pondělí 30. července 2012

Běhání



Asi mě běžícího kolem přehrady, na Českou chalupu nebo po lesních cestách, nepotkáte. Jen jsem se zkusil zeptat, co dneska stojí běhání tak, aby se za mě příbuzní nestyděli, psi na mě neštěkali a ostatní se neohlíželi. Po pravdě, nemám na to, nedědil jsem.
V obchodě s tímhle vzácným zbožím, kde prodávají věci na běhání, jsou na ledacos zvyklí, ale na důchodce ne. Chtěli mne obléci od hlavy po paty. Co, obléknout! Svléknout donaha, ožebračit, zadlužit…
Začali čelenkou na vlasy, krémem na obličej a značkovými brýlemi. Následoval jelení lůj na rty s jelenem, co měl kříž ze zlata mezi parohy. Nátělník ze speciálních vláken, co propouští a nevpouští, tričko s pamětí s drcem ze speciální oceli. Kapsička na krk, kapsička na bok, opasek – vše značkové kvality. Hodinky se spoustou funkcí, odrazky na horní část těla, elastické kalhoty, pod ně speciální trenýrky. Ponožky se vším, co překonává myšlení a boty, co si s vámi povídají. Vše v ceně ojetého automobilu. K tomu ještě leccos na obranu před psy, sběrači kovů, různé prvky účinné sebeobrany. Něco, abych byl vidět, abych byl slyšet i v mlze, v dešti, v silničním provozu. Abych byl identifikován, byť zahrabán nedbalým řidičem v nějakém úvozu.…
Pokud to shrneme, provozování tohoto sportu dosahuje nákladů malé jaderné elektrárny, což přesahuje můj důchod o celé tři miliardy, což mi dovoluje běhat pouze v případě, že hledám někde úlevu.
Co z toho plyne, vážní, kteří mi neustále připomínáte nadváhu? Hubnout ano, ale ne za podmínky, že budu běhat v trikotu podle módy a nejnovějších trendů z časopisů. Raději si koupím vycházkovou hůl s gumovým špuntem n konci. To bude vrchol luxusu.

Otevřený dopis Pozitivním novinám


Milý Pavle a Martine Loužečtí, milá Jitko Dolejšová i všichni další, které jsem přímo neoslovil, Vaše manželky, manželé, rodiče a přátelé, kteří jste stáli za oponou, za scénou!

Jsem povinen Vám všem poděkovat. I Vy jste napomohli tomu, že tu jsem a píši. Že literatura se i pro mě v důchodu stala součástí života, života, který jsem si přál. Snad jsem i prostřednictvím Pozitivních novin vstoupil někomu do života, a byť malinko, třeba ovlivnil jeho pohled na svět svým pozitivním postojem.
Musím Vám poděkovat a dělám to rád. Děkuji všem z Pozitivních novin, že plníte své předsevzetí, a že je radost s Vámi spolupracovat. Pavle, vězte, že největší dík patří Vám…
Jsem rád, že se Vám moje příspěvky líbí. Mně se líbí i ilustrace, kterými články ilustrují Vaši spolupracovníci. Myslím, že dohromady jsme vytvořili dobrou partu, která společně něčeho krásného dosáhla.
Díky Vám všem, zpod jejichž rukou vycházely tak krásné „Pozitivky“ a věřím, že tomu bude stejně i v budoucnu. Že po překonání potíží (s podivem jsou to finance), pojedete opět na plný plyn ke svým čtenářům. Moc, moc to přeji Vám, ale především čtenářům, kteří si na Vás zvykli a díky Vám nás oslovovali na ulicích. Škoda, že nemám víc peněz. Věděl bych, kam je investovat… Možná můj článek bude malou inspirací těm, kteří nevědí, co s penězi.

Hodně pozitivních chvil Vám přeje dopisující čtenář, přispívající autor a fanda

                                                                                                        Egon Wiener

neděle 29. července 2012

Hospody – jsou i v Liberci



Kam jinam, když má žena nebo muž chuť si stýskat, když má žízeň, chuť si popovídat. Když mají vztek nebo by radostí řvali.
Hospoda a s ní chuť se opít. Něco sníst, pobavit se s přáteli. Hospoda to je kolorit svého místa, každá je trochu jiná. Hospoda je něco víc, než stačím říct… Co hospod znám, to jiná okna do světa, průvlaky ke hvězdám. Každá, každičká je jiná, šitá na tělo, jen si vybrat. Jsou hospody, které jsou jak zaoceánská loď, kde je silný mořský vzduch, kde se s tebou houpá podlaha a je ti špatně od žaludku.
Jsou hospody, kde dostaneš tataráka a k tomu jednu přes hubu, jako třeba ,,U Žabáka“, kde tě odnesou až k východu a nakopnou do zadku. Ne, to není personálem, to se tak sejde sestava kunčoftů. Tady se rádi perou, jako jinde hrají karty nebo šipky.
Hospoda řeší i úkoly vlády. I tady zasedá magistrát. A mohu říci, že ,,parlament“ pod Libereckou radnicí měl to, co tomu pražskému schází – chuť a schopnost něco vymyslet, na rozdíl od těch v Praze, co jeden druhého udává, natáčí, stenografuje a fotí….
 Jo, hospoda, to je věc. Dobré jídlo, pivo, hostinský a krásné servírky. Být při tom, když se dělí o tringelt. Dívat se i do hlubokých černých očí barmanek, obzvlášť, když je musí sklonit pod barový pult. Být šarmantní, nechat si připálit. Dát si to pivo jako křen, vybrat si. Poslouchat i vyprávět a nebýt omezen. Sedět a vědět, že mohu, co si budu přát. Mít chuť a dát si to, co budu chtít. To vede mé kroky do hospody, to je má alternativa, kterou si nedám brát. A nebudu se bát. Točí tady dobré pivo.  Pijí všichni. Kdo nepije taky umře - dehydratací. Já hasím jenom žízeň. Ale, dát si pivo a bokem buřty nebo tlačenku s cibulí, utopence... Dá si každý.
Platí pořád to stejné, kdo pil, umřel, kdo nepil taky. Ono opravdu jinak chutná pivo ze sudu, z tanku, než z láhve. Celá staletí platí, že dobře ošetřit pivo je vůbec to nejlepší, co pro tenhle zlatý mok může výčepní udělat. Však také dobré pivo musí pořádnou čepici a pokud nemá, něco není v pořádku. A půllitr musí stát na porcelánovém tácku, i když nyní stačí i papírový, potištěný hezkými obrázky.
Okolo piva to je celý obřad. Pivo musí být ošetřený a s hospodou se to má tak, že hospodský, co to s pivem neumí, musí pryč. Jako by si nadělal do gatí. Je až s podivem, jak často chuť piva umí nabudit. Hospoda je malá rodinná firma, kde si piva váží a umí je roztočit. Pivo je Čechů ráj, zpívá se ve známém kupletu a hospoda to je ten kostel, ve kterém kněz se ohání s tácem půllitrů. To je onen svatostánek, oáza na poušti, benzínová stanice, studna, kde jen fata morgana dovede mysl žíznivého poutníka ošálit.
Hospoda je svatostánek, kam přicházím nejen pít, ale i s hospodským poklábosit. S ním je radost posedět, rozvinout teorii, dopátrat se konce světa. Tak nějak si představuji svou hospodu, svůj stůl, sklenici. Tam, všude jsem hostem, kde popiju a něco k tomu sním. To je má hospoda, to je můj nový domov. V Liberci byly dva. Na obou koncích města, pod Ještědem a u opic. Škoda, že už nejsou! Byly jako dva ostrůvky v moři piva….

Píši Vám, pánové Voskovče a Werichu



Kdo jsem a kam kráčím, odkud mne vítr přivál.
Má tlupa táhne vesnicí, jsem osel nebo básník.
Jsem tu a rolničkami chrastím, odpověď mějte mou.
Aj, diváci národní, jenž jste se s večerem tu sešli…
Osel a stín – osvobozené divadlo – Praha 1933, volně Eqon Wiener

Svět bez Vás už není světem, co se pral, neboť, už nemám čemu bych se smál…
Pokud se nechci smát broukům a pijavicím. Je toho tolik, na co bych si rád sáhl. Alespoň na tu fůru. A na ní bych chtěl vidět vás dva. Velkovýrobce smíchu, prima, primisima zboží První republiky. Bohatě zásobený sklad, k dodání promptně, denodenně mezi 20. a 23. hodinou večerní v Osvobozeném divadle v Praze. Žel, pouze strojem času, zpátečkou.
Viděl jsem fotku ze sálu, který se náramně bavil při odpoledním představení Revue Osel a stín v neděli 17. 12. roku 1933. Smáli se, až plakali. Vždyť byli ve vesmíru téměř sami. Noviny o nich psali, že zneužili chemii a ta má na svědomí oblíbenost divadla, slávu komiků a žár těch nedočkavých paží, co freneticky tleskají.
Píši Vám, drazí pánové, dnes bychom řekli angažovaní, na rozdíl od těch, co taky dělali zábavu, žel tak trochu při tom tehdy kolaborovali a pak, pak byli smutní. A překvapení. Vaše srandičky byli z jiného těsta. Vás neměli rádi nacisti čeští nebo němečtí i všichni ti, co si mysleli, že Češi jsou mimo jiné i pupek světa. Fašistům vadilo to, že jste chodili na vysoké svátky do synagogy. A že jste nezakrytě spílali  Hitlerovi.
Umělci jako Vy se dnes už nerodí, natož aby statečně kritizovali nešvary. Už se rodí jen umělci - herci nekonečných televizních seriálů, reklam a zábavných soutěží. Jsou bohatí a nechtějí riskovat satirou své živobytí. Raději jeden druhému chodí za ženou a vzájemně se v Blesku pomlouvají. Jsou z nich příživníci sběratele drahých hodinek, motorek a aut. Nemají s Vámi už nic společného. Vy jste byli někdo, oni jsou jen kojoti a šakalové, havrani, krkavci, supové a mrchožrouti. Prodávají se sice za velké částky, ale žijí jen pro bulvár, rauty a VIP večírky. Kdeže jsou herci Osvobozeného divadla, a ti, kdo hráli a přitom riskovali existenci? Nyní jsou herci tlustými parazity současného režimu. Copak to Voskovče a Werichu nevidíte? Jak můžete mlčet k tomu zostuzení Vaší práce? A proto Vám píšu takhle nahonem. Není v silách božích, poslat sem na zem něco, z čeho by měla tahle čeládka strach a bobky? Uvažujte, chlapi, prosím o tom. Ta ostuda je už tak veliká, že by bylo možno použít vodní děla… Hrnec je plný a voda přetekla. Nelze se pořád jen krmit a tleskat do nekonečna…..

čtvrtek 26. července 2012

Kouřit doutníky



Lhát se nemá. A mamince jenom tehdy, když ji máte opravdu rádi. Něco mi říkalo, že mě ,,mírnix týrnix“ neočuchává, jak lovecký pes síťovku s uzeným. „Něčím mi, chlapče, smrdíš. Nic mi neříkej, já na to sama taky přijdu.“ V tu chvíli jsem se cítil jako její manžel, můj táta. Měla čich jako ohař a táta, starý milovník něžného pohlaví, věděl pokaždé kolik uhodilo. Jen se objevil u dveří, matka natáhla vzduch kolem otcovi hlavy, a ten, aniž cokoli stačil říci slyšel: „Pil jsi, muchlal jsi se se ženskou, kouřil jsi…“ To vše měl otec mimo domov přísně zakázáno. Pod sankcemi. A já, já v tom vyrostl.
Matka nepoužívala parfémy, nic, co bylo toaletizováno drahými vodami. Jednou, ještě hodně malý, jsem jí koupil za dvanáct korun ,,živé květy“, tehdy oblíbenou kolínskou vodu. Lahvička i s přáníčkem ke svátku letěla z okna rovnou do zahrady. Byl to dar, nebyl to dar? Později jsem matku přirovnával k policejnímu psovi a ke španělské inkvizici. To po přečtení knih o schopnostech středověkých čarodějnic. Matka musela být z jejich pokrevních příbuzných, protože pokaždé, když zavětřila, šla najisto. Hluboce opovrhovala ženami, které sváděly muže rtěnkami, voňavkami, éterickými mastmi, rafinovanými účesy s tužidly, avivážemi a pracími prostředky s pekelnými vůněmi lesa, mořského příboje, polním kvítím. Já si prostě doma za mlada užil.
Můj otec, co vím, tak za celý život jenom párkrát a jsem přesvědčen, že ani jednou to nebylo doma… Nemluvil o tom, pouze na mě loudil celá ta léta slib, že se, co živ, nebudu ženit… Tatínku, lhal jsem ti. Zkusil jsem to dvakrát s ,,účtenkou“ a párkrát jen tak. Rozepsat na limonády…. Znáte to sami, každá koruna je dobrá, takže proč rozmazlovat berní orgány.
Vraťme se k počátku příběhu. Bohouš mi nabídl doutník. Podnikavý šofér věděl co dělá, já nikoli. Souhlasil jsem. Krajina kolem Lovosic se vlnila, most přes Labe u Litoměřic právě opravovali. Svět se zdál být primový, teplý vzduch pronikal okénkem z mé strany a příjemně chladil i hladil. Co jsem nevnímal, byly drobounké jiskřičky z doutníku, které jsem nonšalantně klepal z otevřeného okénka škodovky ven z auta. Vítr nejen, že mi čechral vlasy, ale vracel jiskřičky zpět otevřeným okénkem na mou košili. Syntetika, německý silon – dederon, byla záhy terčem milionů oharků vynikajícího karibského doutníku.
Před Novým Borem nebylo co kouřit a vzali jsme stopařku.Vystupoval jsem v Machníně a záviděl Bohoušovi těch zbývajících šest kilometrů do Liberce. Stopařka si přesedla zezadu na mnou uvolněné místo vedle řidiče a odjeli. Já zůstal sám. Dlouho. Matka věděla, že řidič kouří doutníky. Cítila to dobře. Jen mou propálenou košili s miliony jemnými dírkami připisovala něčemu, čemu nerozumí. Já přece nekouřím… Řekl jsem jí, že jsme jeli a později stáli u nádraží a parní lokomotivy kolem nás projížděly a projížděly. Mnozí strojvůdci nás znali a tak zdravili, mnozí přikládali do ohně nové a nové lopaty uhlí…..

Milý Hurvínku, nešel bys do toho?



Ty stará obehraná desko! Co všelikerých setkání s tím pimprletem by se sešlo, a bůh ví, kde všude… Kus dřeva, drátky, látka, provázky, a hle, je tu Pinokio. Ovšem Hurvínek mu skvěle konkuruje. Jsme holt menší zemí. Tolstoj, nebo Skupa? Ono to je tak. Oč jsou oni větší, o to víc je Hurvínek užvaněný. Žádný Einstein to není, ani žádný rektor Karlovy university.
My dva jsme se potkali v Libereckém divadle F. X. Šaldy, když mi byly asi 4 roky. Odnesl jsem si zážitek. Ten dřevěný kluk na jevišti mluvil prapodivným ječivým jazykem, ale to hlavní bylo, že měl koloběžku. Já ne. Z představení jsem nic neměl, oči jsem měl jen pro ni. To se mi stalo ještě několikrát v životě, a neovlivnil jsem to ničím. Vášeň, to byla vždy moje slabá stránka, ale to prý se chlapcům občas stává.
Zpět k té dřevěné osobě. Má své dny, to když se zrovna neshoduje se svým protějškem na jevišti tátou Spejblem a s Máničkou. Teď nevím, zda se sestrou nebo sestřenicí. Obcénní domácnost doplňuje ještě dřevěný psík Žeryk. To vše mělo střechu nad hlavou – Divadlo Spejbla a Hurvínka. To by dnes by asi nešlo. Musí se šetřit. Docela by mě zajímalo, jaký by měl osud současný návrh, vytvořit takové nové současné divadlo pro děti...
Dovedu si představit, jak něco takového podobného  pracuje ve prospěch celé společnosti. Možná, že bychom pak zákonitosti ekonomiky pochopili rychleji. Mohlo by to pomoci řešit hurvínkovské drama v Čechách, neoblíbenost ministra financí pana Kalouska a pád vlády by mohl zastavit tandem tří českých dřevěných autorit, ke kterým bezesporu patří tvrdá, dutá palice Hurvínkova, nepolapitelný duch mnoha převleků Jára Cimrman a praktik z dob Rakouska  Josef Švejk.
Tito velikáni české politiky by mohli iniciovat odchod Česka z Eurozóny a vytvoření celku, který by zhojil bolest euroskeptika, presidenta republiky a vybudovat něco, co tu nikdy nebylo. Stát – stát Máničky a Hurvínka.                  

pondělí 23. července 2012

Kovkopové a zlatokopové v Libereckém kraji



Ač se to nezdá, skoro celý středověk v Libereckém kraji šlo o hledání kovů. To ostatní, jako pomeranče, cukrová třtina, fíky a datle a ananas, to vše, pokud bylo, tak přes Tuzex, a jen když na moři nefoukalo. Místním šlo hlavně o rudy železné, olovněné, cínové a v malé míře stříbrné.
 Důlní podnikání tehdy, to bylo lukrativní jako dnes výpočetní technika, přenos dat, informatika, nanovlákna současného byznysu. Takovým správným ajťákem minula byl JUDr. Jiří Mehl ze Strehlitz sezením v Praze, majitel Grabštejnského panství, kam patřila například Andělská hora i Panenská Hůrka u Chrastavy.
Aby Vás to nepletlo, tak se skutečně kopalo, protože bez toho to nešlo, v celém Libereckém kraji od Machnína po Nové Město pod Smrkem, napříč Jizerkami, Krkonošemi až po Turnov a Ještěd. Co kopec to Blaničtí rytíři,  hromada peněz, Aladinova jeskyně, pirátovo zlato a drahé kamení, ale díky i za písek a vápenec a panstvo hlásalo, že bere i pískovec.
Jo, tak to u nás chodilo. Obilí rostlo pomalu, a krávu nebo drůbež si často brali s sebou bez zaplacení procházející vojáci. Stále se něco hledalo se a ledasco se i našlo. Milým překvapením byl lignit – nejmladší uhlí, polodrahokamy, minerální vody i kvalitní stavební materiály. Zajímavé na tom všem bylo, že ač se našlo málo, hned se to právně ošetřilo a už to jelo. Daně, horní právo přijaté pro každou vesničku, jen když se začalo ,,těžit“, třeba již ve zmiňované Andělské Hoře či Panenské Hůrce. Mělo to význam, pokud se vynaložené finance vracely, ale pokud ne, šachty se zavřely.
Pak přišla Třicetiletá válka a s ní ubylo i pracovitých lidiček. Nové posudky, nové informace, nový závěr: málo stříbra, málo olova. Tak se to zkoušelo s textilem a sklem. Trefa byl textil. Bujel a rostl jako z vody, které tu je všude kolem požehnaně. Že skončil je smutné, ale skončili i dinosauři i větší páni z radnice. Lidé pořád něco zkoušejí a mají pravdu. Kdo na Liberecku by nechtěl průměrný plat? Zbohatnout, a třeba nechutně, o tom sní pravicový volič, levice má lepší program – zdanit milionáře. A všichni, bez ohledu na politickou orientaci, by se měli po pražském vzoru podívat, zda v minulosti nebyly předraženy městské investice…

neděle 22. července 2012

Vlajka, vlajka…



Nám už to tolik neříká, ale za První republiky tenhle časopis moc dobré jméno neměl. Patřil českým fašistům. Jeho svéráz překračoval meze slušnosti a čehokoli, co by slušný člověk unesl číst v demokratické společnosti. Jistý vrchol nevkusu L. Mayera si mohli čtenáři přečíst v hodnocení role Švejka z pohledu fašistické ,,Vlajky“.
„…. Švejk, dramatická postava, která se líbí Čechům, Židům, Burianovi, neboť hrdina není hrdinou – mýtem – ale ,pathologickou aférou´. V divadle Varieté se stal Švejk, podle Vlajky, prototypem idiota – žvanivý, pasivní živel. Není, kdo by jej zahrál, ježto není už herce Nolla a Vlasta Burian, to už nebude ono. Ano, kdo chce, vidí ve Švejkovi idiota, nefalšovaného – tupého ,dřepčíka´, který si svou tupost neuvědomuje. V Čechách žádných Švejků není? Všichni národové mají své tajtrdlíky, naše – české tajtrdlíky, můžeme srovnávat s postavou Švejka... Švejk je druhem posedlosti, krystalem hlouposti národa, ve kterém se ,magoři´ - ulejváci až příliš podobají Židům a intelektům českým, kteří se prohlašují Švejka znalí… ,Tupost´ hrdiny je tupostí, která je srovnatelná s hloupostí, která je dána české řeči.“ Toť slova Vlajky.
Švejk, postava slavného humoristického románu Jaroslava Haška, je Vlajkou hodnocen jako snůška neslušných anekdot, kdy hlavní postava Švejk dostává kolem své blbé hlavy svatozář. Nevím, kde autor našel opodstatnění pro svá tvrzení, ale patří bezesporu tam, kam Vlajka celá, i s celou dřevěnou žerdí. Vlajka se stala časopisem, který se ani nemusel pro svou diskreditaci trmácet daleko od Prahy a nabízet své produkty na západ od našich hranic v nacistickém Německu.
Co v ní bylo napsáno už samo o sobě čpělo smradem a touhou zapsat se do dějin netolerance a odmítání. Tam, kde Vlajka viděla špínu a zlovolné cizince, tam bylo možno spatřit alternativu a cestu byť louží, ale cestu, cestu, která je vlastní těm, kteří hledají. Je smutné, že i takové cesty, jako je hodnocení Švejka je spojeno nenávistí k Židům, k demokratům, k lidem jiné barvy pleti.
Přirovnání s otravnou mouchou sedající na bodlák…. Vlajka a její hoši se nikdy nestali v naší zemi tím, čím chtěli, většinou, která by ovlivnila dějiny. Vlajka patřila tam, kam i její autoři, a její produkty. Na smetiště…..                                              

pátek 20. července 2012

Dobrá zpráva pro čtenáře knižních vydání příběhů Egona Wienera


Již za dva měsíce, v září 2012, spatří světlo světa kniha Egonovy pohledy a pohlednice 4. Vyjde ve stejné grafické podobě jako předchozí, tentokráte v modré barvě a bude k dostání na obvyklých místech:
-          od konce září 2012 v obchodech s knihami
-          od 1.11.2012 do 31.12.2012 na výstavě starých pohlednic v obchodním centru PLAZA Liberec v odpoledních hodinách
-          u autora – po telefonické objednávce na čísle 603 598 334 nebo na emailové adrese egon.wiener@gmail.com
Můžete si zakoupit i předchozí díly, ale jen některé jsou ještě v omezeném množství na skladě.
Přeji Vám hezké chvíle při čtení mých příběhů.
                                                                                                          Váš autor Egon Wiener


středa 18. července 2012

Píši Vám, císaři Karle,Otče vlasti.


Píši Vám, císaři Karle,Otče vlasti.
Pokud dojde k šumu na poště a tenhle dopis dostanete Vy, Karle, poslední císaři rakouský pošlete dopis Lucemburkům… 
Klečím v prachu svého obýváku a mluvím k Vám, velký válečníku, později císaři a vládče. Pomilujte opět svou ,,otčinu“ i zemi matky své a pomozte tomuto národu!
Tolik se toho sběhlo od doby, kdy jste naposled zemských škůdců věšel, topil pekaře a do hladomorny poslal zlovolníky. Je na čase opět se vrátit k tomu, co pojmem slovo vláda obnáší a panstvo ve sněmu jaksi usměrnit, aby opět bylo možno řešit problémy.
Císaři a králi, pane Karle, buď milostiv a nasaď, prosím, palečnice a španělskou obuv svorně k údům verbeže té hladové, co zadlužila tohle království. Ať opět ať planou hranice a na nich ať se škvaří zloduchové nenasytní, co z cizí kapsy ujídají a maří náš sen – být bohatou a  počestnou zemí. Nechť  Tvůj majestát se naštve a zřekne se služeb panstva, co okrádá český stát. Ať kat sepere tu chamraď, co oškliví se peklu a Tvůj majestát jí nedovolí v klidu spát. Ať mocnosti práva pohltí jejich živočišný pach, aby nezbylo po nich nic, ni dluhy, ni smrad. Vydej, ó pane, na ně svůj císařský zatykač. Ať je pohltí peklo a nemaže se s nimi kat, padni komu padni. Ani o stéblo slámy navíc do studené cimry ve věži kulaté. Ať hrají třeba u okénka na housle, nebo tiše lkají. Buď jim přísným Otcem vlasti. Ať platí za zvyšování daní, DPH, za to, že nejezdí jako my, ostatní, tramvají, že jsou arogantní, že mají milenky, že nám chtějí vzít stravenky. Je toho moc, proč je lůza má mít v nenávisti.
Zasáhni tvrdě dokud je čas. Vezmi jim z cel televize, přehrávače, ipady, počítače, hrací konzole, ať místo hraní zpytují svědomí, případně je pošli ke Smíchovu, až budeš kopat základy Hladové zdi. Místo šikovných advokátů, ať je hájí šikulové z plzeňských univerzit. Dej jim možnost odletět ve španělských letadlech se zlatými padáky na zádech, o jejichž funkčnosti se dosud vedou spory.
Císaři a pane králi, pošli ty šantaly a zemské škůdce kopat uran do hlubokých slojí, ať se nám tam ožení a jejich plodnost klesne. Doufejme, že čert nikdy nespí a naše šance není poslední…

Časné léto roku 1968

Kapitán Onsorge z vojenské kontrašpionáže to nebral na lehkou váhu. Psal se rok 1968, bylo léto a bundokošili vojenské uniformy měl rozepnutou až po chlupatá prsa, což mě rozesmálo. ,,Čemu se smějete vojíne, to vypadá na vojenský soud a Vy se tu div neválíte smíchem, jste blázen?“
Bože, co jsem mu měl odpovědět? Seděli jsme v kanceláři kontrášů v dolních kasárnách liberecké posádky pod hlavní věží, ze které mě před rokem vítal pátrač, co během Šestidenní války na Středním východě vyhlížel letící izraelské letouny Mirage. Nyní, po roce, ,,lítám“ průšvihu já. Jak v románu od France Kafky….
Kontráš si uvědomuje absurdnost svého vyšetřování, ale je to jeho práce. Já už po několikáté říkám: „Ano, před koncem vycházky do Liberce, mě v několika dnech po sobě přiváží před budovu dolních kasáren autem s cizí poznávací značkou má sestřenice Naomi. Vysadí mě a jede k nám domů, do Machnína, já to stihnu včas na kavalec a spím….“
Problém je v tom, že sestřenka má na autě žlutou poznávací značku, značku domovského státu Izrael - IL, čímž je Onsorge zcela vyveden z konceptu. V podstatě se jedná o provokaci. V loni za Šestidenní války se hlídalo nebe nad Libercem, před izraelskými stíhačkami, a teď stojí každý večer auto s izraelskou značkou před kasárnami. Co s tím? Staří soudruzi by si věděli rady, ale píše se rok 1968, je léto a Bůh ví, jak to všechno skončí… Takže zastřelit ne - zavřít… Spadl mi kámen ze srdce.
Zaplať Pánbůh psal se červen léta 1968 a do konce srpna bylo ještě daleko. Rozvědčík pokračoval ve výslechu: „A co dělá ta tvá sestřenice?“ „Naomi pracuje v nemocnici ve městě Beer-Ševa.“ Kapitán jen pokyvuje hlavou: „A tady tě vozí do kasáren...“ Jsem naštvaný, a slyším se, jak říkám: „Není špión, je jí 19 let a nenávidí Němce.“ To si vyšetřovatel vezme osobně, ale ne. Dál si hladí pilníčkem nehty a hledá, jak z toho udání ven: „Proč nemá ráda soudruhy z NDR?“ To už skoro řvu: „Protože nám vyvraždili, ty debile, celou rodinu!“ To „debile“ si pro jistotu říkám jen potichu. ,,Aha,“ kapitán potvrzuje, že slyšel. „A kdy a kudy pojede domů?“ „Pojede asi tuhle sobotu, ale tak, aby nemusela přes Německo.“
Vyšetřování spěje ke konci. Nic jsem nepodepsal, nikoho jsem neprásknul, mohu odejít. Nasazuji si lodičku. Slyším, jak říkám: „Dovolte mi odejít, soudruhu kapitáne,“ a mažu si to na cimru.
Kapitán to bude mít těžší. Je si jistý, že něco tajím a moje sestřenice je špión v sukních. Budu veden v knize podezřelých, tak jako můj otec, dědeček a jeho dědeček a bude v ní veden syn, vnuk... Tihle hoši jsou vytrvalí.
          Na podzim mi vojna skončila. Dva roky v řiti. Ano i ne. Naučil jsem se toho dost. Především poznávat lidi. Kontráše, udavače, kluky z cimry. Sestřenice stále léčí v nemocnici v pouštní Beer-Ševě a Izrael se nesnaží napadnout Českou republiku. Jen já si občas vzpomenu, jak bylo bděle v Liberci….                 

Město v Čechách na čtrnáct písmen



Baronka Horowitzová byla ředitelkou jazykové školy. Nevím, jak svůj původ utajila, asi to bylo tím, že vyvdala ryze české příjmení. Jejím manželem byl za války plukovník naší exilové armády. Syn učil v sedmdesátých letech na místním gymnáziu na severu Čech. To byl on, kdo mi to všechno řekl, když jsme seděli u barového pultu, někdy o půl druhé v noci, zatímco místní hostili sovětskou komsomolskou delegaci.
Stále brečel, protože se bál, že z něho bude alkoholik a já si paradoxně uvědomil, že můj strýc Horst, který včas před Hitlerem utekl, byl otcem opilého suplenta vyznamenán Medailí za chrabrost před nepřítelem. Strýc Horst se styděl za své německé jméno, a tak mu kluci v Anglii říkali Sašo.
Mladý Horowitz usnul znaven pitím a mě odvedl k sobě domů Toník Součků. Tohle město bylo vždy plné hrdinů, nebo aspoň jejich blízkých příbuzných. Psala se sedmdesátá léta minulého století. V místní nemocnici léčil abnormálně tlustý doktor, ředitel, vyloučený ze strany. Jezdili se k němu léčit nejvyšší komunističtí pohlaváři pravděpodobně i z NDR, uměl výborně německy i česky. Byl odsud, z Liberce, jeho otcem byl Čech, předseda krajského prvorepublikového soudu, matka byla tělem i duší přesvědčená nacistka. Jak tohle všechno šlo v kádrových materiálech té doby zaonačit nevím.
Ředitelem místního domu pro mládež byl Toník Souček. Výška metr šedesát, droboulinká postava. Kamarád, major sovětské armády demilitarizovaný krátce po Druhé světové válce. Svá vysoká vyznamenání dostal jako velitel gardové hrdinské obsluhy baterie kaťuší. Učitelem na zemědělské škole nahoře u zámku byl Rumun. Poznámky si psal ruskou azbukou. Rozvrh vyučovacích hodin měl přizpůsobený, aby mu 20 minut velké přestávky stačilo k přeběhnutí ze školy přes celé město od zámku na gymnasium. Ve městě v té době byla také úžasná,nefalšovaná,naprosto původní,kolíčková rarita.Telefoní ústředna ještě ze starého Rakouska.z mědi,bronzu,zvonoviny usasezena v konstruci z těžké secesní litiny.Obsluhovaly ji ženy,spojovatelky s drdůlky ve vlasech...
Hrad ovládla rodina purkrabího Ledvinky. Jeho žena v kase, aspoň se to říkalo, vládla i městu. Proč ne? Kdo četl Zámek, Proces a další, nediví se. Už víc, než před padesáti lety sem jezdil a čerpal tady náměty pro své knihy syn starého pana Kafky, mladý Franz z Prahy. Pro místní kontrolor z pražské banky Franz Kafka.
A město? Však víte… Moc se nezměnilo. Je pořád stejné, jen teď se jim vrátil na náměstí do kovu zvěcněný vévoda Albrecht.

Žijí mezi námi



Je mu víc jak devadesát, česky umí líp, než německy. Jako německý voják strávil téměř deset let v zajetí, ostatní léta prožil doma v Liberci, aktivně se účastní společenského života, tlumočí, jedná v zastoupení liberecké německé menšiny s partnery doma i v zahraničí. To je pan Šolc, jak jej známe my všichni, kteří jsme s ním přišli do styku. Moji příbuzní, kteří s ním chodili do školy, do kulturních a společenských organizací už dávno zemřeli. On je tu stále a baví nás svými vzpomínkami. Jen máloco se za ta léta, co je tu s námi, obešlo bez jeho účasti. Jsem přesvědčen, že ještě zdaleka neřekl své poslední slovo, a že se s jeho humorem budeme setkávat ještě mnoho příštích let.
Nedávno jsem vzpomínal prastrýce, který před válkou obsluhoval na Ještědu, a že měl hezkou dceru, která se narodila na počátku 20. let minulého století. Samozřejmě, že ji pan Šolc znal. A dobře. Chodili spolu a bylo to vážné, ale ve finiši dala přednost jeho kamarádovi ze stejné ulice. Pak se tu objevil Hitler a místní museli do armády a na frontu. Oba kamarádi, jeden už ženatý s mou sestřenicí, se sešli u stejné dělostřelecké baterie na Krymu, když tomu ženatému přišel dopis od nejvyššího velení Wehrmachtu: Ztratil jste důvěru německého lidu a samotného vůdce Adolfa Hitlera. Sňatkem s Židovkou jste pošpinil čest německého vojáka a jste s okamžitou platností zbaven cti bojovat za Velkoněmeckou říši. Vraťte se domů s hanbou a hlaste se o práci na pracovním úřadě v Liberci.
Dotyčný to udělal s nebývalou radostí. Zbytek osazenstva baterie dál měl důvěru Hitlera i německé branné moci, později měl i štěstí a padl do zajetí.
Oba kamarádi se sešli doma víc jak po deseti letech. To jsou příběhy, které by člověk nevymyslel. I takové věci seděly ve městě pod Ještědem a přežít je, k tomu bylo zapotřebí i hodně velké štěstí.
           

úterý 17. července 2012

Píši Vám, svatá Zdislavo, a mám k tomu své důvody



Jaké? Nebyla jste doma. Nebylo nás málo, kdo k Vám přijel na návštěvu, a Vy jste byla bůhvíkde. No co dělat. Slavili jsme bez Vás. Dvacetiny znovuotevření hradu – zámku Lemberk po přestavbě. Přijeli jsme ze všech končin a všichni jsme si libovali. Bylo nám u Vás dobře.
Paní kastelánka byla milá, čísla účetní bilance kladná, slunce vysoko na obloze, sem tam teplá dešťová kapka. Krásná idylka, zlatý čas a Vy nikde… Aspoň jsme se podívali, kde přespáváte. Nic moc. Holobyt. 13. století. Cela skromné jeptišky.
Vy, paní z Křižanova, jste na svůj titul „svatá“ čekala dobrých 800 let. Když to porovnáme s dnešními studii práv v Plzni, je to jinačí. Skličující. Například Vy i Vaše generace jste byli trpělivější a skromnější.
Říkám z Křižanova, ale myslím, že Vaši předci byli rovněž z Palerma a prý jste do přízně i se slušnou rodinou Vikingů, která přijela na oněch známých zubatých lodích z Norska. Hloupost, ale významná - rodiče sází, děti sklízí. Z Vás byla, vlastně je svatá, naše, regionální paní Zdislava Havlová ze Lvové, bytem na hradě Lemberk č.p.1, Jablonné v Podještědí.
Má drahá, svatá obětavá paní, jsem rád, že jste tu s námi. Velký kus Vaší práce tu leží. Je krásné mít tady, kde jste začínala, tak slušné zázemí. Připouštím, že je toho moc, když jste ještě i patronkou ženství a rodiny. Nevím, jak si s tím Vaše tělesná konstrukce poradí. Máte přeci jen čtyři děti a muže válečníka, tak trochu na kordy s Přemkem Otakarem II., králem českým, co tady kolem skoro všechno postavil. Chlapi se už nějak popasují, tady jde o dobro mezi ženskými organizacemi. Tradice, netradice se vším se musí do Prahy - Bruselu. Kéž by to byly vždy jen čokoládové pralinky…
Vaši svatozář Vám nezávidím. Je to Váš závazek, úvazek na celých 24 hodin. Aspoň, že máte kde bydlet a máte milou paní domácí kastelánku, co Vám vychází vstříc. V tom to vězí. Mít někoho kolem, kdo Vám věří a je s Vámi. Teď ještě do toho církevní restituce. V tom mají prsty jistě čerti. V ateistické zemi zrovna tohle Vaši misii, svatá Zdislavo, nepodpoří. Budiž. Jsme tu i my, nevěřící, i těm může jít o naplnění Vašich ideí. Šťastná rodina, manželství bez násilí….
Závěrem mého psaní, paní Zdislavo z Lemberka, vězte, že slušní lidé jsou a budou vždycky s Vámi už proto, aby naštvali ty, co si sice něco podobného dali do programu, ale nic z toho neplní.
Vám přeji hodně zdraví a tvůrčích sil. Nedejte se.  

čtvrtek 12. července 2012

Rád bych Vás pozval do Severočeského muzea v Liberci



Severočeské muzeum v Liberci si opět sáhlo na medaili, tentokrát bezesporu na zlatou. Výstavou ,,Prapory a vlajky ve sbírkách Severočeského muzea 22.6. až 16.9.2012“ se vrátilo takříkajíc do první ligy, a opravdu je na co se dívat, co obdivovat. Už samotná vernisáž výstavy spojená s konáním 5. českého národního vexilologického kongresu, dala nahlédnout do nebývalého úsilí všech zainteresovaných připravit návštěvníkům zážitek – pohled na předměty, které v podobném množství a kvalitě dozajista nikde jinde než v Liberci neuvidí.
To se vskutku řediteli i kurátorovi muzea a všem zainteresovaným spolupracovníkům podařilo. I díky liberecké firmě Libera s. r. o., která se zabývá výrobou vlajek, se podařilo zrealizovat myšlenku, která překročila hranice regionu a jistě přiláká do města pod Ještědem ,davy turistů. Kéž by! Umět tak ,,prodat“, co máme doma a jinde to nemají, něco nabídnout… To „něco“ se tu právě objevilo.
Nebývalá expozice, která má všechny předpoklady nabídnout zájemcům o nevšední zážitek. Podobně nabízí v sousedním Německu město Žitava, vzdálené od Liberce 20 minut pohodlné jízdy autem výstavu historických unikátních postních pláten. Pokud by k tomu bylo umožněno zvídavým turistům spatřit v Liberci velkém divadle naprosto unikátní Klimtovu (!!!) oponu, pak by umělecký zážitek z unikátních účelových textilií euroregionu Nisa byl úplný. Nabízí se tím naprosto nevídaný triptych uměleckých reálií, který ve své podobě nemáme možnost spatřit jindy, než právě toto požehnané léto sbírkového fondu Severočeského muzea v Liberci.
Prapory dokumentující historii Liberce od 19. století po současnost na výstavě ,,Prapory a vlajky“ jsou zárukou, že návštěvník nebude zklamán ve svém očekávání. Je tu srovnatelná výjimečnost expozice a to i v porovnání s textiliemi v sousední Žitavě, nebo při spatření unikátní Klimtovy opony v Libereckém divadle F. X. Šaldy.
Liberecká výstava v Severočeském muzeu se tak stává výzvou a hozenou rukavicí všem, kteří si lámou hlavu nad tím, jak naše město pod Ještědem zkrášlit, kam pozvat návštěvu, co ukázat turistům, kteří se žel stále našemu Liberci  vyhýbají….                                                          

středa 11. července 2012

Domovní znamení



Jak se nám ten svět mění! Není to tak dávno, vlastně jen pár let před Marií Terezií, a svět domů se neobešel bez srozumitelného obrázku nade dveřmi. Jednoduché, vkusné. A pokud bylo z pískovce v zárubni dveří, domu to slušelo a nebylo, o co se přít.
A teď si představte, když v domku bydlel třeba ras, jak se měl vypořádal kameník s obrázkem domácího pána a s jeho řemeslem. To se však nedá srovnat s tím, jaké problémy by měl kameník v současnosti, pokud by chtěl vyjádřit kryptogramem, kdo bydlí v přízemí, v prvním nebo devátém patře. Už vidím jak pracně tesá do tabulky z pískovce obrázek – lehké topné oleje, rentgenolog, urolog, homeopat, slečna co pracuje pro nejstarší řemeslo v zastoupení rusky mluvícího pána, mluvčí nemocnice, voják z povolání, politik, pojišťovací agent, zubař…. Nejzajímavější by bylo domovní znamení kosmonauta nebo exekutora. Některé domy by vypadaly jako němé televizní obrazovky, jiné, ty fajnovější, jak tunely do vnějšího světa plného želé a čokolády.
 Svět domovních znamení. Víra, štěstí, naděje, srdce Ježíšova, kotva, koráb, nůžky, štůčky plátna… Jak se mění priority, sny, tužby, reality! Zjednodušit by to nešlo ani podle přesvědčení. Komunista? Nic snadnějšího než sladké třešničky. Ovšem takový člen TOP 09 to by byl oříšek, a to nemluvím o ódéesce, Zemanovcích, nebo o Okamurovi. Ještě, že dnes jde dělat všechno laserem, nebo přes Aukro. Je tu Slevomat, džípieska, pokročilá genetika, nanotechnika….
Co chtít od současného světa domovních znamení? To, co chtěli i naši předchůdci. Být hrdý na své zaměstnání, na to, co dělám rád. Ono to dnes kolikrát nejde, když není práce ani kameník, který by do kamene nad vchodovými dveřmi vytesal, čím se kdo vyučil. Tak si hleďme alespoň těch znamení, která přečkala do dnešních dnů. Jsou krásná, adresná a asi poslední. Žel ještě méně jich přečká, aby potěšila ty, kteří stojí ve frontě na krásu za námi…

Píši Vám, milý Krakonoši


Píši Vám, milý Krakonoši,
ač se mi doneslo, že těch jmen máte víc. V Čechách jste byl znám v pověstech o Rybecálovi nebo též Rýbrcoulovi. Do literatury jste vstoupil na druhé straně svých hor, jejímž jste byl vždy dobrým duchem. Ve Slezsku se Vašich jmen zmocnil první J. Musaeus, v Čechách se otcem Krakonoše stal Václav M. Kramérius, který o Vás psal roku 1794 v Praze a v Jindřichově Hradci. Stal jste se i motivem J. A. Koublemu ke hře pro děti - ,,Rybrcoul druhý na Krkonoších“ – Praha 1867.
Moc zajímavé je, za koho Vás po léta v Čechách měli. Tak zhruba do 18. století Vás moji spoluobčané z Polabí pokládali zcela vážně za strůjce povodní v Čechách, a tak se běžně chodilo od Mělníka ze středního Polabí k labským pramenům, a tam, podle prastarého obyčeje, se pouštěli dva černí kohouti, aby se tím uchlácholil duch Krkonoš.  V. S. Krolmus dokládá, že do r. 1815 se opravdu hospodáři z Litoměřicka, Boleslavska, Bydžovska i odjinud báli Vaší velké moci poslat zlo, velkou vodu do údolí….
No, musel jste mít, vašnosto, tam nahoře ve Vídni i na nebi pár vlivných přátel, neboť Vám nakonec pomohli zlikvidovat pověst zemského vandala, a strůjce povodní. Trvalo to pěkných pár let, než jste se změnil v sympaťáka, nám nejvíc známého z televizních večerníčků v podání herce Františka Peterky z Divadla F. X. Šaldy v Liberci.
Z dějin ještě starších vyplývá, že Balbín studiem došel k závěru, že první zmínky spojené s duchem hor přišly do Čech společně s německými kolonizátory našeho pohraničí. Balbín je též autor toho vznešeného antré – vstupu ,,Ribenzala“ na scénu, kdy zaklínači padali na kolena, neboť se zjevila postava vznešená za hřmotu a třeskotu krupobití, deště větru, chumelenice, jako by příroda brala za své.
Prý jste také rád používal řadu převleků, mnich, horník v kápi, jako stařeček, ale zjevoval jste se i co kobyla, ropucha a havran. Strážce pokladů. To jméno se Vám zalíbilo, a rád jste ho používal.
Milý Krakonoši, v cestě za Tvou tváří jsem dospěl k názoru, že Tvá osobnost je zrcadlem i ozvěnou chování společnosti, která vedle tebe od 17. století žila. Byl jsi přívětivý, ale běda těm, co se ti posmívali. Tvé převleky a časté změny nálad hovoří o tom, že stráž svých hor jsi bral zodpovědně. Nejstarším svědkem, který svědčí v tvůj prospěch stráže Krkonoš, je kněz Havel Žalanský. Ve svých knížkách o andělých zlých a dobrých v roce 1618 napsal: ,,Na horách českých krkonošských začasté se ukazuje mnich, kterýž Rubical sluje. Ten se k lidem přes hory jdoucím přitovaryšuje, k nim se vlídně má, aby dobré mysli  byli, napomíná, že jim cestu přes hory ukázati a je sprovoditi chce“….
Toť vše, co jsem si o Vás, o strážném duchu Krkonoš, v historii našel. Od šalebné, posměvačné, až po dobrotu srdce nevídané postavy v seriálu České televize.
Krkonoše středověku, to byly hvozdy nepřístupné plné dravé zvěře a zlých cest, místo zrodu mnoha pověstí, ale i přívalových dešťů a následných povodní. To vše bylo připisováno Vám, Krakonošovi. Vznikla tak zákonitě postava již je připisováno zlo i dobro, bytost, která má ve všem prsty.
Stal jste se legendou, ke které přispěly celé generace těch, kteří zde pracovali a žili. Mezi ně patřili prospektoři – hledači drahých kovů císařů Karla IV. a Rudolfa II. Je mnoho podob světa který známe, tak jako lidí, které potkáváme. A jedním z nich jste Vy. Ač fluidum, máte naše lidské vlastnosti. Jste jedním z nás. Z masa a kostí, směs zla i dobra. Jsem rád, že i u Vás převažuje to lepší, touha po spravedlnosti a radost, když se daří. Těším se opět do Krkonoš, dám Vám vědět….  

pondělí 9. července 2012

Píšu ti, Věrko Vojtíšková



Věrko, to se kamarádům, přátelům a nikomu z těch, co tě měli rádi, nedělá. Řekni mi prosím tě, kam jsi pospíchala? V Bille na Rybníčku jsi mi tuhle řekla: „Přijď, hodím ti zase klíče z okna do Vaňurovi ulice a otevři si dole dveře sám…“ Těšil jsem se. Vždyť když jsem se do téhle čtvrti přistěhoval, stál jsem na chodníku a slyšel, jak mi principál divadla F. X. Šaldy a ředitelka Domu pionýrů a dětí šeptají do ucha z obou stran: „Co tu děláš?“, a já tak poznal svoje první nové sousedy.
Znali jsme se dobře, byť byli o generaci dál. Oni byli ,,VIP“, já jenom kmán. Proto mě Věrka sem tam trefně usadila, a byla na mě jako moje máma a já ji občas i poslouchal. Patřila k tomuto městu, tak jako každý, kdo tu po osvobození začínal. Pro mne patřila k lidem jako byl rektor Čirlič, ředitel Textilany Nejezchleb, archivář Ruda a celá plejáda stavitelů, ředitel botanické a zoologické zahrady, malíř Beran, herci, lékaři a učitelé z našeho města.
Věrko, dnes na Tebe, při vyslovení Tvého jména, vzpomínají tisíce velkých čtyřiceti i padesátiletých dětí, kterým jsi v Pionýrském - dětském domě, tam u tramvaje, stanici před konečnou, dala prostor aby vyrostly. Já přišel do ,,pinďáku“ někdy v padesátém osmém na podzim. Nevím, jestli jsi tam už tehdy byla, ale už celá příští desetiletí ano a já, a určitě ne sám, jsem tam chodil rád. Chtěli jsme se od Vás, dospělých, něco naučit.
Nebyly to vždy jen hezké roky, kdy politiku a poctivou práci si pořád někdo pletl s klikou od dveří. No, vidíš, a přesto mnozí obstáli. Děkuji, byla jsi mezi nimi. Měl jsem teď obrovskou radost, že čteš mé knížky, a že jsme zůstali přáteli. Děkuji Ti, Věrko, za ty, kteří se nestihli přijít s Tebou rozloučit. Jednou, až Liberec zboří umělé betonové městské hradby, stojící mezi lidmi, bude se muset vrátit a přehodnotit po kom pojmenovat ulice. Po takových lidech, kteří pomohli tolika dobrým věcem, dětem, ze kterých vyrostli tátové a mámy, kteří na tvé ,,kroužky“, které jim tolik daly, nezapomněli…….

Placení šátečky – východisko z ekonomické stagnace



Platí se lecčím. Za zboží penězi, za hloupost slzami, za těžkou práci potem. V dějinách lidské civilizace najdeme řadu věcí, jejichž ekvivalent byl vyjádřen hodnotou zboží. Zlato, stříbro, drahé kamení, papír v podobě bankovky, mušle a třeba i šátečky….
Zajímavé je, že v Evropě se s platbou šátečky setkáváme právě u nás v Čechách. Nevím, zda k nám šátečky přišly z Číny, ale jsem si tím téměř jist. Tvařme se na chvíli seriózně, a řekněme si pár slov o tom, kdo byl kdysi tak hodný, a před víc jak tisíci a téměř sto lety nám zanechal informaci, v čem jsme byli rychlejší, než naši sousedi za zemskou hranicí.
Někdy počátkem druhé půlky 19. století ruský vědec a badatel, akademik E. Kunik odevzdal do tisku dílo Zprávy Araba AL-Bekriho o Slovanech a sousedech jejich. Z ní mi dovolte citovat vzpomínky na Prahu z doby Boleslava II. , tedy z 10. století.  Al-Bekri tu mezi jinými publikuje osobní vzpomínky židovského diplomata Ibrahíma Ben Jakuba, kterého Kalif poslal roku 973 jako vyslance ke dvoru císaře Otty I. do Quedlinburgu. Ten pak zapsal, že:
„Město Frága vystavěno jest z kamene a vápna. Jestiť všech měst obchodem nejbohatší, země jeho nejlepší jest zemí severních a největší má hojnost potrav. Pšenice se u nich prodává za knšár (minci arabskou) tolik, co muž jeden potřebuje na měsíc; ječmene se za knšár prodává, co pro jednoho koně stačí na 40 dní; a 10 kuřat se u nich prodává za knšár. A v zemi Boj´ma (v Čechách) dělají lehké malé šátečky z velmi jemné síťovité tkaniny, která sic k ničemu se nehodí. Cena šátečkův těch u nich pořád je stejná; 10 šátečkův za knšár. Jimi obchody vedou a vespolek spolu vyjednávají. Mnoho jich mají, celé nádoby jimi naplněné, a šátečky ty u nich znamením jsou bohatstva a předmětem nejcennějším. Za šátečky vyměňují proso, mouku, koně, zlato, stříbro a všecky věci.“
„Ejhle tu máme náhradu za kovovou minci v Čechách před devíti sty lety! Zdali to byla zvláštnost jen Čech samých, anebo užívalo-li se šátečků z závojové látky i v jiných zemích evropejských, ještě zůstává nerozhodnuto; zatím dosti na tom mějme, že arabský vyslanec o nich vypravuje jakožto o věci neobyčejné, kterou nalezl jen v Praze,“ dodává Kunik.
Nedejme se zmásti jednoduchostí nabízeného řešení eurokrize současné Evropy a nedělejme si iluze, že to, co bylo dobré před 1 100 lety bude fungovat dnes. Škoda, byla to bomba, kdyby se nějaká firma, a nemusí to být zrovna Jablonecká mincovna, pustila do výroby oněch všeobjímajících šátečků, byť jako suvenýrů, nebo místního platidla v kulturních institucích, muzeích, hradech a zámcích na území Česka – Euroregionů. Suvenýr opírající se o historický dokument, by se mohl stát velmi vhodnou upomínkou, třeba pro ty tisíce turistů křižujících naši zemi i těch, kteří zavítají k nám, do Libereckého kraje. Stačí oslovit nějakou tu malou textilní manufakturu na severu Čech a vytvořit společný suvenýr Trojmezí. Jistě bychom ho zvládli i v originálním balení.

sobota 7. července 2012

Když u nás prší



První kapky deště ani nevnímáte, to jenom po obočí a po tvářích Vám stéká trocha vody, a těch pár kapek nestojí za to otevřít deštník. V nejhorším se schováte pod strom, pod římsu v Pražské ulici, nebo vstoupíte někam do obchodu, nastoupíte, rychleji než jindy, do tramvaje, do autobusu. Zatím se vedle vás na asfaltu vytvořila kaluž, a kdosi neopatrný vás šťouchnul deštníkem do zad. Pokud jste si ho vy sami doma zapomněli věřte, že neutečete svému osudu.
Déšť v Liberci nebo v Jablonci je o rychlé vodě těžkých černých mraků, o řekách Nise, Smědé, Jeřici, Ploučnici. Tak, jako umí odpočívat voda, správný déšť umí přicházet rychle. Zprvu, jak říkám, je to spíš něco, jako že na paloučku padá rosa, maminčino láskyplné pohlazení. Pak přijde tátovo šťouchnutí, jako když jinde zahřmí. To začnou padat z nebe šňůrky vody a to vás přitlačí ke zdi. Tiskneme se a mačkáme se jeden na druhého…
Voda z nebe padá po vědrech. Leje jako z konve, a co je prapodivné, po chvíli, když už nemá kam by tekla, tlačí se vzhůru kanály. To je mela! Ulice náhle vypadá jako řeka a zastávka autobusu, dole na Tržním, je ostrůvek v moři. Voda je všude. Auta se tlačí u chodníků a město je plné zkřehlých vodníků. Ulice jsou plné mokrých triček s  výraznou křivkou mokrých prsou přitahující pohled kdekterého muže.
Mokří jsou všichni i stromy, větve, listy a poklopy kanalizací jen tlučou o asfalt. Voda kolem se snad vaří. Mokré jsou zdi domů, okapy nestačí, kdo nestačil zavřít okna, ten se domů ani netěší. Kam se schovali ptáci vůbec netuším. Město se zastavilo, a jakoby se zatajeným dechem poslouchalo. Co když nepřestane pršet?
Potoky vody a silnice, jak řeka Nisa, už tlačí před sebou, co jinde vzala ze zahrádky, za ploty, nebo pod okny. Rychlá liberecko-jablonecká voda je jako zlodějovy ruce. Nestačí, že si už vzala vaše boty, ponožky, nohavice od kalhot, které už za nic nestojí. Voda je bubeník, velikánské trouby hlas. Kde zůstalo šumění deště, šustot listí, kam padly první kapky? Teď jde o život.
Živel se rozzuřil, jako pes co trhá řetězem, uvázaný u boudy. Voda padá kolmo. Je jako stěna, která nás dělí od ostatního světa, kde neprší, kde se slunce na obloze normálně  směje a hřeje. Každý, kdo tohle letní vodní drama zažil, má na co vzpomínat. Můžete stát uprostřed města a město doslova hoří - odpařuje se všude kolem vás voda a pára z tisíců kapek stoupá k Ještědu a mizí v oblacích. Déšť pomalu končí. Končí hrůza, doslova apokalypsa. Diváci, užaslí a ještě celý zkoprnělí, se pomalu rozcházejí. To bylo něco uprostřed Evropy.
Městská doprava, osobní auta, lidé se pomalu vzpamatovávají. Všechno se vrací do starých kolejí, ptáci do korun stromů, do koryt potoků a řek ryby s potkany, prádlo na šňůry. Děti se těší do zoo, lidé pootevírají okna, aby se dalo opět doma dýchat. Obchody se plní lidmi. Je po dešti.                                         

Dámy a pánové, je tu inzerce



Žádný nevyžádaný spam, televizní reklama, či půjčka, ale pouze Maršnerova filatelistická čokoláda nejlepší jakosti. Každý balíček obsahuje 1 – 2 vzácné známky poštovní, k dostání u každého kupce a cukráře. Pro odrostlejší tu máme ,,ochranu nejjistější“ pro pány a dámy Francouzské speciality firmy Louis Rollin Paříž. Vzorky k upotřebě za ZL. 1,-. Pařížské dámské chránidlo jedna krabice ZL. 2,-. No, nekup to!
Naproti tomu ,,Kvildův fluid“, dávno osvědčený dietní kosmetický prostředek (k mazání) ve mně budí rozpaky. ,,Známka had – turistický fluid“ cena 1/1 lahve R. M. 1. ZL.; ½ lahve 60 krej. Ovšem, co robě, slyšel bych na růst vousů prof. Theodora. Cibule na vousy. Táž podporuje v růst vousů s neuvěřitelnou rychlostí, takže i šestnáctiletí v nejkratší době plný a mocný vous nabudou, což tisíci vysvědčeními bylo dokázáno…
Ještě tak ten zázračný drobnohled pouze ZL. 1,20. Předností drobnohledu jsou, že jím je 1000krát spatřiti zvětšený předmět – zrnka prachu a oku neviditelná zvířata jako chrousti jsou velikými… To vše bylo inzerováno v roce 1897.
 Co my? My byli dětmi prvomájových průvodů. Byly tím jediným, kdy v části alegorického vozu jsme se naplno účastnili obdivu, co všechno se to v okolí vyrábí a kdo to vyrábí. Dívky ve sportovních, v lehkých, krátkých šatech tkadlen, krátké sukně sestřiček, ženské na valnících jen tak na lehko, co pracovali v Lipu, v Tesle, v lese. To byla v podstatě reklama našeho dětství. A potom v kině, informace před týdeníkem, kdy otevírá pedikúra, holiči, kdy se zavírá hřbitov, kdy přijede pán s trabantem a bude prodávat brojlery. Televize nebyla, a když, tak s jedním programem bez inzerce. Ty přišli až s léty pozdějšími.
K tomu Liberecké výstavní trhy s Matuškou a Vondráčkovou a v každém pavilonu „fůra“ reklam na textil. V jednom se prodávalo vystavované zboží, jako šusťáky, gumové matrace, sifonové lahve, elastické kalhoty a takové ty absolutně nepotřebné hlouposti, které ovšem každý musel mít, něco jako závěsová céčka, velká lízátka a podobné drobnosti. A aby tomu byla dána koruna, byl tu jednou i pavilon užitého umění – umění kýče, sádrového trpaslíka. Co čert nechtěl, lidem se expozice líbila a patřila k těm nejnavštěvovanějším na LVT.
V praxi se tak potvrdilo, že prohibice, zákaz čehokoli problémy společnosti neřeší. Čím větší kýč, tím víc lidí tíhne k sádrovému trpaslíku. Čím víc je zábava pokleslejší, tím víc se piva vypije, tím víc smažených kuřat se sní. Reklama, stále živá, ohromuje svou hloupostí. Plní své poslání, čím víc se o ní mluví, nic jiného.

středa 4. července 2012

Na výletě strojem času



Místní národní výbor obce M. obeslal našeho souseda povinností noční hlídky zralého obilí v katastru obce. Což o to, takové milé pozornosti neušel ani můj tatínek, třídní nepřítel a určitě se dostalo i na vaše otce nebo dědy, pokud v padesátých letech bydleli na vesnici. Chlapi vyfasovali baterku a pokyny kudy, odkud a kam se vydat. A třes se, záškodníku se sirkami!
Hlídka byla utvářena tak nějak po sousedsku, a někteří se na ni i těšili. Kouřit se sice nesmělo a pít alkohol taky ne, ale to nikdo nebral vážně. Už pár hodin předem, na trase podél vlakových kolejí z Liberce do Chrastavy, si chlapi udělali sem tam i občerstvovací stanici. Lahve s pivem zahrabali nad Edovými ve stráni a podobně i nad hřištěm. Ono to ani tak nebylo o strachu z třídního nepřítele nebo z agenta chodce či mileneckého páru, který by v žáru rozkoše zralé obilí zapálil. Spíše se hlídaly jiskry z lokomotivy, které zhusta rozsévaly požáry, a tak mohly být zpochybněny tvůrčí síly pětiletky.
 Obec přes den žila bojem se slintavkou a to se vší razancí, neboť slintavka se týkala všech i těch, co si hovězí kupovali na ptáčky, na rajskou, do polívky. Bazénky s rozčvachtaným vápnem byly před vstupem do ,,Narpy“ - obchod s papírem, ,,Tepu“ - nitě, jehlice a vlna na pletení, Masny - řeznictví rodiny Braunerovy a ,,Smíšené zboží“ nevyjímaje. V podvečer, kdy utichl i místní rozhlas, který nás školil, co ve světě za hudbu frčí, přišlo na řadu hlídání obilí obecními hlídkami.
Obec M. se na svých zhruba třináct set obyvatel neprojevovala mimořádně protisocialisticky. Svých pět, šest protistátních živlů po kriminálech měla stále, ale tím nijak nevybočovala z průměru. Překvapila ale tím, kolik předválečných komunistů a německých antifašistů v ní ještě po válce žilo, a to bylo největším nebezpečím. Z toho měly různé akční výbory v Liberci jistě ujímání.
Tenkrát můj táta s dalším sousedem do hlídky nemusel. Se vším seznámený MNV věděl, že táta skvěle točí klikou od soustruhu – dvanáctky, v Chrastavském Totexu, takže do pole na noční hlídku šli jiní, hlavně ti méně spolehliví – úředníci. Těm nepomohli ani takové úskoky jako klamání vlastním tělem – operace hemeroidů. Soused K. na ně téměř zemřel, neboť než jít do špitálu, raději pro obec a pro nové zřízení doslova vykrvácel…
Tak nějak uchopili dané téma vesničtí ,,dobrovolní“ strážci zrajícího obilí a vycházeli den co den do tmy. Na železniční trati signalizovali strojvůdcům vlakům, jak mají jezdit, místním opilcům, kde bydlí, milencům mířícím do polí, kde si mají položit deku. Tahle telecí kozí léta byla svým způsobem fascinující. Mladí to brali, že je to tvůrčí a staří si pořád ještě nezoufali, protože věřili na zázraky. A jeden se vskutku stal. 
Ukrývané lahve s pivem pod tratí za školou někdo hlídačům sebral. Tohle se na frontě  s kulaky nedělá, tam jsme si všichni rovni, padni komu padni. A tak si chlapci stěžovali na obci, kde začalo interní vyšetřování. A protože nešlo o žádnou vládní, či poslaneckou komisi, za pár hodin měli viníka, přiznání a plné flašky zpátky v rouře pod silnicí na vlakové trati z Liberce do Chrastavy a dál po trati… Komunisti, nekomunisti, krást pivo, to je jako krást v Americe koně.. To se fakt nesmí. I my, budoucí pionýři v místní škole, jsme byli upozorněni na to, že se nesmí krást a zapalovat obilí, přeskakovat vápennou břečku před mlékárnou a tím bojkotovat boj se slintavkou, zavírat okna před reprodukovanou hudbou z místního rozhlasu – tlampačů na sloupech veřejného osvětlení. Vždyť to bychom se nedozvěděli, co hraje místní kino v hostinci U Zeleného stromu, kdy se koná pohřeb paní K., a že vodou se bude šetřit i u nás, byť tady, pod Ještědem, leje a leje.
Jo, přátelé individualisté, vy nevíte, o co jste přišli, když jsme si přestali koukat jeden druhému do talíře. Byla to doba bez žebráků a feťáků, ale o to víc bylo bonzáků. Později se to jaksi srovnalo. Místních tlampačů ubylo, hlídat obilí se taky přestalo. A víte proč? Protože už nejezdí pára, ale jen dieslové lokomotivy a z těch jiskra nevyskočí, aby zapálila. To byla malá exkurze do obce M. z let padesátých……