Mám rád zvířata s dost
podstatnými výhradami. Dovedu si to zdůvodnit pádnými argumenty. Jsou
inteligentní a ve vztahu se mnou mi to dávají najevo. Od malička.
Jsou mi čtyři roky a hlídá mě pes, místo,
aby to bylo obráceně. Ještě dneska slyším jak maminka říká Rexovi: „Jdu
k sousedce pro vajíčka, dej na Jiříčka pozor.“ Jen co maminka zavře
vrátka, Rex zvedne jednu zadní nožku a skropí mě svou močí. Rozvážně, uváženě
si mě označí, jsem součástí jeho území, a mně je k pláči. A maminka, když
se vrátí, ho ještě pochválí a to počůrání jde na vrub mému svěrači. Měl jsem si
říci, když to sám neumím, asi Rexovi….
Jsem o něco starší. V kleci mám
andulku. Učím ji mluvit. Nemluví. Učím ji cizí řeči. Ve škole se učíme rusky. „Spasíba
- děkuji,“ řvu na nebohou andulku už měsíc, ráno, večer, když přijdu ze školy.
Nic. Andulka je němá a pravděpodobně od narození i hluchá. Už si nevím rady.
Přizval jsem na konzultaci strýčka Valtra, tehdy začínajícího odborníka na
příbuzenské žluté kanáry, ale nic. Ze zoufalství nad tím, že hmota,
v tomhle případě obalená žlutým peřím, zvítězila nad duchem, ji ke slovům
– spasiba – děkuji přidám potichu: „Ty mrcho, trhni si.“
Nevzdával jsem to, a pak jednou to
přišlo samo od sebe. Přijela k nám návštěva, tetička z Prahy, už
velmi stará dáma. Šlo jí především o to, zda to budeme my, kdo po ní bude
jednou dědit. Přijela si nás proklepnout, prověřit. A co čert nechtěl,
všichni dospělí se něčím chlubili, a tak
jsem se rozhodl, že to taky zkusím. Co když konečně andulka promluví.
Pozval jsem tetičku do svého
pokojíčku a chlubím se tím, co kde leží, a že si sám uklízím. A slyším jak
tetička říká – bravo, a tenhle ptáček, umí mluvit?... Andulka se na ni podívá a
bez vyzvání zaječí: „Spasibo – děkuji, babo šeredná!“
Když nám později tetička zdůvodnila proč nám nic neodkáže
použila i argument „babo šeredná“. Ano, andulka přidala to, co slyšela od mého
tatínka. Když jsem byl ve škole a táta měl odpolední, tak chodil andulku učit
slova spasibo – děkuji a myslel na to, jak mi nepomáhá. No a přitom si párkrát
vzpomněl na pražskou tetičku a vyklouzlo mu: „Babo šeredná!“
Od návštěvy pražské tetičky u nás doma andulka
zobáček nezavřela a musela jít z domu. V té době hlasatel
v rádiu často uváděl, co řekla ministryně Anežka Hodinová – Vzpurná. Andulka
počkala, a když se hlasatel nadechl a
zaječela jako na lesy:“Baba šeredná…“ Prostě zvířátka nebyla moje taneční
parketa.
Bylo mi 14 let a přes ulici
v zahradě bydlela spolužka s mimořádným sexy předkusem a jménem neméně
přitažlivým– Indula Vydrová. Strašně jsem jí chtěl….ukázat vycpaného aligátora,
který na mou adresu dorazil z Venezuely od strýčka námořníka. Ten dobře věděl,
že pokud si dítě hraje se zvířaty, leccos od nich pochytí. Byl už moc dlouho na
moři, a tak mu přišlo normální poslat mi aligátora plněného pilinami. Podotýkám
psal rok 1959… Krokodýl, kajman či aligátor, mě to bylo fuk, hlavně, že došel.
Máma s tátou si ještě dlouho ťukali na čelo, přišla-li řeč na námořnictvo.
Já to viděl jinak. Nalákám Indulu
k nám domů, podívat se na tu vycpanou obludu. Byla dokonalá. Otevřená tlama,
v ní kompletní řada špičatých zubů, kůže pravá, na délku velikosti určitě jednoho
metru. Nenapadlo mě nic lepšího, než do tlamy té vodní obludy strčit něco pro
Indulu, a pak ji přesvědčit, aby tam
strčila ruku a vytáhla si to, jako papoušek, co tahá na poutích v obálkách
štěstí. Co myslíte? Ta kajmaní mrcha vycpaná v ,,posmrtné křeči“ zaklapla tlamu,
když tam měla Indula ruku až po zápěstí. Neptejte se mě prosím na nic…
Krokodýlovy zuby byly infikovány
něčím, s čím si běžně v Karibiku hrají malé indiánské děti a co
zabíjí papoušky, vorvaně a co neohrožuje lidi. Indule ruka na půl roku ochrnula
a půl vesnice s námi do smrti nemluvilo. Potvoru mořskou jsem později
prodal na blešáku prvnímu zájemci. A zvířata už chci vidět jenom
v zoologický.
To mi bylo o hodně víc, když jsem
synovi ukázal, jak jsou ti vodní ptáci s velkým zobákem a lalokem pod ním
hloupí, a že je zajímá jen žrádlo – ryby. Čtyřletý Jakub má oči navrch hlavy.
Já zvoním svazkem klíčů pelikánovi nad otevřeným zobákem, když náhle cvak! a
klíče mizí v jeho zobáku. Jakub mává radostí ručičkama a křičí: „Ještě,
táta krmí, krmí….“
Klíče mi vedení zoologické zahrady vrátilo. Souhlasil jsem, že mě uvedou
v textu na nástěnce, kde píší o lidech lehce postihnutých dysfunkcí mozku,
krmících zvířata…. Od té doby si o zvířatech jenom čtu a můj oblíbený autor je
Jaroslav Hašek. Máme stejné zkušenosti a zvířata milujeme, i když nemusíme….
Žádné komentáře:
Okomentovat