středa 27. června 2012

Smyslná letní noc



            Mít stan a o padesát let méně… Cože bych dělal? To vím naprosto jistě. Popadl bych ho a spěchal ven do noci.
            Je právě půlnoc. Okno pokoje mám otevřené dokořán. Zhasnul jsem, sedl si a zatajil dech. Jsem ve vesmíru sám. Ze všech světových stran, včetně té páté nahoře,  na mě padá tma. Připadám si lapen, chycen, uvězněn jako ta rosnička v sudu. Čekám, až se tma promění v den a někdo mi podá pomocnou ruku. Hloupost, to bych se načekal.
            Čekám, zda se mi vrátí vzpomínka horká jako dnešní letní den, sen jedné horké noci před tisíci světelnými léty plný křiku divokých ptáků, letmých polibků a doteků krásných hladkých mladých těl. Čekám, zda znovu uslyším tu hlučnou mořskou bouři, řvoucí vlny běsnící slané vody, kdy nám šlo o život a kdy dotyk dívčích dlaní, pohlazení a sten našich rtů dokázaly zastavit čas a vrátit naše těla posečené louce a ranní rose…
            Nic takového nepřichází dvakrát. Je půlnoc. Černá, horká noc voní a vábí včely z úlů ven, na hrnek horké kávy. Včely jsou vůči takovým svodům imunní, to já si jen tak fantazíruji. V okně pode mnou si vaří kávu starší pár sousedů. Také nemohou spát, ale na rozdíl ode mne stojí na zemi.
            Být o hodně mladší, právě téhle horké noci sundávám své dívce z ramen saténová ramínka podprsenky a líbám její třesoucí se záda. Líbám ji po celém těle a tisknu se k ní, jak nikdy. Je dusno, potíme se, je nám i zima, třeseme se a držíme se pevně jeden druhého.
            Kolem nás, přivábeni lidským potem, krouží hladoví komáři, v dálce pomrkávají okna našich příštích sousedů. Propadáme se do mokré trávy, která studí a zebe. Nevnímáme z toho  nic, jsme jako v transu. Z polí a luk se zvedá mlha a halí nás do mokrých šatů milenců.
            Dnes, o padesát let později, na vzdáleném kopci svítí televizní věž Ještědu. Nevnímám čas. Vše se dnes tak krásně prolíná. Co jsem dělal tehdy, co dělám teď, když jsem zůstal sám. Co bylo dole je nahoře, slunce už nehřeje, rosa studí, srdce bolí, tlak stoupne, kotník oteče…
            Stojím v otevřeném okně a jsem zároveň tam, v té mokré trávě, ne sám, ale s ní. Už si nevzpomínám, jak vypadala. Byla to dívka s dlouhými vlasy, byl to jen krásný sen? Viděl jsem to v kině? Kdo ví… Je tomu tolik let, jsem na rozpacích. Neopájím se tu sladkou lží, pohádkou, cukrátkem před spaním? Opravdu nevím.
            Noc stále ještě dýchá poletujícími pavučinami a voní nočním křikem ptáků, tichým, milosrdným větrem, šepotem listů a rybníkem u Šarešů, kde občas z vody vyskočí kapr a plácne sebou zpět o hladinu. To je má noc mileneckých hlasů, opojné vůně a věčného strachu z rozbitého hrnku ze vzácného porcelánu, stojícího na poličce hned vedle malovaného džbánku od babičky.
            Tmavá noc se pomalu trhá v šedé, bledě modré cáry zmuchlaného papíru. Kouř horké kávy od sousedů se někam vytratil. Opojný svět tmavé noci odchází s jitrem, aby se probudil nový den.
            To byla čarovná noc, z níž se rodí první letní den. Noc letního slunovratu z 20. na 21. červen letošního roku 2012.

neděle 24. června 2012

S humorem do světa módy

Čas od času se dívám na televizní americké armádní vyšetřovací metody, jak dopadnout delikventy. Dr. Malárd a jeho úvahy z patologie si nikterak nezadají s četbou o tom, co si oblékaly ženy koncem 19. století. Zajímavé je především používání cizích slov, se kterými se jen tak nesetkáte.
Co obléknout si mají mladé ženy plné života a zdraví koncem 19. století? Černé atlasové sukni ještě rozumím, ale vesta z tmelovobarveného sukna s vykrajovanými šůstky, se mi zdá zavádějící. To, co přijde nyní, je jak ze slovníku mongolštiny… Fichu Marie Antoinetty ze skotského taffetu a černým atlasovým rušem…. Uf!, ale zdaleka to není vše.
 Módní monolog pokračuje. Otevřené prsní záhyby z černého atlasu, mašle z krajek Ancienne padá na prsa… To hlavní však teprve přijde: límec z tmavomodrého a zeleného changeant taffetu, plissés z téhož taffetu obklopují límec, a teď pozor, mimořádné důležité sdělení: přímý devan tvoří Vetement (?) s dvěma kulatými pans, které jsou zcela perlami ozdobeny a plissés posázeny. No, považte, že tímto slovníkem se na sebe obracela děvčata se základním školním vzděláním v učení na dámskou krejčovou. Z toho všeho jsem pochopil a vybavil si jen ta dámská prsa, ale zahalená mašlí ,,ancienne“ ve mně vzbuzují rozpaky a stařecké choutky….
Kdeže jsou ty dnešní předeprané kalhoty s umělými dírami po všech světových stranách? Onehdy jsem před radnicí pozoroval mladou dvojici s kočárkem. On kalhoty s tolika sápanci, že dohromady držely jen silou gravitace, a přitom dítě v kočárku i samotná mladá paní se chovali kultivovaně, čistě a odpočatě. Otec v roztrhaných kalhotech proti nim působil jako zastydlý puberťák.
Móda, to je i o slušnosti uprostřed hepeningu, kdekoliv i v práci na ,,subotniku“ ve prospěch společnosti. A tak si matně vzpomínám, čím jsem se to já, pubertou zasažen, všem na truc oblékal. K nelibosti rodičů jsem si na sebe párkrát vzal z Moskvy poslanou bílou rubášku na dva knoflíčky u krku, černou stuhou vyšívanou, s černým provazem v bocích přepásanou. Sama má přítelkyně Marina Arab - Ogly z Moskvy v tom 62. roce minulého století mi ji původně nechtěla shánět, protože se prý v Moskvě neprodává, snad už jenom na vsích. Nevím už jak, ale do jedné z těch vsí zajela, rubášku mi koupila a do Liberce poslala.
Nakonec jsem se moc od toho s těmi dírami na gatích ani tak moc nelišil. Já si tu rubášku párkrát oblíkl, koupil si nádraží v Liberci ruské Izvestije velikosti plachty z náklaďáků, sedl si do kupé a četl, až přistoupila paní s  dítětem. Pomohl jsem jí s batohem do síťky nad lavicí. Potom jsem si vyslechl, jak šeptem říká dcerce, jaký to jsem galantní Rus. No co, každý dělal v pubertě něco jiného. Já stromky nelámal, ani neohýbal dopravní značky. ,,Zamiloval“ jsem se do módy. Kdysi, za mého působení na okresním výboru SSM v Liberci jsem stál i u zrodu docela známé mládežnické akce ,,Mladý módní tvůrce“.
Jak vidíte, móda dovede mít spoustu podob. Někoho zkulturní, druhého dovede obléknout i tak, že v čemkoli vypadá jako strašák do zelí…….

Lodní turistika v Libereckém kraji

Dobrý den, pane kapitáne… 

Začínám, jako bychom si esemeskovali, nebo psali mailem. Ještě jsem na Vaši loď nenastoupil, nejsem si docela jistý…
Ne, nemyslím, že bych Vám psal, že se bojím, že má příprava na setkání s Vámi a Vaší lodí je mých pár minut plavby na kanoi. Že nejdál jsem plul na nafouknuté pneumatice od traktoru po Nise od mostu v Machníně k Pfeiferově fabrice.
Ta Vaše loď je velký parník. Viděl jsem jí podobné, co plují přes Atlantik. Slyšel jsem a věru z dobrého pramene, že to není až tak úplně bezpečné. Loď byla na moři, Bůh suď, snad jako doma. Měl jsem ji doslova na dlani. Na pohlednici. Počítal jsem její kulatá okna a nejsem si jistý, zda zrovna půjdou otevřít, pokud loď bude mít snahu potopit se. Asi tak přibližně tohle napíšu kapitánovi. Zda mají dost záchranných člunů, plovacích vest, sirénu v pořádku a dost vyškoleného personálu. Zda umí plavat. Všichni. Hlavně personál. Kapitán, a ten to jistě ví opouští loď jako poslední. Pro jistotu se zeptám i na tohle.
Dost důležitá je i vysílačka, aspoň od té doby, co se potopil ,,Titanik“. Taky to byla dobrá loď, to mu napíšu doslova, ale pochválím mu i jeho loď a srovnám parametry. Cenu lodního lístku, pojištění, jídelní lístek, čistotu uniformy, program, zastávky, kvalitu šampaňského, kuchyni a vůbec personál od tkaniček u bot až po vlasy. Zda taneční orchestr nejsou staří hudebníci, nebo zda je v orchestru lepá děva se skleněnými houslemi. Nevadí mi ani free shop, obchod s orientálními suvenýry, lékařská služba na palubě, připojení wifi. Samozřejmě zadarmo.
 Je toho dost, co chci vědět než nastoupím na jeho loď. Zda mi platí pojištění, na mě a zároveň na auto. Auto si s sebou neberu, teprve uvažuji o koupi, ale člověk nikdy neví. Pokud se nic nestane uvažuji, že pojedu i po podruhé. To abyste jednou, až děti povyrostou a nastanou dlouhé večery, budete jim vyprávět jak jste se plavil ne na Liberecké přehradě, ale po opravdovém Máchově jezeře. Jak dobře připraven jste byl na podmínky lodní přepravy a plul bez obav vstříc dobrodružství na velké lodní trase.
Děkuji předem za projevené projevy přízně, budu se snažit nezklamat a nezvracet do vody, na uniformy, na stoly. Budu chtít, aby se všude říkalo, jak chlapi od Liberce a snad i z Jablonecka ,,umí po palubě chodit“ a přijmout lodní nepohodlí.
Dostanu-li na všechny otázky slušné odpovědi, automaticky se stavím za lodní turistiku v našem kraji. Za rozvoj a technický pokrok. Za statečné lidi, kteří umí bojovat a jdou za svými cíli. A k nim patříte i Vy pane kapitáne….                              

Máme se co učit aneb Co máme společného s Paříží

Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů. První slavnostní banket ,,skýtal oku“ mohutný a hrůzu vzbuzující pohled. Zde teprve mohl obyčejný smrtelník poznati svou mizernou nicotu. Prezidentem společnosti se stal největší tlouštík Francie, jednohlasně demokraticky zvolený M. Rubichon z Cogninu o váze 130 kilogramů. Zastupovat jej v naléhavých případech byl pověřen místopředseda M. Buquoi z Grenoblu o váze 105 kil.
 Zaznamenáno bylo, a za zmínku stojí, že nebylo zas tolik tlouštíků, tak dobře rostlých Francouzů, aby jim bylo možno vyhovět v účasti v tak prestižním klubu. Spodním limitem váhy členů bylo 100 kilogramů. ,,Dva nehodní“, kteří si chtěli pomocí do kapes nastrkaných kamenů ke svým 96 kilogramům dopomoci ku váze 100 kil byli s posměškem z klubu zahnáni.
Kuchař společnosti, jistý Flomond, byl zaznamenám při svých 106 kilech jako mladý a velmi perspektivní opravňující k ,,nejlepším nadějím“. Světová média monitorují děj pařížský mající tak blahodárný vliv na rozvoj celosvětové – moderní společnosti. Zaznamenala a do světa se rozšířila zpráva o obsahu projevu páně předsedy spolku stokilových. Ten vzdor svému humoru danému všech tlouštíkům ,,á prióry“ nešetřil záští a nenávistí k hubeným svým spoluobčanům Francouzským. Závěrem této zprávy otištěné v těch nejprestižnějších denících své doby bylo konstatováno, že president i jeho zástupce přibyli během kongresu o 4 kila živé váhy. Což zas tak velký zázrak není. Dnes, v moderní době, sledování televizních programů s sebou nese rovněž konzumaci v nebývalé míře a následné přibírání na váze.
Získat do prestižního klubu stokilových nové přírůstky před víc jak sto lety v Paříži, v Liberci, Machníně, nebo v Jablonci byl problém. V podstatě nebyl čas se přejídat na rozdíl od dneška. Každým vynálezem ulehčujícím náš život jsme, přiznejme si – tlustší. Dnes by onen ,,prestižní pařížský klub“ byla schopna postavit každá druhá – horní – dolní ves. Co s tím si lámou hlavy povolanější, než ty naše.
U nás doma to chvíli vypadalo, že nikdy nebudu jíst, a to byl důvod k represím - vyřešilo se pohlavkem a hodinovým klečením v pokoji u zdi. Tak mě napadá, smí se ještě trestat zlobivé děti klečením? Nebo se tím moje maminka dopouštěla pohrdání mými lidskými právy dítěte….
Ahoj Brussele, Paříži, Moskvo, dnes si vážím svých 118 kil, a tím bych aspiroval ve francouzské prestižní komisi alespoň na místo v revizní komisi.

úterý 19. června 2012

Píši Vám, paní Karolíno,



té velké ženě, které patřila duše českého národa. Ach, kam to všechno zmizelo?
Vaše srdce dotlouklo 7. září roku 1899. Chybělo jen pár měsíců a 24. února 1900 Vám bylo krásných sedmdesát let.
Píši Vám, která jste na pomyslném žebříku slávy a cti stála o příčku níž, než Němcová a Havlíček. Vám patří sklon mého pera, Vám jejíž literatura patřila bezezbytku lidu, lidem z Podještěda. Duši našich rodičů jste probudila, posílila i potěšila… Byla jste nám věrná, byla jste silou i ženou, plnou a zralou jako klas pšenice, chloubou země, příslibem bohaté úrody.
Soužila Vás dlouhá oční choroba a poslední dvě léta i nervové problémy. Skláním se před Vámi, původně Johanko Rottová…. Vám píši a doufám, že to jednou budou číst i mladí. Připomenout chci příchozím generacím Váš přínos mládeži, Vaši píli, věrnost slovu i činům. Pokoru věci lidu a to nejen po obou stranách Ještědu.
Dva roky Vás nemoc nepustila z bytu na Karlově náměstí v Praze. Až obětavá Anežka Sluková dozvěděla se od lékaře že Vaše smrt už je neodvratná. Snad jste na ni i byla připravena. Co jsem slyšel,  od smrti Žofie Podlipské, Vám přítelkyně tak blízké, byla Vaše duše pohlcena stálým studiem a přemítáním ,,o záhrobí….“.
Dnes Vám nezůstalo utajeno, jak to na druhé straně chodí. Píši Vám, což asi víte, že i Vaše dílo stále žije. V něm zůstal Váš zdravý duch, Vaše píle, světlo, Vaše srdce a Vaše mysl. Jste pro nás i pro ty, co přijdou velkou Karolínou. Kdysi kterési noviny psaly – buďte všichni, jako ona, paní Karolína Světlá. Váš život, Vaše literární dílo je studánkou i studnou čisté vody z našich pohraničních hor, kde stále žijí lidé, kterým jsste dala dar, na který není možné zapomenout.                

Dopis českým sponzorům



Kilo chleba, droždí, slanečka, čtyři housky. Jsme v obchodě a i tam se platí. Má dáti dal. Jedni nakupují, ti druzí prodávají. Nejsou mezi námi větší rozdíly. Všichni jsme víceméně normální. Jinak to ani nejde. A pak si pustím televizi a slyším… Firma ta a ta je hrdým sponzorem fotbalu, dětí, maminek, tchýní, jablečného moštu z dovozu. Máma by řekla, blbost jako z partesu, a já? Musím nesouhlasit. Jaký hrdý? Hrdý jsem, něco mimořádného vyrobím, na něco mimořádného dosáhnu, ne, když chodím, ležím, dýchám, spím nebo stojím bez opory. Na co a proč mám být hrdý? To, že existuji není výsledkem sponzoringu, ale daného chování dvou mladých lidí.
Každý, kdo někoho sponzoruje to dělá s vědomím, že pomáhá a taky proto, že se zviditelňuje a že se tak i líp prodává jeho zboží…. Tak to je a v budoucnosti zase bude. „Hrdý“ sponzor jen provokuje a zkouší, zda si toho někdo všimne a zareaguje. Reaguji a myslím, že reaguji adekvátně. Jste pro smích, snad i k pláči. Jak hluboce se propadá snaha zviditelnit se a prodat svoje zboží! Pak naši fotbaloví borci hrají jak umí a ,,hrdý“ sponzor musí brát vše. Je nahraný. Fotbalistům nepomáhá nic víc, než vidina milionů do punčochy. Ne VIP salonky a potřásání prezidentské ruky, nepomáhá nic, co tu už nebylo.
Hrdí, nehrdí jsme lidi. Teď si mnou ruce ti, kteří zůstali skromní. Co s těmi, co jsou ,,hrdí“ a neuspěli? Kéž dál sponzorují, hlavně ty, co to potřebují. Obyčejné, prosté lidi, kteří nemají jméno, které nikdo nezná, kteří to, co potřebují nemají. Co každou korunu přepočítávají. ,,Hrdý“ sponzor může a měl by pomoci těm, kteří to skutečně potřebují a nesypat tam, kam sypou všichni… Je to také o morálce společnosti. O tom, na co si obyčejní konzumenti zvykli. Na reklamu, často klamavou, dravou, nestydatou, která tahá lidem peníze z kapsy. Asi to bude napříč celým světem. Od kytiček, přes zvířátka, po ocet s rumem, s čokoládou, s pemzou na mytí nohou.
Reklamě se nikdo nepostaví. Neví, co je to kodex slušného chování, protože těch ,,hrdých“, obhroublých a přisprostlých přibývá. Ubývá těch slušných. Žel, nepřiměřená reklama podstatně zdražuje prodávané zboží, a to se stává nedostupným. Ale kdo to má posoudit? Kdo bude oním arbitrem a řekne, není nutno být ,,hrdým“ sponzorem? Sponzorujte prosím, ale tak, aby jste sami nebyli směšní, abyste naopak posloužili dobré věci. Pak bude vše, jak má být. Pozitivní. S tím přeci musí všichni souhlasit. Pak můžeme být i na sebe hrdí. Hrdí konzumenti i hrdí sponzoři.                                                      

pondělí 11. června 2012

Miláček Múzy a Štěstěny – Alfons Mucha



Ač nadpis zní archaicky, těžko lze skutečnost slovy vyjádřit jinak. Slávu a uznání  miláčka Štěstěny mezi pretendenty kreslení a malby získal koncem 19. století v Paříži krajan Alfons Mucha. Po zásluze. Už první plakát, který zhotovil pro divadlo De la Renaissance ukazující krásnou herečku Saru Berhardtovou v titulní roli – Gismondy, byl naprosto fascinující. Paříž se plakátu nemohla nabažit. Jak rostla sláva herečky rostl i její dvorní malíř. Vše bylo jiné, nové, dosud nevídané, ve velejemných barevných tónech. Plakát byl na všech nárožích. Muchovi se dostalo cti vytvořit jedny z nejdražších a nejvzácnějších pohlednic, pozvánek a uměleckých předmětů.
Pak přišla Médea, kterou všechny ohromil. Všichni o něm psali. Povýšil secesi k nadpozemským oblakům, snad ještě výš. Médea, hrdá kouzelnice, princezna z Kolchidy s dýkou v ruce, nemilosrdně vraždící kráčí přes mrtvoly. Brodí se krví a přesto, před vámi stojí v majestátní roli. Nikdo si není v jejím okolí jistý. To vše najdeme v Muchově obraze. V tragické postavě Medey je naprosto zřejmá jistota a bravura jeho dekorativní kresby. Póza, řasení látky, její ruce, tvář, všechny ty orientální manýristické dekorativní prvky. Neuvěřitelný vklad píle, talentu, znalostí a invence, který Alfons Mucha vložil do obrazů divadelních rolí S. Berhardtové je výrazem nadpozemské umělcovy schopnosti zachytit božskou Sáru na vrcholu její dramatické tvorby.
Oba úžasné talenty se krásně doplňují. Dosáhly vrcholu a kulminace, které svět nepřestává vnímat a obdivovat. Hloubka a velikost jejich tvorby zároveň přináší otázku: Lze dosáhnout výš? Zodpovědět ji lze jen pouze přístupem autora k umělecké tvorbě. Je to svědomitost umělce, jeho předchozí studia, poctivost a pečlivost přípravy, osobní znalost, která vedle talentu, podléhá i emocím, podřízeným zadání konkrétní živočišné podoby.
Secese, ten úžasný styl života, by nebyl bez Muchových děl, bez Sáry, divadla De la Renaissance, bez Paříže konce 19. století. Dekorace, dlouhé řízy, kameje, květy a listy, žlutá, zelená, břečťan, lekníny, ptáci, kosatce - tím vším autor naplnil až po okraj svá nesmrtelná barvami prozářená díla.
Neskrývám vzrušení, když se na ně dívám. Nejsem sám, kdo nikdy nepřestane tohle umění mít rád a milovat.

Píši Vám, kteří nevidíte



Vám, kterým kdosi ukradl světlo zeleného stvolu, rudého květu máku, který opadává v zeleném moři obilí. Vám, kteří prý hudbu slyšíte jenom v barvách. Těm, kteří teplo světla znáte jen z řeči jiných. Vám, kterým bylo odepřeno malovat si s dětmi, vidět, jak večerní vítr prohání červánky a čechrá vlasy.
Vám, kterým nic neříká duha a severní polární záře, záclony z bílé příze, Vám, kterým nikdo pomocnou ruku nepodá. Vám, majitelům očí, co nevidí blízké tváře, zježenou srst jezevčíka, listí padající ze stromů, kde stojí elektrika, kde je zvonek u branky, fotbalistu, střelce z luku, hokejistu, toho, který pádluje a sjíždí řeku příbor na stole, voňavou palačinku.
Vám, kteří, tou svou bílou holí měříte metry na centimetry, na hodinky se díváte prsty, slyšíte koncerty, ale nevidíte dirigenta, přecházíte na zelenou, kterou slyšíte jen tikat. Neznáte ptáky na stromech, ryby v řekách, koně, krásné laně, dívky s nádhernýma očima, poštovní známku, mince, ovoce, holicí strojek, barvu koberce, svůj stín, kotě, co si hraje, vysoko na obloze dravce, krtka, co se na Vás směje. Ženu, co s Vámi ulehá do postele.
Tma je jen jedna. Definitivní a konečná. Je černá jako studna a dovede být chladná a neosobní. V ní žijí ti, kteří nevidí. Myslím si, že jsou to hrdinové. Teď kdesi v Praze nabízejí černé kafe v černé tmě stanu. Za příchozím se zavřou dveře a tma ho ze všech stran obklopí. Mnozí panikaří a utečou, někteří se vrátí. Nic není černějšího, než tma zavřených očí, očí co nevidí.
Můj obdiv patří Vám, kteří máte slepé oči a na nich černé brýle. Vám, s nimiž se potkávám na ulici, na koncertech, při sportu, v metru nebo parku. Přeji Vám sílu Samsona i Davida, sílu statečných, co došli na severní pól, na vrcholy Pamíru.
 Nevidíte, a přesto žijete naplno. Vám píši, i když vím, že nečtete mé dopisy a já neumím Braillovo písmo. Přeji Vám aspoň světlo v duši. Společnost slušných lidí kolem Vás. Ať Vás mají rádi, ať svět kolem je ohleduplný a pomůže Vám přejít přes ulici. Ať je Váš život lepší, snad i barevnější, a ať je v něm bylo mnoho věcí pozitivních. Přeji Vám, ač nevidíte jeho světlo, hřejivý oheň a svit slunce. Ať Vám zahřeje ruce a tváře. Píši Vám, že nemohu více, než se obdivovat Vaší síle žít a nad tmou vítězit….                               

neděle 10. června 2012

V kostrách není rozdílu a najdete je v každém šatníku



A víte, že na tom rčení o kostlivci v každé rodině něco je? Nedávno jsem byl s Janou na zámcích Ploskovice u Litoměřic a v Zákupech u České Lípy. Tam všude zanechali své stopy příslušníci vládnoucí šlechtické rodiny – Habsburg-Lotringen. Nakonec nejen tam. Vždyť se kdysi jednalo o vládnoucí dynastii.
V majetku rodu byly i další statky a zámky. Patřil mezi ně i Ostrov nad Ohří v severozápadních Čechách. Ty zakoupil velkovévoda Toskánský Leopold II., který musel odejít z Apeninského poloostrova v souvislosti se sjednocováním Itálie v 19. století. Mě zaujala právě trochu jiná toskánská linie rodu Habsburků, jejichž život se výrazně lišil od života vídeňských příbuzných. Svědčí o tom i to, že dva příslušníci těchto Habsburků Jan a Leopold se vzdali práv arcivévodů a přijali občanská jména. Jan zmizel kdesi v jižní Americe, druzí našli domov v Čechách v Ostrově nad Ohří, u Brandýsa nad Labem. Další i hodně cestoval a údajně se stal Julesi Verneovi předlohou pro románovou postavu Matyáše Sandorfa.
Ne všichni byli ozdobou rodiny. Dá se říci, že mnozí se stali těmi obávanými kostlivci, které straší i naše rodiny. Přímo ukázkovým kostlivcem Habsburků v Čechách byl Leopold Ferdinand z Ostrova nad Ohří, který přijal občanské jméno Leopold Wölfling. Dvakrát se neúspěšně oženil s prostitutkami a určitou dobu žil ve vegetariánsko-nudistické sektě. Po roce 1918 se ve Vídni živil tím, že prodával v hokynářství. Zkrachoval a zemřel v naprosté chudobě.
Po vyhnání z Toskánska právě tihle Habsburkové uvedli v život staré římské rčení ,,Raději v poslední vesnici první…..“. O co šlo? Exulant Leopold II. Toskánský prožil zbytek života v rakouském exilu na českém zámku Ostrov nad Ohří, kde zároveň, a to je právě ono neobvyklé, vykonával funkci starosty obce.
Maniakální zabíjení – lovení zvěře, tak jak je provozoval na Konopišti arcivévoda František Ferdinand D´Este, už snad ani nebylo loveckou vášní. Připomínalo spíše průmyslová jatka provozovaná za účelem vystavit úspěšné ,,lovecké“ trofeje…
Jak vidno, s úchylkami, závislostmi a podivínstvím se potýkaly i první rodiny v Čechách obdobně, stejně jako rodiny většiny z nás. Zrušením šlechtických predikátů v roce 1918 se už vlastně ani nepozná komu ,,hrabe“, kdo byl hrabě, komu První republika přestala říkat jasnosti a velkomožný pane. Kosti se dávno pomíchaly a dnes se už nepozná, zda patřily  chudákovi z pastoušky nebo majiteli pozemků, zámků a hradů v polovině Evropy.

Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti



Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí….
Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti, dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl, co dítě, když Kondelíka story měl za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.
Mám za to, že Kondelík je praotec všech českých telenovel, co obestřely obrazovky v Česku jako pavoučí síť. Páně Herrmannův literární počin Otec Kondelík je literaturou hlubokého ponoru k pramenům české jistoty. Nepouštěje se nikdy do hloubky a nezabývaje se příliš složitými myšlenkovými pochody, spoléhá se kupodivu na myšlenkové pochody těch, co sedí s ústy otevřenými u obrazovky televizorů. Neobvyklá harmonie spolužití 20. a počátku 21. století.
Úžasné technologie a pozitivní nároky na lidské myšlení. Je s čím srovnávat: otec Kondelík a dnešní úspěšní manažeři. On - jejich stále nedostižný vzor, oni - postavy, po kterých pes neštěkne pokud se jim nedostane ceny Thálie. Pak teprve slyšíme, kdo vládne pružným, barvitým myšlenkovým pochodem a je dalším generacím vzorem, kdo výrazně koho obohatil a přispěl tak, že Kondelík s Vejvarou jsou v pořadí svých skečí, žel až druzí za těmi dnešními, co křepčí a podvádí i své milenky.
Kdysi dávno, když byl Ignat Herrmann vážen a čten, jeho pražští hrdinové byli mezi pražskými VIP. Spořádaní občané. Dnes lze takto nahlížet i na současné seriálové hrdiny české televize – když už barák na Vinohradech není výnosná živnost. Nebo už zase je?
Oč je v příbězích otce Kondelíka méně sexu a ublížení na zdraví, o to víc má česká televize domácího násilí a méně humoru. Bezděčný svět komika, situační humor a trochu oslí můstek. Televizní novelou je aktuálně dobře nasvícená svíčková, mladé telecí. Nenapadá mě jiná paralela, a tak starý pan Herrmann, jeho Kondelík a ženich Vejvara o bujná prsa vítězí. A zase budou těmi vzory, jen co všechny české televize ukojí svůj vlčí hlad po penězích.
To asi nebude hned zítra, no, jednou to ale přijít musí. Existují přece i vědecko fantastické dramatické kusy…… Doufejme. Do té doby nám bude muset stačit jeden Kondelík a jedno Vejvarovo ženění.                                   

středa 6. června 2012

Adresát Jan Hus, kazatel od Betlémské kaple v Praze



Píši Vám, pane děkane, a zdravím do Prahy. Dnes je to hlavního města od nás z Liberce, co bys kamenem dohodil. Dopis děkanu Artiského fakulty Karlovy univerzity před 610 lety mohl psát prakticky předek každého z nás. Co bych mu napsal já? Asi, že mi Sasíci, Vlaši, Uhři, Leši, už lezou na nervy, a že až bude šéfovat celé universitě, ať je vypráská z vedení, ať běží kam chtějí, ať si postaví nové Vysoké učení třeba v Lipsku. Psal bych, že nejvíc vděku od Pražanů, ale i od nás, venkovských, sklízí za to, co káže v Betlémské kapli. A že mám takové tušení, že právě tohle mu opozice nikdy neodpustí.
Cítím v kostech, že Betlémka je setkání s osudem, stran budoucnosti osudové. Ona byla tím českým Hyde parkem, kde se lámal chleba ve věci věrnosti, ve víře a církevní nápravě, mistře Jane. Byl jsi mnohým, hlavně doma, trnem, osinou v jisté části těla. Měli tě rádi, souhlasili, ale vždy se našel nějaký z těch našich předků, který ti záviděl. Když tu dnes nikdo z nich už není, dovol mi jednu soukromou otázku. Jsi celebrita, VIP velké Prahy, od Prahy na sever, východ, západ. Všude se o Tobě ví a lidé leccos povídají, kam až to necháš dojít. Jsi ambiciózní, asertivní, teď už i kněz. Pověz, jak vysoko, jak daleko, chceš tu svoji při s vysokým klérem vést?
Znám budoucnost a mám o Tebe, Jene, strach. Obavy z cest k Bodamskému jezeru, z průvodních listů, z přátel, kteří ve finále stojí na opačné strany barikády, hranice….
Pokud mi chceš odpovědět, zkus to stihnout do července roku 1415, mám k tomu své osobní důvody. Však je nakonec budeš mít taky. Co bys řekl tomu, že budeš ikonou lidového hnutí, povstání, ale i nové víry? Sice se to všechno něčím podmiňuji, ale nebudu Ti psát nic z budoucnosti. Jenom se zeptám, jak citlivý jsi na popáleniny. Vlastně už jednou jsem se hloupě ptal, tak na tohle zapomeň a piš, dokud je čas.
Píši Tobě, pane děkane. Rád bych věděl, co ženy? To by se Tě dnes zeptal při vstupním pohovoru každý personalista, i psycholog z nejpovolanějších doktor Freud. To byl sice Žid, ale s těmi jste spor neměl. To spíš vlastní si, jak se říká, polínkem přisadili.  Takže to shrňme. Dej si, Mistře, pozor na  infikovaná klíšťata až budeš mluvit s lidmi na kopcích a na zmijí rozeklané jazyky přátel.
Co jsem napsal, a co napsali jiní, dokonáno jest. Dějiny jsou napsány a nakonec se jen sluší poděkovat, za věrnost danému slovu, za příklad, jak se chovat, za víru danou slibu a za věrnost lidu a za vše, co lze dnes jen těžko pojmenovat.                                    

úterý 5. června 2012

Z celé své duše miluji Vás



Z celé své duše miluji Vás, a proto

píši Vám…
„Je 3. února deset večer, odzpíváno, odzvoněno. Teď dají rakev s mým tělem do bedny a o dvanácté opustíme Petrohrad. Sbohem, má ženo, děti drahé, care nezapomeň. Jsem na cestě uprostřed noci jasné. Doprovází mě symbolicky jen velitel policie a přítel Turgeněv…“, tolik z listu Žukovského otci Puškinovu.
 Píši Vám a jsem mrtev, zrazený klevetou, s olovem v prsou, s hlavou pomsty skloněnou… Ano, milý Lermontove, za tuhle báseň do čtyř let zemřeš ve vyhnanství na Kavkaze při souboji: „Odkazuji Vám svou velkou ruskou duši, své dluhy, svou poezii…“
Car Mikuláš dostál svrchovaně svému slovu, které dal umírajícímu básníku. Oba jeho syny Alexandra i Grigorije dal zapsat do sboru pážat, kde bylo jejich vzdělávaní v plném zaopatření státu. Na pohřeb Puškina věnoval 10.000 rubů. Vdově určil doživotně měsíční penzi 5.000 rubů, dětem 1.500. Dluhy, které Puškin zanechal, zaplatil ze svého osobního účtu. Byly obrovské. Nařídil Žukovskému uspořádat básníkovu pozůstalost a vydat na státní náklady jeho sebrané spisy – na to car věnoval 50.000 rubů. Vydání rodině přineslo téměř 250.000. Tím byli pozůstalí hmotně zajištěni.
Natálie Nikolajevna se po tříletém urputném vdovství provdala za generála Lanského a zemřela v roce 1863. Syn Alexandr dožil jako ruský generál. Grigorij žil a zemřel na svém statku. Jedna dcera si za manžela vzala statkáře. Druhá si nejdříve vzala rovněž statkáře, po jeho smrti se provdala za  vévodu Nassavského a obdržela titul hraběnky z Merenberga. Její dcera, básníkova vnučka se provdala rovnou do carské romanovské rodiny, vzala si velkoknížete Michaila Michajloviče.
Hůř dopadli, pokud Vás to zajímá, strůjci souboje baron Heeckeren a jeho adoptovaný syn D´Anthes – Heeckeren. Ti byli donuceni opustit Rusko. Zbaveni poct ambasadora a ruského důstojníka bloudili Evropou. D´Anthes později ve službách Napoleona III. zemřel v Elsasku v listopadu roku 1895…
Píši Vám, můj život mi nebyl cizí, můj cit a srdce patřilo Vám, to píše Gogol, Bělinský i Dostojevský. Car i mužik. „Až po letech po válce na Krymu dojde k navrácení lidských práv milionům ruských nevolníků, dojde k naplnění hlasu básníka, který o humanitě snil a stal se prorokem všelidského sbratření.“ To není z mé hlavy. To řekl o Puškinovi Dostojevský a to není málo, Je to sen o velkém člověku, o velké humanní myšlence, sen, který postupně nabyl reálné pooby.
Prachem zastřený prapor poezie Puškinovy se zaskvěl na těle matky Rusi a jejího samoděržaví. Odkaz zcela ojedinělý je zrcadlem ruského lidu. Odráží se v něm a rezonuje příroda, ruská duše, jazyk, povaha. Puškinův odkaz je dám schopností obejmout a milovat, mít úctu k člověku….
To chtěl jsem napsat Vám….

Mám rád všechna zvířata, raději snad ta chlupatá




Mám rád zvířata s dost podstatnými výhradami. Dovedu si to zdůvodnit pádnými argumenty. Jsou inteligentní a ve vztahu se mnou mi to dávají najevo. Od malička.
Jsou mi čtyři roky a hlídá mě pes, místo, aby to bylo obráceně. Ještě dneska slyším jak maminka říká Rexovi: „Jdu k sousedce pro vajíčka, dej na Jiříčka pozor.“ Jen co maminka zavře vrátka, Rex zvedne jednu zadní nožku a skropí mě svou močí. Rozvážně, uváženě si mě označí, jsem součástí jeho území, a mně je k pláči. A maminka, když se vrátí, ho ještě pochválí a to počůrání jde na vrub mému svěrači. Měl jsem si říci, když to sám neumím, asi Rexovi….
Jsem o něco starší. V kleci mám andulku. Učím ji mluvit. Nemluví. Učím ji cizí řeči. Ve škole se učíme rusky. „Spasíba - děkuji,“ řvu na nebohou andulku už měsíc, ráno, večer, když přijdu ze školy. Nic. Andulka je němá a pravděpodobně od narození i hluchá. Už si nevím rady. Přizval jsem na konzultaci strýčka Valtra, tehdy začínajícího odborníka na příbuzenské žluté kanáry, ale nic. Ze zoufalství nad tím, že hmota, v tomhle případě obalená žlutým peřím, zvítězila nad duchem, ji ke slovům – spasiba – děkuji přidám potichu: „Ty mrcho, trhni si.“
Nevzdával jsem to, a pak jednou to přišlo samo od sebe. Přijela k nám návštěva, tetička z Prahy, už velmi stará dáma. Šlo jí především o to, zda to budeme my, kdo po ní bude jednou dědit. Přijela si nás proklepnout, prověřit. A co čert nechtěl, všichni  dospělí se něčím chlubili, a tak jsem se rozhodl, že to taky zkusím. Co když konečně andulka promluví.
Pozval jsem tetičku do svého pokojíčku a chlubím se tím, co kde leží, a že si sám uklízím. A slyším jak tetička říká – bravo, a tenhle ptáček, umí mluvit?... Andulka se na ni podívá a bez vyzvání zaječí: „Spasibo – děkuji, babo šeredná!“
Když nám  později tetička zdůvodnila proč nám nic neodkáže použila i argument „babo šeredná“. Ano, andulka přidala to, co slyšela od mého tatínka. Když jsem byl ve škole a táta měl odpolední, tak chodil andulku učit slova spasibo – děkuji a myslel na to, jak mi nepomáhá. No a přitom si párkrát vzpomněl na pražskou tetičku a vyklouzlo mu: „Babo šeredná!“
 Od návštěvy pražské tetičky u nás doma andulka zobáček nezavřela a musela jít z domu. V té době hlasatel v rádiu často uváděl, co řekla ministryně Anežka Hodinová – Vzpurná. Andulka počkala,  a když se hlasatel nadechl a zaječela jako na lesy:“Baba šeredná…“ Prostě zvířátka nebyla moje taneční parketa.
Bylo mi 14 let a přes ulici v zahradě bydlela spolužka s mimořádným sexy předkusem a jménem neméně přitažlivým– Indula Vydrová. Strašně jsem jí chtěl….ukázat vycpaného aligátora, který na mou adresu dorazil z Venezuely od strýčka námořníka. Ten dobře věděl, že pokud si dítě hraje se zvířaty, leccos od nich pochytí. Byl už moc dlouho na moři, a tak mu přišlo normální poslat mi aligátora plněného pilinami. Podotýkám psal rok 1959… Krokodýl, kajman či aligátor, mě to bylo fuk, hlavně, že došel. Máma s tátou si ještě dlouho ťukali na čelo, přišla-li řeč na námořnictvo.
Já to viděl jinak. Nalákám Indulu k nám domů, podívat se na tu vycpanou obludu. Byla dokonalá. Otevřená tlama, v ní kompletní řada špičatých zubů, kůže pravá, na délku velikosti určitě jednoho metru. Nenapadlo mě nic lepšího, než do tlamy té vodní obludy strčit něco pro Indulu, a  pak ji přesvědčit, aby tam strčila ruku a vytáhla si to, jako papoušek, co tahá na poutích v obálkách štěstí. Co myslíte? Ta kajmaní mrcha vycpaná v ,,posmrtné křeči“ zaklapla tlamu, když tam měla Indula ruku až po zápěstí. Neptejte se mě prosím na nic…
Krokodýlovy zuby byly infikovány něčím, s čím si běžně v Karibiku hrají malé indiánské děti a co zabíjí papoušky, vorvaně a co neohrožuje lidi. Indule ruka na půl roku ochrnula a půl vesnice s námi do smrti nemluvilo. Potvoru mořskou jsem později prodal na blešáku prvnímu zájemci. A zvířata už chci vidět jenom v zoologický.
To mi bylo o hodně víc, když jsem synovi ukázal, jak jsou ti vodní ptáci s velkým zobákem a lalokem pod ním hloupí, a že je zajímá jen žrádlo – ryby. Čtyřletý Jakub má oči navrch hlavy. Já zvoním svazkem klíčů pelikánovi nad otevřeným zobákem, když náhle cvak! a klíče mizí v jeho zobáku. Jakub mává radostí ručičkama a křičí: „Ještě, táta krmí, krmí….“
  Klíče mi vedení zoologické zahrady vrátilo. Souhlasil jsem, že mě uvedou v textu na nástěnce, kde píší o lidech lehce postihnutých dysfunkcí mozku, krmících zvířata…. Od té doby si o zvířatech jenom čtu a můj oblíbený autor je Jaroslav Hašek. Máme stejné zkušenosti a zvířata milujeme, i když nemusíme….

neděle 3. června 2012

Výjimečné podstávkové domy

Tak jsem uvažoval o tom, kam a do jaké školy marketingu chodili takoví obři obchodu a výroby, jako Baťa, Ford, Rotschildové, a desítky dalších veleúspěšných businessmanů, bez kterých by to prostě ve světě nefungovalo. Došel jsem k závěru, že tihle pánové do žádných škol obchodu, ba do vůbec žádných škol moc nechodili. Většinou se jim nedostávalo peněz na vzdělání, nebo školy, typu jak úspěšně prodávat, vyrábět a pracovat s lidmi vůbec neexistovaly. Pak se ovšem naskýtá otázka, odkud věděli jak na to….
Tady jsme u záhad, které nás nečekají ani tak v hlubinách Mariánského příkopu, či v dálkách kosmu, ale v našem mozku. Co ještě stále skrývá šedá kůra mozková, v čem spočívá originalita, výjimečnost, nadání, schopnostičlověka? Kdy v sobě jedinec nachází tvůrčí sílu, která ho, pokud bude ve správný čas a na správném místě, dovede k cíli? To jsou ony zážitky, kdy na obrazovkách televize vidíte talenty, které ohromí svou výjimečností, nebo když vaše dítě poprvé promluví. Zázrak, který se děje ve vašem okolí.
V poslední době jsem měl možnost být dvakrát konfrontován s nadějí, že nejsme jen konzumenty, a že ne všichni žijeme jen díky elektřině a telekomunikační technice. Že číst a naslouchat neznamená negativně se vymezovat vůči těm, co jenom konzumují.
Není to tak dávno jsem se v Raspenavě účastnil dvoudenní prezentace – rekonstruovaného podstávkového domu. Jeho majitel Mirek Baco to celé pojal marketingově neskutečně obratně v duchu nic neponechat náhodě. A tak to vše, jak se říká, dopadlo na výbornou a s hvězdičkou. Štěstí přeje připraveným tady platí bezezbytku. Na nic se nezapomnělo. Ani pozvat mě, abych se pochlubil starými pohlednicemi, které sbírám a knížkami, které jsem napsal.
Setkání s lidmi v Raspenavě mne ohromilo. Každý, kdo se zde prezentoval, musel udělat něco navíc, něco výjimečného. Namalovat obrazy, vypálit keramiku, nafotit krásné fotky, ukovat v žáru náramek, napsat knížku, vystavit sbírku, umět věštit, střílet z luku, šermovat, hrát divadlo, zpívat, postavit model letadla, hrát na kytaru, flétnu…
Na flétnu hrála Anička Budaiová, která chodí do druhé třídy ve Stráži nad Nisou. Kromě toho Anička zpívá (i v Severáčku), modeluje z hlíny, sbírá pohlednice a má vlastní e-mailovou adresu. Má dva starší bezva sourozence a tátu s mámou, a co je nejdůležitější, všichni se dozajista Aničce věnují a je to poznat. Tak se rodí talenty...
Prezentuji své knížky a říkám první, druhý, třetí díl, nadechnu se a slyším Aniččin hlas, jak na posluchače křičí z vedlejší místnosti: „Čtvrtý díl je v tiskárně!“ Lapám po dechu a říkám: „Pátý -“, a Anička opět vstupuje do mého monologu: „Ten se píše!“. Posluchači, přítomní návštěvníci nevěří a smějí se. Potvrzuji dané reálie. Anička nevědomky dosáhla na něco, co „velcí“ musí pracně vymýšlet a co je originální. Pokračovali jsme takto už stále, takže se sdělení „čtvrtý je v tiskárně a pátý se píše“ stalo okřídleným a potěšilo každého, kdo ho slyšel.
Nejhorší lidská vlastnost, kterou z duše nenávidím je závist. Ale tady trošku jejím rodičům závidím a závidím té holčičce její postoj k světu, její říz, a to, co ukrývá pod vlasy. To je mé setkání s Rámou...
Ještě se chci pochlubit, že mi můj syn včera zavolal, a řekl mi s úsměvem: „Jsi táta profesora,“ právě cosi odpřednášel, obhájil, teď jenom čeká na jmenování prezidentem a bude vysokoškolským profesorem na liberecké Technické univerzitě.
Jsem i na něj patřičně hrdý. Patří tak trochu mezi Baťu, Forda, Rotschilda, Bacu, Aničku... Mezi ty jedničky.

Dopis praotci Čechovi

Vážený
praotec Čech
poštovna Říp
PSČ 00 000 pošta Roudnice
Čechy

Píši Vám .....

Pln obav z nejhoršího, neboť i mně není lhostejno, kdo sedí na Řípu, kdo za koho kope v okresním přeboru o to víc, že spolu s Vámi bydlím v oné zemi plné pilných včel a chlebového kvasu, strdí, pěkných, silných zdravých volků, medu, škodovek, cukru, chmele a karlovarského porcelánu.

Pane Čechu, bojím se, že jsme na prodej. Tedy, pokud už nejsme dávno prodaní. Nevím, která česká realitka to má v kompetenci, ale jsou tu pořád i ty s cizí účastí, kterým tady v Čechách lípy nevoní. I když připusťme, že pokud jde o počasí, naftu a zemní plyn… Proč zrovna hora Říp? Proč ne třeba Saudská Arábie, Gibraltar, větrná Patagonie, slunná Andalusie? Proč zrovna naše lesy plné klíšťat? Orlická přehrada od shora dolů plná barelů?

No vidíte, a nechce se mi odsud, jsem tu i díky Vám doma. Nevím, co ti Lobkowitzové s Řípem zamýšlejí. Nejlíp by bylo demonstrovat nebo defenestrovat, ale to už tady bylo, to všechno české dějiny pamatují.

Praotče Čechu, s vlasy prokvetlými, rukou žilnatých, svalů ochablých, náš pantatínku bydlící v Rotundě na Řípu, píši Vám: Prosím, neprodávejte Říp. Vezměte si módní hypotéku. Budu Vám ručit čím budete chtít, třeba i celou svou rodinou. Kam bychom šli? Nic není volného ani last minute. Slevy na dítě, dvě země „za cenu jedné“. Není to úžasné? Není.

Čechy jsou krásné, Čechy mé… Oželím naftu, zemní plyn, drahý benzín, drahé sluneční kolektory. Máme pivo, chmel, škodovky, uran… Máme i předražené dálnice, korupčníky, ale čert je vem. Já fandím v prezidentských volbách právě Čechovi, Čech na Hrad, když už, ale ať se neprodává Říp. Mít hrdost starých Čechů! Nebrat nic vážně v našich dějinách neznamená nemít rád. Starý Lobkowitz ať třeba prodá zámek, obrazy, expozici známek, babiččiny šaty, ale Říp? Ten by měl zůstat Čechům navždycky, věčný a náš.

Říp nikdy nebude Matterhorn. Naše řeky nebudou slavné jako Rýn, Dunaj či Don, ale prodat Říp mi připadá, tak trochu pod úroveň českých dějin. Hlavně je to nefér vůči těm, kteří sem přišli jako první a hleděli k Řípu s láskou. V tomhle buďme hodně sentimentální a nedělejme nic, co by nás později nebylo hodno.

Váš Egon Wiener

P. S. Pokud byste si nemohl vzpomenout, maminka se jmenovala Hanzlíková