pátek 30. listopadu 2012

O fotbalu a to nejen pod Ještědem




Fotbalový stadion Horním Růžodole má svá zlatá léta už za sebou. Když tu hrála Dukla Praha, zhruba tak počátkem šedesátých let minulého století, tak nás Josef Masopust pustil na ,,střídačku“ a vlídně s námi, žáky vedlejší dvanáctiletky, promlouval. Kdeže ta rozprávková léta jsou…
Mám odtud rovněž jeden kulinářský zážitek, asi tak z druhé půlky let padesátých. Mému dědečkovi Arturovi, který špatně slyšel, se na fotbale vracel sluch, zrak, motorika, zvučný hlas, paměť, dokonce i štědrost, neboť mi dal, sice už nevím kolik, ale na párek s hořčicí a s chlebem. Bohatě to stačilo plus červená limonáda. Stál jsem tam nahoře u plotu při hlavní cestě a nepamatuji si, jak dopadl mač, kdo koho porazil, kdo zvítězil. Vím ale jedno. Nezapomenu na vůni a chuť párku, který mi tak chutnal, že jsem nikdy potom nic lepšího v tomto sortimentu nejedl. Snad jenom ta hořčice byla vodová, ale to prodejce odůvodnil tím, že se dolévá vodou, protože vysychá.
Tím můj zájem o sport a přilehlá sportoviště končil, zato dědeček Artur, ten si sport vychutnával i se svým bratrem Karlem. Patřili k výborům, fotbalu a boxu Rapidu Liberec. A také patřili k diskutérům u radnice, kde se týdně řešily postupy, přestupy, zmařené údery, nádherné desítky, falše a malé domů. Co vím, tak o úplatcích se nediskutovalo. Snad v té době ve sportu ani neexistovaly. Ale zcela určitě to nevím.
Zjednodušeně řečeno, tak před čtyřiceti se v Liberci a v Jablonci hrál fotbal pro radost. Ani ve vyšších soutěžích kopaná tehdy nebyla zaměstnáním, ale ,,vedlejšákem“, přilepšením pro hráče. V Liazu u soustruhu je asi moc často neviděli, ale byli tam ,,formálně“ zaměstnáni. Přesto měli k současným profesionálům ve sportu daleko. Ty odměny byly spíš symbolické, než dnešní, které se sportem a s rozvojem těla a ducha už nemají nic společného.
A bude na tom něco špatného, neboť dnes bych pochopil, proč jako děda nesmím s vnoučaty na fotbal. Neumím se prát a nechci se přimotat ke ,,klubovým fanouškům“, kteří na rozdíl od mého dědečka sedačku vytrhnou z betonu a hodí ji na hosty – fanoušky hostujícího fotbalového klubu. Kam ten svět spěje a fotbal vůbec?              

středa 28. listopadu 2012

Postel pod Ještědem




Hurá do kanafasu! Je tam skvěle. Postel hřeje. Neznám nic lepšího, než si lehnout, přikrýt se dekou a… spát s vidinou, že se mi bude něco báječného zdát. Když už mě pálí večer oči a tuhnou koutky úst, je nejlepší vlézt si do postele. Nejsou všichni na tom stejně, ale je nás většina, co rádi jíme i spíme. Mnozí i u televize. Ale to není naše chyba.
Když se přemístím do ložnice, to už je o něčem jiném. To se mi chce spát. Postele, však víte, jsou různé. Obyčejné válendy, co za nic nestojí, až po postel se závěsy, s nebesy. Těch druhých bylo kdysi potřeba víc. Závěsy chránily před hmyzem padajícím od stropů a chránily teplotu sálající z těl pod peřinami. Fuj. Smrad nesnáším.
Pak tu byly postele z různého materiálu, ba i ze síti, nafukovací, plné vody, patrové, palandy, rozkládací, skládací…. A pokaždé bylo na co si lehnout a jak se říká – vyspat se do růžova.
Jsou tu mezi námi tací borci, co usnou na sedadle spolujezdce v autě, na významné konferenci, u stolu, při jídle. Tak to se mě nikdy nestane, jsou určité limity. Jídlo, práce, zábava, spánek. Pořadí lze kombinovat a přehazovat i tak, že napůl spíme, napůl bdíme, ale postel to není. Jen si to představte, polštář tak akorát, jemné povlečení, teplá deka pod bradu… Srovnatelné jen s bezva filmem, bohatým rautem, se svatbou, s předáním medailí, representací.
Milí, zlatí, spaní je boží. A ve správné posteli přináší zážitek vhodný k zapamatování, k vyprávění, neboť, pokud mi někdo přeje dobrou noc, měl by vědět, jaká byla… Spánek hodně napoví. Třeba – spalo se mi jako na vodě, pořád jsem se budil zbrocený potem, to byla noc, oči jsem nezavřel, nebo naopak – spal jsem jako mimino.
Shrňme to.  V našich bytech jsou ložnice a v nich různé postele. V nich spíme a čerpáme sílu. Jsou našimi nabíječkami energie. Tam dobíjíme baterky. Postele jsou zázrakem jako digitální hodinky, internet, svíčková, dršťková polívka, zelí, karfiol… To všechno a v tomhle pořadí zbožňuji. I s tou postelí. Neboť, popravdě, postel je tím kusem nábytku, kde jsme se narodili. Bude pravděpodobně i místem, kde se jednou rozloučíme.
Nakonec jen tolik, že posteli bych navrhl Nobelovku za přátelství a mír mezi národy, za vše, co jsem v ní zažil, za sny a zážitky, o kterých diskrétně pomlčím….         

V Polsku – ňami – ňami




Ano, moji drazí přátelé, v Polsku je vše, co se vám zdá dobré, solené posypovou solí. Kuřata není vidět pro vrstvu salmonelózy. V podstatě, na co si člověk v Bogatyni v Polském Tesku šáhne je fujtajfl. Ano, snažně vás prosím, nejezděte tam. Všechno je tam nejméně o třetinu dražší, prodavači jsou nevlídní, řeči  nerozumíte a pokud necháte otevřené zadní dveře od auta, jako já, určitě Vás vykradou.
Tak tohle všechno mám za sebou. Jenomže v opačném gardu. Včetně benzínu za pětatřicet, který byl v Liberci o dvě padesát dražší. Dělejte prosím, jako by nic. Už teď tam je před Tescem na parkovišti každé druhé auto z okolí Frýdlantu, Liberce nebo Jablonce n./N. A ví se proč. Jenom naši prapodivní ekonomové z vlády pana Nečase hanobí polské zboží a českému házejí klacky pod nohy.
Co nevědí páni Kalousek a Nečas, už ví jeden dvouletý klučina, který českým rodičům z Liberce asistoval při překládání potravin z vrchovatě naloženého nákupního vozíku do úložného prostoru auta. Klučina byl tak zaujat nakoupenými potravinami a jejich barevnými etiketami, že mu z úst unikalo jen samé slastné ,,ňami, ňami, ňami“…
Bylo to úžasné a bezprostřední. Chlapec se zdál být dobře informován neboť neznám člověka, který by po vynikajících polských potravinách onemocněl. Podle toho, co občas čtu, nebo vidím v televizi, bych musel, vše co se v Polsku urodí, vypěstuje a zpracuje odmítnout v porovnání s českou produkcí jako horší, nekvalitní zboží. Jsem rád, že tomu tak není, že se jedná pouze o klamavou reklamu, informace od těch, co neumí vyrobit laciněji, chutněji. Zároveň i špatnou dotační politiku a daňové odvody, kterými naše zákony poškozují malovýrobce českých potravin. Je to začarovaný kruh.
České obchody sousedící s Polskem nutí ekonomicky uvažující spotřebitele jezdit za nákupy téměř všeho za hranice. Viník je nasnadě a sídlí v Praze. Jsou to naši poslanci, kteří, než by hledali důvody rozvráceného hospodářství Česka ve své práci, raději pomlouvají hospodáře v Polsku. Jen málo schází, aby se v českém pohraničí, objevila hesla Čechy Čechům, nakupujte jen české zboží. Hesla tolik blízká nacistům a našemu pohraničí v době ohrožení nacistickým Německem.
A tak je možné, že dětské ňami, ňami, ňami, uslyšíme čím dál častěji od dětí, co nakupují s rodiči v blízkém polském příhraničí. Záleží jen a jen na našich zástupcích, kteří rozhodují o tom, kolik zaplatíme za naše výrobky, které svou kvalitou obstojí v boji s polskou konkurencí. Žel, v porovnání cen, jsou ty polské opravdu výrazně nižší.  

sobota 24. listopadu 2012

Když zhaslo světlo na vesnici




Když zhaslo světlo na vesnici, pak byla vesnická tma, kdy slyšíte jen řetěz psa uvázaného vzadu na dvoře u boudy. Úplně jiná než ve městě, úplně jiná než za mlada. U nás doma byla taková, že jsme si sedli a povídali a byla z toho černá hodinka. Elektřinu vypínali často a potom celá vesnice zmizela, jako když poliješ inkoustem stránku knížky. Svítily jenom hvězdy a měsíc. Ještěd, blikačky na komínech, nouzová osvětlení, tehdy nic takového, všude tma jako v pytli. Jak já se na ni těšil!
Na spaní bylo brzo, venku sníh, hvězdy na obloze, nic víc. Jenom svíčka na stole a žár od sporáku. Maminka na moje přání sfoukla i svíčku a Machnín splynul s vesmírem. Vyletěl kosmickou lodí kamsi k mimozemským světům: „Maminko vypravuj.“ Jen vítr pojil tuhle planetu s prapodivnými monstry na Marsu s velikými stromy s přesličkami, plavuněmi a velikánskou řekou ve které plavali ještěři s hadím tělem a ptačí hlavou.
Ještě dnes mě pálí oči z ostrého světa tří sluncí a diamantů velkých jako hora. Mám vyprahlo v ústech a v nose písek z pouští dávného Egypta tisíce pyramid a stínů, které je hlídaly. Tedy máti, tys uměla vyprávět! A když ti došla fantazie, tak jsi mi vyprávěla dokola obsah předválečných filmů biografu na Zbraslavi tvého mládí, knížek, které jsi přečetla.
V kamnech praskalo rozlícené dřevo v ohni, v komíně a rourách bylo slyšet hlasy a zvuky, co vydávali ti, co tady v domě žili, hezkých pár let zpátky. Čím dál, tím víc jsem se mamince tulil. Bylo mi krásných osm let. Maminka, to byl ostrůvek štěstí, planetka jistoty, řád každodenního rituálu, co děti ač nerady milují. Tam do jistoty schovávají svá trápení, své radosti a dotazy. Jen tma, která musí být ještě tmavější vyzradí víc, než napoví. Maminko, proč, proč stromy nevoní? Pověz mi, pověz mi, maminko, proč tohle není, bojím se, bojím, že už se neprobudím…
Tma, to je droga. I velcí spěchali tichou vesnicí ke statku, k nádraží, na Bedřichovku, domů, od Zeleného stromu, co nejdřív, aby cestou nespadli do příkopu, aby už byli doma za dveřmi svého bytu. Jakoby venku v té tmě tmoucí chodil mezi nimi muž s kosou, a mohl si vybrat, koho vezme s sebou a komu podtne život. Vždyť hřbitov v naší obci stojí uprostřed, aby to měl každý blízko. Memento mori! Pamatuj na smrt, zeměplazivče, nebo jak to vzpomínala maminka o černé hodince, když mluvila o plemeni lidí v dávné minulosti, kdy ještě víra byla smyslem, maltou i cementem všelikerého bytí. Hradbou i silou v pažích danou lidem s chutí bojovat s cílem vítězit. To byl onen oblíbený motiv celého vyprávění, překonávání tmy a strachu, černé hodinky a povídání mé maminky…..                    

Svíčka na vánočním stromečku




Svíčka na vánočním stromečku pokaždé byla. Tím pádem byl i vánoční stromek. Asi se trochu divíte, ale vánoce se v naší rodině držely. A myslím si, že většina libereckých, jabloneckých i českolipských židovských rodin se s křesťanskými v tomhle bodě shodovala. Židovské a křesťanské svátky se slavily tak trochu pospolu. Vždyť jsou skoro ve stejný čas a trochu té dvojnásobné radosti navíc, nikomu neuškodilo. A stromeček? Co vím, tak byl taky všude pod záminkou návštěv, personálu, nebo i té části rodiny, která už byla asimilovaná.
Nevím proč, ale můj táta rád zdobil stromeček. V dobách, kdy iluminace vánočních svátků byla omezená na v sortiment pouze bílých svíček dokázal rozsvítit stromek desítkami elektrických žárovek. Nedal se ničím omezit. Ze stromku přešel na garnýže, záclony, rámy u dveří, až sám došel k názoru, že to je u nás jako v Honolu. A mezi elektrickými svíčkami zazářily i ty tradiční. K tomu vánoční ozdoby, staniol nastříhaný na pásky, a hvězdu na samý vrchol. To už se maminka zlobila, že jsme jako nějací Rotschildové, co nevědí co s penězi.
Když jsem se později dozvěděl, že dnešní český vrchní zemský rabín měl doma totéž a pokaždé oči navrch hlavy, tak si myslím, že to patřilo k většině asimilovaných židovských rodin. Vždyť náboženské vánoce našich sousedů, no to byla už rovněž pouze vánoční půlnoční mše a ,,vánoční“ zvyky spíš z pohanské doby, než křesťanské. Koledy, štědrovečerní večeře a dárky pod stromečkem.
Svíčky prskaly a osvětlovaly stromek spoře, a tak je tatínek pokaždé přisvítil elektřinou, ta byla jeho vášní. Doma zelektrizoval všechno. Moje hračky, mamince plynovou troubu i sušák na vlasy… Jen zázrakem jsme nikdy nevyhořeli. Tomu všemu dominoval rozzářený ,,chanuka lojtr“ sedmiramenný svícen, který spojoval židovské a křesťanské svátky dokonale. Rybu jsme neměli. Ke slavnostní večeři byly řízky a vinné klobásy s bramborovým salátem. Z pevné telefonní linky se volalo známým a přály se veselé svátky. Jedlo se cukroví a pouštěly se staré německy zpívané koledy obzvlášť ,,O tannembaum“ a „Heilige nacht“. Zpívali jsme je s tátou mnohokrát a maminka šla pokaždé jinam, aby to nemusela poslouchat.
Druhý den svátků přicházely návštěvy, třetí den jsme my obcházeli známé. Ve všech, nám podobným rodinám, byla situace stejná. Byly vánoce i svátky chanuka. My jsme s tím problémy neměli. Jen zlí lidé hledají zlo u druhých, zlo konají, zlem se ničí. Zaplať bůh, k těm nepatřím a s takovými se nestýkám. Svíčku na vánočním stromku si pokaždé zapálím a vzpomínám. Vánoce jsou svátky míru, pokoje a štěstí a v tom se ničím neliší od svátků mých dávných předků - chanuka.                 

pátek 16. listopadu 2012

Tři oříšky pro maminku




V dobách, kdy byla v Čechách televize v plenkách z bavlny, na keřích zrály šípky, oříšky, dole při zemi borůvky a kolem rostly houby. Hodně se toho změnilo. Ne, že by oříšky rostly na zemi, nebo jako v Africe pod zemí buráky, ale dnes už není tolik čas na pohádky. Bejvávalo. Dnes je to o strojním zpracování. Perly a langusty rostou na farmách, na trhu koupíš kanadské borůvky velké jako palec, ale borůvky z Jizerek, nebo z Bedřichovky nad Machnínem i z Karlova to nejsou. Nebrečím nad rozlitým mlíkem. Sám nemám čas lítat po lesích za něčím, co si mohu koupit. Ale, tohle je o oříškách při cestě do Kryštofova údolí, které rok co rok tam na mě čekaly…
 Pokaždé jsem ty tři největší, co kluk a později jako chlap, vybral pro maminku. To později znamenalo, že jsem je mamince dal k obálce, kde bylo přáníčko k narozeninách a připsáno Tři oříšky pro maminku. K tomu jsem přidal kytičku a dárek jak se patří.
Maminka si oříšků vždy moc považovala. Když v roce 2000 zemřela našel jsem jich celý pytlík od kuliček u věcí, který celý život schovávala, a kterých si vážila. Asi každý z nás má někde kus lesa, louku, uličku, kam se vrací, třeba jen v myšlenkách. Má své oříšky, svou maminku, které věnuje svou tichou vzpomínku.
Jednou mi maminka, to už jsem byl starší, dala ke svačině chleba s máslem a na to Nutelu, a řekla mi, že je z oříšků, co jí nosím každý podzim k narozeninám. Nevěřil jsem jí. To by bylo přece barbarství. Než jsem dosvačil, vzala mi hlavu do dlaní a pošeptala mi do ducha: „To se ví, že ta pomazánka nebyla z tvého ořeší,“ a dala mi pusu. Ač jsem byl už velký kluk oči mě dlouho pálily. Když jsem potom našel ten pytlík s oříšky, v její pozůstalosti, bylo mi jako by neodešla a byla tu stále s námi.
  Takový pytlík s lískovými oříšky, který někdo podědí, vyvolá hodně otázek … Taky, že ano. Doba oříšků, malin, borůvek a nezralých peckovin, je pryč. Daleko jsme jí utekli. Naše děti už oříšky znají z nákupních galerií v pytlích a přepravkách z Číny.
Doufám, že svým maminkám dají dárky, co třeba i nic nestojí, ale jsou z lásky 21. století. Je to krásný pocit, najít v dospělém věku pevný bod, který hovoří o tom, jací jsme byli, koho jsme měli rádi. Pytlík oříšků darovaných z lásky…

Čaj o sedmé




,,Has du geherd!“, volá na mě babička. Poslušně piji z hrnku plného vroucího čaje. Jsem tu jen na sobotu a na neděli, ale babička execíruje všechny bez rozdílu. Konec konců, proč ne? Je to něco jiného, než doma. Je to její svět, který neznám, svět první poloviny 20. století, hospody v pohraničí v Sudetech, kde se hezkých pár let po válce dosud mluví německy. Bez rozdílu. Dokonce i přivdané české nevěsty. A všemu tomu tady velí moje babička. I těm, co se vrátili ověšeni medailemi za chrabrost a válečnými kříži z bojišť Druhé světové války, kde všichni do jednoho bojovali za tuhle republiku. Na slově ,,tuhle“ bazírovali s důrazem až umanutým, což jsem pochopil, až později, kdy většina emigrovala západ.
Ach, tatínkovi bratři! Vy, kteří pamatujete kádrové dotazníky s rubrikou „příbuzní v zahraničí“, víte, o čem je řeč…
Babička mě lehce pleskla před záda. Vstal jsem od stolu a rozběhl se za bratranci. Vůně čaje se linula výčepem, tehdy už jenom kuchyní. Tam jsme se scházeli všichni, kteří žili v tom velkém domě Kafé - Radio koncem čtyřicátých let minulého století v bývalé vyhlášené restauraci s velkým tanečním sálem.
Ranní čaj ten musel každý vypít do dna. Bylo taky kafe z melty. Co bylo k namáčení do hrnku, tak se namáčelo. A já si namáčím vše. Rohlíky, preclíky, vánoční štolu, sušenky. Do kafe, do čaje. Mlíko nepiju. Zato čaj, ten můžu kdykoli. Nikdy jsem nezjišťoval, odkud je. Chutnal mi a to stačilo. Až do doby tak před padesáti lety. To mi bylo asi patnáct let, koupil jsem si zájezd Cestovní kanceláře mládeže do Sovětského svazu, jehož součástí bylo několik dní pobytu v Uzbekistánu s návštěvou čajových plantáží a pití čaje ve staré čajovně.
Obřadu pití čaje předcházela návštěva rýžových polí. Nevěřili byste, co tam žije mezi stvoly rýže tlustých žab, ale my se už všichni viděli, jak popíjíme čaj, nejoblíbenější nápoj Uzbeků. Realita nás mile překvapila. O čaj se starali Uzbeci v chalátech (dlouhých kabátech), ve vysokých kožených holínkách, na hlavě s čapkami podobným našim jarmulkám, kterým se v naší rodině neřekne jinak než šábes dekl.
Oblečeni v chaláty, usazeni na zkřížených nohách v nízkých stolečků pili jsme čaje podivuhodné barvy, chuti a vůně. Bylo to něco, co jsme dosud nikdo nikde nezažili, neviděli, neochutnali. A potom jsme utráceli za čaj lisovaný v podobě špuntů, destiček, za prachový čaj, čaj voňavý, černý, bílý, jasmínový, s příchutí, na jakou si kdo vzpomenul, snad jenom ne s příchutí všudypřítomného pachu benzínu a nafty… To bylo mé velké seznámení s čajem a potvrzení toho, že čaj se má pít vždycky celý hrnek až do dna…
,,Has du geherd,“ má drahá babičko, ano, rozumím a nezapomenu. Čaj ráno o sedmé piji i na tvé zdraví, ale to jistě víš, pokud jsi za dobré s anděly mluvícími česky i německy.

neděle 11. listopadu 2012

Píši Vám, milovníkům zvířat




Nepatřím k Vám. A Vám nerozumím. Vám, už jistě párkrát pokousaným, uštknutým, poškrábaným, co riskují ekzémy, alergii, nakažení chorobami.
Vás ti malí chlupatí či slizcí přenašeči nemocí neděsí? Oni se často umí přetvařovat a pak, z ničeho nic zaútočí. Nejdou Vám po botách, ale rovnou po očích, s cílem Vás kousnout, uštknout do tváří, usmrtit Vás. Tváří se nevinně, říkejme mu ,,kocourek“, ale je tu krmené, dobře rostlé zvíře. Stane se pánem domácnosti a jednou něco nebude, jak si predátor přál a vyžene Vás z bytu. A to bude v tom lepším případě…
Máte doma papouška? Poví, co neví. Přijdou k Vám jen tak úředníci z finančního úřadu zeptat se na zdraví a Váš papoušek, miláček rodiny – vykecá, co neví, pařátem ukáže na to, co ještě neviděli.
Rybičky? Řeknete si, jsou lepší na dívání, než televizní seriály. Máte pravdu. Než si ovšem do akvárka omylem nasadíte piraňu a hle! po prvním krmení máte, čím se pošťourat na obličeji blíže nosu. A to nemluvím o koni. Chodí to obyčejně tak, že chlap chce motorku, manželka, děti, prarodiče chtějí koně. Nechci být za chytrýho, ale má lepší maso a nesmrdí benzínem. Faktem je, že pokud vaříte koně, celý byt páchne česnekem, může být i z Číny, z Mongolska, tak jako kůň Převalského…
Znám rodiny co mají v bytě mravence, říkají jim faraóni a staví jim pyramidy. Opravdu nechci mluvit o včelařích. Ale píši Vám, milovníci zvířat, tak se musím o nich zmínit. Jen těžko se tyhle pamouchy dají ochočit. To blechy, budete se divit, mají je i ministři. Vím to na beton, říká se přeci, že všechny jejich návrhy zákonů mají blechy. A potom je to i vidět, na zasedání vlády. Každý má blechy. Jsou cvičeny jako psi. To je zvláštní kapitola zvířat, která  míří do sněmovny.
Psů jako psů je mnoho a jsou různí. Malí, velcí a hlavně jsou rozežraní. Sežerou kde co, celý věnec buřtů na posezení. Ti malí sežerou třeba i želvu. Já to nikdy neviděl a neslyšel, ale raději Vás varuji předem, vlčí hlad je nemoc, ale vězte, budete mi vděční, poslechnete-li mě.
Co rovněž nepěstujte jsou králíci, kachny, prasata, kamzíci. Začnu odzadu. Máte-li balkón zkusíte toho kamzíka. Je nenáročný a má fajnové libové maso. Nevýhoda je, že skáče na rozjetá auta, a pokud bydlíte v 7. poschodí, plachtí vzduchem a většinou se k autu dostane, až když už je dávno auto pryč. A prase, to je často vášeň, žel dostává i úplně jinou chuť na talíři. Žel jen na pekáči a se zelím. Jsou ale tací, co prase milují pro jeho inteligenci, a že je kompatibilní se stavbou těla člověka… Teda píši Vám, Vy si nevyberete a pokud máte třeba doma jedno prase, druhé si nekupujte…. Víte proč?... Měli by doma převahu. (To byl vtip…)
O huse si dejte vyprávět. Pokud se rozhodnete pro větší množství, kuchyně nestačí. Lodžie by stačit měla. Záleží na Vás, jaký vztah mezi s sebou navážete. Ty potvory chtějí vodu, musíte to respektovat a domluvit se sousedy, že se s nimi budete koupat celou zimu a kus jara. Oni to pochopí, slibte jim fotky ze zabíjačky. Ty a maso z nich vůbec posilují sousedské vztahy…
A tak píši Vám, věnujte se raději hudbě, tanci, folkloru. Ta Vaše zvířata jsou příliš hlučná, dlouho se vaří, dusí, smaží. Já vím, kvůli tomu je asi nechováte. Ale chci Vám poradit, hudba, to je věc! Zpěv taky, step, ten milují nejvíc sousedi pod Vámi. Recitace ta se hodí taky. To až Vás vystěhují… Takže sbohem v lepších časech.
            Ono se to taky může pootočit a zvířata si mohou oblíbit nás… Jak budeme reagovat na klec v lodžii Vy? Nebude Vám těsno v koupelně až se Vás tam bude tlačit deset a víc? Píši Vám přátelé, protože to s Vámi myslím dobře, po sousedsku. Listopad je měsíc cukrové řepy, revolucí a knih. Vyberte si jednu z možností. Hurá do přírody.       

úterý 6. listopadu 2012

Píši Vám, všem kočkám světa, těm žijícím v Jablonci a v Liberci,



Píši Vám, všem kočkám světa, těm žijícím v Jablonci a v Liberci,
Vám chlupatým i těm, co depilují, svobodným, zadaným, těm, co hrdě chodí s hlavou vztyčenou, doplňují zboží v drogeriích, co honí myši na zápraží…
Kočky. Vše na světě se točí kolem Vás, nestárnete. To je důvod k obavám. Potkávám takové v Liberci u radnice, v Hrádku na Kristině, na Ještědu, v Jizerkách. Píši Vám a jsem na rozpacích. Co Vám přát k narozeninám? Jedině bohatého, mladého plukovníka, plné vědro myší… Až je to podivné, všem se nezavděčím. Plukovníka? Proč ne Ferrari, kýbl myší?
Každá má jiné představy o štěstí. Houby romantika. Teď i kočky bere elektronika, byť mezi nimi byla sem tam víc než blondýnka. Stát se může i to, že mé psaní doputuje i ke kočkám statných postav, jako třeba k sedmikilovému Ormovi. Ten má v hlavě po kastraci pouze jeden závit - potravní. Tím si mě získal na svou stranu, neboť dobře se najíst patří k historii mého životního stylu.
Proč tedy píši Vám, pokud nejsme jednotní a máme každý z nás jinou představu o společném užívání si světa? Dosud platí – svět patří kočkám, šťastný mladým, chlupatým, vzdělaným, depilovaným, nezadaným. Mým drahým kočičkám.
Píši Vám, vždyť jste to Vy, co první po zimě se dají do vítání jara. Jste první, kdo se zimou skoncoval. Žádné přechytralé kočky, nohy až k podlaze, záda do oblouku, oči zúžené, vlasy blonďaté. Mám rád kočičky ve váze z modrého skla uprostřed stolu. Vypadají báječně.
I proto píši Vám, ač jste každá z jiného světa. Náš svět je rozmanitý a každý, každá jsme jiný. Snad jenom, že žijeme na jedné zemi, v jednom kraji. I proto máme k sobě blíž. A asi to tak má být. Větvička – kočičky, kus toho, co tu odedávna roste vedle krásných děvčat – koček a koček chlupatých. Všem Vám píši, neboť jsme adresáti – součástí krásné přírody….   

Píši Vám, paní Vladimíro,




do Jablonce n/Nisou. Opět jsme se potkali. Tentokrát jste neměla v ruce foťák, ale náruč květin. Kdo přišel na Vaše pozvání do jabloneckého divadla v pátek 2. listopadu setkal se nejen s Vámi, ale i s Vaším uměním. Obojí mne velice potěšilo.
Potkali jsme se spolu mnohokrát a pokaždé jsem zaskočen. Jste jiná, než mnoho žen, které potkávám s lišíte se, třeba i ode mne. Pílí, vytrvalostí a schopnosti vidět to, co já nevidím. Barevné aranžmá – šnytlík a velikonoční vajíčka. Kompozice, ze které se mi točí hlava, záměr prostý, prosťoučký a výsledek makro-mikro. To je fotka! Fotka jako víno, sud vína, plná cisterna.
Blízká setkání. Jak často jsem si myslel, že vše znám, vzhledem k věku vím a všude jsem byl. Nevídáno. Mýlil jsem se…. Paní Vladimíro, píši Vám a prosím, odpusťte mi, že tápu a rukama ohmatávám to, na co nedosáhnu. Vaše umění a čas…
Vaše fotky mi připadají, jako ze zlata až barvy pylu, co včelky sesbírali na květech moruší, chrp, třezalek a levandule. Ty Vaše barvy, zatraceně, jsou jako upečené, čerstvé, voňavé makové housky potřené máslem, které stéká ke kůrce a mastí prsty… Jak si je tak olizuji nechám se vést Vaší krásnou výstavou….
 Sakra, Vy ale umíte kreslit foťákem! Fotit a vyprávět. Pohladit, zarámovat a pověsit, nejhezčí. To je jak uvařit vodu na čaj, nebo kávu, co zavoní a přejde do ovzduší, zavoní kosmickou vůní. Ano, to jsou Vaše fotky. Koření v pytlích na zaoceánských lodích, v plachtách, v mracích, v koši na stěžni. Tak nějak vnímám, čas od času Vaši fotku na výstavách těch nejlepších a mají pravdu. Jste fakt, opravdu dobrá. Vaše fotky mají šmrnc a já vím a jsem i rád, že mohu říci, běžte v Jablonci do divadla podívat se na Vaši výstavu. Bude se Vám líbit.
Píši Vám, paní Dvořáková a děkuji za všechny, kteří pozvání přijali a přišli….

V dobách vlnité lepenky




Bylo, nebylo. Vyprávět synům a dcerám, byť jsou mnohem vzdělanější než my a bez životních zkušeností, že jsme za bývalého režimu nežili všichni v domcích z vlnité lepenky o vodě a o chlebu, je celkem bezpředmětné. Jejich obzor je dán chaotickým předmaturitním vzděláním středních škol, útržkovitými rozhovory s pravicovými politiky slibující mladé generaci vše, co si jen představí, jen co nám přestanou vyplácet starobní důchody. Jsou úspěšní a není větší hrozby, než onemocnět a začít zaostávat. Potom mi to celé připadá jako pochod smrti, kdy hřmění děl Rudé armády vyhnalo z koncentračních táborů vězně na pochod směr západ, kdy ti, co nemohli dál, byli ponecháni svému osudu, nebo postříleni. Ač je to přirovnání hodně nadsazené, o to blíž je blízkého konce kapitalistické společnosti.
To je realita vlčí smečky, žel v současné době uplatňována přímo vzorově exekucemi na majetku dlužníků. Nemilosrdná ruka tržního hospodářství – kapitalismu – nám dennodenně ukazuje osudy dětí, které čekají na náš finanční příspěvek, jinak nebudou léčeny. Stařenky, které okradeny o vše, žmoulají v ruce darované peníze. A přitom komentář TV zpráv hovoří o solidaritě… Novodobí čeští miliardáři přitom platí stejné daně, jako my ostatní smrtelníci. Nebýt zbytku pokory a slušnosti opět by se v Česku zavedly šlechtické tituly, stejně jako za Rakouska i s ceníkem, co stojí, baron, Jeho milost kníže…
Za peníze lze koupit téměř všechno. Nekvalitní zbraně, nekvalitní silnice,  státní lesy, stavy prasat, zbourat město…. „Jo, tati, vy jste žili v dobách chatrčí z vlnité lepenky“. Včera jsem objevil v naší ulici ,,nový“ obchod, už ne cukrárnu, ale pravý nefalšovaný ,,Tuzeks“ – sekáč s oblečením vyhozeným kdesi v západní Evropě. Ten opravdový ,,Tuzex“ provozoval v Liberci několik málo let podnik ,,Potraviny“ v počátku 70. let a vedoucím prodejny prodávající za tuzexové poukázky byl můj otec. Obchod byl v Pražské ulici součástí větší prodejny dárkových balíčků potravin.
Vzpomínám, jak tehdy málokdo odolal nádherným etiketám zahraničních výrobků. Tajemníci OVKSČ, tak jako soustružníci z Liazu, ženský z Textilany, herci od Šaldů, nebo z Ypsilonky. Všichni chtěli pixlu kávy od Mainla, kakao Van Houten, ruskou chatku, žvýkačky, autíčka Matchbox, čokoládu, frankfurtské párky v plechovce, ,,seprané“ džíny. Byli ochotni dát všechno. Z kurzu tuzexových poukázek se rodily i dnešní miliardové majetky. Žili jsme opravdu v dobách chatrčí z vlnitého plechu, nebo z lepenky. Byli jsme ale, jako národ vzdělaní, nezadlužení a relativně zdraví.
Jako můry za světlem jsme se hrnuli poznat to, co nám bylo upíráno. Sociální a právní jistoty jsme vyměnili za pozlátko ,,demokracie“,  a korupci demokratického systému lobistů, předražených nákupů a skandálů rodinných příslušníků těch nejbohatších členů naší současné demokratické společnosti.
Nebojme se, nemáme se čeho bát. To jenom my svět vidíme v černých barvách, naše úspěšné děti ani nevolí. Sice se blíží doba, že nebude český řemeslník, aby opravil protékající vodu do záchodu, ale bude spousta těch, co uspořádají pouliční happening, street partu, přednášku o tom, jak žijí drobní hlodavci v Barmě a svišti v Honolulu.  Myslím, že dožiji na zahradě vzadu, mimo hlavní cestu v parku, v domku z vlnitého plechu  a slyším se, jak říkám: To byla naše doba malin nezralých a vlnitého plechu.

čtvrtek 1. listopadu 2012

Čtvrteční seriál, aneb podlehl jsem




Nehtů kousání, pití kafe, porno koukání, kouření, šťourání se v nose – seriálové vábení. To jsou vady na kráse kde koho, koho znám, seriálového konzumenta naší televize. Dospělý bez tiku, bez třesoucích se rukou a přece – závislák. Je závislý a jede v televizních seriálech. Čte o nich v bulvárních časopisech, baví se o nich v pracovní době, podlehl kouzlu televizní obrazovky, seriálového mámení. Co mohl jiné práce místo toho udělat, co se mohl cizích slovíček naučit, ale neudělal a nenaučil se. Seděl u televize a ,,čuměl“ na další epizodu a zítra opět, pozítří znova. Je to jako nebezpečně návyková droga.
Mně stačí pár minut dívání se a působí spolehlivě na má střeva. Dostávám spolehlivý signál – Vyprázdni se… A to je jediné a konečné pozitivum. Jen ve čtvrtek nemusím. To laxativum nepůsobí a já musím, tak jako polovina populace – národa dívat se, jak Hirem řeší neřešitelné a pořád žije, žije a intrikuje. To musím, jako řada z Vás, jako mravenec v mraveništi, jako včelka dělnice plnit to, co mi příroda a šéf programu přikazuje. Vypni své informační a jiné obranné zdroje a zaujmi místo v řadě. Odevzdej obsah kapes, klíče, peněženku, rybičku – nožík, provázek… Jsem, jako bych vlezl do sauny mezi naháče. A není to vše, dělám to, co ostatní, koušu se do rtů, jako na povel chodím čůrat, piji kafe, bojím se o Hirem, a přitom ji nenávidím a sebe jakbysmet.
A to jsem si myslel, že  konečně uvidím jeden seriál z dějin, úžasný středověk. Místo toho ledová sprcha – samé intriky na úrovni klepen na pavlači. Bulvár bez konce zvonce a konec v nedohlednu. Sem tam je to legrace, sem tam se hrůzou potím. Bůhví, jak to skončím, doufám, že se toho dožiju.
A tak v tom lítám spolu s vámi. Nevážím si toho, že jedu pouze v jednom seriálu. Jsou  tací, kteří jedou ve čtyřech pěti seriálech. Je to vlastně malý zázrak. Něco jako Lurdy. Je to jed, tyhle seriály. Až se jednou z toho všeho i já proberu, budu při smyslech a při plném vědomí, pak zruším televizi a zapomenu, že televizní novely nepatří mezi „slušný lidi“. Udělám to, ale až po skončení Esmeraldy.  

Píši Ti, hrade Hamrštejne,




má milá zřícenino mého mládí. Už ani vlak mi na zastávce Machnín – hrad nezastaví. A bylo to pro nás kluky pokaždé něco! Pára zahalila údolí a my, na terase, si připadali jako dospělí. Houknutí, písknutí, zasyčení, únik páry, pak záběr, protočení a vlak plný lidí pokračoval dál do Chrastavy. Nikdo nevystoupil. Byl to už rituál. Na jedné straně v kopci hrad, spíš jeho ruiny, na druhé straně hluboké údolí, řeka Nisa a opuštěná uhelná elektrárna Andělská hora. To vše v úžasné zeleni, zarostlé, jako v pohádce o Šípkové Růžence, nebo, chtete-li, na mořském dně mezi koráli a pirátskými poklady.
Píši Vám, správče hradu, pane Dachsi, Vám a Vaší švarné posádce. Udělejte něco! Tak nějak vypadá hrad v 21. století? Vy jste jej znal v 15. století a to si neumím ani představit, jak těžké asi bylo bydlení na hradě ze studeného kamení, tak daleko od lidí. Při světle loučí a vodě ze studny hluboké nevím kolik metrů, kopané ve skále. Bez kanalizace….
Píši Ti, milý hrade Hamrštejne, má milá, romantická, sympatická zřícenino. Když dnes  vystoupám bujnou zelení k tvým hradbám děravým, mám v duši mír a srdce necítím… Jsi opuštěný, všemi zrazený, jako, když zedník, odhodil fanku, zahodil cihlu a šlápl na kbelík… Dech se tají smutkem. Všude stromky a keře, kameny a díry ve zdi. Je to lom, nebo hradní palác? Skála a na ní kus věže, kus asi už poslední. Pod pobořenými hradbami, hluboko pod námi teče řeka Nisa, je vyznačena zastávka vlaku, který tam už nestaví, areál elektrárny a kolem opuštěné budovy.
Píši Vám všem, sedícím v teplém kupé vlakových souprav jezdících tudy od nížin Labe a německých Drážďan do Tanvaldu v Jizerských horách. Vy, kteří stojíte na chodbičkách, nebo se chystáte v Liberci, v Chrastavě, v Machníně vystoupit. Vy, kteří máte vojenskou čepici a na ní třeba lvíčka, salutujte. Hradu, posádce, správci hradu panu Dachsi, všem těm lidem, co na hradě žili v minulých staletích. Musela jim tam být setsakra zima. Měli tam vůbec topení?... Je to můj i Váš hrad, hrad mého dětství, mých prapodivných úvah, mé lásky…