středa 31. října 2012

Za zdravím v Liberci




            Že už je hodně po dvanácté, to se ví, ale konečně je tu řešení. Otázka, kdy konečně se v Liberce přestane léčit v klášterních celách a čekat na ošetření specialistou na chodbách prastarého kláštera, je na dohled. Liberecký klášter, místo, kam chodíme desítky let na ošetření stárne a pacient má stále víc a víc pocit, že se zde čas zastavil. Odborní lékaři na vysoké úrovni i lékařská technika versus kasárenské prostředí hodné Rakousko-Uherska počátku 19. století. Není zde kde parkovat, pro nemocné je to relativně daleko k zastávkám MHD.
Samotná budova je postavena za účelem prostých kasárenských cel jeptiškám a svou životnost přesluhuje. Už dávno měli liberečtí lékaři a pacienti dostat prostory v centru města u zastávek MHD a s parkováním.
Jedno takové místo se v centru města Liberce přímo nabízí na Šaldově náměstí,  přímo v centru v Plaze. Zde jsou k dispozici prostory o rozloze více než 1.900 metrů čtverečních připravených změnit se na 30 ordinacích při zabezpečení všech výhod pro pacienty i lékaře. Kromě jiného s vyhrazeným parkováním v podzemí nákupní galerie Plaza a se zastávkami tramvají a autobusů MHD přímo před budovou. Pro lékaře důstojné zázemí, šatny, WC, sprchy, stravování, recepce, ordinace na míru, ostraha, webová prezentace, příjemné a prosvětlené prostředí, které rovněž pomáhá léčit. To vše s výhledem realizace do necelých dvou let počínaje jarem 2013.
To je konkrétní odpověď na to, co by se v Liberci mělo a mohlo zlepšit,  jak zkvalitnit život libereckých občanů. Dát zelenou vytvoření moderního lékařského centra v Liberci, řešení, které sebou přináší možnost radikální změny ambulantní péče o nemocné. Přechod ze starého kláštera do moderní nákupní galerie Plaza Liberec, kde by mohli být spokojeni lékaři i pacienti.

neděle 28. října 2012

Píši Vám, ponožkám.




A proč bych nepsal? Natrápily jste se mě, když jsem byl malý. Mé mládí bylo o podkolenkách z doby záhy po smrti Gottwalda a Stalina. Nevím proč, ale moje maminka se zhlídla v podkolenkách, které prostě a jednoduše pod koleny nedržely a klouzaly a hrnuly se ke kotníkům, dolů do bot. Každý den, den po dni, celý školní rok. Nenáviděl jsem ty šedé na všední den i bílé na neděli. Když jsem objevil, že existují ponožky s gumičkou, která je funkční, už mne jiná radost doma v padesátých letech netěšila.
Maminka ponožky prala samostatně v kyblíku štompem (gumovým zvonem) a ručně na valše společně se svým  spodním prádlem. Ponožkám byla věnována mimořádná péče. I díky ní mi nohy nepáchnou, na rozdíl od jiných chlapů, co měli s ponožkami problémy.
Krásná léta čistých a voňavých ponožek skončila základní vojenskou službou. Tam jsme všichni (v Milovicích) vyfasovali boty – kanady a k nim onuce, což jsou vlastně šály k obtočení podkolení až po prsty na nohou. To se mi ale zdařilo za dva roky asi tak jednou, o ostatních případech bych raději pomlčel.
Píši Vám, mé drahé ponožky, neboť Vám vděčím za tzv. lehkou obuv, která byla povolena jako bota náhradní vojenská. Píši Vám, abych armádě poděkoval, a pokaždé, když si dnes ponožku obléknu blahořečím za ten dar, nemrzačit si nohy v botách. Za spokojenost od nohou podle hezkého českého přísloví – nohy v teple, nemoc v pekle. Nebo tak nějak.
I po vojně, mé drahé fusekle, zbylo mi pár zelených. Pravdou je, že jste doplatily na barvu, jako kapesník nebo zelené trenky. Od jisté doby zelené nenosím. To ovšem nic nemění na faktu, že ponožky mám stále rád. Co na nich nesnáším jsou oka a prodřené díry. Ty svědčí o tom, jaký pán, takový kmán. Neboť Vy, ponožky, jste tady a vztah k Vám, je vztahem k ostatním.
Ponožky jsou naším vzkazem světu, co nás spojuje a co nás rozděluje. Froté jsou moc silné a slabé příliš silonové. Hledím si Vás, ponožky mé drahé, neboť ve Vás jsem našel i kus obyčejného štěstí, které bych jindy v botách nehledal, ale v ponožkách jsem je našel …. Asi se mi budete smát, ale je tomu tak: Sláva ponožkám! A podotýkám – myslím to vážně.

Papír - osobní dokumenty




Sbírám leccos. Cílevědomě starý papír. Tohle medium mě nepřestává fascinovat. Už i proto, jaký boj v současné době svádí s elektronikou. Tam, kde dříve stačil arch papíru, dnes je třeba elektronické zabezpečení v hodnotě mnohonásobně vyšších nákladů. Nákladů vyšších, než si kdosi mohl přát.
Řekne se kus papíru, ale podívejte, co lze dnes na papír vše dát. Reklamní letáky, knihy o ničem, politické sliby, volební bilboardy. Papír snese všechno. Spíš, co vše mu dnes konkuruje. Pokud by nebyl onen předchozí brak, co by dnes doručovatelky nosily ve svých brašnách. Dopisy chodí pouze od bank a úřadů a pohlednice neposíláme už ani k Vánocům. Jó, byly tu časy, kdy už první pohled na list papíru vám dal ,,kvitanci“, či důvěru v osobu, co chtěla vycestovat, či postrkem byla vyhoštěna kamsi domů.
Kus papíru to byla i domovská či pracovní knížka, vysvědčení, zkouška tovaryšská, list za vyučenou. A tak se nám zachovala ,,spousta“ toho krásného, ručního papíru s vybledlým inkoustem, suchou či červenou pečetí, vyraženým či nalepeným kolkem. Krásné rozmáchlé písmo, podpisy svědků, hlavních aktérů i jejich malé přiložené pečetě, psané češtinou, která je dokonale nesrozumitelná, dekorativní latinkou, či německou gotikou, švabachem.
Krásné listy takového papíru se zachovaly, ale není jich tolik. Vídával jsem je občas, v deskách protažených provázkem a uvnitř zápisy z jednání střeleckého spolku s vypálenými iniciálami prvních písmen, vzpomínek na Napoleona, církevních písniček, obrázků svatých, vzpomínek na tovaryšská léta a putování za prací. Památníky, s neskutečnými veršovánkami, utajované milostné dopisy, kartonové staré fotky ze svatby, s dětmi v kočárku, z lázní, z vojny…
Papír, který mě vždy potěšil, byl dopis od maminky, který mi došel do pionýrské tábora a od tatínka, že už se brzo vrátí. I já jsem napsal jeden takový, z prázdnin. Přijedeme z tábora v 10,30 hodin, ale zapomněl jsem to další.
Papír a osobní dokumenty. V co se asi brzo změní? V karty z umělé hmoty, v čipy, tablety, či chytré telefony? Budou to ještě lidé, kteří budou jednou v ruce držet něco, co nebude papírem, co se vám v ruce bude měnit jednou třeba v televizi, pak v náruč propagačních informací, návodů, příruček a kontrolních otázek? Oko špicla a stín společnosti, která nepotřebuje klasický papír, ale medium, kontrolující každého z nás…

Válka roku 1866 začala v Libereckém kraji



            Válka roku 1866 začala v Libereckém kraji, a to ještě dřív, než v roce 1866. Zhruba o sto let později jsem vyženil přízeň ve Všeni u Turnova. Nebavilo mě jen o válce z roku 1866 něco číst, chtěl jsem vytěžit maximum z návštěv autentického bojiště na mostě přes Jizeru a v okolí hospody ve Svijanech (tehdy v Podolí), co nejvíc autentických informací. Vždyť tady se v této válce poprvé střetli vojáci pruští a rakouští, ne v šarvátce hlídek, ale regulérním boji větších celků. Poztrácené a odhozené zbraně z okolních polí už dávno našly své místo ve staveních od Turnova po Hradec, nic nového nalézt se nedalo.

            Jedna z dragounských pistolí na mě hleděla v garáži Karla Sedlického. Ten ji vyměnil s jedním, jehož děda ji prý vzal spícímu vojákovi osobně. Já už takové štěstí neměl. Děda byl hluchý jako pařez, bylo mu skoro devadesát, ale vyprávět uměl…. A nebyl sám.
            Nejvíc si pamatovala starší paní Šichová ze Všeně. Zda vím, že se tu krajem potulovali už před rokem 1866 pruští špioni a ne ledajací? Prusové válku proti Rakousku připravovali řadu let. Využili toho, že na obou stranách hranice se mluvilo německy a takzvaně ,,hausírovali“ hledali práci, nabízeli služby. Byli často vítáni, neboť obdobně vandrovali světem i vážení lidé od nás.
            V létě roku 1864 obcházel okolí Turnova, Sichrova (to se ještě psal Sychrov s měkkým „i“) Podolí (Svijany) mladý podomní obchodník Winter, který nabízel k prodeji plátna, ručníky, mašle, utěrky. Obcházel jak Čechy, tak Němce a nedělaje rozdílu prodával lacino. Získal si matky dcer na vdávání celého podještědského kraje, daleko za Turnov. Odevšad objednávali u Wintera, který měl vskutku prima zboží. Není divu, že se tu objevil i v následujícím roce. Stoletá babička Šichová si ještě jasně vybavovala, co dětem vyprávěl učitel Bárta, který Wintera odhalil.
            To bylo tak. Někde pod zámkem s výhledem na Jizeru, most na a široké údolí k Turnovu, seděl Winter na zemi zabrán do malování. Ve skicáři, měl každý strom i cestu. Pan učitel se velmi podivil, že cesťák umí tak precizně malovat, ale ten pravil, že se sem chce přestěhovat, že se mu zde líbí… Další setkání pana učitele s obchodníkem Wintrem bylo až v roce 1866, kdy už byl ,,obchodník“ Winter v uniformě důstojníka štábu vévody z Meklenburska.
             Podobný případ se stal o pár kilometrů dál, dnes už na předměstí Turnova. Sem podle vyprávění vnikla eskadrona pruských hulánů z nichž 17 mužů chtělo ,,něco popít“ v místní hospodě. Huláni požádali hospodskou aby jim uvařila oběd. Ta začala naříkat, že nemá dost hrnců. Její rozpaky vyřešil starší strážmistr, který ji začal dobromyslně těšit – aby se netrápila, jen jděte na půdu. Tam za komínem máte ještě dosti pěkný kotlík, který jsem Vám loni spravil. Hostinská prý tomu ani za mák nevěřila, ale dala si říct a na půdu za komín se šla podívat. Tam byl vskutku důkladně spravený kotlík.
            Strážmistr pak vypravoval, že loňského roku byl zde s družinou kotlářů, a že  kotlík spravoval. Když kotláři měli už odejít, uložil kotlík za komín, protože v hospodě nikdo nebyl.  Místo za komínem mu připadalo jako dobrý úkryt.
            Z těchto letmých ukázek je zřejmé, jak pruská armáda měla silně rozvětvenou výzvědnou službu. Vyzvědači byli v případě válečného konfliktu zařazeni přímo do armády, aby vedli jednotlivé vojenské oddíly. Zájem o válku z roku 1866 neutichá ani dnes, stále roste počet zájemců, kteří v dobových uniformách nastupují na bojiště této trochu podivné války z roku 1866 Němců s Němci na našem území Libereckého kraje. Přesto, že tahle dvoutýdenní válka nebyla dlouhá, stála mnoho lidských životů.

pondělí 22. října 2012

Píši Vám, cvrnkací kuličko



Píši Vám, cvrnkací kuličko,

neboť i Vy patříte k mému světu a byla jste určitou dobu cílem mých představ o štěstí. Vy, které kabát, tělo i duši ušili z cihlářské hlíny. Odkud Vás do dnešního světa přivezli se raději ptát nebudu. V seznamu výrobků z Číny budete asi výrobek nejmenší, kuličko cvrnkací.
Patříte ke hrám, které se z podvědomí dětství nevytrácí: skákání o jedné noze, hra na slepou bábu, plavání, jízda na kole. Patou v lepší botě zatočíš a uděláš důlek cvrnkací, tak akorát, aby v něm kuličky držely.
Dovedu si představit mé dávné příbuzné, jak ztvrdlou patou své malé, shrbené postavy točí do jílu důlek. Klátivé poskakující postavy s dlouhými pažemi a hrdelními pokřiky fandí svému oblíbenci. Nízkými čely a placatými nosy se hodně podobají jistému druhu opic, ale jsou to moji příbuzní a hrají kuličky. Jsem na ně hrdý. Co chvíli se škrábou, moc citu v jejich hlasech i v chování ještě není. Hře, tak jako jídlu, dají tolik, že se mi téměř podobají.
Zvláštní křik. To volá starší rodu, Petra, pojďte jíst. Šéfová tlupy, lídr, který rozhodoval o tom, kdo bude v zimě jíst, kdo na oheň a co přiloží. Kdo bude v létě hrát kuličky.
Píši Vám má drahá kuličko cvrnkací, neboť Vaše tělo se stalo tou nejlepší formou zdroje pohybu, vyjádření mnohého, co později svět posunulo  o kus kupředu. Tak, jako Petra, matka onoho shluku prapodivných individuí, ze kterých vzešel i můj rod, počala hru s kuličkami, dala tím volnou ruku dalšímu běhu událostí tam nahoře v jeskyni pod skálou. Pak kdosi vynalezl pistoli, pušku a dělo a kuličku cvrnkací použil k zabíjení. Z kuličky byl záhy předmět, co odtud vyhnal statného medvěda, lva s velkými tesáky. Kulička zabila velkého jelena, divokého kaňoura.
Kulička cvrnkací z hlíny tlačená, na slunci pečená se s těmito lidmi stěhovala od řeky a dobrých ryb do skal, do širokých stepí, kde si s ní stále hráli děti i dospělí. Vám, kuličko cvrnkací, patří metál z drahého kovu, matce, že moudře rozhodla, že patříte k našemu rodu. Napomohla jste k tomu, že jsme vyrostli a začaly nám na nose držet obroučky od brýlí. Brada ustoupila a chrup se srovnal do řad v dásních. Začali jsme do všeho tak trochu mluvit a kuličky hrály už jen roli vedlejší.
Má drahá kuličko, vraťme se do dětství, do šťastných her, k malinám a ostružinám. K důlkům,  co dělají paty lepších bot, ke hraní. Jak víš, kdosi tě kamsi povýšil, ale ty zůstaň tady s námi v tom šedém obleku z hlíny a bláta našeho mládí. Věku, kdy si děti i dospělí tak rádi hrají.                             

neděle 21. října 2012

POZVÁNKA

Tento týden, ve čtvrtek, 25.10.2012, od 18:00n hodin v liberecké knihovně se ve čtvrtém poschodí koná veřejné čtení nové knihy EGONOVY POHLEDY A POHLEDNICE 4, na které jste srdečně zváni. Vstupné zdarma.

Těším se na Vás
Egon Wiener

úterý 16. října 2012

A je po volbách, vzácný pane!




Jsme tu všichni? Někdo je ještě uhnaný, zbrocený potem, jak spěchal od Letohrádku Hvězda, jiný nešťastný a smutný pro to,co všechno ztratil, jak hnal koně pražskou dlažbou, že   nezavřel truhlice, další, jak čekal, až si pro něj přijdou a jiný zas nabádal vdovu, kterého z pánů bratranců si vzít…
To byla Praha a doba po Bílé Hoře, ne nepodobná té dnešní povolební i té za dva roky, až vláda i sněm spadne do klína zas jiným obročíkům a na radnicích bude vesele…
Komu popřát a nezadat si? Samozřejmě, že Češi mívají pokaždé aspoň dvě želízka v ohni a ani dnes tomu není ani v Liberci jinak. Všichni vědí, jak to chodí třeba v nemocnici, proč nikdy neskončí Spacium, jak to je s teplárnou, kdo bude městu svítit, kam s příbuznými…
Pravicová vláda má v Praze svého hrobníka Dalíka, který snad, jak mnozí vroucně věří, využije nabídnutého pasu a uteče. V Liberci se čeká, kdo hrobníkem bude, až první promluví. Pravici praskla guma od trenýrek a dnes a možná i za dva roky bude tou Popelkou, co přebírá zrníčka rýže v rozsypaném popelu, a pak snídá kaviár na hradě.
Vše záleží na tom, jak se Půta popasuje s Korytářem, jehož čas opět přijde s dalšími volbami na radnici. A potom to teprve bude zajímavé! Ale i teď bych chtěl být muškou a být při tom, když se boří stará sousoší a noví hoši se učí stát pevně na nohou.
Češi mají své oblíbené zahrádky a u nich zadní vrátka a ta, jak jinak, hojně používají už od Bílé Hory a všech těch revolucí při vědomí toho, že na druhé straně barikády je pořád někdo z rodiny.
Jó, život je jak chleba namazaný máslem. Pokud vám upadne spolehněte se, že bude ležet namazaným dole. A tak se, prosím, vyvarujme stavby šibenic a vystavování useknuté hlavy opozice. Někdo by do temnice jít mohl, ale ne s uťatými pažemi a vytrženým jazykem.
 Příštím prezidentem republiky bude jistě někdo jiný, než o kom snil mnohý Liberečák. Co se dá dělat. Je tu Okamura, dar rýžových polí, vysokoškolský Maor, co vypadá jako čert… A proč ne první kosmonaut, hrdina ČSSR a SSSR, nebo ještě někdo jiný???

sobota 13. října 2012

Pamatuji si jedno auto v obci




Pamatuji si jedno auto v obci  a to bylo tatínkovo. Druhé Martincovo, třetí Liebiegovo naproti, přes ulici zahrabané v slámě, aby ho nikdo neviděl. Uschoval ho německý šofér, který nemusel do odsunu. Starého Martince někdo udal pro protistátní činnost a jeho auto stálo v garáži. Tátu tohle čekalo taky, ale auto včas prodal.
V podstatě nás, kluky hrající si na ulici pod Machnínským kostelem, nic neohrožovalo. Nakonec to byl tatínek jednoho z nás, pan Reichl, co si koupil auto na dřevoplyn s postranicemi ze dřeva, takový relikt z Druhé světové války. Před tatínkem správcoval v truhlárně Simm + Wagner, myslivcoval, včelařil a hlavně trpěl, když jeho synové Otík a Ruda něco provedli. Postupoval podle svých neměnných výchovných postupů, které omezoval na to, že kluky seřezal řemenem a čekal zázraky.
My jsme bydleli naproti, v Nordlichtu, a přes ulici bylo vše slyšet (žádná auta po ní nejezdila) a tak moje maminka běhávala za Reichlovou, ať toho Otíka její manžel nezabije. Reichlovou to asi moc nenadchlo. Jediné, co na to pokaždé řekla bylo, že Reichl ví, co dělá a ať si máma hledí svýho…
Po takovém výprasku jsem se cítil, jako bych ho dostal i já. Přelezl jsem branku za klukama s hloupým dotazem, jestli to bolelo. Většinou asi jo, protože ten den naše blbnutí skončilo. Otík šel za staršíma klukama a já s Rudou a Jardou Kalenským jsme se sešli u Reichlů na půdě a plánovali příští alotria. Byli jsme nerozlučná trojice.
Za kostelem už byly jen pole, rokle a haldy zeminy ze zarostlé přípravné práce na Hitlerovu dálnici, co měla vést přes Machnín kolem Liberce do Prahy. Dál už jen břízky a malé bunkry, které pořád ještě tajily drobné nálezy po našich vojácích, kteří se zde před pár lety, v roce 1938 mobilizovali.
Pro nás to bylo území nesmírné radosti, volnosti a dobrodružství. Nic nemohlo být na světě dobrodružnější a zábavnější, než území od kostela k Bedřichovce, ke Chrastavskému oku, rybníku, vzniklému rovněž na území přípravných prací neměcké autostrády. A všude kolem břízky, a široširý svět cest a cestiček vhodných na závody, přepadávání se, chození na houby, borůvky a na žaludy pro místní myslivce. Neznám lepšího výběhu pro kluky než bylo okolí naší krásné vesnice. Od Mrázků k lípě, po úbočí Ovčí hory zpět dolů, podél tří rybníčků k mateřské školce. Hrad Hamrštejn a okolní důlní štoly... Však jsem do jedné vlezl a nemohl zpátky. Elektrárna, prastará, s vozíky na uhlí, Schwabova vila - domov řeckých dětí – oční ústav, Machnínské hřiště, vodárna a pod ní nádherné koupaliště, škola a meandry řeky Nisy. Bramborárna, s obrovitými kameny pro velký mostní oblouk německé dálnice do Prahy, které skončily v základech monstrózního Stalinova pomníku v Praze.
To všechno byl náš Machnín. Machnín Rudy, Jardy, Petra, Pavla, Vlastíka. Machnín padesátých let minulého století, kdy projelo za den maximálně pět osobních aut a pan Holínský se ,,svým“ Sauerem, náklaďákem s balíky do hamrštejnské Textilany. Laml, neodsunutý Němec, koval koně v kovárně naproti elektrickému domu, kde žili dělníci pracující v elektrárně. Stál kousek od mlékárny, kde nalévala mléko z velkých bandasek do malých paní Jungová.   

Jak překvapivě dobře si žili naši předci na vesnicích




Je to o něco víc než 60 a o něco míň než 120 let, co se v té mé vesnici a kolem neměli lidé až tak špatně, jak bychom si z pohledu dnešního spotřebitele mysleli. Především obce žily tak, aby byly soběstačné a obyvatelé cokoli, co potřebovali našli tam, kde žili. Prostě, když jim nešel internet, tak jim ho soused opravil… (To byl vtip).
Tak zaprvé se každá rodina navenek i uvnitř chovala jako celek a rozhodnutí jednoho každého, v hierarchii od nejmladších po starší, bylo konzultováno a řešeno v rodinném kolektivu… Velmi se dalo na vztah k církvi, k sousedům, k zvířatům, k zákonitostem přírody, k samotné obci a národnosti. Odtud máme ono rčení, že rodina je základ státu, které v současné podobě rodiny znamená, že náš vztah k současnému státu je nejméně z 50% jiný, než byl v dobách předešlých…
Vstávalo se časně. Pracovávalo se doma na poli, u stavu, nebo v dílně, která navazovala na obytnou část a ta na chlév. Dílna. To byla obyčejně mačkárna skla, brusírna, ševcovská dílna, krejčovna, truhlárna, pec – kovárna, košíkárna, výrobna sýru, másla… U domu stála sýpka, budka - WC, hnojiště, často přístavek vejminek, holubník, králíkárny,  přístřeší pro husy, kachny, seníky, často i zvonička. Na pole to, v rámci intravilánu obce, měla rodina jen pár set metrů, stejně jako na louky, kde se sušila sena. Z nedalekého lesa se bralo dřevo na topení.
Pokud byl ve vesnici rybník, protékal jí potok, nebo řeka, byli zde rybáři. Majitelé menších stavení se dávali najímat majiteli statků, ostatní za prací dojížděli – docházeli do měst do továren. Zbytek bezzemků byli žádaní řemeslníci, ševci, krejčí, truhláři, zámečníci, zedníci, cestář, elektrikáři, cestáři, povozníci, autodopravce, obchodníci, kováři, pekaři, hrobník, pokrývači.
Zvláštní sortou byli na vsích státní zaměstnanci a pokud byl na vsi velkostatek, pak úředníci statku, obce, učitelé, řídicí, lékař, farář, policajt, fotograf, hrobník, advokát, lékárník, hoteliér. obecní sluha, úředníci obce a další.
Dá se říci, že taková větší obec městys, byla uzavřeným kruhem bezpečí, jistoty, prosperity a stability po dobu desítek let, záruka toho, že kdo se zde narodil, mohl zde v poklidu žít, vychovat děti a ve stáří kolem 70 let i zemřít, pokud se jim vyhnula léta válečná, epidemie, nedostatek práce a emigrace za prací do daleké ciziny.
Obě světové války zasáhly tvrdě do těchto obcí žijících poklidným, ospalým životem. Vesnice, větší obce se v padesátých letech změnily v zásobárny továrních dělníků a ve velkoprodukční zemědělské giganty. Práci, zastávanou kdysi několika lidmi, začaly vykonávat skupiny specializovaných zaměstnanců. Byly tu i velké stavby přehrad, dolů, nových továren, silnic. Vesnice a její poklidný život se změnil natolik, že přestal být onou familiární jistotou dnes změněnou na společnost majitelů nemovitostí a víkendových chalupářů.

středa 10. října 2012

Mezivládní dokument z Frýdlantu v Čechách




Psalo se jaro roku 1945 a Rusové se prodírali Slezskem k našim hranicím. On byl Němec, bylo mu 16 let, žil v sudetoněmecké župě ve Frýdlantu a i mladí kluci museli do armády. Jeho si nadřízený se však rozhodl ponechat si ho v kanceláři pro rozdělování potravin ve městě. Byla to záslužná služba a snad jenom Němci v takové obstáli. Těžko si dnes umíme představit, co se dělo před frontou. Tisíce, desetitisíce běženců z východního Pruska, Slezska, kteří utíkali s oprávněnou hrůzou z Rusů, kteří vraceli Němcům jejich chování na obsazených územích Sovětského svazu. Běženců byla plná města, vesnice, statky, ulice a křižovatky, všichni chtěli jíst, pít a někam se uložit ke spánku. Zvládnout tohle organizačně uměli jen schopní lidé. To Rusové rychle pochopili a tak náš hrdina, už o půl roku starší, mohl v téže kanceláři a ve funkci pokračovat i s podporou prvního velitele ruského vojska ve Frýdlantě v Čechách.
Po obsahové stránce byla tato podpora věcná a konkrétní a opravňovala držitele potvrzení – našeho hrdinu - k cestám na kole. V druhé větě informovala ruského vojáka, samozřejmě v azbuce, že kolo nesmí jmenovanému odebrat. Pokud neuposlechne čeká ho válečný soud. To vše srozumitelně rozšířené o platnost na území celého frýdlantského okresu…
Po čtyřiceti letech, kdy tehdy mladý organizátor zásobování byl ve vedení firmy v těch vysokých barácích pod zámkem, seděl na setkání firmy s ruskou delegací v čele s oním velitelem Rudé armády z roku 1945 ve Frýdlantu. Když mu ukázal tehdejší dokument o nezcizitelnosti kola, který podepsal a opatřil spoustou razítek, ani nechtěl věřit, čím vším se Rudá armáda ve městě zabývala. Druhý den mu ukázali i ono legendární kolo, na kterém náš hrdina stále ještě denně jezdil do práce. Bývalý velitel se na něm před radnicí svezl pár metrů, ale ani jedno oko kolemstojících nezůstalo suché.
Takže, happy end? Ani náhodou! Kolo, opřené o zeď samoobsluhy na náměstí, druhý den na to někdo zcizil. Platnost mezivládního dokumentu týkající se obyčejného kola skončila po čtyřiceti letech neslýchaným porušením nařízení sovětského velitele. Kolo však nezcizil voják, ale nejspíš český somrák, aby s největší pravděpodobností putovalo do sběrny druhotných surovin.
Přesto se domnívám, že dokument tak výrazného charakteru patří přinejmenším do městského muzea, pokud ne rovnou do Bruselu. Obsahem odpovídá významným dohodám Sovětského svazu se spojenci v období po Druhé světové válce, a specifikům, které pojmenovaly realitu poválečného osudu jednotlivců i celé Evropy, kterou posunuly o kus dál. Celý příběh je příběhem poválečných absurdit jejichž aktéři dosud žijí mezi námi.
 Jsem rád, že jsem vám mohl takový příběh převyprávět. Ač hořkosladký pojmenoval onu dobu a čas. Stal se epizodou, krátkým nahlédnutím do učebnic dějepisu našeho pohraniční, dějin 20. století, dohod a smluv mezi vítězi a poraženými…..

pondělí 8. října 2012

Co jsem viděl 28. 9. 2012 v Chrastavě




28. září 2012 byl prazvláštní den v dějinách města Chrastavy. Událo se hned několik událostí, na které stojí za to vzpomínat. Ten den bylo mimořádně hezky, a kdo mohl vydal se směrem k mostu. Kolikátý most to byl v dějinách Chrastavy, který vody Jeřice polámaly a zničily?
S obyvateli Chrastavy a nejbližšího okolí jsme se tu sešli, abychom otevřeli nový most, krásný, s prvky  secesního mostu, který před dvěma lety vzala voda. Přijela i delegace z bavorského města Eichstätt, partnerského města Chrastavy, které s Chrastavou sdílí opravdové přátelství již deset let, právě ke dni 28. září roku 2012.
Z obou měst si tehdejší i současní starostové oprávněně notují, co všechno za uplynulé roky stihli. Návštěvy a přehlídky dětských souborů, těch, které umí víc něž druzí. Mnohé z toho,  co velká města neumějí právě menší města zvládají a dělají to s chutí. Hudba na jevišti u mostu hrála pochod Radeckého i vinařské písně z Moravy a na jevišti u nového mostu se objevil i nejvyšší představitel České republiky prezident Václav Klaus. Krátké zdravice, krátký proslov prezidenta a německé delegace, hudba, mávající děti, krásná slunná atmosféra.
Jak se říká, den jako vyšitý. Teprve, když už si každý, kdo chtěl vzal chlebíček, koláčky, limonádu či pivo, se událo cosi, co státnost naší republiky dosud nepoznala. Neznámý mladík demonstrativně zaútočil na presidenta airsoftovou pistolí sedmi výstřely, náboji, které lehce štípnou. Nešlo v plném slova smyslu o atentát, jenom nespokojený člověk chtěl ukázat na neřešené poměry v naší republice. Prezidentova osobní stráž naprosto zklamala a nechala  ,,atentátníka“ bez problému odejít. Až na rohu náměstí, když už dával rozhovor libereckým novinám ho  zatkli místní policisté.
Nejzajímavější na tom je, že to, co popisují, jsem viděl – neviděl jako většina těch, kteří jsme stáli 3-4 metru od pana prezidenta. Sám starosta Chrastavy Ing. Canov to o dvě hodiny popisoval jako ,,střílení“, které, ač stál od presidenta na půl metru, vlastně ani nezaznamenal. Zaznamenali to ovšem kameramani 4-5 televizí, kteří předali záznam do celého světa. A tak se stalo, že většina Chrastaváků, ač byla na tom samém místě, co byl pan prezident napaden, se o tom dozvěděla až z večerních zpráv české televize…. Nikdo neviděl víc než kamery.
Přesto lze říci, že 28. 9. 2012 bylo vidět víc pozitivních věcí, než těch, které hrozily být tragickými. Tam někde nahoře někdo Chrastavu miluje….