Tak jsem uvažoval o tom, kam a do jaké školy marketingu chodili takoví obři obchodu a výroby, jako Baťa, Ford, Rotschildové, a desítky dalších veleúspěšných businessmanů, bez kterých by to prostě ve světě nefungovalo. Došel jsem k závěru, že tihle pánové do žádných škol obchodu, ba do vůbec žádných škol moc nechodili. Většinou se jim nedostávalo peněz na vzdělání, nebo školy, typu jak úspěšně prodávat, vyrábět a pracovat s lidmi vůbec neexistovaly. Pak se ovšem naskýtá otázka, odkud věděli jak na to….
Tady jsme u záhad, které nás nečekají ani tak v hlubinách Mariánského příkopu, či v dálkách kosmu, ale v našem mozku. Co ještě stále skrývá šedá kůra mozková, v čem spočívá originalita, výjimečnost, nadání, schopnostičlověka? Kdy v sobě jedinec nachází tvůrčí sílu, která ho, pokud bude ve správný čas a na správném místě, dovede k cíli? To jsou ony zážitky, kdy na obrazovkách televize vidíte talenty, které ohromí svou výjimečností, nebo když vaše dítě poprvé promluví. Zázrak, který se děje ve vašem okolí.
V poslední době jsem měl možnost být dvakrát konfrontován s nadějí, že nejsme jen konzumenty, a že ne všichni žijeme jen díky elektřině a telekomunikační technice. Že číst a naslouchat neznamená negativně se vymezovat vůči těm, co jenom konzumují.
Není to tak dávno jsem se v Raspenavě účastnil dvoudenní prezentace – rekonstruovaného podstávkového domu. Jeho majitel Mirek Baco to celé pojal marketingově neskutečně obratně v duchu nic neponechat náhodě. A tak to vše, jak se říká, dopadlo na výbornou a s hvězdičkou. Štěstí přeje připraveným tady platí bezezbytku. Na nic se nezapomnělo. Ani pozvat mě, abych se pochlubil starými pohlednicemi, které sbírám a knížkami, které jsem napsal.
Setkání s lidmi v Raspenavě mne ohromilo. Každý, kdo se zde prezentoval, musel udělat něco navíc, něco výjimečného. Namalovat obrazy, vypálit keramiku, nafotit krásné fotky, ukovat v žáru náramek, napsat knížku, vystavit sbírku, umět věštit, střílet z luku, šermovat, hrát divadlo, zpívat, postavit model letadla, hrát na kytaru, flétnu…
Na flétnu hrála Anička Budaiová, která chodí do druhé třídy ve Stráži nad Nisou. Kromě toho Anička zpívá (i v Severáčku), modeluje z hlíny, sbírá pohlednice a má vlastní e-mailovou adresu. Má dva starší bezva sourozence a tátu s mámou, a co je nejdůležitější, všichni se dozajista Aničce věnují a je to poznat. Tak se rodí talenty...
Prezentuji své knížky a říkám první, druhý, třetí díl, nadechnu se a slyším Aniččin hlas, jak na posluchače křičí z vedlejší místnosti: „Čtvrtý díl je v tiskárně!“ Lapám po dechu a říkám: „Pátý -“, a Anička opět vstupuje do mého monologu: „Ten se píše!“. Posluchači, přítomní návštěvníci nevěří a smějí se. Potvrzuji dané reálie. Anička nevědomky dosáhla na něco, co „velcí“ musí pracně vymýšlet a co je originální. Pokračovali jsme takto už stále, takže se sdělení „čtvrtý je v tiskárně a pátý se píše“ stalo okřídleným a potěšilo každého, kdo ho slyšel.
Nejhorší lidská vlastnost, kterou z duše nenávidím je závist. Ale tady trošku jejím rodičům závidím a závidím té holčičce její postoj k světu, její říz, a to, co ukrývá pod vlasy. To je mé setkání s Rámou...
Ještě se chci pochlubit, že mi můj syn včera zavolal, a řekl mi s úsměvem: „Jsi táta profesora,“ právě cosi odpřednášel, obhájil, teď jenom čeká na jmenování prezidentem a bude vysokoškolským profesorem na liberecké Technické univerzitě.
Jsem i na něj patřičně hrdý. Patří tak trochu mezi Baťu, Forda, Rotschilda, Bacu, Aničku... Mezi ty jedničky.
Žádné komentáře:
Okomentovat