,,Has du geherd!“, volá na mě
babička. Poslušně piji z hrnku plného vroucího čaje. Jsem tu jen na sobotu
a na neděli, ale babička execíruje všechny bez rozdílu. Konec konců, proč ne?
Je to něco jiného, než doma. Je to její svět, který neznám, svět první poloviny
20. století, hospody v pohraničí v Sudetech, kde se hezkých pár let
po válce dosud mluví německy. Bez rozdílu. Dokonce i přivdané české nevěsty. A
všemu tomu tady velí moje babička. I těm, co se vrátili ověšeni medailemi za
chrabrost a válečnými kříži z bojišť Druhé světové války, kde všichni do
jednoho bojovali za tuhle republiku. Na slově ,,tuhle“ bazírovali
s důrazem až umanutým, což jsem pochopil, až později, kdy většina emigrovala
západ.
Ach, tatínkovi bratři! Vy, kteří
pamatujete kádrové dotazníky s rubrikou „příbuzní v zahraničí“, víte,
o čem je řeč…
Babička mě lehce pleskla před záda.
Vstal jsem od stolu a rozběhl se za bratranci. Vůně čaje se linula výčepem,
tehdy už jenom kuchyní. Tam jsme se scházeli všichni, kteří žili v tom velkém
domě Kafé - Radio koncem čtyřicátých let minulého století v bývalé
vyhlášené restauraci s velkým tanečním sálem.
Ranní čaj ten musel každý vypít do
dna. Bylo taky kafe z melty. Co bylo k namáčení do hrnku, tak se
namáčelo. A já si namáčím vše. Rohlíky, preclíky, vánoční štolu, sušenky. Do
kafe, do čaje. Mlíko nepiju. Zato čaj, ten můžu kdykoli. Nikdy jsem
nezjišťoval, odkud je. Chutnal mi a to stačilo. Až do doby tak před padesáti
lety. To mi bylo asi patnáct let, koupil jsem si zájezd Cestovní kanceláře
mládeže do Sovětského svazu, jehož součástí bylo několik dní pobytu
v Uzbekistánu s návštěvou čajových plantáží a pití čaje ve staré
čajovně.
Obřadu pití čaje předcházela návštěva
rýžových polí. Nevěřili byste, co tam žije mezi stvoly rýže tlustých žab, ale
my se už všichni viděli, jak popíjíme čaj, nejoblíbenější nápoj Uzbeků. Realita
nás mile překvapila. O čaj se starali Uzbeci v chalátech (dlouhých
kabátech), ve vysokých kožených holínkách, na hlavě s čapkami podobným
našim jarmulkám, kterým se v naší rodině neřekne jinak než šábes dekl.
Oblečeni v chaláty, usazeni na
zkřížených nohách v nízkých stolečků pili jsme čaje podivuhodné barvy,
chuti a vůně. Bylo to něco, co jsme dosud nikdo nikde nezažili, neviděli,
neochutnali. A potom jsme utráceli za čaj lisovaný v podobě špuntů,
destiček, za prachový čaj, čaj voňavý, černý, bílý, jasmínový, s příchutí, na
jakou si kdo vzpomenul, snad jenom ne s příchutí všudypřítomného pachu
benzínu a nafty… To bylo mé velké seznámení s čajem a potvrzení toho, že
čaj se má pít vždycky celý hrnek až do dna…
,,Has du geherd,“ má drahá babičko,
ano, rozumím a nezapomenu. Čaj ráno o sedmé piji i na tvé zdraví, ale to jistě
víš, pokud jsi za dobré s anděly mluvícími česky i německy.
Žádné komentáře:
Okomentovat