný jako zámek Šípkové Růženky, městečko spící spánkem spravedlivých Andělská Hora – Machnín hrad. Kopce strusky k nerozeznání od okolní přírody, která uzavřela dohodu s čarodějem, aby ji uspal a vrátil k počátku jejího zrození. Sem bych vodil skupiny dětí, aby se učily poznávat sílu přírody versus industriální stavby.  Za zmínku stojí i stylová výstavba zaměstnaneckých domků tvořících doslova skanzen počátku 20. století.
            Vlak odtud míří k Andělské Hoře a do Chrastavy. Jen co vyjede z kouzelného údolí elektrárny pod opuštěnou zříceninou hradu Hamrštejnu, je obklopen dalšími významnými industriálními stavbami z konce 19. a počátku 20. století. Odtud se nemuselo za prací za oceán, do belgických uhelných dolů, do velkých průmyslových měst. Zde stojí továrny jedna vedle druhé, jen si vybrat. Žel, dnes už jen stojí a chlubí se svou dokonalou funkčností a architekturou. Práci neposkytují. Jsou uzavřeny a mnohdy už jen čekají, až do nich někdo milostivě strčí. Jsou na spadnutí. Ale dokud stojí, stojí za zhlédnutí. Mají úžasnou, velkolepou historii a lidé v nich pracující vytvářeli dílo, za které se zdejší kraj nemusil schovávat za plot.
            A  přitom se tyhle továrny staly často součástí koloritu kraje. Nejsou vyčleněny z okolní zástavby. Jsou důkazem, že industriální stavby mohou splynout s přírodou a pohladí. Aspoň já tak vidím z okna vlaku i dnes tovární haly, všechny ty provozovny tkalcoven, přádelen, barvíren, úpraven majitelů Feillů, Klingerů, Altschullů, Liebiegů a dalších. Továrny, které, takříkajíc z fleku, mohou hrát ve filmech, vytvářet kulisy svého věku. Továrny jako Textilana, Totex, jejich zámečky, vily, tovární domy, provizorní stavby pro ubytování zajatců z Druhé světové války – žen z koncentračního tábora Grossrosen v Bílém Kostele. To vše tu dosud stojí. Všechny tyto stavby mají svůj otisk tváře v dějinách krajiny, jsou součástí paměti národů, které zde žily a žijí.
            Papírna, továrna bratří Soyků v Bílém Kostele. Toho posledního majitele jsem znal. Vrátil se z emigrace jako zahraniční voják.
            Už při dojezdu vlaku do Chotyně vidíme torzo slévárny z roku 1913, dole v údolí původní textilku, později čokoládovnu a strojírnu. Truhlárna pod náspem v Chotyni vyráběla lyže, sáňky a ohýbaný nábytek.
            Hrádek nad Nisou, to předměstí Žitavy, spojené s ní více než kdy jindy se vrací ke svým kořenům. V Hrádku to jsou továrny od samého vjezdu vlaku na území města. Průmyslový potenciál byl tak mohutný, že téměř v každé ulici byla provozovna, továrna či výrobní hala. Nevíte, kam dřív hlavu otočit, na kterou stranu se podívat.
            A už jsme na hranicích republiky, kde vyrostla současná hrádecká průmyslová zóna s moderními vysoce účelovými industriálními stavbami současnosti. Tady vlak s pasažéry na trase Liberec – Žitava končí svou pouť po industriální cestě jedním z nejkrásnějších koutů česko-německého pomezí určeného meandry Lužické Nisy.


Egon Wiener

Žádné komentáře: