pátek 31. srpna 2012

Poznáte město, o kterém vyprávím?



Z nádraží vede do města ulice Nádražní. Ještě před mostem přes řeku uhneme vlevo a Rybniční ulicí (Teichgase) dojdeme k nové nádherné budově Národního domu, který byl dostavěn nedávno, v roce 1905. A právě zde se schází členové většiny českých spolků. Odtud je to už jen kousek do Svahové ulice, kde je dům Ústřední Matice Školské s českou školou obecnou (soukromou), školkou, průmyslovou školou pokračovací a českou záložnou. Vrátíme-li se zpět o pár metrů jsme v Široké ulici a tou dojdeme na náměstí – Tuchplatz, které kupodivu by bylo možno zváti též českým náměstím, protože slovníkem doby před sto lety lze říci: hojně českých závodů tu je soustředěno…
Z dolního náměstí vede Prager Strasse,  strmá ulice stoupající na Staroměstské náměstí, kde stojí radnice vystavěná se vším všudy za 5 let ve slohu ,,renaissanční gotiky“ nákladem 1.240.000 korum, samozřejmě rakouských. Na témže náměstí stála stará radnice, vystavěná Kateřinou z Redernů na přelomu 16. a 17. století. Místo a plocha jsou dosud vyznačeny dlažebním kamenem s letopočtem 1603 barvy odlišné od ostatních. Náměstí bylo po dlouhou dobu i velkou tržnicí města, která byla v nedávné době přesunuta na Malý Ryneček a náměstí Nové.
Za radnicí je městské divadlo a monstrózní budova Poštovního úřadu. Z náměstí u radnice to máme, co by šutrem dohodil k Arciděkanskému chrámu Sv. Antonína. Chrám ten, z konce 16. století, sloužil v době reformace církve jako evangelická modlitebna. V roce 1882 mu byla dostavěna věž mající 70 metrů výšky. Za chrámem je Nové náměstí a na něm stojí takzvané Valdštejnské dřevěné domky, hned vedle reálného gymnasia. Odtud, uličkou, které nikdo neřekne jinak než Větrná, dojdeme k chudobinci a ke kostelu Sv. Kříže na Malém náměstí z konce 17. století. Pro Čechy uvádím zajímavost, že se právě zde byly konány první bohoslužby v českém jazyce.
Odtud to je opravdu kousíček k budově zářící novotou – ke Krajskému soudu a ke škole obecné pojmenované po císaři Františku Josefu, kéž jej při zdraví pan bůh zachovávati ráčí… A protože ještě nestála synagoga tam, kde dnes stojí knihovna, chodili se židé modlit v sobotu podvečer do synagogy stojící ve Valdštejnské ulici….
Z centrálního náměstí před radnicí měl poutník možnost vydat se rovnou do Jizerských hor. Střeleckou ulicí od radnice rovnou do třídy císaře Františka Josefa, jež byla osazena jasany a lípami a vroubena krásnými vilami, byste po levici marně hledali nápis Česká veřejná škola. A přesto už tu byla, vlevo před obrovskou budovou průmyslové školy.
Za pozornost stojí budova obchodní komory a za křižovatkou komplex budov Průmyslového muzea severočeského, na které Sněm království českého přispěl 300.000 korunami. Na budově není k vidění jediného českého slovíčka. (Poznámka pro rejpaly: Lázně naproti ještě nestály, proto o nich nepíšu).
Nejkrásnější čtvrtí města zvanou čtvrtí Letohrádku, pro znalce cizích řečí Cottage-viertel, vede cesta stinným stromořadím do městského parku, kde je umělý rybník. V parku, o pár metrů výš, stojí pomník císaře Jose- fa II.
Z parku sejdete lesem roztomilým údolíčkem Harzdorfským kolem závodů Liebiegovských a kláštera voršilek k zámku Clam-Gallase, nejstarší historické památce města. Zámek je z roku 1582 a má velmi pěknou kapli. Zajímavostí má hned několik. Strop, oratorium, varhany. Oltář, jenž je umístěn na zadní stěně, kazatelna ze 17. století a antipendium, ruční práce paní Kateřiny z Redernů. To vše je k vidění. Nebo ne? (Má někdo přehled? Ozvěte se mi, prosím).
U zámku, v němž vrchnost již nesídlí, je skvostný park otevřený i dnes veřejnosti. V Zámecké ulici stojí nový palác liberecké spořitelny. Blíž zámku lze zříti budovu amerického konzulátu, palác filiálky Rakousko-Uherské banky a filiálky české banky Union…
A než nám pan Ing. Josef Turek dopíše knihu o hospodách v tomto městě, ještě něco k poznání českých hostinců. Samosebou upřednostňujeme hospody české v tomto německém prostředí. V popředí stojí hotel Národní dům v Rybničné ulici – dnes Česká beseda Na Rybníčku, další český hostinec je restaurace Ant. Rutkovského na Vavřinově vrchu (Laurenziberg) téměř ve středu města, blízko radnice. O doporučení si říká rovněž Antošův hostinec v ,,Prátru“.
Tak a teď je na Vás, kde tohle město leží? Poznáte ho? Snad jenom malé pošťouchnutí: právě dostavěná městská elektrická dráha dává městu velkoměstský ráz. Trať nádraží – městský park má délku tři a půl km, vede z Dolního náměstí do ,,Roketnice“ 3 km. Sazba jest  všedního dne 12 haléřů, v neděli 20 haléřů za osobu.
Ve městě je ústav veřejných posluhů zaměstnávající 30 osob. Dostavníky z hotelů jezdí ke každému vlaku. Stanoviště drožek a fiakrů s odpočinutými koňmi je u městského divadla. A závěrem úplnou maličkost. Město je v Čechách po Praze jediné, které se spravuje vlastním samostatným řádem obecným. Podle posledního sčítání lidu v roce 1900 má 34.204 obyvatel (bez vojska) z nichž dobrá třetina je národní česká.
O které město s aktuálním dluhem 21.000,-Kč na osobu v Čechách jde? V dluhu na osobu první v království českém….       

sobota 25. srpna 2012

Jak se žilo na Liberecku v roce 1935



Přádelna vedle tkalcovny. Kraj textilní kultury a průmyslové tradice 3-4 pokolení, co předlo, tkalo, barvilo, tisklo, upravovalo a prodávalo zušlechtěnou vlnu, hedvábí, plátno, len, koberce. To byl Liberec a okolí do třicátých let minulého století, viděno očima spisovatelky Marie Pujmanové v časopise Přítomnost 1935. Vratislavice, slavná továrna pana Ginzkeye, kam si přivádějí ženy své děti, malé holčičky, aby je samy zaučovaly.
„Dnes je tato země zasypané moře rybářů, kde tkalci nemají práci, kde komíny nekouří, kde Liberec je městem klášterního ticha, kde je zoufale čistý vzduch,“ rok 1935, M. Pujmanová. Hranice se Saskem byly uzavřeny. Letní byty pro 300 německých rodin z říše, využilo jen 30 rodin. Od roku 1930 zastaveno 13 továren. O práci přišlo 710 dělníků a úředníků. V 57 továrnách snížen provoz, počet zaměstnanců klesl z 7.985 na 5.702. Úbytek na mzdách je 35 milionů. To ruinuje malé obchodníky. V Liberci žijí čeští krejčí a ševci, podotýká paní M. P., a všichni jsou na mizině.
O pár řádek dál. Byli jsme v několika továrnách. U Neumannů – v Rochlicích – přádelna a tkalcovna ženských vlněných látek, 800 stavů, 500 dělníků, 150 úředníků. Podnik stojí. Můj tatínek se zde vyučil tkalcem a v době, kdy byla ještě tady práce z výplaty živil celou rodinu. Neumann to byla vždycky honorace, něco lepšího, za 90 let, co vyráběli neměli stávku… Ve Vratislavicích Ginzkey musil téměř zastavit. Z dřívějšího počtu 2 tisíc dělníků chodí do práce 650. Podobně si stojí Zimmeremann ve starém Habendorfu (Stráž n/Nisou) kdysi 130 stavů, dnes 30, pracuje se 3 dny v týdnu. Zastavena výroba v Chrastavě. Stojí i Kosmonoska v Hrádku n/N. 40 tisíc vřeten a 1.400 stavů. Objednávky jsou, ale banky odepřely úvěr…
Úpadek vysvětlují pozůstalí ředitelé a inženýři, kteří opatrují mrtvé továrny téměř stejně – roztržení hospodářské jednoty Rakouska – Uherska (Dnes – ekonomiky států RVHP) poklesem koruny z roku 1922,vysokým daněmi, nemožnost dosáhnout na úvěry. Největší bída je snad v Hrádku n/N. Po haldách dolu Kosmonosky roste březový háj a opět se pašuje sacharin a znovu kopou a život riskují ,,divocí havíři“.
Znovu se otevřely ,,létající šachty“, aby si lidé z Hrádku a okolí nakopali trochu uhlí na zimu metodou z dob Václava II. Opět se Hrádecko vrací o sto let zpátky. V domcích, kde bydlí po 6-7 lidech v jednom z pokojíku se svítí petrolejkami. Je tu sice elektrický proud, ale nájemníci neplatili, neměli z čeho. Lékař v Bílém kostele referoval, že lidé trpí rakovinou už ve 30 letech, neustávají epidemie dětských chorob, rodiče nemají na zubaře, rodiče prosí, aby dětem byly vytrhávány i druhé zuby, nemají na jejich léčení. Nezaměstnaní už nepatří do nemocenské pokladny. V Ruprechticích starosta potvrdil 600 nezaměstnaných. Nejsou veřejné práce, ještědská silnice a regulace Nisy nestačí nebo nejsou zahajovány nové práce.
A k tomu národnostní problémy. Když je práce, Češi upřednostňují české dělníky, Němci ty své… Hitler posílá do Čech pro uhlí, fazole, hrách a mouku pro své německé občany. To vyvolává otázky, kde je pomoc českých úřadů Čechům. Závěrem svého obsáhlého článku M. P. říká, cituji doslova: ,,Chodil s námi jeden český dělník z Hrádku, říkal: ,,Z Prahy na nás volají – hraničáři, držte se! Braňte se! Braňte nás! A jakpak je budeme bránit, když zatím zdechneme hlady.“
Dnes žijeme v jiném světě, v jiné době, přesto a právě proto udivuje, že stále něco, a ne málo z toho, čím žila generace našich prarodičů je stále aktuální a živé, až moc aktuální, moc živé a burcující….     

O nákupech v Česku a vysmátých Polácích



Tak, a mám těch lží o polských potravinách dost. Vím, co zatím stojí. Neschopnost a strach čelit konkurenci. Není to poprvé, co jsem se setkal s  účelovou lží. Technická sůl, vaječné zmetky, rakovinotvorné dodělávky. Fuj! Desítky milionů Poláků se potácí mezi životem a smrtí… A je to všechno jinak.Konzumují a přesto žijí spokojeně. Nic a nikdo jiný je notráví..
 Je mi hanba za ty zprávy našich televizí, novin, žel i mých sousedů, že opakují jen a jen výmysly. To jsou ty stokrát opakované nepravdy, které vyvolávají strach a nutí ,,hezky-česky“ nakupovat naše drahé, o kvalitě raději nemluvím výrobky… Ráno, když jsme jeli do polského Zgorzelce, zastavili jsme v pavlovickém Kauflandu. Ty bagety a obložené housky by měla vidět potravinářská inspekce. Byla sice neděle, ale ono to bude asi stejné i v jiné dny. Salám okoralý, krabí salát kyselý, pečivo tvrdé. O dvě hodiny dál v Polsku v obdobných nákupních centrech – vše chutné, žádné omývané a resuscitované salámy, vaječné aspiky bez chuti, zápachu. A kolem živí Poláci – konzumenti – podle našich médií, nad hrobem z toho, co doma konzumují.
A ceny? Raději se ani neptejte. Jídlo o třetinu, nejméně, stavebniny, pohonné hmoty, elektronika, v podstatě na co se podíváte – levnější. To Vás potom bere čert, jak jsme v Čechách hloupí a neumíme si dupnout na politiky, aby přestali lhát a krást, na obchodníky a jejich marže, na výrobce, kteří neumí to, co Poláci – vyrábět levněji.
Jak neobjektivní jsou naši novináři, když nejsou schopni si poplašné zprávy ověřit. To, čeho jsme svědky, že české jahody, jsou lepší než polské, je do nebe volající blbost, kterou šíří jen ti, co neumějí (nechtějí) ty české prodat levněji. Musí opravdu být mezi výrobní cenou a prodejcem vždy tolik mezičlánků? A to je u nás v Čechách se vším. Tolik parazitů snad nikde na světě nemají -  lobistů, poradců, expertů na prodej a s tím spojenou reklamu. To, co stojí mezi výrobcem, prodejcem a zákazníkem ohromně vše prodražuje a naše výrobky přestávají být konkurence schopné. Pak musí přijít to, co známe – očerňování pomlouvání, polských, německých, ruských výrobků.
Ale přeci je stále víc těch, co v Polsku nakupují. V jejich zájmu, a v zájmu starších lidí a dětí přestaňme si lhát. Kdo obrací každou korunu má alternativu, kde levně a dobře nakoupit. Ti, co mají dost peněz, ať nakupují, kde chtějí a volají po záchraně českého zboží, ale ať pro to taky něco udělají. Ať nepodporují takové výrobce, co v konkurenci neobstojí, nebo ať jejich práci podpoří státní – evropské dotace. Tak hospodaří Poláci – umí to, co naši taky, ale žel, než se české zboží dostane k českému zákazníkovi, spousta parazitů si něco přirazí. Suma sumárum, jet do Polska za nákupy se vyplatí…    

Liberec, město, kterému pořád něco schází



Je známo, že Radniční sklípek, jedna z kdysi nejpopulárnějších Libereckých hospod neslouží svému původnímu účelu. Je to pohrdání tradicemi Liberce a i výsledek hospodaření „nejzadluženějšího města na sever od Alp“.
To, že město je v takovém srabu v jakém je, je důsledkem osobního selhání jeho managementu za období posledních dvacet let, neprofesionality a nezodpovědnosti, která nepotrestána, vede občany města do složitých úvah, koho příště volit. Vedení města nedělá nic pro to, aby si viníci byli vědomi své odpovědnosti za stav městských financí. Dokud se tak nestane, bude v podstatě o příští vládě nad městem rozhodnuto i právě díky nepotrestání viníků.
Vraťme se i dnes se k uzavřené restauraci ,,Radniční sklípek“ v suterénu historické Liberecké radnice. Každá historická radnice měla svůj šenk a značný příjem právě z točeného piva a dobrého oběda. To uměla i radnice v Liberci, kdysi v době, která není tak vzdálená a Liberečané si ji pamatují. Kdeže ty loňské sněhy jsou! Copak současná radnice peníze nepotřebuje?. A že je pod podlahou voda? Ta je v Liberci skoro ve všech sklepeních a všude si s ní uměli poradit.
Není tomu tak dávno, co končila ,,nákladná“ rekonstrukce radničního sklepení a stavební dozor, pan Ing. H. mi řekl, že stěny zůstanou holé, jako byly. Nebyly. Byly vždycky půvabné. Ladislav Hess kdysi popsal výzdobu radničního sklepa velmi podrobně. Z jeho textu je patrno, že právě stěny a už samotný vchod do podzemí radnice byli víc, než vstup do jedné z mnoha obyčejných hospod města Liberce…
Schodiště kterým se  sestupuje do radničního sklepa ještě nedávno zařízeného jako restaurace a světoznámá pivnice - ,,parlament“ bylo vyzdobeno zajímavě: „Na dvoře jednoho z domů, které byly rozbořeny, aby ustoupily novostavbě radnice, byl starý dub. Z tohoto mohutného dubu bylo vyrobeno a řezbou, představující tento starý strom, vyzdobeno dno sudu a zasazeno do zdi. Na zadní zdi hlavní restaurační místnosti je přímo v omítce vyobrazena liberecká kotlina, jak asi vypadala v r. 1870, kdy mělo město dle posledního sčítání lidu (r. 1869) 22.394 obyvatele.“
Stěny zdobily i obrazy: „Obraz tkalcovského stavu připomíná staré tkalcovské řemeslo, které už v dobách Valdštýnových založilo blahobyt města… Další 4 obrázky představují 4 válečná údobí, jimiž Liberec prošel:
Husité 1469 - za husitských válek byl Liberec, tehdy ještě malé městečko, rozbořen. Zachovala se o tom jediná zpráva a to dopis starosty a rady městské z Boleslavě pánu z Hasenburka ze 7. září 1469, že ,,kacíři s vozovou hradbou a silným doprovodem včera, překročivše hory, Liberec, Doksy, Hejnice a mnohé jiné osady vypálili. Švédové 1639 -  Valdštýn učinil ze svých panství zásobárnu a zbrojnici pro svá vojska; dovedl však také toto území od nepřítele uchrániti. Teprve po jeho smrti procházela těmito končinami vojska, a kontribuce a všechny děsy třicetileté války staly se městu Liberci zlým údělem. Prušáci 1757 - dle listiny z r. 1753, nalezené ve věži staré radnice, obsadil pruský husarský pluk pod velením plukovníka Schütze již v r. 1745 město a uchránil ho jen proti složení hotových 6.000 fl. Francouzi 1813 - dne 2. Června 1813 pochodovalo městem 1700 Francouzů a Bavorů pod velením generála Porteraina do Drážďan. Dne 20. srpna srazila se u Kunratic vojska francouzská a polská s rakouskými myslivci a k večeru vtrhl generál Uminsky se svými polskými vojsky za stálé střelby z mušket a děl do Liberce.“
Hess dále popisuje, že zdi menší místnosti vpravo jsou vyzdobeny štíty bývalých majitelů panství a levá postranní místnost je vyzdobena obrázky budov a lidí ze starého Liberce. V hlavní místnosti byl ještě jeden obrázek, znázorňující příchod německého vojska 8. října 1938. Dva němečtí vojáci v helmách a charakteristických botách s puškami na ramenou s pozadím radnice a pohraničními pevnůstkami. Tento obrázek byl odstraněn ještě v květnu roku 1945.
Obrazová výzdoba, stylové prostředí a především duch starého Liberce podpořený akcemi magistrátu vedl v minulosti k tomu, že Liberečané a jejich hosté si restauraci a Parlament natolik oblíbili, že navštívit radniční sklípek patřilo k dobrému mravu. Současné hádky a podrazy, charakterizující současné městské zastupitelstvo Liberce, by snad ani nebyly ke cti této věhlasné instituce a tak si raději počkáme na to, co vzejdou z příštích voleb.

Dr. Rath



            Ohromilo mne, jak dovedou být lidé zlí. Sedím v ordinaci u lékaře a přišla řeč na doktora Ratha, na výši kauce. Jsem pro potrestání a napravení křivd, ale ta dáma, naproti mně, která s úšklebkem řekla: „Však ten, ten si peníze na kauci někde najde vždycky,“ mne utvrdila v tom, že takhle ne. Jsme opět v padesátých letech a kopírujeme redaktory Rudého práva a Mladé fronty?
            Udělalo se mi z dámy špatně. Ty nejhorší a nenažraní tuneláři si sedí a sedět budou v teple, doktor Rath ve vyšetřovací vazbě. Má za sebou 100 dní - a nic, ač policajti dělají, co mohou a dozor dozoruje víc a víc. A přitom se krade. 1 miliarda ročně v největším podniku v Praze. Ministři nesedí v base jen proto, že mají správné stranické knížky. To prosím, nemluvím v minulém čase, to je zcela aktuální, to píše Mladá fronta Dnes.
Mám z toho všeho hloupý pocit. Jestlipak ten doktor Rath není jen obětní beránek, kterého hoši z rychlé roty chtějí upálit na hranici jako Jana Husa a pozvat k tomu davy a udělat národní veselici. Je to Žid, sociální demokrat (to je skoro komunista), bigamista a jako hejtman byl setsakra docela úspěšný.
Zastrašit, odsoudit, nebo omilostnit a vrátit na výsluní. Co předložit lidem čekajícím v ordinacích. „Ti na kauci vždycky mají, drží pohromadě…“ Co vám to připomíná? Ano, hon na čarodějnice, na Židy, evangelíky, homosexuály… Jak lacino by se z toho dostali skuteční zloději, tuneláři stovek miliónů a miliard. Být sám zloděj, ukázat na někoho a křičet:“ Upalte ho a do úst mu dejte roubík! Mučte ho! “
Obyčejný lid na tohle slyší, rád se přijde podívat až se bude věšet, čtvrtit a upalovat. Je přesně ten typ, který budou lidé nenávidět s vědomím toho, co píší noviny a ukazuje televize. Ostatní pustíme, pohrozíme, ale ten, ten Rath musí být exemplárně zhanoben, odsouzen. Jsme nacpáváni, jako husy šiškami, že ono se ještě něco najde a bude tu pádný důvod nepouštět doktora Ratha z basy. Ostatním jen pohrozíme prstíkem, plácnem přes prdelku, chytíme za ucho. Ono to ani jinak nejde, vždyť ryba od hlavy páchne.

čtvrtek 16. srpna 2012

Žili mezi námi



Předválečná Liberecká židovská obec byla velmi liberální. Řekl bych až shovívavá. V roce 1931 měl můj otec 13 let a tudíž i bar micva ve zdejší synagoze. Babička pozvala rabína, aby vše dojednala k sobotnímu svátečnímu obědu. Rabín bydlel v Matoušově ulici a měl to k rodičům mého tatínka pár uliček. Odběhl si od sobotní dopolední modlitby, kde by mé rodiče sotva potkal. Ti znali jen vysoké svátky. Oběd proběhl v pohodě, až na to, že nebyl samosebou košer. Rabín byl na to zvyklý. Kde by chudí členové obce dostali levně drahé košer poživatiny. Babička se prý rabínovi přiznala hned, ale ten prý jen mávnul rukou.
Přesto přese všecko Liberec pomalu přestával být, pokud zda vůbec kdy byl, tolerantním městem. Věčný boj mezi českým a německým  etnikem začal ve třicátých letech minulého století mohutněn. Celosvětová ekonomická krize dolehla i na textilní průmysl, páteř liberecké ekonomiky. Jazykový a kulturní rozdíl byl rok od roku hlubší. Český stát preferoval v pohraničí zákonitě českou menšinu a Němci, při vědomí své absolutní většiny, prosazovali nacionální program, který se nikdy nevzdal cíle - odtržení se od Československé republiky.
V tomto prostředí žila liberecká židovská komunita, která, žel doma i na veřejnosti, mluvila německy. Přesto nebyla zúčastněna v německých spolcích. Měla své vlastní, ale i tam se mluvilo německy. Co vím, tak tatínek chodil do židovské sportovní organizace nad dolními kasárnami, tatínkovi bratři do turistických oddílů. Češi měli své organizace, Němci, Židé, Ukrajinci, své vlastní, často zaměřené silně národnostně..
Špatná ekonomická situace ve světě ve třicátých letech poznamenala Liberecký a Jablonecký export a znamenala jediné: nárůst nevraživosti mezi národnostmi žijícími na tomto území. Nezaměstnanosti třicátých let zneužili němečtí spoluobčané, a podle vzoru nacionalistů a fašistů z blízkého Německa obvinili české úřady, Židy, židovské továrníky a obchodníky z chudoby a útisku sudetských Němců. To vyvrcholilo tím, že celá třicátá léta v Sudetech vyzněla jednoznačně v touhu Němců odtrhnout se od ČSR.
Jak se v tom všem měli orientovat liberečtí Židé, drobní obchodníci, tkalci, rodina mého tatínka? Počátkem října roku 1938 vše vyřešila okupací českého pohraničí německá vojska  vyhnáním Čechů a Židů z obsazeného území.
Dědečka zavřeli Němci hned první den záboru pohraničí. Tatínek došlapal na kole do Prahy a tady začal život nedobrovolného emigranta a celoživotní boj s češtinou, kterou, to musím přiznat, nikdy uspokojivě nezvládl.
Tatínkovi bylo osmnáct let a myslel si, že Praha je emigrantů ráj. Jeho bratři pokračovali dál, protože ráj si představovali jinak. Když se později všichni jako zázrakem sešli po válce doma, v Liberci, v uniformách zahraničních vojáků, mluvili spolu opět raději německy. Až když jsme na svět přišly my, jejich děti, postupně přešli na češtinu a jiné jazyky, podle zemí, kde se právě nacházeli. Faktem je, že všichni byli doma tady. V Česku. A byli na tuhle zemi právem hrdí. 

Milý varane,



píši Ti neboť, neboť nejsi na facebooku a je malá pravděpodobnost, že mi odpovíš. Už mám dost těch nekonečných řečí o tom, co je co a co mě baví, s čím jsem zajedno a koho bych zabil, co se mi líbí. Hlava mi nebere, co času jsem dosud ztratil, když jsem si přečetl, jak jsem se ztrapnil a jak hloupě vypadá, když, tak jako já, odepíšeš „na půl huby“, co nejstručněji.
Bože, všechno tu už bylo! Nápravu stylistiky projevu hledal každý kmán, Hus, Chelčický, koho znám si mnohokrát řekl, už bylo dost a je čas postavit se pokroucenému jazyku. Každý za něco bojoval, a tak si myslím, milý varane, až prstíky ovládneš a jazýček přestane být krotký, nic nestojí Ti v cestě – dobudeš svět. Nic nedej na to, že máš malou mozkovicí. Svět je plný těch, co věří na pohádky, co budou křičet sláva, našel nás! je pořád dost.
Varane milý, zlatý, skoro krokodýle tohle máš jistý. Lidská blbost nekonečně kvete a září, jak na podzim listí. Lidé jsou nepoučitelní a slib jim, co chtějí….. Potom tu jsou ti, co jim je všechno jedno, pojídají zrní a trvale vypnuli televizi. Ty si dej hned po snídani. Jejich hluchota a svět jsou schody do kuchyně, kde z nich dobře navaříš. Jsou slepí a půjdou jako ovce rovnou do hrnce.
Varane, varane, dobře jsi uvařil. A teď něco o těch hlučných, co si myslí, že vyhráli. Tlač na ně, ať hodně křičí. Jeden druhého nenávidí, podráží si nohy, lžou a neplní své sliby. Myslí si, že vše mohou, ohání se imunitou a známostmi. Už se žení jen mezi sebou, vyměňují si odpustky, mají drahá auta, polnosti, miliony a milenky. Varane, dravče, tady budou jednou hody! Husiti byli žabaři. Nech si je pořádně vykrmit, a potom, až se nevejdou do kurníku, pozvi řezníky. Jsem k nim přísný. Zrádce a přeběhlíky znám z praxe. Jsou horliví a hodni svého kotce, granulí a vody. Jsou velmi, velmi nebezpeční. Jako vodní vír pohltí a berou všechno. Jsou draví mrchožrouti. Slouží do těla roztrhání a polykají po velkých kouscích.
Svět stojí na konvertitech. Už mi rostou šupiny a byl jsem na plastice. A začala to tak nevinně. Na facebooku. Chtěl jsem depilaci a dostalo se mi odpovědi: Pane, neblbněte, šupiny, to je dnes jak stranická knížka. Pokud chcete žít a dobře se mít vemte na prázdniny šupinatého tvora. Můžete se dočkat povýšení společenského postavení. Není to moc, ale jednou dojde na přepisování dějin. Pak se můžete spolehnout, že tohle nahoře nemohou opomenout a ozdobí vás svatováclavským protektorátním křížem.
Pryč s ateisty, komunisty, demokraty. Nastane konec světa. Škoda, ale ne lidí s varany. Svět dostává nový kabát a bude chtít chlapa s idejemi a žaludkem, co si bude jist, že varani jsou nositeli svobody.

neděle 12. srpna 2012

Byl jsem v dětském koutku


Byl jsem v dětském koutku a pěkně jsem se naštval. Já vím, jsou horší věci v tomhle městě a řešení jde pomalu… Tohle město je opravdu totálně švorc, to Vám podepíšu. Na jeho okrajích vyrůstají přepychové paláce zbohatlíků a ve městě nám bohatý sponzor možná natře lavičky. Pořád tu pracuje neziskovka, co město stojí miliony, která prý zdarma dováží (už dlouho nic nedovezla),, umělecké“ sochy. Příkladem je zlatá lavička u kina Lípa. Na takové nákupy by snad stačila městská komise. Když zdarma…. Šetříme s vodou do vodotrysku, a tady je možno ušetřit i více.
Byl jsem v dětském koutku a bylo mi těch dětí líto. Připadal jsem jako někde na vsi před dvaceti lety, kam přijela obstarožní pouť. Páni, to je skanzen! Co bylo zašlé před půl stoletím, to ještě stojí, horší to je to s trojkolkami. Ty nám asi poslali už hodně ojeté z Afriky v rámci pomoci rozvoje středoevropským zemím. A za vše se tu platí. Vstup, každá koloběžka, sto let nenatřený vláček, ruské kolo… Plať! Zvonil jsi klíči u radnice?  Všechno něco stojí. Kroužky, dětský tábor, proč ne za dětský skanzen na konečné tramvaje v Liberci? Tohle má být dětský koutek? Dražší mají zbohatlíci kolem svých vil ploty…
Jak to bude vypadat po tom, co z Prahy dorazí spravedlnost i do Liberce? To potkáme známé politiky s oranžovými vestičkami „ Pracuji pro město Liberec s láskou a chutí“ třeba i v dětském koutku na konečné tramvají. Jak symbolické! Na konečné slibné kariéry  natírají vláček, koloběžky a šetří, aby barvu nevybryndali, neboť šetřit se musí, jak to říkal i starý Komenský: ,,Šetřit se dá i z mála, jen začni a vytrvej“. To se týká všech, co „rozhazují“ svůj průměrný dvacetitisícový plat měsíc, co měsíc… Ale dětem v dětském koutku to neříkej.
Egon Wiener
P.S.: Městu by slušela kasička na drobné mince na schodech před radnicí, nebo… To je vlastně jedno, stejně by ji někdo ukradl.                                    

Sen primátorky města Liberce – romaneto



Vše v tom krásném snu se odvíjí od veleúspěšné Benátské noci, jejíž organizátoři slibují ze samé bujarosti nad finančním efektem natřít některé, rozumím tak zhruba polovičku z městských laviček, a obnovit tak jejich zašlou krásu. Samosebou, že nepůjde o ty v Machníně,  u pošty, pod stromy, ale ty, co jsou ve městě vidět. Nic moc to není, ale žijeme v kapitalismu a na chudé musí být přísnost. Příště by chtěli třeba pokropit trávníky, opravit chodníky, fasády, nebo, nedej Bože, obnovit městské koncerty.
Když tak o té laskavosti něco natřít přemýšlím, je to bezva finta. Jistě si to odepíší z dani. A na tom všem a ze samé euforie, jak se to vše jednou povede, postaví svou image i staronový primátor. Vše postaví na výběru polovic…
Každého druhého, kdo přijde ode dneška na radnici – vyhodit. Všem zaměstnancům, včetně městských, dopravního podniku, hladovějících lékařů a městských strážníků sníží plat rovněž na polovic. Tu druhou polovinu na hodinu vyhodí. V Radničním sklípku (v závodce magistrátních úředníků) budou servírovat poloviční porce a pivo točit do poloviny sklenice. Vlajky před radnicí vytáhnout pouze do polovice žerdě. Kittnerovu a Řeháčkovu bustu snést z druhého patra do prvního a květiny ve váze před nimi vyměňovat až každý druhý den. Tklivou hudbu, jež podmalovává jejich mramorové tváře ztišit rovněž o polovinu.
Tramvaje nechat jezdit po městě spřaženy do dvojic, ale obecenstvo nechť nastupuje jen do jedné z nich. Z kalendáře a rozpočtu nechat zmizet každý druhý měsíc, týden a tím rovněž výrazně uspořit na tisku. Ze dnů volna - soboty a neděle - nechat občany demokraticky zvolit, kdy půjdou jeden den radostně do práce. Lanovce na Ještěd ponechat jízdné, ale vracet ji z poloviny cesty zpět. Plenární zasedání ukončit přesně uprostřed. Dluh města snížit prodejem obligací za polovic. Administrativně snížit počet lidí, co volili pana Korytáře rovněž o polovic, víc to asi nejde. Prodat letiště za polovičku sami sobě. V zoologické spojit klokany s bílými tygry a čekat, co se narodí, zda nová generace bude umět, co jejich rodiče neznali. V obchodech zavírat ve dvanáct, v bankách otevírat v jednu. Vězně pouštět v polovině trestu, liberecký dětský koutek prezentovat jako ukázku, jak umíme šetřit každou korunu a ukazovat haciendy na okrajích města, jak si žije polovina lidí města, které nemá na lavičky….
Je to sen a sní ho nejedna žena. Sníme tak a podobně téměř všichni z tohoto zchudlého města. Jsme tak v polovině volebního období. Pokud se nic nezmění budou voliči v hodnocení úspěchů velmi opatrní… Dokud mají v podvědomí nedořešené podvody světového lyžování ve Vesci, musíme být vděční i provozovatelům Benátských nocí, že nám to natřou a štětcem pokropí alespoň ty lavičky.                                                                                

sobota 4. srpna 2012

Miliony, miliony - kolik to vlastně je?



Tolik, aby se pro ně vraždilo, tolik, aby závist provázela vaše jméno. To vše už tady bylo. Nenávist pro peníze, závist a obohacení se vraždou druhého. Tím, kdo tu partyzánu - halapartu ochutnal v těle byl náš krajan, Albrecht z Valdštejna. Velký pán, co uměl počítat. A pak tu byl Žid Bassevi, který ho to naučil. Jim dvěma se vyčítá, že okrájeli stříbrnou minci, a tak si přišli k milionům. Bylo to opravdu tak?
Císař Ferdinand II. nebyl taky žádný anděl a rozdělení zkonfiskovaných majetků protestantské šlechty po bitvě na Bílé hoře rovněž nebylo zrovna košér. Lehká mince, kterou se platilo, to nebyl ,,kšeft“ pouze těch dvou, kteří to na životě odstonali. Jel v tom i sám pan místodržitel a hrabě Michna s Janem Wittem. No, a když to prasklo, na někoho to bylo nutno svést. Svedl chytrý Žid, hloupého Albrechta, či Lichtenstein ty druhé dva? Peněz nemá nikdo nikdy dost…
A co vyčítali Valdštejnovi? Měl svého zkušeného ,,daňového poradce“, žádný tunel, žádná zrádná kampelička. Peníze jsou hodný sluha, ale jako každý jiný živel, zlý pán. Valdštejn roku 1621 dal za Frýdlantské a Liberecké panství po Krištofu Redernovi, který po bitvě na Bílé hoře musel z Čech uprchnout, 150 000 zlatých, ačkoli mělo Liberecké panství pouze 11.000 jiter panství půdy a asi i tolik selské půdy. Roku 1627 získal statky ve Slezsku za 150 000 zlatých, avšak hotových peněz za ně nedal, nýbrž vykázal je císařské komoře účtem, že právě tolik vynaložil na válečné věci za císaře… A za to by se měl stydět? Za to by měl Bassevi dostat aspoň malou synagogu a ne cejch, že jsou oba podvodníci.
Ti dva na to přišli první. Uměli počítat má dáti - dal. Co je na tom tak divného? Dnes to musíme umět všichni, a pokud ne, mají nás v registru dlužníků… Tenkrát předběhli svou dobu a natřeli to opozici. Leč ostatní pořád víc a víc záviděli, až došlo k udávání a vraždění. A tak skončili ti naši první, co kupecké počty dovedli až k dokonalosti.
Nechci říct, že se u nich učil ministr financí pan Kalousek. To by finančník Bassevi nepřipustil. Ovládnout a v moři nedůvěry by nikdo jiný asi nesvedl. Tahle hranice tandemu Bassevi - Valdštejn nebyla nikdy u nás překročena. To až současná doba vlády, která už sice nevládne pomocí halapartny, ale má něco z Bílé hory, zašantročila, co se dalo. Kam se podělo české rodinné stříbro? Sbohem Textilano, Hedvo, Silko, Koloro, Teslo, AZNP a další a další….

Rorejsové


Rorejsové odlétli. Věřím tomu, pokud to tvrdí Jana. Má přítelkyně má šestý smysl podívat se na oblohu a říct, co tam schází tak, jako první uviděla na liberecké Nise kormorány. Mám štěstí mít vedle sebe někoho, kdo vidí víc, než druhý. Přírodu jako dveře do bytu, kde nemusí být televize, když vím, že na obloze se chystají k odletu ptáci. Nyní byli na programu té mé nové televize rorejsové na cestě do Afriky. Teď uprostřed léta. Mám si prý zavřít okna, protože je zcela evidentní, že když odlétli do odlehlých krajin rozmnoží se mouchy.
Je krásné vidět přírodu ve všech jejich souvislostech, vodu plnou stříbrošedých ryb. V zrcadle vody na rybníce dravce, jak stojí ve vysoké výšce a ve chvíli padá jako kámen, aby ulovil a letí pryč. Vidím volavky v houfu. Nebýt Jany neviděl jsem je. Jsou opatrné. To čápi, hodně jim podobní, si jen tak chodí po louce, co noha nohu mine, a občas klapnou zobáky. Nemám rád hady, tak doufám že jsou na jídelníčku taky. Rozporuplný vztah mám k ropuchám, ale žabák skokan, ten mě baví. Znám i poslance téhož jména kousek od Dubnice. Ten kvákat umí taky. V parlamentu.
Ale mít rád opravdu přírodu mě učí Jana. Jde to ztuha. Příroda je jako Žlutá řeka, plná překvapení. Je jí moc, a každý by chtěl džber vody. Já se učím tím, že opakuji každý ročník dvakrát. Ne, že bych byl mimořádně hloupý, ale baví mě paní učitelka, a taky jsem líný dělat si z každé přednášky poznámky.
Je  toho víc, co si příroda kolem mne vzala na ramena. Je to velký nakousnutý krajíc chleba s máslem. Ne každý je připraven ten krajíc sníst. Mám radost, že příroda už není jenom o kamení, že kolem roste plno léčivek a krásné, voňavé a měkké louky, kde rád odpočívám. To hledím rovnou do nebe a na putující mraky, na stromy s větvemi, co šimrají a hladí po tvářích.
Příroda je jak otevřená plechovka s kaviárem, rej motýlů a nočních můr, mravenců a včel. U ohýnku sedí děd Vševěd. Chtěl bych jím být nebo alespoň jeho moudrostí být nakažen. Být protektorem rybám, ptákům a kolouchům. Znát to, co jiní neznají, mít přírodu za nehty.          

Píši Vám, pane Palacký!



2. června r. 1876 se ,,Světozor“ a s ním jistě i další české noviny div nezbláznily, jak o Vaší smrti psaly: ,,Palackého není! Otce a vůdce není! Tak zní po veškeré vlasti naši. Nezkrotná Morana stovaryšila se s běsy severního moře...“
Od 20 let 19. století jste vskutku vdechl život do poklidných vod národního obrození. Časopisy českého muzea, fond Matice české, Královská česká společnost nauk, dějiny národa českého…. Tím vším jste byl pro své ,,bratry“. Bázlivý Jungmann vedle Vás mužněl a ostatní shledali, že Vy jste to, kdo jich sjednotí a povede. Vysoko a právem si Vás cenili. Vaše ,,dějiny“ a způsob práce na nich, daly, vedle Vás a generacím dalším, vyrůst v takové syny vlasti  jako byli ti, co Vašem díle pokračovali a pokračují stále.
Proto si i já dovoluji oslovit Vás, Mistře, co učinit víc pro generace, které po nás přijdou jistě…. Čím a jak oslovit bohaté ,,strýce“, aby české dějiny, státnost a hrdost na naše rovy byly prostředkem k metám jež by stály výš, než mamon a pohrdání českou řečí. Hluboké kořeny naší státnosti a češství, aby se nestaly jen zástěrkou pro další mravní zkaženost, jak falešným češstvím postavit se nad společnost, ve které jsme si všichni rovni.  Zůstat doma svým vlastním pánem, a nedovolit nad Čechy v Česku komukoli být protektorem, být vlídným ale být, nenechat se bít ve vlastním domě…
Proto Vám píši, abych ani já a moji vrstevníci nezapomněli Vaší píle s cílem zachovat si národní podvědomí a tím i zůstat Čechy s českými tradicemi byť ve sjednocené Evropě.
Je jisté, že pokud cizí u nás zvostat chtějí, nejprve uznat musí naše zákony a ty musí mít platnost nad zákony, které ssebou hosté přináší si. Pokud tu žít chtějí, musí respektovat naše zvyklosti a žít v souladu s našimi zákony.
Jak rád s Vašimi názory otče vlasti, pane Palacký, souhlasím a děkuji Vám za ně. Ať přichází a baví se a pracují, ale tím ať končí jejich mikrosvět. Váš svět je tolik podobný tomu mému, že rád bych si přisedl s Vámi k jednomu stolu a vypil pohár do dna na zdraví těch, co jako Vy, milují svou zemi.            

Píši Vám, milá Valentino


Píši Vám, milá Valentino, první ženo kosmonautko!
Liberečtí sedmdesátníci by si ji měli pamatovat. V Textilaně, škoda že už nestojí, ji čekali. Těreškovová – krásné ruské příjmení. Byla, jako mnohé naše ženy poloviny minulého století, tkadlenou. Tak, že by si s těmi našimi v Textilaně snadno rozuměla. Z češtiny do ruštiny lehce naskočíš. Škoda, že se naše děti neučí ruštinu, je to snadný světový jazyk.
Byla první ve vesmíru a naše ženy to zajímalo. No, jak by ne. Vystupovala vždy civilně a uměla moc hezky mluvit. Svět byl tenkrát jednodušší a televizní program jen černobílý, což se dá politicky zjednodušit dobou, barevné televizní programy přišly až mnohem později. A tak se chci zeptat, protože jsem nedávno četl, že první kosmonautka ještě v Rusku žije, zda něčeho, co v životě udělala, lituje. Zda je jak ten kandidát na úřad našeho prezidenta, co nemá kostlivce ve skříni, ale když jeho otec umíral, tak se s ním nerozloučil.
Zda Vás, milá Valentino, někdo zneužíval. Ne nemyslím, deviant, ale další zlo, zda jste byla politiky nucena pít na veřejnosti vodu a mejdanech prominentů šampaňské a vodku… Zda Vaše svatba s kolegou kosmonautem, byla jen velká faleš, a zda jste vůbec byla v životě, i v tom soukromém, spokojena sama se sebou.
Teď jsem se dozvěděl ze zpráv televize Nova, že paní Clintonová se bude s panem ex prezidentem Clintonem rozvádět. Jak se díváte na rozvody, jak na úlohu církve, jako strážce morálky? Já pořád nemohu zkousnout, jak církev baží po majetku a v rozporu s tím, co říká, jak pořád tloustne, spekuluje a hromadí i to, co ji nepatří. To přece není její poslání. Co všechno směla žena – první kosmonautka? Nebyla jenom štafáží?
A vůbec, jak se má žena, které mnohé ženy záviděly: Co jste záviděla, Valentino, jim? Co Vám uteklo mezi prsty, na co myslíte před spaním?
 Děkuji Vám, milá paní Valentino, za vše, co prý děláte doma v Rusku pro obyčejné lidi. Za Vaše úsilí. Snad někdy, až si za čas sednete a vezmete do ruky pero a papír, napište mi, zda i Vás boty tlačí…..

středa 1. srpna 2012

Proč Lidovky nepřijdou do nebe?



Je z nich hotový bulvár. Nedosáhly na podmínku, že v redakci musí být aspoň dva praktikující věřící, nebo aspoň jeden s praktikujícím dědečkem. Bránili se jako lvi, ale je tu ta encyklika svatého otce, Paxum santa noce di perikolozo… S podivem je potom přijímána zpráva svobodných matek horního Karabachu v Čechách, že o jednom takovém ví. Problém je, že je ze zdravotních důvodů v intimních místech obřezaný a navíc vede rubriku ,, Sion v nás“. Široké spektrum obecenstva napříč politickými stranami se ptá jsou Lidové noviny sprostý bulvár?
   Ano slušný člověk si od nich ani toaletní papír nekoupí ani v době akutní potřeby. Dne 25.7.2012 otiskly na první stránce článek s palcovými titulky. MUDr. Rath, obviněný z korupce, desperát české politiky má možnost uniknout české spravedlnosti a využít toho, že je Žid a uprchnout do Izraele, neboť se na něho vztahují izraelské zákony o právu těch, jejichž aspoň jeden dědeček byl Žid pronásledovaný na základě Norimberských zákonů. A tak dokola, že když je Žid i jeho děti mohou a musí, nebo smí… Prostě a jednoduše je to Žid a měl by nosit, podle mého žlutou Davidovu hvězdu, aby byl lépe k poznání, až si půjde na vězeňský dvůr zacvičit.
A ostatní? K těm se Lidovky nevyjádřily. Až zase nebudou mít, co dát na první stránku, tak si jistě najdou nějaké Lojzu Hilsnera, nebo místní prodavačku v supermarketu. Ono to je jedno, prašť jako uhoď. Jim nejde o krev, jim jde o to, kolik lidí si Lidovky koupí, o kolik se zvýší prodej novin. Že se z nich stal bulvár, fašistická vlajka, to je vůbec nevzrušuje. Kšeft je kšeft. A peníze přece nesmrdí. Ony ne, Lidovky mají problém, kdo si je koupí tomu ten zápach na rukou ulpí a je zle. Podejte potom ruku smraďochovi, to aby jste se sami sebe potom štítili… A tady máte jasný důkaz proč Lidové noviny nemohou přijít do nebe. Přijde mi to i trochu líto, snažily se psát i občas čtivě, kde jsou ty doby…. A proto, prosím, Lidovky si nekupujte….