středa 10. října 2012

Mezivládní dokument z Frýdlantu v Čechách




Psalo se jaro roku 1945 a Rusové se prodírali Slezskem k našim hranicím. On byl Němec, bylo mu 16 let, žil v sudetoněmecké župě ve Frýdlantu a i mladí kluci museli do armády. Jeho si nadřízený se však rozhodl ponechat si ho v kanceláři pro rozdělování potravin ve městě. Byla to záslužná služba a snad jenom Němci v takové obstáli. Těžko si dnes umíme představit, co se dělo před frontou. Tisíce, desetitisíce běženců z východního Pruska, Slezska, kteří utíkali s oprávněnou hrůzou z Rusů, kteří vraceli Němcům jejich chování na obsazených územích Sovětského svazu. Běženců byla plná města, vesnice, statky, ulice a křižovatky, všichni chtěli jíst, pít a někam se uložit ke spánku. Zvládnout tohle organizačně uměli jen schopní lidé. To Rusové rychle pochopili a tak náš hrdina, už o půl roku starší, mohl v téže kanceláři a ve funkci pokračovat i s podporou prvního velitele ruského vojska ve Frýdlantě v Čechách.
Po obsahové stránce byla tato podpora věcná a konkrétní a opravňovala držitele potvrzení – našeho hrdinu - k cestám na kole. V druhé větě informovala ruského vojáka, samozřejmě v azbuce, že kolo nesmí jmenovanému odebrat. Pokud neuposlechne čeká ho válečný soud. To vše srozumitelně rozšířené o platnost na území celého frýdlantského okresu…
Po čtyřiceti letech, kdy tehdy mladý organizátor zásobování byl ve vedení firmy v těch vysokých barácích pod zámkem, seděl na setkání firmy s ruskou delegací v čele s oním velitelem Rudé armády z roku 1945 ve Frýdlantu. Když mu ukázal tehdejší dokument o nezcizitelnosti kola, který podepsal a opatřil spoustou razítek, ani nechtěl věřit, čím vším se Rudá armáda ve městě zabývala. Druhý den mu ukázali i ono legendární kolo, na kterém náš hrdina stále ještě denně jezdil do práce. Bývalý velitel se na něm před radnicí svezl pár metrů, ale ani jedno oko kolemstojících nezůstalo suché.
Takže, happy end? Ani náhodou! Kolo, opřené o zeď samoobsluhy na náměstí, druhý den na to někdo zcizil. Platnost mezivládního dokumentu týkající se obyčejného kola skončila po čtyřiceti letech neslýchaným porušením nařízení sovětského velitele. Kolo však nezcizil voják, ale nejspíš český somrák, aby s největší pravděpodobností putovalo do sběrny druhotných surovin.
Přesto se domnívám, že dokument tak výrazného charakteru patří přinejmenším do městského muzea, pokud ne rovnou do Bruselu. Obsahem odpovídá významným dohodám Sovětského svazu se spojenci v období po Druhé světové válce, a specifikům, které pojmenovaly realitu poválečného osudu jednotlivců i celé Evropy, kterou posunuly o kus dál. Celý příběh je příběhem poválečných absurdit jejichž aktéři dosud žijí mezi námi.
 Jsem rád, že jsem vám mohl takový příběh převyprávět. Ač hořkosladký pojmenoval onu dobu a čas. Stal se epizodou, krátkým nahlédnutím do učebnic dějepisu našeho pohraniční, dějin 20. století, dohod a smluv mezi vítězi a poraženými…..

Žádné komentáře: