Schovat se v náručí, nebo za sukni babičky, vlastně u obou. Jak každá byla jiná, obě pochopily, když jsem se jim schoval za stehna. Ta vesnická, to byla selka, udřená, se srdcem jako valník plný sena, ta druhá byla nóbl paní z města, která kouřila, jak parník a moje maminka byla její nevěsta… Ta třetí, ta se k nám přivdala.
Azyl. Pokaždé když jsem něco zvoral, nebo rozbil utíkal jsem se schovat, a jisté to bylo vždycky u babiček. Aniž se na tom domluvily schovaly mě vždycky. Ne, že by mě máma bila, ale i ten pohlavek jsem obrečel a pak, jednomu to dělá dobře ví-li, že je babiččin mazlíček. A tak jsem se vždycky schovával v náručí, nebo za sukní. U dědečků to nešlo. Jeden už nežil a druhý, ten na to nebyl.
V pozdějším věku mě překvapilo, že Asyl byl domovem i jednoho starého pána, ale i městského muzea. Město Hrádek n/N mělo ještě nedávno ucelený komplex barokních domů, kam se z blízkého zámku uchýlilo služebnictvo v neproduktivním věku na odpočinek. Tomuhle bohumilému skutku ,,degenerované“ šlechty – komplexu krásných a funkčních tří barokních domů se říkalo, co já pamatuji, Asyl.
Kam až má paměť sahá, tak v poválečné době komplex chátral, šlechta nešlechta, byť se o zámek starala početná lidová armáda a o Asyl městský národní výbor. V Asylu, přímo proti silnici, žil pan Bayer. Poprvé, když mě pozval, myslel jsem, že jsem na zámku. Zdi Asylu byly, jak do hradu, oproti těm dnešním škoda mluvit. Náhle jsem stál v interiéru Marie Terezie. Starý pán byl podle papírů, které mi ukázal, malý polský šlechtic, majitel erbu, sloužící byvší šlechtě na blízkém hradu – zámku Grabštejně.
Když odcházel do ,,Asylu“ dali mu s sebou veškeré vybavení domácnosti. Nábytek, porcelán, ložní prádlo, co já vím, co ještě. Ani nevím, jak se starý pan dozvěděl, co všechno sbírám, ale napsal mi ať se stavím, že barák budou bourat, a že knížky, pohledy musí spálit. Kam s nimi... A tak se přihodilo, že jsem starého pána v těch 70. letech minulého století párkrát navštívil.
Tak tohle, to byl taky azyl. Našel v něm útočiště starý úředník na pensi a jistě i mnozí další potřební. Centrální dům Asylu už nestojí. Po právu musím říct, že Hrádek n/N postavil pro své staré odpočívají důchodce komplex moderních domů dozajista víc vyhovující, než starý Asyl. Já jen, že ten starý Asyl byl tak krásný - zvenku od silnice a barokní…
Azyl, místo, kde je možné najít ochranu má,jak vidno staré kořeny. Jdou k sobě pojmy, třeba kostel a azyl. Azyl hledali před Turky Arméni, Luteráni před bratry křesťany, Inkové před Španěly, manželky před opilými manželi, děti před agresivními rodiči. Azyl, to je i Serengeti, přírodní rezervace v Africe, kde svůj asyl najdou zvířata.
Je dobře, najde-li kdokoli útočiště, chráněné území. Řekl bych, že právě v Hrádku nad Nisou na tohle mysleli, když stavěli nový Asyl – komplex moderního bydlení pro důchodce.
Žádné komentáře:
Okomentovat