Nejsem znalec ptactva. Nepleťte si mne s Waltrem stejného příjmení. To je otcův bratr a ornitolog par excelans. Mám od něho jednu sepiovou kost a vrátka od klece pro kanárka, co mi uletěl.
Jsem a byl jsem vším možným, jen ne tím, kdo poznal krkavce a jeho matku. Vím jenom, že kolem Machnínského šenku na velikém stromu se shromáždilo každý podzim tak veliké hejno ptáků, že maminka zavírala okna, jaký z nich měla strach. Náš dům stával, co bys tam kámen dohodil. Pod převislými střechami nám sídlily jiřičky, nebo to možná byly vlaštovky. Maminka věděla, o koho jde, a přesto, že by je nejraději i s hnízdy vyhnala, byla ze statku a tam si všech lovců much vážili a nikdo se jich dotknout nesměl.
Mně byla ta hejna, hnízda, zpěv a vrkání hrdliček docela cizí, než - než jsem potkal tu, která měla oči vraní, kosí, černé snad havraní vlasy, nos jako tukan polní, nehty jako drápy orlí, hlas jako konipas, co zadečkem kroutí a poskakuje a prdelkou pohazuje. Najednou mi svět ptačí připadal, jako jedno velké pozvání do světa milování a ptačího trylkování. Žel, bylo to krásné, ale neuměl jsem o tom mluvit. Jakmile jsem po nich vztáhnul ruku – odletěli. Strýček ornitolog mi neřekl čím je krmit, čím je bavit, aby začali stavět hnízdo, a mysleli na to, kolik vajíček mají v silách vysedět a krmit. Obešlo se to bez rámusu. Odletěla jedna, přiletěla druhá a nic. Hnízdo v kleci zůstávalo prázdné.
Kde jste mé lásky ptačí z let šedesátých? Strýček Waltr byl samá medaile, cesty do zahraničí, sláva a já stále nic. Už si toho všimla i má matka, s replikou: „Co tomu říkáš, všimnul sis? Na těch smrcích na zahradě, tě každé ráno budí dvě hrdličky. Rozumíš?“ Co bych nerozuměl? Řvou jak na lesy, celý Machnín je slyší. Řvou, jak pod námi ve zbrojnici hasiči, ti ovšem pijí ligu a mám mezi nimi kamarády, takže mi to nevadí. Ti hloupí, ptáci ano. Nemají mě rádi. Matka loví rukama a hrozí mi, že pokud nepřivedu nevěstu, neví, to si asi už nesednu. Ta bude tchýní!
To zase děda v Liberci měl na mně zcela jiné nároky. Dej mi dvacku, já půjdu do kina a na dvě hodiny máš můj byt k dispozici a užij si. A tak jsem využíval té dědečkovy nabídky. Matku jsem rovněž nezklamal, ale znáte. Zafouká mistrál a pán tvorstva letí dál. Má dost pěnkav, jiřiček a konipásků, hledá spíš papoušici ara-ara, něco VIP z rodu El Kondor Pasa. A pak, když toho dosáhne, je opět pro legraci. Slábne mu dech, na hřbetu dlaní má stařecké skvrny, bere předepsané prášky, a potom i ty hrozně drahé, ale už ani ty moc nepomáhají. Tak se chopí péra, tužky, klávesnice a budí se v noci strachem, aby na něco nezapomněl…
A může za to matka – krkavčí matka, že toho moc chtěla, abych si včas nějakou našel. A je to pořád stejná písnička, možná na jinou melodii. Obsah bude stejný: „Těším se na vnoučata. Slyšíš? Mluví s tebou tvoje máma…“
Žádné komentáře:
Okomentovat