Brambory a z nich třeba bramborová kaše. Brambory v bramborovém těstě. Brambory teplé, horké, připečené. Co Vy o tom víte?! Sbírali jste někdy za deště brambory na poli plném kamení? Doma na poli, sousedům, po škole, v době vyučovací – se školou, místo školy, za školou? My, ano. A dá se říci od nejútlejšího mládí na těch lánech polí kolem Liberce, v Machníně, ve Stráži, v Jeřmanicích, na Karlově, v Ostašově. Nejblíž, kolem té naší Machnínské lípy, za kostelem, na Bedřichovce…
Brambory, to bylo spojené pokaždé s kuřbou bramborové natě, tou neopakovatelnou vůní ohníčků a v nich na uhel spálených brambor. Na uhel, to nikdy zcela ne. Pokaždé se aspoň kousek uvnitř našel a ten šel sníst. To nať ta zas hořela, jako by ani nechtěla, a přitom jsme kolem ohníčku seděli a připadali jsme si my, desetiletí kluci jako sběrači bavlny kolem řeky Mississippi a plánovali, jak zachránit z otroctví černochy. Kolikrát jsme zkoušeli zpívat písničky Poul Robertsona, Stěnky Razina. Žili jsme padesátá léta minulého století, z dnešního pohledu to je středověk, vzdálené století, daleká planeta.
Nikdo nás ani nikam a k ničemu nenutil a my hulili polouschlé stvoly brambor a připadali si jako piráti, Jánošíci, hrdinové protifašistického odboje, ochránci čehokoli na světě. To posezení u ohníčků na poli s brambory nám povznášelo sebevědomí až někam vysoko nad Ještěd, co se nám tyčil za zády. Nikdo nás z pole nevyháněl, dospělí měli jiné starosti. Hlavně se hlídalo počasí, které bylo vždy v kraji pod Ještědem nestálé. Tři dny tak, tři dny jinak. A v neděli pršelo skoro vždycky. Tak jako zase vyšlo v pondělí sluníčko a my hnali na pole sbírat brambory. To bylo celé září, snad i v říjnu. My, co jsme pole neměli, dostali jsme domů plné síťovky brambor, co jsme unesli. Maminky pokaždé spráskly ruce, co jsme to kde pokradli, ale dobře věděly, že to bylo za práci a byly rády, že nemusí do krámu, a že to mají s donáškou až domů.
A proč se u nás říká – přehazuje si to jako horký brambor? Asi nás někdo u té Machnínské lípy viděl, jak si ty na uhel spálené horké brambory přehazujeme z ruky do ruky a foukáme na prsty, poskakujeme a vyhazujeme je do vzduchu, aby se vzduchem ochladily a byly poživatelné. Právě tohle od nás pravděpodobně okoukali někteří úředníci aby pak přejali některé kauzy – na uhel spálené žádosti, supliky a stížnosti a počali s nimi dělat to, co my dělali s horkými brambory na poli…
Dělají i to šimpanzi, ve volné přírodě, ale kde k tomu přišli, netuším. Ovšem úředníci z Prahy k nám do Machnína – Bedřichovky jezdili v té době pravidelně na rekreaci – a vídali nás na polích. Někdy i teplou bramboru dostali.
Tak se tvoří legendy, spojení vsi s městem, vesnice s hlavním městem. A já mohu říci vnukům, děti byl jsem osobně přitom. Buď pozdravena má vesničko Machníne, německy zvaná Machensdorf….
Žádné komentáře:
Okomentovat